Půjčovna je otevřená a oprava povoleného zámku je tak otázka několika vteřin, z nichž nejvíc zabere ochotnému chlapíkovi nalézt vhodný imbusák. Rozhodně mi zachránil celou dovolenou a na oplátku nechtěl ani nabízené peníze. Ještě mě potěšil zprávou, že pěšáků tady v oblasti zatím moc není a vedou hlavně cyklisti, takže bych se přeplněného nocoviště nad Strážným neměla bát. Na poslední kilometry k nocovišti vyrážím ujištěná tím, že se vejdu do ohrádky a nebdu tak muset na noc hledat náhradní ubytování.

Zatímco se na nocovišti Strážný už chystám ke spánku, přichází Plzeňák, který je tu na víkend a chvíli po něm ještě kluk ze Slavkova, který jde Stezku Českem přímo z domu ve Slavkově a na cestě je celkem 21 dní. Moc prostoru popovídat si nemáme, protože v nastávajícím stínu začínají žrát nepříjemné mušky s nekonečným apetitem. 

Výhled do okolí.

Plzeňák mi na moji plánovanou trasu doporučuje, že než jít na Modravu po červené, je mnohem hezčí jít na Kvildu kolem Teplé Vltavy. Červená mezi Bučinou a Modravou mi tak i tentokrát zůstane skrytá.

Usínám, když na nocoviště přichází partička holek, které se nahlas smějí a hlasitě se spolu baví přímo u mého stanu. Lidi, prosímvás, když večer přijdete na místo, kde jsou stany, ve kterých se nikdo nehýbá, tak vězte, že tito lidé spí a nemusíte se snažit je za každou cenu budit jen proto, že Vám se spát nechce. Kde jste, špuntíky moje?

DEN 2. Sobota.

Předpověď na dnešní noc slibuje 10°C a na tu zítřejší taktéž. Ani nedopínám spacák, neplánuju se uvařit. Nad ránem mě ale budí zima, takže spacák dopínám a podivuju se, že v něm není dostatečně teplo. Ráno teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 4,1°C a už se nedivím, že nedopnutý spacák mi nestačil. Když kolem 6:00 vycházím z nocoviště (kde jsem se nevím proč snažila opravdu tiše najíst i sbalit, protože holky měly stan z celého obřího prostoru hned vedle mě), teplota na teploměru odpovídá času na hodinkách.

Potok Častá.

Slunce teprve lehce olizuje vrcholky vysokých stromů a vysoká tráva je mokrá z ranní rosy, která bude ještě několik hodin vysychat. V národním parku se nemusí chodit jen po značených turistických trasách, pokud se nejedná o 1. zónu nebo přírodní památky a rezervace. Hned ráno toho využívám, abych sešla na zelenou značku kolem potoku Častá a zároveň jsem nemusela zbytečně ztrácet výšku návratem do obce Strážný.

Potok Častá šumí v ranním tichu a stínu vzrostlých stromů, ačkoli ptáci se už hlásí o slovo a dokonalé ticho tu není. Po červené jsem kolem slunovratových kamenů šla posledně, tak to dneska chce změnu. Zeleno změnu. V mokřinách 1. zóny NP Častá vidím rozlehlé lány suchopýru, jehož české jméno si ne a ne zapamatovat. Pro mě to už navždy bude páperník.

Na červenou značku se napojuji před Knížecími Pláněni. Rozlehlé motýlí louky jsou vyprahlé a horké, motýli si v tetelícím vzduchu ne a ne sednout a pózovat. Jsem ráda, že tu se mnou nikdo není a nikoho nebrzdím svým neustálým číháním, zda si modrásek sedne nebo nesedne na květenu kolem cesty. Okem zahlédnu i ohniváčka, ale ten mi nadšení z fotky nedopřeje. Musím se tak spokojit s můrou jetelovkou, hnědásky, modrásky a okáči. Ulovit se mi nečekaně daří i dlouhozubku svízelovou.

Černokřídlec.

Na hřbitově na Knížecích pláních se zastavím, ale po dopoledni bez lidí je tu ráj cyklistů. Kola opřená o všechny volné lavičky, lidé na sebe přes hřbitov pokřikují a pro mě tu není místo. Nezdržuju se a pokračuju dál. Na Bučinu, kde jsem dnes chtěla nocovat, to mám už jen několik málo kilometrů a to se teprve blíží poledne. Nouzová nocoviště jsou od sebe vzdálená divným počtem kilometrů. Na pohodlný jednodenní výlet je vzdálenost mezi nimi hodně krátká, ale přeskakovat ob nocoviště je zas pro velkou část turistů velké sousto. Mě se 25 kilometrů tak hrozných nezdá, jenže počítá s nejkratší cestou mezi nocovišti a tou já rozhodně nejdu.

Ujdu k dnešním 17 kilometrům ještě jednou tolik? Ale jo, asi se to do setmění dá v pohodě stihnout.

Na Bučině u nepatřičně rozkvetlé repliky železné opony odpočívám v hotelu Alpská vyhlídka. Zmrzlina a džus v tomhle vedru stačí, nic lepšího tu pro mě nemají. Aspoň se nebudu dlouho zdržovat. Nejít po červené se najednou nejeví jako nejlepší nápad, protože bych to po ní měla rozhodně kratší, ale rozhodnutí je rozhodnutí a jeho změnu neplánuju. Nemám k ní žádný důvod.

Bučina.

Mezi Bučinou a pramenem Vltavy potkávám desítky cyklistů, podél Teplé Vltavy po modré značce už ale není skoro žádný turistický provoz. Většina cyklistů sem totiž odbočuje z červené, na kterou se poté zase vracejí. Minimálně za tu prázdnou cestu tahle obchůzka červené značky stojí.

Po běžkařské trase obcházím Kvildu, kde mohu tušit další hromady cyklistů a otevřená občerstvení. Tahle obcházka mě sice připraví o možnost studenýho džusu, ale taky mi ušetří kilák a půl, na kterej se v tomhle pekelným vedru moc necítím. Vedro mě zmáhá, a ačkoli jsem se na pár výletech už letos grilovala, tak nemám pocit, že bych si na to přivykala. Namazané ruce UV faktorem 50 začínají pálit a stín lesa mi poskytuje po mnoha kilometrech na slunci kýžené zchlazení.

Zacházka mimo červenou značku znamená část trasy, na kterou se obzvlášt těším – na Filipohuťský potok. Poslední úsek na Modravu vede kolem kaskádujícího potoka, který se vine hustým jehličnatým lesem. Kvůli tomuhle úseku jsem si chtěla vzít cestovní stativ, ale nakonec jsem odolala. Sice mám vždycky nejtěžší batoh v okolí, ale ač to tak nevypadá, opravdu v něm nemusím mít všechno.

Cestou na Kvildu.

Na Modravě mě k večeři láká restaurace Pivovar Lyer, kde vím, že se dalo najíst i bez lepku a je to pořád pravda. Ceny jsou sice šumavské, ale porce zeleninového salátu s kuřecím a sýrem je dost velká, aby nasytila i mě.

35 kilometů v nohách mě docela unavilo a se zítřejšími kilometry si nejsem vůbec jistá. Na Poledník je to nejkratší cestou 12 kilometrů, i s plánovanou zacházkou na hradlový most 17kilometrů a to je celkem málo, když je možné na nocovišti stavět stan až v 18:00. Pokud bych šla až na nocoviště Hůrka, vychází to na 35 kiláků, stejně jako dneska. A to má být ještě větší teplo, ve stínu až ke 30°C a na sluníčku vražedně. To je moc. Čeho se vzdám? Poledníku, nebo hradlového mostu?

Soutěž o vynechanou zajímavost vyhrává hradlový most, protože Poledník slibuje i přes silný opar výhled do okolí a ten si rozhodně nechci nechat po minulé návštěvě, kdy Šumavu halila jen mlha s mlhou, ujít.

Filipohuťský potok.

Když kolem 18:00 docházím na nocoviště Modrava a stavím stan mezi dalšími šesti, které tu už jsou, zdraví mě starý známý z včerejšího nocoviště. Plzeňák šel dnes část trasy s týpkem, co jde stezku českem a jsou domluveni na pokec a pivko. Týpek si dneska užívá penzion a na nocovišti ho tak nepotkám. Neváhám a přidávám se, ačkoli jsme nakonec v pivovaru s Plzeňákem sami. Nevadí, místo o stezce poslouchám o Novém zélandu a po jednom pivku jdeme spát. Možná na týpka natrefím zítra na Hůrce, když chodí těch 30 kiláků denně a vytáhnu z něj všechno, co půjde.

Jakmile ulehnu ke spánku, přichází na nocoviště u Roklanského potoka maminka s malým dítětem. Tomu snad ani nemohu mít za zlé, že dělá hluk, i když se ho maminka snaží utišit. Staví si stan hned vedle mě. Kde jste, špuntíky moje?

DEN 3. Neděle.

Dnes jsem se musela do spacáku trochu zachumlat. Předpověd pro Modravu sice stejná, jako včera pro Strážný, ale teploměr ukazoval nejnižší teplotu 0,5°C. Když vstávám, padne dokonce na 0,4°C. Je vidět, že největší zima je mezi 4:00 a 5:00 ráno.

Roklanský potok.

Vyrážím kolem 6:00 stejně jako včera. Jsem oblečená stejně jako včera. Ale jinovatka na loukách kolem Roklanského potoka a mrazivě ledový vzduch se do mého těla zakusuje i přes bundu se zuřivou ostrostí. Teploměr drží 0,5°C. Kdybych zastavila, ať se přiobleču, určitě umrznu. Když se pak dostávám na sluníčko v místech, kde probleskuje mezi stromy, hřeje pěkně do zad a na oblékání nemám ani pomyšlení. Mrazivé ticho mě dokonale obklopuje. Ani ptáci v téhle zimě radši neotvírají zobáčky a tak mě doprovází jen zvuk vlastních kroků po asfaltu a stoupající pára z dechu.

Roklanský potok pramení u hranic a tak pokračuju proti proudu několik kilometrů, než přejdu k jeho přítoku – Javořímu potoku. Ani ne hodina cesty a 4 kilometry a ve větrovce a dlouhých kalhotech mi začíná být na slunci opravdu teplo. Naštěstí ještě pořád pokračuju mezi stromy, kam sluníčko nedosáhne.

Červená značka na Poledník je od rozcestí Tmavý potok v období 16.11. až 14.7 zavřená kvůli hnízdění. Stejně jako minule, i tentokrát musím jít jinudy. Volím modrou a zelenou značku, čímž mě čeká 7 kilometrů táhlého stoupání. V 7:30 z něj mám za sebou sotva kilometr, ale slunce začíná pražit tak, že větrovka jde dolů a kalhoty půjdou na nejbližším vhodném místě, kde se budu moct pohodlně převléknout.

Poledník

Cestou potkávám první partu, která spala na nouzovém nocovišti na Poledníku a nakonec napočítám celých 30 lidí, kteří z nocoviště odchází. Těsně pod vrcholem Poledník (1315 m.n.m) se dávám do řeči s jednou turistkou, shodou okolností Plzeňačkou. Prý je tento předposlední víkend v červnu poslední snesitelný na víkend ztrávený na Šumavě a o prázdninách zde nastává peklo. Nejoblíbenější nocoviště jsou Bučina, Modrava a Poledník a skýtají super trasu na víkend pro Pražáky, Plzeňáky i ostatní turisty, kteří to sem mají na víkend blízko. Podle mých zpráv bylo včera na Bučině 15 stanů a tady na Poledníku jich dnes bylo minimálně stejně tolik. 

V 9:30 dosahuju vrcholu Poledník s rozhlednou, která se jmenuje stejně. Poledník. Je tu pusto a prázdno. Poslední nocující jsem minula před několika minutami cestou k rozhledně a krom obsluhy bistra a infocentra tu jsem jediný návštěvník. Parádička. Kupuju si vstup na rozhlednu a užívám si hezky udělanou expozici v prostorách budovy, opravované v roce 2020 – 2021. Co si už tolik neužívám jsou poslední metry k vyhlídkové plošině, které vedou sice vnitřkem budovy, ale po prudkém kovovém žebříku a chybí mi nějaké držadlo, abych z žebříku přešla na plošinu. Nakonec se mi daří po odložení foťáku na kovový rošt vylézt po čtyřech. Kruhový výhled do okolí kazí silný opar, takže jsou vidět jen okolní vrcholy. Na Alpy sem budu muset přijít zase někdy příště. Ačkoli… ten žebřík mi to možná rozmluví i beze slov.

Po hodince odpočinku pokračuju dál. Cesta k Prášilskému jezeru je široká a vyasfaltovaná. Táhne se lesem přímo vystavená slunečnímu žáru a slunci, které brzy dosáhne nejvyššího bodu na své oběžné dráze. Včera byl letní slunovrat a tak si užívám tento víkend nejdelších dnů v roce. A vzhledem k vedru mi teda přijdou opravdu dlouhé.

Výhledy z Poledníku.

U ledovcového Prášilského jezera se není před sluncem kam schovat, trošku stínu u lavičky už okupuje rodinka, která sem přišla dřív než já. Postávám u cedule informující o ledovcových jezerech a zaslechnu dva borce s krosnama, jak se baví o tom, že do něj skočí se smýt. Cedule přeškrtlého panáčka totiž podle nich znamená, že se nesmí šlapat v místě cedule umístěné na dřeveném plotě k jezeru právě od plotu. Vysvětluju jim, že se tam fakt koupat nesmí.

Mezi Prášilským jezerem a obcí Prášily už není žádný les, spíše jen dlouhá a nekonečná mýtina. Odpolední slunce se opírá do obnažených písků, které všechno teplo akumulují a odrážejí zpět. Znáte ten režim z trouby, kdy je pečení spodní i horní? Právě si to zkouším na vlastní kúži. Kůrčičku radši křupavou nebo jemnou a vláčnou?

Prach skřípe mezi zuby, štípe v očích a nenechá mě se pořádně nadechnout. Už se těším do cukrárny v Prášilech, která by měla být otevřená. Chci se do ní alespoň na hodinku svalit, jíst zmrzlinu a vyhnout se spalujícímu žáru. V Prášilech nakonec zůstávám skoro 2 hodiny, ale ne v cukrárně. Předražená zmrzlina mě sice osvěžila, ale celková útrata za chuťový požitek nestála. Snad jen latté nebylo co vytknout. Zahrádka cukrárny neposkytuje ani chladivý stín, takže nakupuju v přilehlém obchodě vodu a klidím se do stínu mohutného stromu u zastávky. Do dnešního cíle mi zbývá jen 8 kilometrů a mám do večera hromadu času. Co s ním lze udělat lepšího, než si přidat dalších 5 kilometrů a pár výškových? 

Jezero Laka.

Kolem Jezerního potoka, jak se jmenuje na Šumavě asi každý druhý, stoupám k nejmenšímu šumavskému ledovcovému jezeru, k jezeru Laka. Odměnou za stoupání podél Jezerního potoka mi jsou orchideje, kvetoucí podél cesty. U jezera odpočívám v milosrdném stínu vysokých stromů. Slunce konečně klesá k obzoru a jeho spalující žár zeslabuje. Nejvyšší čas si tu dát svačinku a chvíli posedět, než se vydám na poslední úsek cesty.

K nouzovému nocovišti Hůrka docházím zase kolem 18:00 a jsem zvědavá, zda tu potkám kluka, co jde Stezku Českem. Na něj nenatrefím, ale k noclehu se tu chystá jiný mladík. Vypadá to, že tu dnes bude nocovat sám, tak ho alespoň pořádně vyzpovídám ohledně cesty, vybavení a dalších věcí, které zajímají jen nás, podobně postižené. Možná si to ale jen myslím, jak jsem byla upozorněna kamarády. To že je někdo turista neznamená, že ho zajímá vybavení, okolní zajímavosti nebo že se o tom vůbec chce bavit. Opouštím nocoviště, situované u bývalé sklářské vsi Hůrka, a jdu se podívat, co po ní zbylo. Zbytky kostela, hřbitov a hřbitovní kaple.

Smutnou historii pohraničních oblastí nechávám za sebou stejně jako celou Šumavu. Poslední kilometry do obce Nová Hůrka utíkají mnohem pomaleji, než všechny předchozí. Je čas se rozloučit, další nouzová nocoviště, na kterých bych mohla přespat, tu už nejsou. A loučit se mi moc nechce. Jenže zítra se do oblasti valí děsivé bouřky, kterým se celkem s chutí vyhnu, prestože původně jsem měla tuhle trasu až do úterý. Vděčím jen náhodě nebo i svým vychozeným nohám, že jsem trasu zmákla trochu rychleji?

Brouk kousavec.

Z pohodlí domova zpětně zjišťuju, že v pondělí se přes jižní Čechy prohnala supercela.

Musím se naučit spát sama venku, abych už nemusela obtěžovat známé a kamarády, jestli si neudělají na víkend čas. A to se mi líp zkouší, když nade mnou neburácí bouřka, která láme stromy.

Vždycky jsem chtěla být součástí smečky. Mít kolem sebe přátelé, se kterými je každý vandr a pobyt v přírodě radost. Mít možnost s někým sdílet nadšení, chmury i bezbřehou volnost. Být mezi svými. Jenže ostatní nechtějí a nemohou každý víkend ven. A pokud mohou, tak možná ani často nechtěji. Hromada kompromisů od vstávání, přes kilometry až po spánek a spoje domů a nakonec i témata k hovoru si často představujeme každý odlišná, což se dá skloubit na jednodenním výletě snáz, než při několikadenním vandru.

Hnědásek.

Musím se přetvořit ve vlka samotáře, který svoji smečku má v bezpečí domovských lesů, aby se měl po každé výpravě kam vracet. Přišel čas uvědomit si, že pokud se nenaučím nebát se být o samotě také v noci, bude počet vandrů a přespávaček neustále klesat s tím, jak klesají časové a fyzické možnosti mých přátel. Jenže pro mě je pobyt venku důležitý jako dýchání.

Zvládnu přerod ve vlka samotáře? To ukáže jen čas. Zatím ale vím, že šumavská nouzová nocoviště mi vždy poskytnou dostatečně bezpečný azyl kdykoli budu chtít vyrazit sama. Jen jsou trochu z ruky.