Bulharské hory, červenec 2018 – zájezd s cestovní kanceláří Alpina (jen s malým batůžkem po ubytovacích zařízeních) do pohoří Rila a Pirin, a jednodenní nakouknutí do pohoří Vitoša, tyčícího se nad hlavním městem Sofie. Ačkoli zájezd s cestovkou byla původně možnost, jak se někam podívat během celozávodky „sama“, možnost výletů z chaty na chatu nakonec nalákala i kamarády Filipa a Járu.
Členění výletů bylo takovéto:
Sobota: jednodenní výlet do pohoří Vitoša, tyčící se nad hlavním městem Sofie;
Neděle – úterý dopoledne: přechod části pohoří Rily;
Úterý odpoledne – pátek: přechod Pirinu.
Nejvyšší horou pohoří Rila a také celého Bulharska je Musala 2925 m.n.m a průměrná nadmořská výška tohoto mnoha prameny a ledovcovými jezery oplývajícího pohoří je 1487 m. Pohoří Pirin má velehorský ráz s nejvyšším vrcholem Vichren 2 914 m.n.m. Velká část oblasti je zalesněná. Jméno pohoří se odvozuje od pohanského boha bouře, Peruna, nejvyššího boha slovanské mytologie, sídlícího právě na hoře Vichren. – wikipedie
Ve čtvrtek před odjezdem navíc dostávám fotosenzitivní antibiotika na boreliózu, se kterými nesmím na slunce (a mít zvýšenou zátěž) a budu je baštit celou dovolenou…
PÁTEK, ODPOLEDNÍ ODJEZD.
18:30
Jsme na cestě už 5 hodin a ještě je hromada světla. Až budu příště nadávat na dvanáctihodinové přejezdy, připomeňte mi, že může být hůř. No ale perlička z maďarský benzínky – o co menší výběr zmrzlin (akorát Magnum), o to větší chlaďák se zeleninou a ovocem. Vokurky, jablka, červený mističky, zelený vaničky, až mi oči přecházejí. Neudržím se a to balení papriky prostě přistálo na pokladně.
SOBOTA, DEN 1.
7:30.
Už 2,5 h čekáme na hranicích se Srbskem. Řidiči můžou jet ještě asi dvě hodiny, takže pokud tu budem ještě chvíli stát, nestihneme dojet ke startu dnešní trasy. Možnosti jsou dvě, den v Sofii nebo přeplánovat výlet. Anebo se vše nakonec stihne podle plánu?
Sobota: jednodenní výlet do pohoří Vitoša, tyčící se nad hlavním městem Sofie;
16:00.
Sedíme u pramene, pofukuje a skrz mraky občas prosvítá sluníčko. Všude jsou tu louky a mokřady, občas to čvachtá víc, než by bylo radno. Zatím mě a moje hadrový tenisky ale mokřady nedostaly.
Krajina se dneska celkem rychle změnila. K výchozí pozici nás ještě vzal bus – ano správně, vo fous, ale stihli jsme plán – a pak začalo stoupání na Černý vrch v pohoří Vitoša. Kopce jsou prakticky hned za hlavním městem Sophií, dostupné mhd i lanovkou, takže tu je docela plno a živo. Stoupání není náročné, ale malé kamínky a písek pěkně jedou pod nohama.
Začíná být vidět Sophia, při pohledu nazpět i velké kamenné řeky při pohledu směrem k Černému vrchu.
Zkamenělá řeka z vandru z minulého týdne je teda docela pidi proti molosům, co jsou tady. Bublá to pod kameny, ale pole jsou tak obrovská, že voda není vůbec vidět a při nepozornosti může snadno ve skulině zmizet celá noha. Je zataženo, mraky se všelijak honí, ale na déšť to nevypadá.
Na Černém vrchu (2290 m.n.m – nejvyšším vrcholu pohoří Vitoša) pauzujeme, nahoře je chata s restaurací, ale po 10 minutách čekání na teplou polívku, když nejsu ani v půlce fronty, to vzdávám. Záchod tu nečekaně mají klasický, ale je potřeba si už hlídat malý průměr trubek a nic do něj neházet.
Cesta dál se hodně mění. Kamenné soustavy v nízkých travinách a borůvčí zůstávají, zato je tu lehce bažinato a vlhko a ten tam je štěrk. Z kopce vidíme v mracích před námi pohoří Pirin a dole v údolí vesnici Jarlovo, kam budeme celkem prudce klesat. Nízké traviny se tu mění na bohaté louky, a dokonce baštíme zralé borůvky.
23:00.
Postupujeme t(aj)emným lesem přes louky, kde si dělal Jára večeři a nabídl mi čaj. Souputníky jsme nechali zdrhnout Jarlovu na dohled a já si dávám horkej čaj s parádním výhledem. Pomalu se blíží západ slunce a pohoří Pirin se noří z mlhy.
Jarlovo. Celkem roztahaná vesnice, na jejímž náměstí je krom kostela taky hospoda, kaplička s pramenem, autobusová zastávka a železná prolézačka pro děti. Šopák je dobrej a první originál Bulharskej, co jím. Sýr je jemnější a já, zelenino žrout, si to užívám. S postupujícím večerem zacouvá místní mládež auty do plechové zastávky a spustí se večer bulharského diska. Lehce oalkoholovaní účastníci tancují na náměstí, a ačkoli se docela bavíme, příjezd busu konečně ukončí naše nekonečné čekání na postel a sprchu.
PS: na kostele i na zdi hospody jsou přidělaná parte. Většinou papír v různém stupni rozkladu, movitější jej mají v eurofolii a jeden tu je dokonce zalaminován. Je to taková Bulharská tradice, parte zůstávají na zdech někdy i desítky let poté, co daný člověk odešel.
Neděle – úterý dopoledne: přechod části pohoří Rily;
NEDĚLE, DEN 2.
13:30. MUSALA.
Včera jsme odpadli po sprše bez závěsu hned do betle a dopřáli si skoro 6 h spánku v hotelu v Samokově na úpatí pohoří Rila, kam nás ještě v noci převezl autobus z Jarlova. V 7:30 totiž už byla snídaně – švédský stoly a v 8:30 odjezd na lanovku do konečné stanice Jestrebec v 2350 m.n.m – takže jsme 1000 výškových pěkně proseděli na zadku s desítkama Bulharů mířících na nejvyšší horu svého státu. Čeká nás tak ke zdolání „jen“ 600 výškových nahoru k vrcholu Musala na 3,5km vzdálenosti. Boží, děsí mě, že si to peklo umím i představit.
Ti zdatnější jdou po hřebenu, já se ploužím pohodovou cestou po vrstevnici, kudy teda bohužel jde i většina Bulharů. O co větší rovina je to teď, o to horší bude stoupání. První chatu mineme bez osvěžení, tady totiž děsněj kamennej stoupák teprv začíná. Lezem po šutrech furt nahoru do 1740 m.n.m. k další chatě – chatě Everest. Peče slunko, ale lehce pofukuje.
Bulhaři s reprákama zajišťují hudebně kulturní vložku – Bulharskou dechovku. Celkem mě to ani neštve, dechovku snesu evidentně i v cizím jazyce, a navíc je to zajímavý zpestření. Vzhledem k tomu, že chlapík je výrazně rychlejší než já, stejně není co řešit.
Na chatě Everest na mě už čeká Filip s welcome drinkem v haksně, tohle bych si dala líbit: místní horkej bylinkovej čaj pěkně v okamžiku totálního uvaření. Svačíme a čeká nás ještě necelých 200 výškových rovnou hore na vrchol. Je jasno a parádní viditelnost, na rozdíl od včerejška, takže už cestou jsou výhledy na dnešní cestu – chatu Jestrebec s lanovkou – a okolní hory parádní. Překvapuje mě, že i tady v kamenech a kamenných polích je tak barevno od kvítí, které všude kvete.
18:00.
Pohodička na louce po celodenním výletě. Slunko akorát příjemně hřeje, všichni polehávají, prostě jedna z těch chvil, co by tak nějak mohla trvat věčně. Do chaty Grančar (2190 m.n.m) u stejnojmenného jezera to je už kousek i s „lákavou“ možností koupele v ledové vodě chráněného jezera.
Sestup z Musaly byl docela drsný, pak přišlo klasický nahoru dolů po hřebínkách s luxusníma výhledama nejen na Musalu. Čuměj ze mě jen prsty, co objímaj madla holí. Dlouhý kalhoty a dlouhej rukáv jsou moji nejlepší kamarádi pro styk se sluncem, který dneska svítí jako o život. Hm, co jsem si asi tak spálila? Ano, palce. Jo a taky hlavu pod vlasama. Jsem si nějak naivně myslela, že to snad ani spálit nejde… aspoň už můžu soucítit s kamarády bez bujné kštice.
21:30.
Pružiny pode mnou lehce vrzaj a su propadlá, jak kdybych ležela v hamace. Alespoň si vyzkouším ty výhody spaní do oblouku. Zespoda hraje lehce kytara. Dole v chatě jede zábava, ale já už nemůžu udržet oči. Omeleta k večeři a šopák byly fakt výborný. Taky se mi tu poprvé, ale ne naposled, dostane parádní polívky „bez brašna“ s tunou nudlí. Není tu běžný mít nezahuštěnou polívku, takže když vítězoslavně nějakou zaplatím, zkonzumuje ji stejně někdo jinej.
Taky je tu první tureckej záchod a zaručeně asi nejhorší z celýho týdne. Ani normálně nedokážu skrz špatné koleno dřepět víc než vteřinu, takže tohle je nejen zkouška odolnosti čichu, ale i toho, zda ještě vůbec vstanu. Kdo by to byl řekl, že chodit na záchod bolí víc jak běhat po horách.
Tahle chata u jezera má jednu zvláštnost. krom toho, že jezero je chráněné a nesmí se v něm koupat (jen dole pod splavem), je stoletý děsivý záchod vzadu za domem průtokový (to tu rozhodně není běžné) a splachuje se sám právě vodou z jezera. Otázka za sto bodů – kdo pije vodu dál po proudu?
Jestli to včera byl pěknej výlet, dneska teda úplně jiná liga. Rila se svými jezery, mechy, travinami, nízkou kosodřevinou a bombastickými výhledy mě uchvátila. Nakonec, podle původního vzniku jména je to „hodně vodné pohoří“ s mnoha ledovcovými jezery, takže není překvapivé, jak je zelené a živé. Je krásné a rozlehlé.
PONDĚLÍ, DEN TŘETÍ.
10:30.
Spalo se dobře a po výborné snídani – dvě omelety s balkánským sýrem – vyrážíme do kopce. Slunko smaží už teď, to bude dobrý peklo s těma dlouhýma kalhotama a rukávy. Všude jsou tu parádní výhledy, jak na chatu, kde jsme spali, tak do vedlejších údolí s jezery. Vidíme odsud z pauzovacího místa velkou část dnešního hřebene a v dálce dokonce horu Vichren, kopec jen o 12 m nižší než Musala. Ten za pár dní někteří z nás pokoří.
19:00.
Po horký sprše se vyhříváme na slunku v chatě na Rybných jezerech, dnešní spací chatě. K večeři asi bude maso – grilovaný steak. Jó, už se na něj těším. Od svačící pauzy jsme to vzali lehce po hřebínku, nenáročný sestup k prameni utekl celkem rychle a delší obědová pauza mě tak brzy po té předchozí překvapila. Opíkáme se na slunci s výhledem na ovečky a koně na horizontu a na okolní kopce.
S plným pupkem to de vždycky ještě hůř, takže nechápu, že vždycky odpočíváme někde v sedýlku, odkud se pokaždý musí do kopce. Procházíme kolem polodivokých koníků ke skalám s výhledy dokonce i na Rybná jezera. Přidávám tu ke svojí zakuklenosti ještě rukavice na spálený ukazováčky. Bohužel mám jen nepromokavý, takže v nich je pěkný vedro.
Pokračujeme přes další hřebínek k rozcestí, kde ti šílenější si dali výšlap na další kopec (Joseficu) a my unavenější si dali šplh po šutrech až nahoru na Kanaratu (2700 m.n.m). Některý šutry nebyly zaklíněný nijak dobře, předstírání kamzíka mi nakonec šlo ještě pomaleji než předstírání turistiky do kopce. Nahoře průvodce Megi dělá foto svého harému, které fotil náš další mužský element Filip, aby nekazil výsledný dojem. 🙂
Když se musí po šutrech nahoru, tak se po šutrech musí taky dolů, takže super masochistickej traverz po šutrech a štěrku v prudkým kopci, ale aspoň vyváženej trochou stínu díky obřímu mraku. I traverz ale jednou skončí a sestup měkkou travičkou dolů k Rybným jezerům (2230 m.n.m) a naší chatě už byl příjemnou tečkou.
Večeříme a jsou tu zmatky. Prej je s nima domluva jak s Bulharama:D , což si ověřuju hlavně já na vlastním steaku, kterej vítězoslavně po 20 minutách čekání dávám na spasení do pléna, protože mě mezitím nějak přešla chuť a sotva jsem ho ochutnala, bylo jasný, že toho dneska moc nesním.
ÚTERÝ, DEN ČTVRTÝ.
11:40.
Ráno jsme vyrazili od Rybných jezer lehce do kopce ke Smradlivému jezeru (2300 m.n.m) přes mokřady a bažinky cestou. Smradlivé jezero je smradlivé proto, že se v něm koupou leda smradlaví turisté, ale mýmu nosu dneska přišlo celkem v pohodě. Asi proto, že nebylo nijak teplý na to, abychom se do něj vrhali v davu smýt ze sebe všechnu tu špínu a jen ty nejodvážnější ženy se osmělily.
Pak přes kameny a kořeny celkem zdlouhavým sestupem dolů k řece, kde už to čvachtalo výrazně víc, a hlavně to významně bzučelo a dost nekompromisně žralo.
Krásné louky, plné komářích kolonií, nás dovedly až ke štěrkové cestě na dvouhodinové klesání k busu. Štěrková cesta není ideál na nohy, ale slyšíme aspoň šumění řeky pod námi a pak ji i několikrát překračujeme, takže aspoň nějaké zpestření nutného úseku. Asi jsem se neměla rouhat, že ta cesta je taková nudná, protože nás na posledních 30 minut chytla buřina. Máme štěstí, že už jsme skoro u busu, i když tam není moc prostor, kde se usušit nebo převlíct, rozhodně je skvělý, že nás nechytla nahoře v horách, a že nemusíme být v tom nečasu venku.
12:50.
Čekáme na jídlo u Rilského monastýru. Jedná se o nejznámější Bulharský klášter, který je zapsán i v seznamu UNESCO. Kolem zachovalé věže ze 14. století byly v původním rozsahu po požáru v 19. století obnoveny ostatní budovy, takže klášter, ač není původní, neztratil nic ze své rozlehlosti.
Klášter byl vybudován v oblasti, kde působil významný světec Ivan Rilský. Vevnitř v kostele to božsky voní a všude hoří úzké svíce. V areálu je taky muzeum (za 8 lv) s vyřezávaným dřevěným křížem, kam se mi hladové a mokré dvakrát nechtělo. Svojí maličkostí jsem tak poctila spíš hospodu naproti. Nepříjemným zjištěním je, že běžná velikost čaje tu je jedno deci, takže se jeden ani nenapije, ani nezahřeje.
Javorov. 22:45.
Horká sprcha a klasický záchod. Poprvé od hotelu v Samokově by se člověk snadno zapomněl a hodil papír do mísy, což by Bulharům ucpalo trubky a způsobilo nemalé potíže hlavně ostatním návštěvníkům. Javorov je pěkná, celkem nedávno postavená chata s povlečením a výbornou restaurací za parádní ceny.
Od monastýru jsme si zajeli k obci Stob na Stobské pyramidy, což vůbec nejsou pyramidy, ale přírodní úkaz à la špičaté kopce. Při stoupání k pyramidám nás chytl další slejvák, ale aspoň byl krátký. nahoře na vyhlídce už zase svítilo a dalo se kochat vršky zvláštně tvarovaných sedimentů, s kloboučky nebo bez.
U busu převrtat batožinu, nakoupit u nově opraveného náměstí v obchůdku ve Stobu a samozřejmě napustit lahev místní vodou ze sirného pramene… Nečuchat! pak je voda celkem chladivá a příjemná.
Úterý odpoledne – pátek: přechod Pirinu.
Po nákupech následuje převoz busem pod chatu Javorov v pohoří Pirin. Teda jako „pod“ si představte dvě hodiny chůze do kopce. Krásné buky narostlé do roztodivných tvarů, cestička zasypaná jehličím vinoucí se lehce nahoru, posetá balvany. Vlevo, lehce pod úrovní, šumí potok s malými vodopádky a opojná vůně jehličí dotváří dojem… kazí to jen lehce prádelnovej vzduch, na chatě jsme všichni durch mokrý.
Prej odpočinkovej den, no jak pro koho… Nakonec si objednám tříchodové menu, ale než ho donesou, udělá se mi tak blbě od žaludku, že jen pohled na kuřecí steak vzdouvá vlnu nevole. No však hladovců je tu dost, ale aspoň šopáček a studená jogurtová polívka s koprem – tarator – do mě nakonec padne, i když na etapy.
Mají tu čaj ve 2dcl hrnkách! Hurá! A zítra musíme vstávat před šestou hodinou. Je tu hodinový posun, takže pro tělo je to lehce dřív, než je zvyklé a navíc jen 6,5 h spánku. No, pokud to prospím, bude to tak o hodinu spánku víc, než na dnešek… Kombinace boreliózou zmoženého těla, antibiotik a nechutenství je fakt super kombinace, ale pro totální odpadnutí po ulehnutí je to kombinace k nezaplacení.
STŘEDA, DEN PÁTÝ.
Chata Vichren, 1750 m.n.m, 19:00.
Ráno vstáváme docela brzo, a ještě před sedmou vyrážíme nahoru – čeká nás zhruba tisíc sto výškových metrů do sedýlka k pauze, a pak ještě obávaná část dnešního dne, řetězy na Končetu. S Jitkou vyrážíme o něco dřív, není ještě ani 7:00 a v lese je zatím příjemný stín. Když ale na chvíli jdeme na sluníčko, tak už pěkně peče.
Bohužel z lesa vyjdeme docela brzo a na svahu už to teda fakt stojí za to. Je ultra hic a všichni nás pomalu začínají předbíhat. Na první sedýlko 2550 m.n.m přicházím poté, co jsou všichni úplně zmrzlí, a tak půl hoďky na mě čekají v péřovkách v závětří, aby neumrzli. Já si dávám v klidu sváču a oni prchají dál traversem kamenitým svahem. Nedivím se, fučí a je fakt zima.
Pomalu se i já drápu svahem a průvodkyně Bára se mnou jde vzadu – abych tak řekla, moje tempo vlastně celej tenhle zájezd snad ani chůzi nepřipomíná. Trvá to neuvěřitelně dlouho, blbě schůdným kamenitým svahem, až k útulně Končeto (2750 m.n.m), u níž svačíme.
Výhledy jsou epesní a dole hluboko pod náma se pasou kravičky a probíhá stádo ovcí. Pořád dost fouká, občas probleskuje slunko.
Rozhodně za deště nebo jeho rizika bychom sem vůbec nemohli, protože mokrej mramor není nic, po čem by kdokoli chodil dobrovolně. Natahuju péřovou vestičku a obdivuju kluky, jak sem dotáhli velkou petku s pivkem a dávají si vitamíny.
Fučák nepodporuje válení, a tak pokračujem dál pro změnu kamenitým terénem. Ted už ale není cestička moc dobře schůdná s holema, tak jednu schovávám a drápu se šutrákama napůl v sedě, napůl v leže až nahoru k ocelovému lanu, kde mi pomáhají Míša s Radem. Tímto jim musím znova poděkovat za pomoc, bez nich bych to nahoře na hřebenu asi dávala o dost hůř, dost mě jejich společnost podpořila a Míša dodala i spoustu tipů, jak na laně chodit bezpečně. Za začátku nic moc, ale pak jsem trochu jistoty přece jen získala.
Nakonec přišel úsek, kterej byl stejně hnusnej jako ten s lanem, jen to lano tam nějak zapomněli natáhnout! Když jsme pak slezli do sedýlka pod Vichrenem, už zase svítilo a hřálo pekelný horský monstrum. Většina grupy už byla nahoře na Vichrenu, mě ale kvůli píchání ve zdravý noze při každým došlapu chuť vylézt tam taky přešla.
Nahoře na Vichrenu byl zrovna parádní výhled, většina přechodářů se zrovna kochala výhledy z jeho vrcholu. Než bych tam vylezla, stejně by Vichren zas zahalil mrak, kterej se šinul naším směrem. Hm, rozhodování vlastně nebylo moc složitý, červená oklika bez Vichrenu slibovala taky pěkný výhledy, a tak se vydávám na chatu Vichren oklikou.
Mohla bych čekat na jednodenkáře, kteří si dneska Vichren a Končeto dávali též, ale asi mě po cestě v pohodě doženou, takže si lážo plážo vyrazím svým tempem.
No je to celkem sešup, šutry, kamínky, natátej sníh… To bude prdel. Když se červená odděluje od zelené, děsí mě, že červená zase stoupá vzhůru. Naštěstí ne moc, sotva se ale vyhoupnu přes hřebínek, opře se do mně vítr takovou silou, že mě málem srazí. Přidřepnu, a i tak to není příjemnej pocit.
Cestou se vzájemně předbíhám s bandou Bulharů, kteří si tu trhají nějaké bylinky. Během sestupu mám údolí i s chatou Vichren krásně pod sebou. Když už mám chatu skoro na dohled, napojuju se na cestu, po které zrovna sviští dolů ostatní. No su fakt ráda, že sem na Vichren, sídlo boha Peruna, nešla. Míša s Radem, kteří si tam ještě vyběhli sami, stejně měli akorát mlhu a bez výhledu, takže koho mrzí, že se zbytečně nedrápal nahoru? Mě teda ani omylem.
K chatě už se spíš ploužím a na nohu nemůžu skoro došlápnout… Všichni jdou do luxus restaurace 3 kiláky odtud, já zůstávám i přesto, že Megi slibuje nejdokonalejší zmrzlinu na světě, což je lákadlo nejvyššího kalibru. já si ho zbaběle nechám ujít. Pokoje sou pěkný, ve sprchách teče horká voda a můžu si tu nečekaně dát šopák. Kam bych chodila…
ČTVRTEK, DEN ŠESTÝ.
Chata Demjanica, 19:00.
K snídani omeleta. Tento týden čtvrtá noc v horské chatě a omeletka na snídani teprv počtvrtý. A k tomu moje 3 hrnky čaje, ať se můžu trochu napít. Filip měl včera odpočinkový den, protože si zrasoval nohu, a mohl tak strávit jeden den s jednodenkáři v Bansku. Tím pádem měl možnost navštívit civilizaci a koupit mi PANTHENOL! Moje totálně spálený prsty jsou už celý omotaný páskou, ale slunce propaluje i přes látku náplasti a mě všechno, co bylo na slunci dýl než pár vteřin, pekelně pálí. Nejradši bych se v tom Panthenolu vykoupala, ale aspoň mám možnost konečně chladit spálenou kůži i něčím jiným než studenou vodou.
Po snídani vyrážíme po zelené směr jezera, lehce kape a všude se válí mraky. Protože jsme všichni navlečeni do pláštěnek, samozřejmě se po prvním lehkém stoupaní zase svlíkáme. Lehce stoupáme až k žabímu jezeru, kde zahlídnu jednu pidi žabičku, která stihne zdrhnout, než tasím.
Honí se mraky. Bude pršet? Nebude? Funíme do kopce, svlíkám si bundu. Pofukuje a nesvítí! Nemusím být zakuklená! Do sedýlka ve 2550 m.n.m. samo docházím úplně poslední, takže když se mě velitel skupiny Megi nečekaně ptá, jestli si dám kopec, tak říkám, že proč ne. Včera jsem vynechala, tak dneska bych mohla jeden navíc zvládnout.
Drápu se kamenným polem nahoru do kopce na Malou Todorku (2712 m.n.m), a když už se tam jako poslední dodrápu, zrada. Je to první vrchol z celýho hřebínku. Hm, kdo pozdě chodí… víme, jak to dopadá. Trochu zpestření si dát ale můžu, noha teď bolí jen málo, a tak nevyužiju nabídky slézt zpátky stejnou cestou a oběhnout to bokem, ale jdu pěkně horem po hřebínku.
Sunem se po hřebínku lehce nahoru a lehce dolů, občas se do mě opře poryv větru a instinktivně se musím přikrčit, strach z vejšek a šutrový sešupy na obě strany mi v těch poryvech nedělaj moc dobře. Ostrý šutry mohou snadno poranit prsty na rukou při přidržovaní, hlavně ty moje prsty spálený od slunka si to vyloženě užívaj, ale ty výhledy! I hora Vichren se zjeví z mlhy.
Je to náročný hřebínek, ale vcelku si ho užívám. Poslední vrchol, Todorku (2746 m.n.m), bych si asi už moha odpustit, když su v sedýlku pod ní, u ústí cesty dolů k ostatním. Jak na potvoru se ale zrovna v tomhle místě setkáváme s lidma, co šli traverzem a nahoru na Todorku si vyběhli nalehko, a nechám se zviklat. Když už su tady… Na Todorku už ale zas přichází mrak a výhledy mizí jak pára nad hrncem.
Následuje sešup k Dolnímu Todorininu jezeru, kde fučí snad víc jak nahoře, a dokonce se tu holky ještě i koupou.
Po obídku vyrážíme dolů údolím k dalšímu koupacímu jezeru. Právě včas, aby z nás nebyly jen kostky ledu, protože u jezera děsně fučí a je fakt zima.
Údolí je skvěle zelené, z jezera vytéká potůček a louky jsou plné barevných květů a jsou posety osamělými balvany. Fakt přehlídka barev a do toho šumění potoka, který se stává mohutnější a mohutnější a vlévá se do nižšího Vasilashova jezera, kde asi hodinu ležíme na slunku, který začalo akorát při sestupu zase smažit.
Zamumijovávám další prsty a vypadám jak s leprou. Večer mi nezamumijovaný prsty dávaj sežrat moji lenost a snažej se vzplanout.
Od jezera pak už klesáme k chatě Demjanica necelou hodinku naprosto úžasným borovicovým lesem. Cesta z jehličí, šišek a kořenů je pěkně měkoučká… Kolem kapradiny, mechy a barevná květena doladěná vodopádky kolem.
Chata Demjanica leží přímo u Vasilashke, řeky, co vytéká z jezera mezi vzrostlýma borovicema. Je tu krásně, ale dost vlhko a vlezlo. Dobře tu vaří, nejlepší kuřecí steak, co jsem zatím měla – dokonce sem se o něj tentokrát ani nepodělila – a v zelným salátu je hromada kopru, což kromě mě nikdo neoceňuje.
Večer se výjimečně připojuju k zábavě, protože začíná poměrně brzo a rovnou hraním na kytaru. Ale dlouho nevydržím…
PÁTEK, DEN SEDMÝ.
Bansko, hotel Avalon 18:30.
Dneska byly na výběr dvě varianty. Tu těžší s víc převýšením a samozřejmě taky se suťovýma polema, tu sem zavrhla rovnou. Kratší a jednodušší trasa přes údolí ale bude určitě taky krásná, a hlavně teda na míru šitá lenochodům jako su já.
Na chatě Demjanica sou celkem fajn sprchy i klasické záchody, naopak v chatičkách je fakt vlhko a vlezlo a závidím všem, co mají místo vložky pod místní navlhlý deky svůj spacáček. Bodejť – údolí. Tma, vlhko a minimum světla je prostě na denním pořádku. Snídaně je dobrá, překvapivě si dávám omeletu se sýrem a 2 čaje.
Pak vyrážíme směr kopec, z chaty v 1900 m.n.m k rozcestí ve 2200 m.n.m. Prej krásná cesta údolím. Já se psychicky nachystala na krásnou procházku kolem vody a zatím akorát funím do kopce a voda šumí někde kus pod náma. Nutno říct, že alespoň nádherný to údolí fakt je, dokonce se tu pasou kravky s telátkama. Docela hubený jsou, v tom šutru můžou tak akorát vyzobávat hromady mateřídoušky.
Od rozcestníku si ještě vystoupáme 50 metru suťoviskem a kamennou řekou ke krásnému jezeru s parádníma kulisama. Fotky přibývaj nějak moc rychle. Když se konečně doškrábem do sedýlka (2470 m.n.m), kde posvačíme, začnou se zatahovat mraky a nás po rychlé svačině čeká klesání suťoviskem, balvanama a cestičkou, kde z pravé strany po nohách útočí keře a zleva ve výši ramen nás z cesty vytlačují borovice. Cesta je to hezká a všude to kvete. Náš obědový cíl – Popovo jezero – je odtud krásně vidět a Bára nás k němu vede cestičkou mimo značku.
Jezero je skvělý a odpočíváme u něj přes hodinu. Někdo si jde i zaplavat, mně stačí namočit si nohy, zbytek těla pěkně schovávám pod dlouhým rukávem. Nohy ale celej tejden svědomitě neukazuju, a tak si pár minut bez nohavic dovolit můžu. Vítr si pohrává s vodou a čeří hladinu, idylka až do příchodu hlučných Španělů…
Pak je to zase do kopce, od jezera sto vejškovejch přes bažinky a potůčky, pak prudkej sešup dolů a k Bezbožskému jezeru s chatou Bezbog už po závěrečné rovince. Akorát se tu potkáváme se skupinkou, která šla těžší variantu.
Nahoře u chaty Bezbog se nezdržujem, zatažená obloha a hromy dávají najevo, že je nejvyšší čas prchnout. sedačkovou lanovkou i s báglama pak sjedeme s jedním přestupem za 10 leva až dolů k restauraci Alpina (pojmenované podle naší cestovky), kde si dáváme něco mezi jogurtem a tvarohem s borůvkovou marmeládou a já mám navrch zmrzku. Hmmm, to je dobrota. Zasloužená odměna za přežití jízdy na sedačkové lanovce, kde jsme stihli ještě na závěr zmoknout.
Nakonec dneska už jen autobusovej přejezd do Banska na hotel, kde je fakt vtipná koupelna. Voda ze sprchy teče po celý místnosti a stěrkou je pak třeba ji po koupelně honit do odtoku, kterej ani není vyspádovanej.
Večerní rychlá procházka k centru a obchodu je už v příjemném a teplém podvečeru a v hotelu nás čeká zlatý hřeb dne, večeře all you can eat (sněz, co se do tebe vejde) a společné veselí.
SOBOTA, DEN OSMÝ, POSLEDNÍ.
Bansko, 14:00.
Večeře byla výborná, ne že bych trpěla hlady během předchozích dnů, ale vešly se do mě dva vrchovatý talíře (velikosti podnosu pod kachnu) plný zeleniny s kousky grilovaných žeber, a ani sem se necítila přežraná. Spíš dobře najezená, a kdyby nějaký maso zbylo, dám si ještě nášup. Spát sem šla něco po 22. h, což by se mohlo zdát na mě jako nebývalá výdrž, ale díky hodinovýmu posunu si vlastně skvěle užívám tohle časový pásmo.
Spát na palandě i v hotelu bylo celkem nečekaný, hlavně díky tomu, že chatrná palanda se otřásala v základech i při sebemenším pohybu horního spáče a zajistila tak zaručeně nejhorší noc ze všech.
Ráno všichni odjíždějí omrknout turecký lázně a venkovní termály, já se ve světle odmumiovaných rukou rozhoduju zůstat a nějak se zabavit sama. Přece jen další dvě hoďky v bazénech na sluníčku by mé připečené kůži nemusely udělat moc dobře. Nakonec nezůstávám sama, takže kecáme vyvalení na kožených sedačkách hotelového foyer a ve vhodný čas vyrážíme do restaurace, kterou pomohl najít Google. Ulice s naším hotelem Avalon je akorát prašná silnice, ale jak se blížíme k centru, množí se asfalt a dlažební kostky.
Socha Pajsiho, Bulharského velikána, nápadně vypadá jako náš průvodce Megi, skoro jako bratři. Na náměstí probíhá hip hop festival, takže hromady lidí a stánky s typicky hiphopovejma věcma jako ikony, kožená galanterie a hedvábné šátky a stánky s jídlem… hlasitá hudba a davy lidí jsou přesně to, co chceme, a tak se zašijeme o uličku dál do parádní zahradní restaurace. „Katina meze“ s bramborama, s koprem a česnekem je výborná, jako zákusek domácí zmrzka.
Kterej barbar do zmrzliny ale strká sušený celý kusy ovoce? Hned mě přestalo trápit, že z chaty Vichren sem si tu nejlepší zmrzlinu světa odpustila, určitě by v ní ty sušený švestky byly nacpaný taky.
Cestou zpět nad městem kouká Vichren proti totálně modré obloze a tvoří parádní kulisy tomuhle městečku, které z půlky tvoří nedostavěné hotelové komplexy pro zimní radovánky. Tolik potenciálních turistů holt v zimě není ani v tomhle konkrétním koutu rozlehlých hor. Cestou ještě potkáváme tradiční bulharskou svatbu, kdy jdou svatebčané v dlouhém hadu za muzikanty, kteří je vedou městem, zřejmě ke kostelu a svatebčané napůl jdou a napůl v tom hadu tančí.
Po tomhle fajn dopoledni po termálech ani nevzdechnu a nacpu se pěkně do autobusu ideálně utahaná na dlouhou cestu zpátky domů.
prostě nádhera
Moc pěknej vejletík. Srbská hranice je hnus, to si pamatuju, nás ani nevypouštěli z autobusu se vyčurat, a autobus wc nějak neměl…. pamatuju si z toho každou minutu:)))
jo, tak na tom se nic nezmenilo 😀 vsichni sme se tesili na benzinku do madarska :D/bulharska 🙂
Ty jo Mawe!! To je teda něco!! Nádherná příroda, ty hory! Jezera, louky!! Vážně paráda. A kamzík skoro nadosah! Tý jo! Jen teda ty skalní stěny – to mi nedělalo vůbec dobře, to bych nedala.
Jako vždycky nejdřív jsem si střihla obrázky, pak budu číst. Ale vážně krása!! A gratuluju k tomu, žes přežila, i když opuchýřovaná, ale žes to ušlapala, uhorolezčila i s těma ATB.
Jo, bylo tam naaaaadherne skvele a bozsky:) Kamzici si v jednom miste dokonce hraly par metru pred nama maly mrnatka na ceste 🙂
A konceto byla takova zkouska odvahy a lehce si sahnout za komfortni zonu nebylo tak zly, i kdyz samozrejme leharo to pro me nebylo
Já bych to nedala takovouhle stěnu. Pamatuju si vyprávění kamarádky, jak taky přecházeli hory a nebylo mi dobře ani při tom vyprávění. Ona šla s bráchou a jeho kámošem, kluci už dávno v háji a ona se odhodlávala přelézt takovou římsu za „zatačku“ , no fuj, fuj, ble. Jsi dobrá, žes to dala. Gratuluju k překonání se.
A kamzíky prťata teda závidím, musí to být paráda je pozorovat takhle zblízka. Tak už máš tuleně, kamzíky, co bude příště? Lééf? 😀
Tak to je zas blby jet s nekym, kdo te nepodrzi ani psychicky svoji pritomnosti, navic treba v blbym terenu…
nevim, priste asi komari nebo tak neco 😀