Vandr z Bakova nad Jizerou do Března, duben 2025

DEN 1.

Bakov nad Jizerou.

Je čtvrteční větrný podvečer a my stoupáme od vlakové zastávky Bakov nad Jizerou ke zřícenině hradu Zvířetice, jehož nejstarší části vznikly už ve 14. století a v 19. století byl oblíbeným místem výletníků, mezi nimiž byl i Karel Hynek Mácha. Nedivím se. Místo je to opravdu nádherné.

Ke zřícenině přicházíme chvíli před západem slunce. Je volně přístupná, až na vyhlídku na zachovalé hradní věži, která je přístupná jen v otevírací době hradu, kterou my bohužel nestíháme. Výhledy do okolí na sklonku dne z nízké výšky přístupného schodiště pokryjí jen nejbližší okolí hradu. Na zřícenině hradu Zvířetice je ale nejmalebnější samotná zřícenina a výhledy, ty se mouhou jít zahrabat.

Nad hradem krouží poštolky a po stěnách posedávájí holuby. Vůbec si nás nevšímají, a tak se tu můžeme v klidu navečeřet, než vyrazíme hledat místečko do lesa.

Hrad Zvířetice.

Vycházející měsíc dává vědět, že za pár dní bude první jarní úplněk. Jasná obloha znamená taky mráz a vítr, prohánějící se na kopci, žádné teplo nepřináší.

DEN 2.

Teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 0,4°C. Když ráno vstáváme, oteplí se dokonce na 1°C. Východ slunce za hradem Zvířetice nám kazí nízká oblačnost, která sedí přesně na obzoru. Ke snídani už je sluníčko dost vysoko, aby mu nízká oblačnost nestála v cestě, ale na parádní fotky je vysoko až moc.

Vyrážíme do chladného a větrného rána. Napřed po silnici a pak se napojujeme na červenou značku, vedoucí po hraně NPR Rečkov, chránících vodní zdroje a mokřadní biotopy.

Zvířetice a svítání.

Cestou si děláme malou odbočku k obřímu kamenému památníku osvobození z roku 1946, který tu schován mezi vzrostlými smrky chátral až do roku 2007, kdy jej město Bakov začalo obnovovat do původní podoby. Památník je teď krásně viditelný od silnice a je u něj možnost odpočinku.

Kolem bažinatého toku potoku Rokytka kráčíme podél zničených zastavení křížové cesty až k barokní kapli svatého Stapina s pramenem, která je právě v rekonstrukci. Kdysi sloužila jako poutní místo a i dnes je na trase poutní cesty do Compostely. U kaple potkáváme „sběrače razítek“ Michala z Lužné, který navštívil všechna města v ČR, a jejich razítky si orazítkoval několik deníků. Teď obráží nejen městyse, ale i místa po svatojakubské cestě. Když zmíním, že razítkuju taky, když mám co, a doma mám pár sešitů s turistickými nálepkami, hned dostávám jeho osobní turistickou vizitku, kterou je možné si u projektu Wader book, stojícím za vizitkami, objednat.

Tuto vizitku tak hodnotím jako top úlovek, protože ji získat je závislé jen na správné konstelaci hvězd a nepravděpodobném setkání dvou lidí z opačných konců republiky.

Všude je hromada pózujících ptáků.

Pokračujeme po delším asfaltovém úseku přes obec Maníkovice, kde nás zaujme nepřístupný barokní lovecký zámeček s tepaným plotem. Před zámečkem je dřevěná socha, kterou otipuji na tři krále a ukazuje se, že mám pravdu. Nestandartních dřevěných soch potkáme cestou ještě několik.

Pokračujeme dál a na cestu nám konečně zpoza mraků vylézá sluníčko. Nejvyšší čas na oběd. Bývalý kamenolom, v jehož stěně je vytesán název Údolí snů nám slouží jako skvělé obědové místo. Řeka Jizera, kolem níž pískovcové stěny leží, nám bude dělat společnost příštích pár kilometrů.

Všude bují jaro, pučí pupeny a poletují motýli. Ptáci štěbetají a stavějí si hnízda. Neustále někde zaostávám ve snaze polapit ptáčky do elektronické skříňky a občas se mi to i daří.

Jizera.

U nádherného kostela Nanebevzetí Panny Marie ze 13. století dáme krátkou svačinku, než se s řekou Jizerou rozloučíme a překročíme na její opačný břeh.

Od něj nás čeká krátké a prudké stoupání ke zřícenině zámečku Zásadka, o kterou je výborně postaráno a její okolí je hezky upravené. Mám radost, že hlavní cíl výletu osvětluje sluníčko a trochu se zklidnil vítr,  můžeme tak chvíli spočinout a trochu se prohřát.

Naše cesta vede do Mnichova hradiště, které by stálo za samostatný den strávený po památkách. Ten tentokrát ale nemáme. Cestou se zase zatahuje a začíná studeně fučet. Na tričko to pořád ještě není, přestože na duben je nezvykle teplo.

Zámek Mnichovo Hradiště.

Do Mnichova hradiště přicházíme těsně před zavírací dobou zámku a zámeckých zahrad, takže jen rychle nakoukneme od železné brány a pokračujeme za vytyčeným cílem – teplým obědem.

Celý den fučí protivně silný a studený vítr. V nohách máme přes 20 kiláků a únava je znát. Chvíle posezení v restauraci, kde se vzduch nehne a je tam teplo, je příjemný oddech. Nemůžeme tu ale sedět dlouho, ještě nám kousek cesty zbývá.

Oblačnost se protrhává a za našimi zády je možné v dálce zahlédnout siluetu hradu Bezděz. My stoupáme k jinému hradu, ke zřícenině skalního hradu Valečov, který je bohužel v pátek zavřený.

Valečov.

Valečovské skalní světničky ale zavřít nejde a tak si je můžeme v podvečerním šeru prohlédnout. Malé místnůstky, kde žili celé rodiny hradní čeledi a později okolní chudiny, jsou vysekané do pískovce. Ještě na konci 19. století byly skalní byty obydlené, než došlo k násilnému vystěhování jejich obyvatel.

My si hledáme lepší bydlení, v lese, bez hromady písku pod nohama.

DEN 3.

V noci okolo nás chodí srnec a pěkně štěká. Tím se potvrzuje, že zválené místo plné bobků zřejmě patří spíše jemu, než unavenému turistovi a jsem ráda, že jsme si našli jinou, nezválenou, rovinku.

Vstáváme do šedivého dne. Po slunci zase ani památky, zato vítr se do nás opírá hned z rána.

Borovicové lesy.

Cesta nás vede krásnými borovými lesy a my se s Járou učíme výt. Přivoláme si tak krásného vlčího špice, který se nechce nechat pohladit, tak ho můžu alespoň obdivovat. Vlčí špicové nejsou moc vidět a tak mi dělá radost prohodit pár slov s majiteli fenky Giny.

Z borovicového lesa se dostáváme na cestu mezi pískovcové skalní stěny, která nás vede až ke gotickému hradu Kost, založenému již v první polovině 14. století. Monumentálně se klene na pískovcových stěnách nad přírodní rezervací údolí Plakánek, která ochraňuje pískovcové skály a mokřadní louky pod nimi.

Před hradem je také další skalní  byt Barušky, jež nese jméno po dvou vdovách, které zde žili 19 let a spisovatel Karel Václav Rais podle nich napsal povídku.

Skalní byt Barušky.

Nad údolím Plakánek svítí sluníčko a pěkně nás v neustávajícím větru zahřívá. Konečně pár paprsků šimrá na obličeji a hřeje do týla.Takhle jsem si dubnový vandr představovala. Nemusí být teplo, ale hřejivý přísvit slunce vyhání zimu z kostí.

Čeká nás další úsek po silnici, za který jsme odměněni hned, jakmile z ní sejdeme. Naučná stezka kolem Červenského rybníka nás vede vrbovou alejí a já kromě kachen a labutí zahlédnu i potápku.

Také tu jemně voní medvědí česnek, ale ještě nekvete. Jen nám svojí vůní připomíná, že je po 15. kilometrech čas oběda.

Červenský rybník

Jediná restaurace na náměstí v Dolním Bousově je obsazena fanoušky aktuálně probíhajícího sportovního utkání, z oken se ozývá výskání a řev. Přesto jdeme nahlédnout, ale po dotazu mě ubezpečí, že bez lepku mi opravdu nemohou nabídnout vůbec nic.

Nevadí, máme v záloze kavárnu Holiday Cafe, kde máme pro sebe celou zahrádku a kde mi vyrobí na počkání bezlepkový dezert a nakrmí zmrzlinovým pohárem. Plnohodnotný oběd to není, pro kluky se tu najde výživnější nabídka, ale to mi radost nekazí.

Když pokračujeme dál, svítí sluníčko. Vítr utichá natolik, že dokonce na chvíli sundávám větrovku. Však se nejen při hledaní zaorané cesty naučné stezky celkem zapotíme. Pole je vyschlé na troud, jsem ráda, že větřík se trochu uklidnil a nemete nám všechnu hlínu do očí.

Babočky.

Když se vymotáme z pole, jde naučná stezka alejemi mezi poli a nabízí příjemnou změnu od lesa posledních kilometrů. Až do obce Vlčí pole neznatelně stoupáme, ale od krásného hřbitovního kostela svatého Šimona a Judy se sklon stoupání náhle mění a my funíme do prudkého kopce k Hraběnčině studánce, která dává vydatnou a chladivou vodu.

Je možné odtud udělat odbočku na tvrziště Křížánky, kterou ale kvůli zmoženosti členů výpravy neděláme. Nechceme se totiž uhnat, tak snad někdy příště. Bez odbočky pokračujeme po modré značce dál až k veřejnosti nepřístupnému zámku Domousnice, který byl do aktuální podoby upraven začátkem 20. století.

Za pár hodin je úplněk.

Obloha je dnes jasná a od kraje lesa máme výhledy na nekonečné louky a pastviny. Těsně před naším dnešním cílem jsme tak svědky krásného západu slunce. Za zády nám vychází měsíc a svým tvarem říká, že dnes v noci bude úplněk. Auuuuu. To si zaslouží ještě trochu vytí.

Brzy po západu slunce se ukládáme ke spánku, abychom ráno mohli ještě před svítáním vstávát a stihnout brzký ranní spoj domů.

DEN 4.

Noc byla studená a větrná a testování nové nafukovací karimatky se moc neosvědčilo. Všechny tři noci jsem ji bohužel prolehla tělem až na zem. A to jsem se ji poslední večer opravdu snažila nafouknout jak nejvíc to šlo a těsně před ulehnutím ještě dofouknout. Nic nepomohlo a noc byla opět trochu tvrdá. Teploměr ukázal 7,4°C nejnižší noční teplotu a znamenal tak velký teplotní rozdíl mezi první nocí a touto.

Čekáme na vlak domů a vychází slunce.

Aspoň vím, že ji na týdenní dovču nechci. Proto je nutné vybavení testovat v podmínkách, kdy o nic nejde a na vysněnou dovču si vzít jen to, o čem jsem přesvědčena, že mi dobře poslouží. Protože dobrý spánek je důležitá ingredience pro pohodovou dovolenou.

Na cestu vyrážíme ještě před východem slunce. Je mi jasné, že ten dnes z lesa nezahlédnu, ale nakonec se cestou k zastávce krajina otevírá a slunce pomalu vykukuje nad obzor a dohlíží na vydatnou snídani, kterou si dávám na zastávce vlaku.

Konec.