Při kontrole jízdenek v osobáku do cíle mě pan průvodčí trochu zaskočí hláškou “zastávka je na znamení, chlapi” a tak můžeme vyskakovat s úsměvem na rtech. Však on mi tam venku přimrzne… anebo ne?

Počasí mezi svátky na konci roku je jako vždy nepovedený. Mlha, jemné mrholení, pár stupňů nad 0 °C. Kde není sníh je všechno mokrý a kde sníh je – je všechno rozbředlý.

10 cenťáků rozmoklé břečky podkluzuje do všech stran, nohy podjíždí a udržet rovnováhu je dřina. Na hlavu padá natátý sníh ze stromů a brejle pokrývá milion přischlých kapek. Ale já si to užívám. Konečně zase venku, když mi vyhozenej obratel zajistil posledních několik týdnů zábavy z trochu jinýho soudku, než su zvyklá. A tohle je můj první schválenej výlet, že už můžu. A psí počasí mě určitě nerozhodí. Su venku, su v lese… co je víc. Být v lese s blízkými…

v lese přibývá sněhu

Stoupáme a s výškovými metry se zvyšuje i sněhová peřinka. Přestává pršet a sníh je o fous tužší, ale i hlubší. Dostáváme se nad prudkou zalesněnou stěnu suťových svahů a bučin NPR Rohová, kde sníh mávnutím proutku končí a dosahujeme nejvyššího bodu tohoto výletu, kopce Roh (660 m.n.m). Jsme v oblasti geomorfologických útvarů zvaných kuesta, což jsou kopce z jednoho konce velice příkré a v této oblasti je tolik naučných cedulí s pojmem kuesta, že po dvou dnech si ho pamatuji i já.

Jsme na hraně jedné z mnoha místních kuest – 200 výškových metrů od obce Dlouhá loučka, obce ležící schované v inverzi. Pookřeju. Jestli vydrží inverze další dvě hoďky, to bude na Hřebči pokoukání! Doteď jsem o inverzi neměla ani ponětí, protože celý den šlapeme v mlze. Teď už vím, že není mlha jako mlha a pro ostatní zápecníky jako su já je to možnost užít si inverzi a zůstat přitom jen pár kiláku vzdálen od severní hranice jihomoravskýho kraje.

Moje utahaný nožičky a rozbolavělý záda mají dost, ale vzpomenu si na v úvodu zmíněnou Lůcu, nasypu do sebe pytel vextiček, zajím je chlebem a su naprosto spokojená. Snažím se i ignorovat ošlapaný palce, který začínají pálit. Mám v sobě kilo cukru, kterej se přetvořuje v energii zase šlapat dál, a zapomínám na všechny bolístky.

Jsme nad inverzí u vrcholu Roh (610 m)

Trošku se zamotáme v lese, když si to chceme zkrátit, a překvapí nás malé terénní zlomy. Je to dál, ale zato horší cesta. Když se vymotáme konečně na pravou cestu, kterou chci bez zacházky krosnout z kopce na silnici, pohled z prudkýho srázu mě i tak překvapí. Vzhledem k naňahňaným vrstevnicím se to dalo čekat, ale i tak jsem čekala terén, co jde sejít, a ne sjet po zadku. Tak nic, zase to musíme obejít. Protože se chci projít kolem stříbrného potoka, musíme tu zbytečně sklesat během dne nastoupaný metry. Ale nic není zbytečný a fyzičku to jen pomáhá zocelovat. (Zkuste mi to připomenout, až se budu dusit do kopce naložená ve vlastním potu:)

Potok je zamrzlej a těžko rozeznat, kde zmrzlá hlína schovává pod tenkou krustičkou ledovou vodu, a kde je pevná zem. Pro fotku opatrně našlapuju k potoku a s prvním křupáním tenké bahenní vrstvy odskakuju zpět.

Jdeme po silnici a v údolí zařízlém mezi svahy je citelně chladněji, silnici pokrývá dokonalá ledovka od projíždějících aut. Su ale vybavená mikro nesmečky a ty se s chutí zahryznou do ledu na NS Boršovský les, která nás vede kolem připomínek faktu, že se nacházíme v oblasti, kde se těžilo uhlí a žáruvzdorné jílovce. Silnicí pokračujeme až k prudkýmu stoupáku na Hřebeč a k vyhlídce U tety. Tuhle cestu si pamatuju směrem dolů jako prudkou uklouzanou stezku pro srnky a paměť mě neklame. Je to prudká a uklouzaná stezka pro srnky a v mokrým kluzkým sněhu je stejně hrozná, jako tenkrát.

Inverze počkala! Než si uvaříme oběd a převlíknem mokrý fusekle, trochu se závoj inverzní mlhy zvedá a odkrývá zasněžená pole směrem na Boršov a Moravskou Třebovou. Je to nádherná podívaná, u které do sebe cpu obídek. Trochu mi tenhle dojem kazí fakt, že jsme tak o hodinu pozadu, než jsem si plánovala a opouštíme tuhle hezkou vyhlídku s krytým přístřeškem s obavami, jak v tomhle sněhu půjdeme za tmy. Fakt, že výhled není nic moc a jsme zase v mlze mi dovoluje minout vyhlídku “Nad doly” bez výčitek, ale musím se s padající tmou rozloučit i s výhledem do nikam z rozhledny Strážný vrch z roku 2010, tyčící se na zalesněném kopci kousek od stejnojmenného vrcholu (610m).

Kovová rozhledna se vyloupne z nadcházející tmy, pod nohy je už sotva vidět a jemný deštík otravuje nejen znavené členy výpravy, ale i gumovýma medvídkama posilněnou Mawenzi. Pro rozhled se musíme vrátit někdy jindy, teď už čas kvapí a světla je tak málo, že hustým lesem skoro neproniká. Když dokloužeme z kopce k úzkokolejce, máme vyhráno, teda pokud se nerozplácnem o namrzlý pražce. A pak to zahlídnu. V hávu noci vykukuje áčkový tvar střechy zpoza mírnýho brdku a já vím, že sme na místě a děkuju lesu, že jsem koutkem oka tu lesní nerovnost zaregistrovala. Jinak bychom tu ještě chvíli bloumali a chodili, než bychom vytyčeného cíle dosáhli.

strašidelné spaní u zazděného vchodu do dolu Hugo Karl

Není lepšího domečku než krásného zázemí s lavicemi pod širokou střechou. Dělám, že ty dva metry úzkokolejky vedoucí do vchodu bývalého dolu Hugo Karl, otevřeného v roce 1871 nevidím, a především ignoruju ty napůl pootevřený kovový dveře, který vedou do dávno zasypaných tunelů a chodeb. Jojo, su strašpytel, takže si stelu na opačným konci stříšky:)

Hřebečsko je protkáno kilometry chodeb a slavný důl Hugo Karl nese jméno po bratřích Steinbrecherových, kteří jej založili, když přádelna v Moravské Třebové měla problémy s dodávkami drahého uhlí. Uhlí sice nebylo nejkvalitnější a topiči se s ním dost nadřeli, ale těšil se velké oblibě, než se dostavěla vlaková trať a začalo se dovážet kvalitnější uhlí ostravské. Doly se pak používali dál pro těžbu lupku, ze kterého se vypálením stal ohnivzdorný šamot. Začátek 20 století a hlavně 1. světová znamenaly pro důl nový začátek, kdy byl nedostatek uhlí v celé střední Evropě. Odvoz povozy byl v roce 1919 nahrazen efektivnější úzkokolejkou, vedoucí až do Mladějova. v 50. letech už byl důl značně zastaralý a když došlo k průvalu důlních vod při pokusu odčerpávat vodu z dolu, těžba byla definitivně ukončena. Zděný portál dolu Hugo Karl je jediná terénní připomínka slavné těžební minulosti největšího z místních dolů.

Déšť bubnuje do střechy, ze které teče natátý sníh ve formě vody a přehlušuje jakýkoli jiný zvuky. Když po večeři uléháme, je tu jeden zvuk, který tekoucí voda nepřehluší. Ohňostroj. Jak to, že každou druhou noc venku mě ruší od spánku zrovna tohle? a je jedno, jestli má být zítra poslední den v roce, nebo je půlka května.

Tenhle povánoční vandr má několik výhod v podobě užívání si hromad vánočních dárků. Třeba novou nafukovací karimatku Klymit, kterou jsem vyzvedávala v předvečer vandru v obchodě (děkuju tatínkovi za finanční příspěvek) beru jako nejlepší vymoženost proti pěnové karimatce.

Den 2.

Ležím. Ze střechy pořád teče voda, z mraků pořád padá voda. Je 1 °C a je to jak na jaře. Noční teploty mezi +3 – +0,9 °C nejsou žádná zima, takže sem si spokojeně rochnila v mým spacáku s komfortem v -9°C a vůbec nechápu, jak kamarád přežil, a ještě se vyspal ve spacáku s komfortem v +6°C.

Jasná bílá zamračená obloha nás provází nejen snídaní, ale i prvními kroky po úzkokolejce, která sloužila místním dolům pro přepravu uhlí a šamotu. Můj kompaktík má snad zamlženej i čip, protože nefotí nic, jen mlhu a to i ve chvíli kdy pár paprsků prorazí mraky a dopadne mezi koleje… strkám ho pod bundu a je mi jasný, že tohle neustálý vlhko v teplotách kolem 0 není pro elektroniku vůbec kamarádský.

úzkokolejka z roku 1919 – je možné si najít jízdní řád a v létě se svést

Ten děsnej kopec, co sme včera pod příkrovem noci lezli dolů teď musíme zase nahoru. Mnohem horší cestou. Nebo je to jen pocit? Když si teď vidíme pod nohy? Potoky tajícího sněhu tečou po povolující zemi a cesta klouže ještě víc, než včera.

Konečně na cestě. Jedna z těch chvil, kdy asfalt v zimě vůbec není úleva, protože v rozbředlým sněhu se jde o fous líp, než po ledových kolejích od aut.

Zataženou šedivou oblohu občas protne paprsek slunce a jak se zdá, foťák trochu vyschl a tu nádheru si můžu zakonzervovat s sebou. Tohle byly druhý a poslední sluneční paprsky dnešního dne, ale i bez sluníčka je teplo a když klesáme k Opatovu, na botách už se místo vody a sněhu drží hlavně bahno… Otevírají se ale před náma výhledy na Opatov a k České Třebové, které bez inverze vypadají dokonale jarně. Mdlá hněď a bezbarvá žlutá a zelená nejsou zrovna ukázkový fotky ze zimního vandru, ale aspoň značí, že foťák snad vezmu na výlet i příště.