Procházím kolem Pivoňského hřbitova se sochami z roku 1742 a 1743 a fotím odtud kostel v areálu bývalého Pivoňského augustiniánského kláštera, který prochází rekonstrukcí a je v soukromých rukou. Na konci obce mě čeká překvapení. Volně se pasoucí kůň u silnice. Co v takové situaci dělat? Volat policii? Nakonec mě napadá najít na internetu telefon na starostu a kontaktovat jeho. Úspěšně. Ne, není běžné, že se jim volně u silnice pasou koně a ano, ví, komu patří a chovatele kontaktujte. Jeden by nevěřil, na co všechno se ten internet v mobilu dneska může hodit. Pche, na jízdenky, počasí a mapy.
Výhled na Českoleskou pahorkatinu z Pivoně
Pařím se v nepromokavé bundě a stoupám 250 výškových metrů. Čekám, kdy konečně přestane pršet. Dnešní porci kilometrů jsem si malovala v paprscích teplého podzimního slunce, ale dává si docela na čas. Stoupám nádherně zbarvenými podhorskými bučinami PR Starý Hirštejn až ke zřícenině hradu Starý Herštejn, z nějž zbyla jen věž, která byla v roce 2020 upravena na rozhlednu.
Přestává pršet a když vystoupám na vrchol 848 metrů vysokého kopce, proti šedivé obloze se tyčí šedivá kamenná zeď rozhledny.
Z věže je rozhled na kopce Českého lesa, nad kterými se válí mlha a rozestupující se oblačnost. Ukazují se kousky modré oblohy a já trefila naprosto dokonalý okamžik k výhledu do mlžných hor. Nejvyšší vrchol Českého lesa, Čerchov (1042 m.n.m), je zahalen v oblačnostisti a páře, stoupající z lesů. Mám pnutí si prodloužit trasu ještě i přes něj, ale dalších pět kilometrů a 300 metrů výškových mě nakonec odrazují. Na ubytování musím být do 18 hodin a takhle bych to měla už dost natěsno a nemohla bych si to tu vychutnat.
Bývalý augustiniánský klášter, Pivoň.
Dech beroucí výhledy nechávám za sebou a když se vracím z rozhledny zpět, vykoukne sluníčko. První sluníčko od neděle. Když se jeho paprsky proderou bukovými lesy, hřejivě hladí po tváři a po zmrzlých rukou. Obloha nade mnou se barví do modra a teplota okolního vzduchu začíná stoupat k 10°C. Je čas odložit nepromokavou bundu.
Pokračuju po červené značce a okem viditelný rozdíl mezi přírodní rezervací a okolními bukovými lesy zdánlivě neexistuje. Fučí ledový vítr a sluníčko jen nesměle probleskuje hustými a vysokými lesy.
Vrchol Škarmanka se svými 888 metry je nejvyšší bod mojí dnešní cesty a právě když tu svačím, potkám prvního denního turistu od neděle. Pán se těšil na sluníčko, jako majitel voltaických elektráren ho potřebuje, aby nemusel pracovat a mohl v pracovních dnech jezdit po republice. Přeju mu parádní výhled ze Starého Herštejna a sotva se rozloučíme, potkávám další turisty. Starší pár je tu na vycházce z Klenčí.
Výhled z rozhledny Starý Herštejn.
Sluníčko vytáhlo ven nezvykle moc lidí, přestože se laškovně schovává za mraky a není ochotné se ukázat v celé své kráse. Přesto už se začínám ve větrovce celkem potit, ale sundat ji a jít jen v tílku, na to je pořád moc větrno.
Procházím přes krásný lesnatý skalnatý hřeben PP Skalka u Sádku až na vyhlídku u Sádku, ze které obhlédnu část Podčeskoleské pahorkatiny, která se rozkládá podél pohoří Český les.
Přecházím na žlutou značku a hřebenový vrchol, po kterém jsem šla posledních osm kilometrů nechávám nad sebou. Vyhlídky na nejvyšší vrchol Českého lesa, Čerchov (1042 m.n.m), které se mi odsud otevírají, jsou snad lepší, než vyhlídka z rozhledny na Čerchově, kterou už znám. Tenhle pohled ještě neznám. Rozhledna Kurzova věž z roku 1905 i mnohem vyšší věž vysílače Česká kubice, postavená jako odposlouchávají vojenská budova v roce 1982, se tyčí proti zatažené obloze vysoko nad okolní lesy.
Rostou.
Obrovský pomník kněze, básníka a spisovatele Jindřicha Šimona Baara, místního rodáka, se tyčí nad krajinou. Procházím zde jen pár dní před stoletým výročím jeho smrti. Na pomník v nadživotní velikosti svítí teplé podzimní slunce a oblohu za ním kryjí těžké šedivé mraky. Sluníčko a vítr. Každý zvlášť nebo dohromady. Déšť se k nim zatím nepřidává, čehož si náležitě užívám.
Jsem definitivně za hřebeny Českého Lesa s průměrnou výškou 630m. n.m. V obci Pec přecházím do Všerubské vrchoviny, která má průměrnou výšku jen 517 m.n.m a k tomu vynechám většinu kopců, takže mě na poslední kilometry čeká prakticky rovina. Rovina prozářená alespoň samoobsluhou v obci Babylon, když už slunce zase zalezlo za mraky, které překrývají celý obzor. Ochlazuje se a studený vítr je docela nepříjemný. V obchodě se na chvíli schovám a nakoupím nějaké netrvanlivé potraviny k večeři a něco sladkého do bříška na hned. V nohách mám teprve 24 kilometrů, svačinka na těch posledních 7 přichází vhod.
Žlutá značka mě zase vede nádhernými bukovými lesy, které tu jsou ještě zelené a jen nesměle začínají zlátnout. Stačí popojít pár kilometrů a rozdíl v nadmořské je hned na listech vidět. Ve vyšších polohách přichází snižování teploty dříve a tak stromy i dříve začínají žloutnout, opadávat a chystat se na zimu.
Lesy na hřebenu.
U rozcestníku Salka se musím podívat pár metrů z trasy na bývalou břidlicovou štolu ze 17. století, která je dávno zatopená. Cestičkou mezi dvěma lesními valy projdu na prostranství se štolou. Na její konec nedohlédnu, za chvíli začne zapadat slunce a v lese už není dostatek světla. Poprvé za celý vandr mám divný pocit z toho, že se dívám do naprosté tmy a netuším, co v ní bude. Vypadá to jako medvědí brloh a někde v hloubi by nějaký predátor klidně mohl před stovkami let žít. A číhat.
Poslední 4 kilometry mám jasno, že i pohodovým tempem stihnu být na ubytování do 18 hodin, jak je domluveno. Cestu lemují kříže a křížky z konce 19. století a pod mraky konečně zase vykukuje slunce, které je už nízko nad obzorem a chystá se pomalu zapadnout. Jeho teplé paprsky s minimální asistencí větrného druha konečně dávají možnost sundat si větrovku a vystavit své paže teplu. Snad bych si vzala i kraťasy, kdybych nějaké měla, jak se najednou udělalo teplo a krásně. Teplota na slunci stoupá k 15°C a takhle bych si představovala to krásné babí léto, které mi ukázalo alespoň vlídný babí večer.
Na ubytování Filipova Hora mě čeká milé přijetí a paní domácí mi dělá radost zprávou, že dostanu větší pokoj, protože je od sousedního komína mnohem vvyhřátější, než ten původně plánovaný. Po několika dnech v lese v tomhle počasí prý určitě musím být vymrzlá. Je vidět, že je tu špinavec s krosnou vůbec nezaskočí. Všechny pokoje mají k dispozici minimálně rychlovarnou konvici, takže si mohu ještě uvařit litry horkého čaje a povečeřet teplé jídlo. Navíc je tu signál a pohodlné křeslo, do kterého se můžu uvelebit, zatímco telefonuji s mužem a řeším s ním sobotní návštěvu u příbuzných. Nečekaně nám změnila víkendové plány a umožnila mi tak těšit se zítra na sladkou tečku po vandru v podobě bezlepkových palačinek v Domažlicích, které bych jinak neměla šanci kvůli dlouhé cestě domů stihnout.
Komentáře