K tomu mi zase praskl obal od nenačatého mléka a kolem závitu začal protékat. Neodnesly to věci v ruksaku, jako minule, jen jsem si mékem ohodila levou nohu a trochu země. Nevadí, v automatu na nádraží koupím nějakou vodu, hodím ji do sebe a mléko přeliji. Aha, právě jsem přišla o padesátikorunu bez toho, aby mi automat vydal láhev nebo vrátil. Mléko tak na nádraží koluje jako láhev se slivovicí, dokud není půllitrový karton prázdný.

Zámek Světá nad Sázavou.

Sluníčko nám hřeje do kroku, ačkoli naše první zastávka v zámecké kavárně nás čeká po pár desítkách metrů chůze. Jak jinak počkat na pražskou posilu, než s pivem, zákusky a zmrzlinou? Na sluníčku je docela vedro, ale naštěstí nám během příštích dnú bude věnovat minimum pozornosti.

Jára nás hledá o pár desítek metrů jinde. U cukrárny, ve které nejsme. Proč posílám mapu s trasou a instrukcema, když to nikdo nečte? Sotva dorazí Jára, následují dotazy, kde budou hospody. Mám chuť říct: „přečti si to v mailu“.

Když jsme konečně všichni, můžeme oficiálně vyrazit.

PR Stvořidla, řeka Sázava.

Slunce mizí za hradbou lehkých mráčků, které pokrývají oblohu, a vítr je prohání nezbednou silou. Postupujeme po cyklostezce kolem řeky Sázavy a na prvních šesti kilometrech prakticky nepotkáváme ani nohu. Dokud nevkročíme do PR Stvořidla. V kamenitém korytě šumí řeka Sázava a vytváří peřeje. Stvořidla lákají svým romantickým vzezřením a příjemnou lesní procházkou k návštěvě turisty, kteří se tu naštěstí objevují jen v minimální míře a nepotkáme jich na tomto oblíbeném úseku více než 10. Ve svátek docela nezvyklé. Navíc je docela hezky, až na ten silný vítr, až mi přijde podezřelé, kde všichni jsou, ale rozhodně mi předpokládané davy nechybí.

Oblíbená Hospůdka Pohoda na břehu Sázavy je otevřená a vůně teplého jídla láká k návštěvě. Málokdy lituju, že nemůžu smažené, ale ten sýr vypadá tak dobře, že dneska mi to trochu líto je. Obědová pauza na tomto místě mě zaskočila, když se tu nemám čeho najíst a jíst svoje se nesluší. Objednávám si alespoň hranolky, ale jsou docela mastné a vypadají líp, než chutnají, ale hlad je hlad. V prvním přístřešku za hospodou se musím posilnit něčím dobrým z mého batůžku.

K silnému větru se přidává sluníčko a provází nás až do Ledče nad Sázavou, kde mám vyhlédnutou restauraci, kde bych se mohla najíst i já. Kde berou kluci místo na druhý oběd nechápu.

Ledeč nad Sázavou, v dálce hrad Lipnice nad Sázavou.

Po oběde se zatahuje a silný vítr nabírá na síle. Stoupáme do kopců s výhledy na zatažené okolí a k večeru dostahujeme zříceninu hradu Chřenovice, kterou si koupil nadšenec, který chtěl vždycky svůj vlastní hrad. Západ sluníčka za hradní věží je malebný a je tu možnost opéct si špekáčky, tak jí s chutí využíváme. Vstupné na hrad je lidové a platí jej za mě kluci. Kámen vynesený na brad do kopce od cesty. Ten nejmenší si bere Michal a když hledám já, už jsou samé velké a nemám sílu žádný ani nadzvednout. Kluci postupně každý jeden šutrák odbaví, tak snad je za skupinu vstupnému učiněno zadost.

DEN 2.

V noci mě budí děsivé sny, houkání sovy, a když začne kokrhat kohout, tak se vykutám ze spacáku. Vstávat, když je venku lehce nad nulou, je docela změna, tak netrvá dlouho a už všichni snídáme a jsme připraveni na další větrný den. Tentokrát bez sluníčka, zato s trochou deště.

Poslední přeháňku přečkáváme pod stříškou u obchodu v Chřenovicích, který je otevřen 4 dny v týdnu od 8 do 12h. Sobota patří mezi dny s otevíračkou a tak se jdu podívat, zda se v obchodě něco změnilo za těch 18 let, co jsem tu byla naposledy. Změnila se národnost a pohlaví prodavače, regály zející prázdnotou vypadají podobně. Pivo, pečivo, limonády, sladkosti, olej, mouka, rýže, toaletní papír a zubní pasty. Nejnutnější pro místní, pro velký nákup si zajedou do města. Kluci jsou s nabídkou nadmíru spokojeni a s chutí si dávají pivko. Nic víc nepotřebují. 

Chřenovice.

Já mezitím zkoumám mapu u obchodu s historickým vyobrazením hranic. Tatínek říkal, že moje prababička z maminčiny strany se narodila v Maďarském městě Gáň, a na mapách s rozložením Rakouska-Uherska je hezky vidět, že kraj kolem Bratislavy, dnes automaticky považovaný za Slovensko, do roku 1918 vůbec Slovensku nepatřil.

Když přestane pršet, zamíříme k jednomu z nejstarších kostelů na Vysočině, pochází z let 1134 – 1139. Když jsme v kempu dole u řeky s mojí kamarádkou Kes trávily dovču v roce 2008, daly jsme si výlet právě z Ledče nad Sázavou přes zříceninu Chřenovického hradu kolem kostela. Ten jsme neměly čas obdivovat, protože nás chytila prudká letní průtrž a my utíkali dolů do kempu a do sucha. Na zřícenině hradu se vlastně nic nezměnilo, snad jen, že jeho „okno“ již není přístupné, aby se nikdo nezranil.

Máme v nohách 4 kilometry a chvíli odpočíváme na zastávce v Chřenovicích. Protože jsem včera neměla hole a pořád mě bolí natažený sval, který mi zkrátil můj poslední výlet, musím provést rozhodnutí. Dnes mě bolí noha už od rána a jestli dám 25 kilometrů si jistá nejsem. Kdybych se ale svezla 4km vlakem a trochu si mezitím odpočala, těch zbylých 16 kilometrů najednou vypadá úplně v pohodě.

Kaple sv. Marie Magdalény, Vlastějovice.

Vlak jede za hodinu a cesta mu trvá 5 minut. To je tak akorát, abychom se s klukama potkali na zastávce. Zatím ale čekám na zastávce v Chřenovicích a pořád tu je ten suchý záchod, který si pamatuju, když jsme tu s Kes byly na dovolené v roce 2008. Ten si rozhodně musím vyfotit. A posléze i využít:)

Ve vlaku seznamuju pana průvodčího s virtuální in-kartou – tedy jejím kódem vytištěným na papíře. Vypadá, že něco takového nikdy neviděl, ale nakonec odbavení jízdenky zvládá bravurně, spokojen, že měl v prázdném vlaku možnost si to vyzkoušet.

Kluci docházejí na nádraží zároveň s mým spojem, takže nemám obavy, zda jsou přede mnou, nebo za mnou. Protože je ve vesnici obchůdek, děláme malou pauzu a já si přes tříčtvrteční podvlíkačky oblíkám spací spodky. Dostat přes dvojitou vrstvu spodků kalhoty je úctyhodný výkon, ale je to nutné. Je asi 8°c, hrozně fučí a od rána je pořád zataženo. Bolavé noze chlad vyloženě vadí a ani po odpočinku se nezlepšila. Stoupání do kopce mě zahřeje za hranici pohodlí, ale v noze píchá o něco méně.

Podél Ostrovského potoka.

Ploužím se za klukama nádherným lesním úvozem po cestě obrostlé mechy, kterou lemují maličké jehličnany. Mám chuť pořád něco po cestě fotit, ale vzala jsem si jen krátký objektiv (asi tak 3x zoom místo obvyklých 8x) a zjišťuju, že je lepší se ani se zapínáním foťáku nenamáhat. Krátké sklo mě prostě nebaví ale musím si na něj zvykat. V létě mám plány, do kterých se kilo a fousek Ludřenky nevejde. Doufám, že si na to krátké sklo zvyknu, přestože poslední roky ho beru jen tam, kde neplánuju fotit.

Románský kostel svatého Jiří v Pertolticích ale donutí moje zkřehlé prsty fotoaparát zapnout. Mám oblečené rukavice, ale mám dojem, že to moc nepomáhá a nějak se nemůžu pořádně zahřát. Možná mě vyčerpává ta neustále přítomná bolest v levém stehnu. Není to ono, když tělo trápí neduhy, duše se nemůže odtrhnout od těla a úplně na něj zapomenout. Tyhle dva dny se nemůžu naladit na moje obvyklé nic, které mě na výletech provází. Je to nezvyk, že se pořád musím soustředit na každý krok a když se zapomenu a popoběhnu rychleji, ostrá bolest v kyčli mě na pár dalších kroků srazí. Musím se hlídat a jít pomaleji, aby mě jen lehce a tupě táhlo bolavé stehlo.

Ve Zruči nad Sázavou mám vyhlédnutou restauraci U Kuklů, kde se cestou najíme. Máme štěstí, když zabíráme jeden z posledních volných stolů, je tu dost plno. O chvíli později zjišťujeme, jak dobře tu vaří, ale nezdržujeme se zbytečně dlouho. Na radaru se žene škaredá fronta. Krátká, ale intenzivní. Doufáme, že stihneme ukrojit co největši kus cesty, než to schytáme.

Zámek Zruč nad Sázavou.

Cestou míjíme supermarket, do kterého si skočíme něco nakoupit. Náhoda tomu chtěla, že vstupní prostor je obrovský, s automatem a širokými parapety akorát na sednutí. S placením přichází první kapky a za malou chvíli do parkoviště buší dešťová salva. Lidé se schovávají ve vestibulu, kde už zabíráme svá místa na parapetu a rozhodujeme se, co dál.

Přečkat slejvák v suchu s možností dokoupit na nečekanou pauzu dobroty v přilehlém obchodě je splněné přání. Dneska ještě nemám mokro v botech a s dostatkem štěstí ani mít nebudu.

K našemu spacímu místečku stoupáme severně od Zruče nad Sázavou a černočerná obloha je nám v patách. Naštěstí z ní neprší, ale vítr ji nerozfouká ani za další hodinu, kdy očekáváme západ slunce. Máme pro jeho pozorování vyhlédnuté luxusní místečko, volně přístupnou rozhlednu Babku. Sedmadvacet metrů vysoká rozhledna je přístupná od roku 2015 a poskytuje luxusní kruhový výhled do okolí. Je odtud dokonce vidět Malý a Velký Blaník. Vůbec jsem si neuvědomila, jak jsme mu blízko, dokud mi panoramatická mapa nenapověděla, že oba kopce jsou odtud vidět. Schovávaly cudně své vrcholky v mlze, ale přesto jsem je odhalila. 

Mraky po dešti.

Vítr se snaží trochu rozfoukat černé mraky a dlouhé velikonoční pentle vlající z rozhledny na východ nám ukazují, že se vítr snaží správně. Mraky se sice posouvají východním směrem, ale ze severu jich neubývá a západ slunce tak jistojistě neuvidíme. Nevadí, Jára vzal na vandr drona, když nebudeme tolik chodit, tak o to víc bude možnosti si s ním hrát a natočit nějaké zajímavé záběry. Třeba z rozhledny a rozhledny. Mávám dronu do kamery a Jára mi dělá fotku ve výšce 15 metrů nad zemí.  Z očí do očí.

Ve dvě hodiny v noci mě budí dva cyklisti. Vyhlídli si stejné spací místo jako my a protože jsem jediná, koho jejich příjezd reálně vzbudil do vnímavého stavu, ptají se mě, zda se vlezou. Kluci nereagují, tak se napěchuju víc do rohu krytého přístřešku a kluci se ještě vlezou. Dostávají zákaz chrápat mi do ouška a perfektně ho plní, takže mi do něj chrápe jen Michal a to ode mě leží minimálně metr a půl daleko.

DEN 3.

Dneska v noci bylo teplo. 6°C už je slušné teplo a je vidět, že se už opravdu blíží teplejší část roku. Vykutám se celá rozlámaná ze spacáku, zatímco Michal pořád úděsně chrápe a vydám se na rozhlednu o něco dřív, než bylo v plánu. Mám dojem, že v tom okamžiku Michal přestane chrápat a také se chystá vstávat.  Východ sluníčka bude určitě krásně vidět, obloha je jako vymetená a po zemi se válí chuchvalce mlhy zaříznuté do údolí, z níž vystupují kopce jako osamělé ostrůvky.

Sluníčko už výchází.

Na východ slunce nečekaně dorazí i cyklisti. Nespali ani 4 hodiny a s východem slunce už snídají a chystají se na cestu. Trénují na 1000 mil a jezdí opravdu hodně nalehko. Lehký spacák, alumatka, pěřovka, láhev a svačinka. To by mi rozhodně na víkendový výlet nestačilo. Ačkoli Michal toho nemá ve svém malém batůžku o moc víc. Tenký spacák, alumatku, štrycnu chleba a štangli salámu. A ke spokojenosti mu nechybí zhola nic.

Oranžový kotouč se pomalu vyhoupne za obzorem a stoupá nad mlžnou řekou, valící se údolím. Nejvyšší čas začít se chystat na poslední část trasy.

Protože je noha dost unavená a bolí, volíme nejkratší variantu k vlaku. Aby nedošlo k mýlce, nejdeme na nejbližší vlak, ale nekratší cestou do vytyčeného cíle. Původní plán má 13 kilometrů, volíme alternativu o délce 7,5 kilometru. Noha je po dvou dnech opravdu unavená a bolavá, ačkoli jsem se snažila ji nepřepínat. Jediná rozumná možnost je ji nedorazit.
Rozumější možnost by byla jít čtyři kilometry na nádraží do Zruče, ale to bych přišla o kapličku u Koutského mlýna, která leží na trase přesně tak, že ani dlouhá, ani krátká varianta ji nevynechá. Jinak by mě to dost mrzelo.

Zámek Kácov. Cíl.

Kapličku k poctě Panny Marie z roku 1919 pravděpodobně postavili váleční veteráni jako poděkování za přežití války. Beru za kliku, ale jako vždy čekám, že bude zamčeno. Vandalům nic neunikne a zamykat se dneska musí všechno. Kde nejde krást, tam jde alespoň vztekle ničit. Jenomže klika povoluje a já se ocitám vevnitř. Pro tuto chvíli jsem ale vybavená. V batohu čeká svíčka i sirky a tichou modlidbou popřeji mojí mamince k narozeninám. Měla by dneska 68 let.

Čestínský potok, na kterém Koutský mlýn leží, nás po proudu dovede až do Kácova, kde náš výlet pro tentokrát končí.