Trasa víceméně kopírovala původní návrh jen s drobnými odchylkami při sejití z cesty, hledání hospody a tak.
V pátek ráno jsme se sešli na nádraží a vyrazili v celkém bujném počtu šesti kusů do zamračeného větrného dne. Válející se mlžný opar nad okolím vytvářel dojem parádního podzimu i přesto, že nepoprchalo, jak bývá pro podobné mlhy zvykem. Než jsme se rozkoukali, tak jsme zabloudili, ale rychle jsme se našli a osvěžili se ve studánce. První občerstvení z mnoha přišlo vhod a tak jsme víc pili ze studánek cestou, než z vlastních lahví, což se nakonec ukázalo jako výborný nápad.
Asfaltový úsek k Anenské Studánce jsme přetrpěli, abychom posvačili u krásně zrenovovaného kostela sv. Vavřince. Dál držíme směr tak nějak po červené, ale v místních lesích není problém nabrat směr po cestičkách mimo asfaltovou červenou a do toho začíná docela vydatně vyhřívat sluníčko. V jednom místě nastupuje klasická zkratka, kdy se drápeme do svahu, ale pak nás za odměnu čeká palouček se zbytkama borůvek a příjemným posezením na pařezech kolem.
V podstatě kopírujeme při mnoha příležitostech Hřebečskou důlní stezku, která by někdy příště stála za hlubší průzkum. Teď nás aspoň vede k celoročně přístupné rozhledně Střážný vrch, kde bylo parádně vidět až na Králičák nebo Šerák, i když tyhle vzdálenější kopce byly tušit jako tmavě šedé siluety na šedém pozadí.
Kousek dál se už půlímě na dvě části a Pražská sekce se vrací do Prahy a my vyrážíme směr bivak a po cestě si děláme asi kilák a půl zacházku k hospůdce. Někdo by chtěl pivo, někdo polívku. Smůlu máme oba, jen Ferinka na terase zavřené hospody nachází misku s vodou.
Bivak je klidný a před sedmou ranní už na vyhlídce v obci Hřebeč snídáme a pozorujeme vycházející slunce. V tuto chvíli dost lituju, že nemám foťák, ale jinak snídaně s mlhou zalitým údolím s Moravskou Třebovou se sluncem vycházejícím proti nám nemá chybu. Akorát teda nám trochu dochází voda, takže začíná šetřící režim.
Ani moc nesejdeme z cesty, než se nám podaří zase nabrat správný směr barevnými lesy. Všude kolem tu jsou krásně zbarvené stromy, červené listí pokrývá cestu a slunce opravdu vydatně pere. Zkracujeme si cestu jako vždy parádní zkratkou, která vyústí na poli plném kopřiv. Když se proderu kopřivama vysokýma asi jako já, vítá nás krásná polní cesta, která nás dovede zpět na červenou a kolem zavřené hospody až do Březové, kde sháníme vodu do vlaku a někteří z nás i to zasloužené pivko, které je po 58 ujitých kilometrech v “horkém” říjnovém dni opravdu tou třešničkou na dortu za vydařeným vandrem.
Žiš, to je zas parádní výlet. Tedy ovšem zavřená hospůdka…… to by byl pro mě trest největší asi. Mám ráda výlety s odměnou, jak mi to mu doma říkáme. A těžko zpracovávám, když mi tu odměnu někdo odepře 😀 . Fotky jsou zase parádní a sválně, sválně… ešivá víš, která se mi líbí nejvíc? Krom plyšový Ferinky, pochopitelně.
nevim, tipnu zatisi s adamkem? 😀
ja mela tentokrat malo jidla i vody tak bych ji ocenila, ale pro me to je vada az v okamxiku kdy je venku sodoma gonora a my pocitame s cajem, ohratim a ususenim 🙂
Nene, zátiší s Adámkem to není. Ve hře je světlo. A je krásná! Jako vždy. Jo a když jsem u toho, koukala jsem včera na ty fotky a ukazovala ji právě Brtníkovi, pravil: “Aaaa to je paní mistrová!!” 🙂 Takže už seš mistrová, víš to? 🙂 .Hádej, sválně ešivá na to přindeš.
No při nedostatku zásob je zavřená hospoda docela rána pod pás. A jeli hrozný počastí, to už je na humření. Pro mě teda, protože představa, že nemám hlavu kam složit, kde si zalézt do sucha…….. ne to neumím 🙂
mam jeste favority paprsky ale ty sou furt vsude stejny a tu posledni (tobyly normalne oroseny pavuciny) ale tezko odhadovat, co te nadchne nejvic 🙂
tak my meli sucho a krasne takze na humreni to nebylo, a na konec listopadu mam v rukavu doufam jen otevreny overeny podniky 😀
JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!! PAPRSKY!! Ty se náhodou nikdá nevodochodí, to je jako s vodičkou, tý taky není nikdá dost 🙂 A barevně je to krásný. Fakt moc povedená fotka
ááá ty mlhy! Tohle počasí miluju a ty podzimní barvy. Akorát ty noci už tolik ne – zaprvé jsou dlouhé a zadruhé mrznu i v létě, natož teď.
fotečky krásný,nádherný jako vždy,jdu hledat díru kam se s těma mýma zahrabu….
Mirko – žádnou díru nehledat, s foťákem za celou výplatu to fotí jinak, než třeba mobilem nebo starším kompaktíkem… 🙂
Petrs01 – no bylo celkem teplo, a noci mi neva… se setměním jsme zapadli, než sme se vybalili, najedli, trochu popovídali, bylo 9 a v 6 sme už byli na cestě, už náznak světla byl i v lese 🙂
bodejď by ti noci vadily, když jsi na to trénovala na zahradě tenkrát 😀 😀 si pamatuju, jak jsme se bavily na tvůj účet 😀 .
Když nad tím tak přemýšlím… tohle vede člověka de facto hodně zpátky ke způsobu jak žil dřív…. cesta bez techniky (no dobře, ne úplně doslova, ale do doby, co se člověk dopraví do výchozího bodu, tak už jo) , až na výjimky bez vymožeností, spát se jde tak, jak je to v těle vlastně i nastavený /skoro/, a ráno se taky tak vstává. Člověk se pohybuje po svých a všechno je na něm. Hm.
Kdyby sis to někdy chtěla zkusit – klidně jen dva dny za pěknýho počasí, najdu spaní v přístřešku že by ti v podstatě fakt stačil spacák, můžeš to někdy prubnout:) Pokud si to nikdy nevyzkoušela, tak aspoň jednou se hecnou a zkusit 🙂
Já už jsem na to moc zhejčkaná, člověče. Zvykla jsem si na pohodlí a to je kámen úrazu. Jako bez debaty je to bezvadný a rozhodně prospěšný, ale….. ale…. je to jako s tím sprchováním ledovou vodou 🙁
ale……….. třeba mě to jednou přepadne! 🙂
tak aspon vylet na ubytko – nejakou horskou chatu a druhej den dojit. mela bys trochu toho netypickyho zazitku s perinou a sprchou 🙂
Jenže ta horská chata je nesrovnatelná s ránem pod převisem, zejména když ochotný muž uvaří čajík a člověk jen tak leží a ŽIJE…
to je pravda. ale lepsi neco nez nic.