Sobota:

Procestovat Prahou na autobus do místa startu by se zdálo jako snadný úvod mého 4 denního výletu, ale není tomu tak. Málem mě zastavilo metro.
Liduprázdný metro s fakt dlouhýma a děsně rychlýma schodama směrem dolů. Chci nastoupit jako vždycky, ale jednotlivé schody se míhají takovou rychlostí, že mě to rozhodí. Bojím se výšek a pohled hluboko dolů k nástupištím přes vysokorychlostního pomocníka mě už jen dorazí. Bezmocně stojím nahoře a Panika tam stojí se mnou. Nahoru? Brnkačka. Dolů, když je schodiště plný lidí? Nepříjemný, ale nemůžu spadnout do hlubin… Dolů, když je prázdný, dlouhý a prudký? Těžko.

Bezradně stojím nahoře, aby mi mezitím ujel spoj k autobusu. Přemýšlím. Sbírám odvahu. Taková blbost… Mozek mi šrotuje, jak z toho ven. Schody nikde nevidím a čas k dalšímu spoji se krátí. Nakonec naskočím bokem, abych se mohla zachytit oběma rukama madla a trochu zbrzdila možný pád, kdybych netrefila oběma nohama stejnej schod. Fuj. Už nikdy nechci jet metrem v hodinu, kdy je prázdný…

Památník Vítězství

Na dnešní den je v předpovědi 19°C, ale už teď ráno teploměr 19°C ukazuje. Asi bude zase tepleji, než jsem se těšila. Autobus mě vyhazuje na zastávce Milín – Svinice, hned u křížové cesty, v jejichž výklenkových kaplích které jsou jen holé kříže. Kapličky s lipovou alejí, ve které to bzučí včelím životem lemují cestu ke kostelu svatého Petra, původně ze 14 století. Celý místo působí opuštěně a ošuntěle, nakonec tu ani nezůstávám na snídani, jak jsem původně chtěla. Místo toho kolem hezky obnovené Slivické studánky pokračuju až památníku Vítězství z roku 1970, který připomíná rozhodující bitvu u Slivice, ve které se v noci z 11. na 12. května 1945 střetla vojska německého generála Karla von Pückler-Burghausse a Rudé armády. Šlo o poslední bitvu 2. světové války. Ve stínu je ideální čas na snídani a po delším sezení je dokonce při pofukvání větříku i trochu chladno.

Ze začátku vede cesta mezi poli a loukami, jen málo ve stínu stromů, ale to se mění u Podradětického rybníka, kde je drobný lesík prosycen sladkou vůní medových silic. Zatím mě kryje jen hrana lesa, ale za obcí Palivo se smíšené lesy střídají s jehličnatými a já se nořím do lesa definitivně. Ptáci řvou, sluníčko svítí a maliny se na mě smějí z okraje cesty. Je jich tu tolik, že dneska nebude nutná ani obědová pauza. Na prosluněných svazích se malinám daří a rychlost mého pohybu je úměrná obsypanosti keřů.

Zelená značka “U buku”

Uhýbám ze značky, abych si prohlédla vrchol Bohatá s jeho bohatě kameny posetým vrcholem, ale cestička mizí, stáčí se k severu a nakonec srnčíma stezkama ve vysokým borůvčí beru traverz přes nejprostupnější část lesa, abych se z něj alespoň vymotala na schůdnou cestu. Vrchol nemám chuť hledat, nohy jsou plný krvavých šrámů ožahaných kopřivama. Na cestu se těším, má na ní být křížová cesta Stěžov z roku 1993. Bohužel se zdá, že se jedná o neudržované dřevěné kříže zarůstající maliním, ale nemůžu říct, že mi to maliní nedělá radost:)

Zelená značka je ve znamení asfaltu a cyklostezky. Sice se po cestě jde dobře, ale je to unavující, jak se krajina zdánlivě nemění a člověk má dojem, že se nestihl pohnout. A přece mě konečně přivítá přístřešek u Rozcestí pod Velkou skálou, kde si můžu dát svačinu. Obloha se zatahuje, vítr zesiluje. Čeká mě odpolední sprška a tak se moc nezdržuju, abych 5 km k dalšímu přístřešku stihla suchou nohou a tam bude čas na oběd. Zelená značka vedoucí svěžím lesem je tu moc hezká a potkávám tu i nějaké houbaře. Trošku se ještě zdržím pasením malin a focením motýlů, ale nakonec ztrácím drahocenné minuty a 10 minut před dosažením přístřešku mě stíhá prudký letní deštík. Zatímco louky pode mnou kropí průtrž, v klidu si uvařím a sním oběd. Když dojídám, už jen mrholí a ptáci zase začínají přebírat hlavní slovo místo bubnování kapek o listoví.

Všude tu jsou motýli a pózují

Bohužel za chvíli mě čeká další kolo. Čekat tu v přísřešku hodinku, až se všechno přežene? Zamítám, musím stihnout urazit co nejvíc, než přijde druhý kolo. Plán dobrý, realita pokulhává, protože druhý kolo přichází asi za 10 minut. Letní průtrže sice trochu studí, ale když se člověk hýbe, má deštník a je teplý den, je to vlastně docela příjemný skotačení v dešti lesem, ve kterém mě provází silná mandlová vůně. Z čeho to může být?

Doskotačím si až do obce Obory, kde se schovám v kryté zastávce. Než zkontroluju radar, déšť je ten tam a tak se jde dál. Ještě 6 km k ubytování do obce Hříměždice, mému dnešnímu cíli. Napřed do kopce po bahnité stezce a pak zase dolů, koutkem oka zahlédnout vodní nádrž Slapy. Dneska jen potřesení rukou, ale zítra se už víc seznámíme.

V penzionu s restaurací U jezírka jsou trochu zaskočení mojí bezlepkovou dietou, ale v kuchyni mi vykouzlí brambory s hovězím a je to porce pro dřevorubce. Mám strach, že to nesním, ale po 30 kilákách v nohách to do mě padá jak do bezedné jámy. Cestou do pokoje si ještě prohlídnu veřejnou knihovničku u schodiště a když se na mě směje Robin Cook, tak se rozhoduju ho vzít na výlet s sebou. Mám v plánu si před spaním chvíli číst, ale klíží se mi oči a spánek vyhrává.

Neděle.

Chvíli před budíkem mě probere bušení deště na okno. Otočím se na druhej bok, aby mi budík oznámil, že dnešní plán zní jinak. Posunu ho o 20 minut a spím dál, přece nebudu vyrážet v jediný dnešní dvacetiminutovce, kdy má pršet.

Kujalův lom

První zastávka je v bývalém žulovém Kujalově lomu, kde by bylo parádní koupání, kdyby nebylo zataženo a svítilo sluníčko, což v podstatě vylučuje 7 hodinu ranní, kdy se u lomu vyskutuju. Nepotřebuju schladit, potřebuju zahřát! Dnešní členitý terén mi toto přání snadno splní, protože první kilometry jak na zavolanou vedou právě do kopce, aby po příjemně houpané rovince mezi loukami cesta prudce spadla do obce Županovice, odkud bude potřeba vylézt zase kopec.

Prádelní dusno střídá větrný chladno, se kterým po obloze přiletí velký mraky a zakryjí slunce, tak aby se do člověka stihla trošku dát zima a on pak přivítal nadšeně opět modrou oblohu. Ideální místo na sluníčku na kládách posvačit a trošku se nahřát, když není v dohledu vidět žádnej velkej mrak.

Marina Hubenov. Restaurace a penzion v malém zálivu Slapské přehrady. Je před 11 brzo na oběd? Mám jen 10 kiláků v nohách ale je zataženo a studenej protivnej vítr zesiluje. Teplá flákotka do bříška určitě nebude na škodu a tak se rozhoduju, že na oběd není nikdo moc brzo. Pochutnala sem si parádně na masíčku se štouchačkama a vidím jedinej háček. Platí přímá úměra mezi velikostí porce a délkou následné cesty do kopce. Čím větší porce, tím delší kopec. S plným pupkem to jde po skalnatém terénu vychozenou cestičkou pomaleji, než bych si přála, ale není kam spěchat, už dneska chybí jenom 18 kiláků a celej den je ještě přede mnou.

Hubenovská zátoka

Žlutá stoupá skalnatým svahem s vychozenou cestičkou posetou borovicemi, ale kousek za rozcestím Hubenovská zátoka uhýbám nahoru k silnici neznačenou cestou. U silnice by měl být židovský hřbitov Čelina, údajně z 18 století.
S tímhle jsem fakt nepočítala, když su skoro u výstupku lesa, kde má být hřbitov k vidění, zatarasí mi cestu pastvina. Obejít ji není nic snadnýho a nakonec nezbývá, než kus pastviny přeběhnout. Naštěstí jsou krávy u silnice, což ale taky znamená u výběžku se hřbitovem… zacházka má sladkou odměnu v podobě hustě obsypaných malinových keřů, který nikdo netrhá, a tak se posilním před snahou dosáhnout hřbitov ze stranu od silnice. Bohužel pastvina s kravama obepíná komplet celý lesní úsek a nedá se k němu nijak dostat. A krávy si hoví přesně v místě, kde bych chtěla hřbitov hledat. Necítím se na vniknutí do jejich teritoria a dost mě to mrzí, protože na tenhle hřbitov jsem se těšila hodně.

Náplastní mi není ztráta žluté značky s nutností jít chvíli po silnici. Přesto mě alespoň malá odměna čeká před obcí Smilovice, kde je nádherná vyhlídka na vodní nádrž Slapy, která se rozprostírá pode mnou. Nasaju to málo sluníčka, co projde škvírami mezi mraky a vnořím se do hustého lesa, stoupajícího k rozhledně Veselý vrch z roku 1999, která je přidružena mobilnímu vysílači.

Nikdy bych si nemyslela, že ožírat maliny se může někdy omrzet, ale je jich tu tolik… Věřili byste tomu? je jich tu tak moc, že se mi už fakt vůbec nechtěj sbírat.

Čelinský potok

Na rozhlednu Veselý vrch se těším, už jsem tu jednou byla, ale autem přesně jen u rozhledny. Za ty roky jsem ale zapoměla, jak je rozhledna vysoká a poryvy větru, rozvibrovávající její konstrukci, mi nedovolí vystoupat dál, než do její půlky. Už už se chystám překecat se, že vylezu ještě pár pater, když zavalitý turista beze strachu prosviští kolem mě. Rozhledna se tím pohybem celá třese a vrtí, až mě okamžitě přejde nápad ještě kousek vystoupat. Zbaběle prchám dolů.

Dřevěná Drtinova rozhledna z roku 1926 na blízkém vrcholu Besedná zachraňuje moji reputaci, protože je mnohem nižší, širší a stabilnější. Takovýhle rozhledny mám i ráda a tak vyběhnu nahoru pokochat se výhledem. Prohodím pár slov s rodinkou na dovolené, kterou jsem potkala i u předchozí rozhledny. Už to balí a těší se na večeři, stejně tak já. Těším se na večeři a přede mnou posledních 6 kiláčků, to už zmáknu levou zadní. Vnořím se do lesa a tam je překážková dráha. Popadané mohutné stromy nejdou obejít ani podlézt, ale vyškrábat se na ně není vůbec sranda. Jeden z kmenů má obvod dobré dva metry a dá mi zabrat, než se mi ho podaří překonat. Naštěstí je to poslední překážka na cestě ke statku Malčany, kde mě čeká parádní ubytování se sdílenou kuchyňkou. Dokonce tu na mě číhá zabiják astmatiků, aby odměnou za podrbání hezky zavrněl.

Mám na pokoji parádní čtecí křesílko, ale než po sprše usednu ke čtení, ještě projdu dnešní fotky. Divizna! Mám v batohu trošku na čaj, ale úplně jsem na ni zapoměla, tak si ji chystám na ráno přímo pod nos.

Pondělí

Dneska bude nejteplejší den, rozhodně nejen podle předpovědi. První ranní stoupání a už mi dává zabrat. Nemůžu vůbec dýchat, nějakej divnej den. Vleču se do kopce a mám co dělat, abych vůbec kladla nohu přes nohu. Na přilehlým plácku se rozplácnu a nabírám síly. Někdy se mi stane, že mě brní a motá hlava hned po probuzení, ale když sedím v práci, nezdá se to tak nepříjemný, jako když musím šlapat do kopce.

Statek Malčany

Po Živohošťským mostě se prohání vítr a ochlazuje rozpálenou silnici. Hladina vody se čeří pod poryvy větru, ale ze silnice hned uhýbám do lesa, kam se vítr tolik nedostane. Cestička vede nad skalami tyčícími se nad vodní nádrží Slapy, aby se od nich na chvíli odklonila, než se vrátí zpět nad ůchvatnou vyhlídkou “Na vrchovnici”, odkud je vidět přehrada i Živohošťský most.

Vyhlídka na Slapy je moje obědový místečko. vylezlo sluníčko a docela začalo hřát. Lehký větřík roznáší vůni borovic po celém svahu, nezbedně si hraje s plamenem vařiče a čeří hladinu obří vodní plochy. Mraky ženoucí se po obloze hrají pro změnu na schovku a schovávají sluníčko, takže se na větrné vyhlídce střídá vyhřátý teplo s vyfoukaným chladem.

Když kostelní zvony Živohošťského kostela odbíjejí poledne, akorát mě vyprovází na další cestu, k potoku Mladčina. Zase dolů k vodě a nahoru do stráně. Vůně malin je tu tak silná, že bych se mohla krmit i se zavřenýma očima. Nikde v lesích není ani noha. Kolem vesnic a osad se občas objevují pejskaři a pár lidí jsem potkala na obou rozhlednách, ale jinak tu nikde není ani noha a maliny tu čekají jen a jen na mě. Několikrát ještě musím překoročit potok, než se dostanu zase mezi louky, kde je ideální příležitost se zase rozplácnout, tentokrát cíleně. Udělám si kytku z jetele a zjišťuju zajímavou věc. Bílej jetel fakt krásně a pronikavě voní, narozdíl od jeho červenýho sourozence, kterej je dost nevýraznej.

Ležení mi není dopřáno dlouho, mraky a studenej vítr mě vyhánějí na poslední metry do penzionu Stranný, kde krom parádního ubytka mám i luxusní večeři od anglicky mluvícího kuchaře. A když na chvíli zmizí mraky, můžu se na lehátku u bazénu válet s knížkou a dopřát si k dnešní krátké trase i nějakou tu relaxaci.

Úterý

Dnes první den snídám v penzionu, a tak vyrážím o něco později, protože snídaně jsou až od 8:00. Nakonec, pořád mohlo být hůř, v neděli jsem mohla mít snídani za příplatek taky, ale nejdřív v 9:00. Jak se pak dá vyrazit na výlet, když se člověk vyondá až v 10 do skoro největšího pařáku?

Ze silnice hned uhýbám do příjemnýho lesa, kde cesta rychle ubíhá. Zdá se, že nejteplejší den bude právě ten dnešní. Z lesa se vynořím u sociálního zařízení v zámečku Tloskov, ke kterému se bohužel nedostanu ani na omrknutí z venku. Naštěstí ale červená značka aspoň částečně brázdí krásný zámecký park, původně založený v 18 století a projdu jím až k hlavní silnici obce Neveklov, kde mě hned pohltí příjemná kavárna s výbornýma dobrotama.

Cafe Starosta, Neveklov

Propletu se Neveklovem kolem kostela sv. Havla ze 13. století a pokračuju pár kiláků po silnici v nechutným vedru až pod rozhlednu Neštětická hora, kde mě sice čeká prudší stoupání, ale taky konečně příjemná náruč stinného lesa. 16 metrů vysoká neudržovaná betonová rozhledna byla zpřístupněna v roce 1927 a je zároveň památníkem na selské povstání v roce 1627. Přes vysoké stromy už není na žádnou stranu moc výhled, ale mraky zakrývající celou oblohu je odtud vidět rozhodně parádně. Co by člověk chtěl, zadarmo 😉

K mrakům patří vítr, to sem se tady naučila spolehlivě. A nejlepší je, když přijdou právě včas na další dlouhej asfaltovej úsek, kterej tak dostává aspoň malej nádech přijatelnosti.

Po pár kilometrech mě zase vítá příjemná naruč lesa, akorát včas, když mraky berou roha a sluníčko se opírá zase v plné síle. K obědové pauze mám tři parádní věci. Posezení, první šťavnatý ostružiny a vyhlídku na státní zámek Konopiště, který byl původně z gotického hradu z přelomu 13. a 14. přestavován a modernizován do konečné podoby hlavním majitelem zámku – následníkem trůnu arcivévodou Františkem Ferdinandem d’Este.

Výhled na hrad Konopiště

U Janovického potoka mě čeká hledačka zbytků zříceniny hradu Kožlí, která neklapne. Ve vychozené cestičce šířky na jednoho hubeňoura je zácpa a dva jezevčíci mi jdou jasně vysvětlit, že je tam už plno. Nakrčený nosy a zběsilej štěkot, pán na mě volá cosi jako že tam nic není a paní že se tam nedá jít a sou teď zaseknutý. Já bych se šla podívat i na vlastní voči, ale do dvoumetrových kopřiv prorůstajících maliní se mi dvakrát nechce a tak volím cestu ústupu. To zklidňuje nakrčený nosy a konečně se přestávám bát o svoje kotníky.

Pokračuju dál po červené a najednou se přede mnou vyhoupne celá zděná stěna pozůstatku hradu Kožlí, který byl založen ve 14 století. Tak možná je nakonec zespoda lepší výhled, než zhora. Když se loučím s červenou, opouštím definitivně i maliny, kterým se víc líbí v lese, než na okraji města Benešov, kde na mě čeká už zámek Konopiště. U zámku je expozice sov a dravých ptáků a je možný se s některým vyfotit. Využiju příležitosti a vyfotím se s puštíkem Čendou, kterej nemá rád lidi a normálně se nefotí. Ale mám štěstí a žádný lidi zrovna v areálu nejsou a tak dostanu obřího puštíka podržet. Je lehkej jako pírko a váží jen 600 gramů. Na prohlídku zámku bych chtěla jít až zítra, ale zaskočí mě, že první prohlídka je až v 10 hodin. Zdá se mi to dost pozdě, tak nezbývá, než jít dneska. Sice bych si asi vybrala jinej okruh, než na mě časově vyšel, ale celkově se mi nejstarší pokoje zámku a rozsáhla expozice sbírek zbraní líbila. Za odměnu po dnešních 23 kilácích a hodince chození po zámku mám luxusní večeři v hotelu Benica, kde naposledy složím hlavu, než zítra vyrazím na celodenní přesun domů.

Mawenzi