Pátek
Třemošná. Fakt luxusní obídek a křupavý vypečený hranolky.  A rozhodně nejsou vzhledem k dnešnímu výkonu zasloužený. Když jsme konečně vystoupili v Plzni na nádru, odměnila jsem se brzkým obědem v tamní jídelně – ochotně mi udělali přírodní řízek nad rámec denní nabídky – abych se druhým obědem odměnila následně i po těch nemnoha kilometrech znova. Nějak sem té děsné váze odvykla a mít na hrbu 15 kilo není žádná sranda. Drápání se v horku na rozhlednu Krkavec tak byl skoro očistec, který byl ale zpestřený pozorováním mláděte strakapouda a jeho maminky, která ne a ne dosednout na ten správný strom pro pořízení společné rodinné fotky.

Trasa k 18 metrů vysoké rozhledně z roku 1901 jde pěkným údolím kolem Boleveckého potoka, kde je na procházce asi půlka Plzně, takže tato přírodní památka s podmáčenými nivami je zdá se dost oblíbená, a navíc k ní jezdí i tramvaj, nebo jak se tomu říká v Plzni, takže je tu fakt hlava na hlavě, ale naštěstí jich většina krouží jen z kraje lesa a u rybníků.

rozhledna Krkavec

Rozhledna je dle mapy.cz zavřená, ale bufet nabízí zmrzku i limču a lze tu zaplatit i dobrovolné vstupné za výhledem, takže se tu nečekaně trochu zdržíme a výhled z rozhledny (třeba na Šumavu) si samozřejmě jdeme užít. Pak stačí slézt kopec krásně vyhřátým jehličnatým lesem po modré do Záluží, dát si točenou zmrzku, a v dnešním cíli, v obci Třemošné, odpadnout na autobus do Plasů. V Plasech je bohužel vzhledem k pokročilé hodině vše zavřené a tak si klášter z roku 1144, kostel Nanebevzetí Panny Marie, nebo barokní opatskou rezidenci z konce 17. století můžeme prohlédnout leda zvenku, což je mi výjimečně líto.

Sobota
Po vydatné snídani se mi nějak nechce nikam chodit, a navíc batoh není vůbec lehčí, než včera. Je zataženo a počasí vypadá všelijak. Sotva vyrazíme, pípne mi nečekaná sms, takže budeme mít dneska společnost. Sraz v Mladoticích nestíháme časově moc hladce, protože musíme fotit veverky, které se nám neustále pletou do cesty, a číhat na ptáky, kteří pořád poskakují po cestě a nosí si v zobáčku dobroty.

Pche, jedeme na Střelu, ale zatím to spíš vypadá, že se k ní skoro ani nepřiblížíme. Značka se pořád odklání, nebo jde ve svahu a vodní tok nám odmítá odkrýt svá krásná a romantická kaňonovitá údolí. Alespoň cesta mezi kořeny, kameny či hustým živým lesem je zážitek sama o sobě, ale asi jsem si to představovala trochu jinak.

Před Mladoticemi překračujeme hlubokou rozbahněnou brázdu s bagry a těžkou technikou – staví se tu vysokotlaký plynovod Gazela, který pak můžeme sledovat další den z rozhledu v obci Kryry, kdy se brázda s potrubím táhne pod celým obzorem a vypadá fakt mrňavá, i když tady si ty monstra můžeme prohlídnout zblízka.

V Mladoticích nás čeká čajová pauza, kdy nám Peťan vaří litry čaje a můžeme si do auta odložit trochu závaží. Hned dávám pryč asi 3 kila z batohu, ale nakonec nemám pocit, že by to šlo poznat. Moje rychlost pohybu spíš vypadá, jakoby mi někdo ještě pár kilo přidal, a když se Petra ptá, jestli těch 15 kiláků dáme za tři hodiny, tak mě málem kácí infarkt, jen si to představit.

Za Mladoticemi se zase noříme do lesa, červená se ztrácí a tak prosvištíme kolem víkendových chatek a chatařů a cestou zpátky už místní zkušeně halekají „hledáte červenou, že?“ takže nakonec žádná rovinka podél potoka, ale maskovanej kopec. Za odměnu můžeme nahoře hádat, který zvíře rozdrápalo ve výšce metru nad zemí kůru místních stromů. Možná rys nebo kočka divoká?

Les tu je krásný, ale Střela se nám vzdaluje mílovými kroky. Aspoň se můžeme ochladit ve stínu stromů u Manětínského potoka, na kterém leží bývalý Frantův mlýn, zmiňovaný již v roce 1672, který se jeho nový majitel snaží opravit a zprovoznit, a o kousek dál u Čoubova mlýna z 15.století máme možnost posedět a dopřát si občerstvení. Už se tu ale občerstvuje asi čtyřicet trempů s drobotinou, takže přeběhneme most z roku 1911, který se smutně tyčí ve své kamenné kráse nad plytkým potůčkem.

Řeka Střela

Konečně Střela. Divoká, kaňonovitá, skalnatá Střela. Tenhle plytký potůček, u nějž se tak mohutnýá most zdá i zbytečný, je tu. Na dalších pár metrů, než se od ní ještě na chvíli odpojíme. Naštěstí už ne na dlouho a za Černou Hatí konečně šlapeme kolem vody. Máme ji tu skoro nadosah a Petra nám i ukazuje, kde byl mlýnský náhon a jak jej poznat.

Kozičkův mlýn ze začátku 17. století je v dezolátním stavu. Svým majitelům často přinášel jen smůlu, mlynáři se v něm střídali: neštěstí, vražda, žhářství… U svačiny si čtu o smutných osudech, v roce 1940 si mlýn zamlel naposledy…

K Železnému hamru, postavenému po roce 1850 a sloužícímu jako kovárna, uhýbáme z cesty. Bez Petry bychom profrčeli po zelené značce tak, jako všichni ostatní, naštěstí ji ale máme sebou a nepřijdeme ani o hamr, ani o jeho náhon náhon, vytesaný do skály zařízlého údolí.  Stezka tu vede kolem něj romantickými zákruty s kořeny a skalnatými výběžky, pěkně inkognito mimo značku, ale brzy se na ni zase napojíme zpět, abychom ještě obhlédli zbytky Horova mlýna, jednoho z nejstarších středověkých mlýnů, postaveného Cisterciány z kláštera v Plasech na přelomu 13. a 14. století. Mlýn několikrát vyhořel a prošel přestavbami, bohužel se z něj dodnes už moc nedochovalo, přestože mlel ještě v roce 1954, po jeho opuštění posledními majiteli v roce 1957 velice rychle zpustl.

Tady se krásnými a romantickými zákoutími řeky Střely loučíme a míříme na vyhlídku na zřícenu hradu Rabštejna ze 14. století, klášter s kostelem Panny Marie Sedmibolestné z roku 1672 a barokní zámek, postavený v roce 1705. Z vyhlídky je krásný pohled na celou Rabštejnskou scenérii, stromy ale brání vyfotit celé panorama hrad – klášter – zámek tak, aby jedna fotka obsáhla celý ten nádherný výhled. Jeden z nejstarších českých mostů, Rabštejnský z roku 1340, už přes stromy nejde vyfotit skoro vůbec.

Hluk z občerstven v obci je slyšet i přes hukot vody v jezu, takže se loučíme poslední čajovou pauzou s Peťany, bereme si zpět z auta svá závaží a mizíme zase do lesa, najít si klidné a tiché místo.

Neděle
Sedím v ptačím ráji. Lesnatý lehce akátový ostrůvek mezi loukami žije i teď, před západem slunce naplno, jako celý zbytek dne. Jako bychom tu ani nebyli. Poštolka několikrát odlétá ze svého hnízda, které má v kamenné stěně nad námi a jen se podezřívavě dívá, jestli to jako myslíme vážně a zajíc nám zmateně vběhne skoro až do spacáku. Pomalu se mi klíží oči, takže si jen vychutnávám to, jak je tady živo a přesto dokonalý klid.

Na dnešek jsme se moc nevyspali, protože sotva jsme včera chvíli po setmění zalehli, dorazil osamělý týpek. A za ním podnapilý týpek. A pak dalších 10 a rozhodli se bivakovat vedle nás, což by snad ani nevadilo. Opilecký řeči, tahání dřeva, zábava u ohně. To se dá zaspat. Techno-dance party z přenosnýho repráku, která se rozduněla do temné noci, se ale zaspat nedala. Nechtěla jsem kazit zábavu, ale v 1 v noci jsem se už neudržela a nakonec jim ji zkazila, abych stihla aspoň pár hodin spánku.

V 6 ráno jsme se už tiše pakovali z tábořiště, zatažená obloha visela nad luxusním zeleným dubovým lesem jako předzvěst dnešních přeháněk a snídani jsme si uvařili až o fous dál, na kládách, kde jsem si do smůly položila foťák. Dneska jsme měli ještě šanci chytit Peťany a dát si u nich horký snídaňový čaj, ale žaludek vymrčoval a nechtěl jít těch 5 kiláků hladný. Dvojitá snídaně je něco, čím nikdy nepohrdnu.

Jakmile jsme dosedli na pařezy u jejich pojízdné ložnice, začalo pofukovat o dost víc, bivakovací vestička v pohotovostní poloze byla nastražená akorát příhodně. Chvíli jsme se ještě družili, poňuchňali se s chudákama čtyřnohýma hladovýma očima, který dost přesvědčivě hypnotizovali moji ovesnou kaši, a vyrazili s prvními kapkami deště mezi žihlevské balvany.

Přicházíme do oblasti Žihlevských balvanů

Nakonec přes zvyšující se intenzitu padání kapek rozhoduju, že balvany až tak nutně vidět nemusím, vidina, že přečkáme déšť v přístřešku nad Sklárnou je silnější. Kašleme na balvany a jdeme se podívat jen na nejbližší – Viklan u PP Baba. Je to skupina žulových balvanů, navršených na sebe a bez měřítka těžko věřit, že kameny dosahují výšky několika metrů. Nasazuju nepromokavou bundu do houstnoucího mžení a pořád čekám, kdy to přijde. Na Sklárnu to ale nakonec stihneme a podle radaru se zdá, že se fronta trochu rozpadla a dala nám náskok. Stihneme se tak přemístit k Lidčině skále.

Tahle část přírodního parku Horní střela, vyhlášeného v roce 1978, ve kterém se od včerejška pohybujeme, je super. Borovice, mechy, kameny. Viklany. Balvany. Mechy, trávy a pařezy. Měkké přírodní lůno láká k odpočinku na každým metru, ale my prcháme k Lidčině skále a jejímu přístřešku, než přijde ta nejhorší dešťová část. Cestou fotíme veverky a ptáky, na fotkách jsou ale jen prázdný větve z míst, kde ještě před vteřinkou zvířata seděla.

Lidčina skála už nemá ani čitelnou ceduli Kčt a přístřešek u ní sice stojí, ale… Fotka dívky na skále vzpomíná na událost, kdy Lidka dostala dopis o smrti svého milého, a na skále, kde se milenci scházeli, si vzala život. Bohužel ale došlo jen k záměně jmen a milý se brzy vrátil z vojny domů…

Nakonec ještě před deštěm stíháme doběhnout do Tisu u Blatna do tamější restaurace. Sice se zdá, že se tu dlouho nevařilo, ale ona je to vlastně pravda, restaurace jsou otevřené teprve pár dní a my dostáváme výborný měkoučký stejk na pepři.

Poprchá, botky vodu z mokré, vysoké trávy cucají jak houba, a to ještě ani nejsme v Tiských mokřadech, kde bedlivě zkoumám z cesty, zda nezahlídnu třeba orchidej. Bohužel nemám štěstí a už jsme zase v lese, šlapeme kolem Struhařského potoka a brzy se cesta mění do zpevněné široké cesty ve skalách, lemované sem tam posezením a lavinovými kamennými poli v oblasti Liščích skal. Široká cesta s odpočívadly, Ermitáž,  byla vybudována koncem 19. století hrabětem Lažanským z Lažanského zámku pro možnost romantických procházek a odpočinku pro hosty, dokonce tu jsou i umělé jeskyňky, chránící před deštěm a sluncem.

U Lubence překračujeme výstavbu obchvatu, která nepočítá s pohybem pěších a pokračujeme do Libyně, kde je barokní kostel sv. Jiljí ze 14 století s krásným vitrážovým muzeem, ale bohužel už jdeme pozdě jak na prohlídku, tak pro zapůjčení klíčů od jedné z nejstarších rozhleden, rozhledny Vochlice z roku 1881, rozsáhle zrekonstruované v roce 2010. Na obhlídku ale klíče potřeba nejsou a torzo posezení pořád ještě zvládá sloužit svému původnímu účelu.

Pondělí
Na louky nad Libyní svítí ranní slunce a suší rosou zmáčenou trávu. Snídám ještě v péřovce, otočená zády na sluníčko a než dohodujeme, jeho síla vzroste natolik, že je nutné sundat nejen vestičku, ale i vyměnit dlouhý rukáv za tričko. Když jsme nachystaní vyrazit, přichází k rozhledně 3 starší dámy, a že si dneska dávají jen 20km, že je hrozný vedro. Nezbývá mi, než je obdivovat, já se dneska cítím maximálně na těch 15, který nás čekají. A to ještě nevím, že si hodinku chůze zkrátíme autobusem.

Cesta po žluté je už od rána příjemná, vede krajem lesa a až na jedno krátké a prudké stoupání je to hezký a příjemný les. Zdá se ale, že turisticky tato oblast moc využívaná není, protože stezky jsou občas skoro neznatelné a značení je tu staršího data, ale zase jsou v lese nějaké lavičky. Ráno mi to šlape, takže mizím na široké zpevněné cestě někde vepředu, ale po očku pořád hlídám, abych neutekla moc.

Dneska je fakt šílený horko, který v lese naštěstí až tolik nepociťujeme, ale při svačinové kontrole mapy mžourám do těch 4 kilometrů mezi poli a loukami a přechází mě chuť chvíli po poledni tohle absolvovat. Naštěstí ale máme šanci stihnout autobus, který by nám ulevil a za pár minut nás transportoval přes radiační úsek. To ale netušíme, že následný úsek lesa nám připraví past. Past pro oči, které nebudou chtít odejít z lesa, nebudou se chtít odtrhnout od barevných, červených luk a měkoučkých žluto zelených mechů, posypaných šiškovým. Tenhle les je prostě nádhera, vůbec nespěcháme a užíváme si ještě příjemného chládku. Možná, že ten autobus dneska ale máme využít, protože jdeme kolem zastávky akorát pár minut před jeho příjezdem, což je znamení.

V Kryrech si zastoupáme do celkem prudkého a krátkého kopce, a když už mám skoro pocit, že padnu vedrem, tak jsme nahoře. Cesta je lemovaná křížovou cestou Sedmi zastavení´bolesti Panny Marie, původně zhotovené v roce 1764 v červeném pískovci, který ale dlouho chátral a město v roce 2014 doplnilo křížovou cestu o nová zastavení, takže i já se ráda u každého z nich na chvíli zastavím, prohlídnu a vydýchám.

Plastika Havraní kámen, Kryry

Cihlová Schillerova rozhledna z let 1905 – 1906, postavená k příležitosti výročí 100 let od úmrtí básníka Friedricha Schillera je otevřená bohužel jen o víkendech, ale je tu fantastický výhled na Doupovské hory i tak. Na obzoru se táhne monstrum rozestavěného ropovodu jako brázda v celém zorném poli a jeho stavba vypadá prostě neskutečně.

Vedle rozhledny je ještě plastika Havraní kámen, postavená spolu s rozhlednou na místě zaniklého hradu Kozihradu na památku, jak splašení havrani svým křikem zburcovali ospalé hlídky a zabránili tak úspěšnému dobití tlupou nenasytných ozbrojenců.
Po prudkém sešupu z druhé strany kopce nás ještě čeká aspoň z venku značně zchátralý a uzavřený, původně gotický kostel narození Panny Marie z druhé půlky 14. století, s barokní přestavbou ve století 18 a novogotický povodňový památník přes říčku Blšanku, která v roce 1872 zničila mnoho domů a životů nejen tady v Kryrech. Rozvodněná řeka z přívalových dešťu protrhala hráze několika rybníků a její smrtelná síla ničila vše, co bylo v jejím dosahu. V tomhle vedru a po několika letech sucha se těžko věří, že ta stroužka hluboko pod mostem mohla napáchat takových škod, a o to větší nebezpečí tyhle rozvodněné živly skrývají.

Úterý
Jsme v lesích Dvorského lesa, sedíme na kládách a v příjemným polostínu odpočíváme. Sledujeme veverku, jak si vyzobává semínka ze šišky a krásně pózuje, až nás to zláká k malé svačince Jdeme tu na blind lesníma cestama dolů do Petrohradu. Jsou pěkně vyšlapané a sotva nad tím uvažuju, jaké máme štěstí, napadá mě, že za to rouhání to takový leháro dál určitě nebude. Není.

Cest je tu spousta, vybíráme si ale tu špatnou a pak se dávno nepoužívaným úvozem plným maliní a lopuchů prodíráme zpátky na cestu aspoň trochu chtěným směrem, než konečně dosáhneme v mapě zaznačené cesty, která nás vyvede z lesa ven příjemnou zpevněnou cestou kolem Bíleneckého potoka.

Do Petrohradu musíme přes pole, kde nám polední slunce ukazuje, jak by to dneska mohlo být výživný, ale naštěstí včerejší obloha bez mráčku se neopakuje a ve stínu stromů v krásném háji Petra Bezruče je to i na rukáv. Háj krásně protíná okraj obce, takže procházíme pod staletými stromy k zámku ze 17. století, který byl ještě mnohokrát přestavovaný. Je bohužel nepřístupný, slouží jako léčebna, a tak nakukujeme aspoň přes plot. Hned za zámkem pokračujeme po křížové cestě, kterou vysochal místní rodák podél cesty, ke kapli Všech svatých, tyčící se nad Petrohradem hned vedle romantické zříceniny z 19. století, vybudované v místě již zaniklého hradu ze 14. století, ze kterého tu neznalý turista nezahlédne ani terénní nerovnost.

Cesta Českých svatých, Petrohrad

Dál do Jesenice pokračujeme kolem vyhlášené boulderové stěny Petrohradské skály a nepotkáváme prakticky ani živáčka. Na obloze se to pořád tak nějak honí a je dusno, před Jesenicí mi obloha připadá celkem zlověstná, ale než sestoupáme loukami do obce, obloha je zase bez mráčku a pěkně to do nás pere.

Teď sedím v altánu u Jesenického viklanu a kolem šustí déšť, vržou stromy a pokřikují ptáci. Vyšlo to dobře. Když se nad Jesenickými rybníky Kofiler a Krtský rybník zatahuje obloha jednolitou šedivou stěnou, akorát dokončujeme smyčku od Krtských skalám, kde se od 17. století lámala žula (která je i na Pražském hradě) a míříme zpět do Jesenice. Brzo se začne stmívat a podle radaru je střed bouřky tak půl hodinku od nás, takže obsazujeme přístřešek bez nejmenších výčitek. V tuhle hodinu už tu nikomu vadit nebudeme. Než uvaříme čaj, už se zvedá vítr a přichází první kapky.

Středa
Dneska zase slabota. 16 kiláků a tak to vypadalo ráno slibně. Venku azuro a smažák, před náma 22 km převážně lesem… Nakonec jsme prchali před bouřkou, pak dvěma, nakonec třema… a nějak se nám nechtělo volit mezi mokrou trávou po kolena či hodinkou po asfaltu na přímým slunku. Nakonec se schováváme ve stínu autobusový zastávky, která ieště před půl hodinou sloužila jako ochrana před deštěm a teď chrání před upečením. Na obzoru visí těžký černý mraky a dunění hromů se nese krajinou zase o něco blíž. Nemám bouřky v lese ráda, mám k nim dost respekt. A zrovna taková haluz, že ten jeden autobus denně tu pojede ani ne za hodinku…

Ráno jsme vyrazili do trávy, mokré z včerejší bouřky, na benzínku do Lubence nabrat vodu a pro teplý kafe. Předzvěst parného letního dne nás nechávala v klidu, protože stín lesa a neustálé pofukování nás chránilo před realitou intenzity horka. Lesem kolem pomníku jesenické žuly – s ukázkou od surového kamene po opracovaný kus – nás cesta vede ke stále funkční secesní vodárně, opravené v roce 2013. Moderní vodovod tu byl vystavěn v roce 1906 ústeckou firmou Hermann Stark a je stále v provozu a zásobuje obec pitnou vodou.

Dál frčíme kaštanovou alejí. Je fakt nádherná a má snad kilák a půl, člověk jen brouzdá trávou ve stínu obřích kmenů, vysoko klenutých větví a zeleného listoví. Cestou míjíme letohrádek Plaveč z 18. Století, nebo spíš to, co z něj zbylo, a kapličku Panny Marie Altöttingenské, obnovené v roce 2004 po letech chátrání od 2 světové války.

Barokní lovecký zámeček svatý Hubert

Dnes nás čeká další boží kámen, kde podle pověstí vyseděl prohlubně sám Ježíš a jeho učedníci. Nečekaně je zase vedle lomu. Přírodní památka Soseňský lom, vyhlášená v roce 1997 se i se zatopeným lomem schovává mezi mechem a borovicemi a my místo svačiny lovíme vážky. Od jídla nás pak odradí černo na obzoru a v dálce burácející hromy. Spěcháme od lomu k baroknímu zámečku svatého Huberta z 18. století, kde jsou v mapě značené přístřešky, a každou chvíli očekáváme déšť. Zámeček je v péči myslivců a ani jedna z mnoha laveček nemá stříšku. Nakonec se chvíli krčíme v lese pod plachtou, než to nejhorší přejde, abychom vyrazili do odeznívajícího deště.  Cesta po modré je naštěstí široká a částečně zpevněná, takže se po ní jde dobře a chvílemi přestává i pršet. Podle radaru se ale ženou další bouřky, takže bereme zavděk zastřešenou zastávkou v obci Smrk a nakonec se rozhodujeme na objednané ubytování svést busem. Nic proti dešti, ale ty bouřky v lese fakt nemám ráda.

Když na chvíli vyleze slunko, zajdeme si do hostince u Šimků se pěkně vyhřívate na sluníčko a u toho debužírujeme výbornou večeři, samozřejmě umytí a navonění, ať neděláme ostudu.

Večer řádí další pěkná buřina, za okny se míhají blesky a hromové rány se nesou krajinou a mě je v teplé suché postýlce tak dobře, že okamžitě usínám.

Čtvrtek
Ráno už začíná být celkem hic a z údolí kolem se zvedá mlha. Vypadá to fakt suprově, jak se mlha táhne a vítr ji žene do strany, můžeme si tenhle výhled užívat docela dlouho, než se zanoříme do lesa, kde nás čeká cesta zařízlá ve stinném a vlhkém kaňonu prorostlém kapradím. První padák z kopce nás čeká kvůli příhradovému železničnímu mostu z roku 1898, a kolem bývalé samoty, ze které zůstalo jen schodiště, vše ostatní slehlo se zemí a příroda si zpět vzala svoje místo. Rozbahněné studené údolíčko s potokem plným kapradí je vlhké a díky mostu za zády mi naskakuje jedna hororová povídka, spojená se železnicí. Rychle nahoru do lesa, na sluníčko…

U zastávky Strachovice chceme posvačit, ale je to území nikoho v paktu s vandaly, vklíněné do vlhkého lesa, takže prcháme dál a já pořád vyhlížím ten prosluněný palouk. Palouk nikde není, ale místní lesy jak kdyby nevěděly, co je člověk a neměly se před ním na pozoru. Poslední dny potkáváme pořád hromady zvířat, zajíců, srnek a veverek, které klidně stojí na cestě opodál a jen zvědavě sondují. Je to dost nezvyk, ale moc si to užívám.

Cesta kolem potoka Javornice je příjemná a utíká rychle, lesy jsou tu zarostlé, zelené a cesty rozbahněné po deštích předchozích dní. Když už potřebuju pauzu a dlouho není žádný pěkný místečko, říkám si, že za zatáčkou musí být super přístřešek. Místo přístřešku máme celý tábor a posezení v suchu na betonových schodcích. Dneska mi noha asi fakt definitivně upadne, takže su ráda za každou možnost si sednout. Dneska jich ale moc není, tábor je první dnešní možnost od klád za Strachovicemi.

Křížek za obcí Čistá

Ačkoli jsme včera zkracovali, dnes budeme muset zkracovat opět. Zdá se, že vhodná rekonvalescence nataženýho hruškovýho svalu opravdu není chodit každej den, a že ani dva zkrácený dny neposkytli dostatečný odpočinek namožený zadnici. Bolí to dost a asi to má lehce vliv i na mechaniku chůze, jde mi to do toho špatnýho kolena, takže nedostatek možností si někde sednout dneska beru docela negativně. Naštěstí mě trochu nakopne další cesta do Milíčova.

Jdeme super loukama a nivama, táhnoucíma se kolem říčky Javornice a pozorujeme nenápadně srnku, jak dohlíží na skotačení malého srnčátka, abychom pak u rozcestníku u mostu pod Milíčovem zjistili, že most zmizel, a místo něj ční do prostoru železný tyče a bagr. Dva stavaři nám radí, kudy to obejít. Celej ten dementní rozbahněnej kilák zpátky. Noha mi asi upadne úplně celá, ale když vydržím ještě ten poslední kus aspoň s minimální rychlostí pohybu, stihneme v Milíčově jeden ze tří denních spojů do Rakovníka,  kde se jdeme (zbaběle) ubytovat. Když večer tříská za okny další bouřka, a já uléhám asi v 17h s masakrálním hlavobolem, vůbec mi nevadí, že jsem podlehla svodům autobusové dopravy a dostupného nocování.

Pátek
V pátek se chceme vrátit busem zpět do Milíčova, protože hrad Krakovec ze 14 století, ve kterém chvíli pobýval i mistr Jan Hus, si rozhodně nechci nechat ujít, ale ouha. Z těch tří spojů denně se nám žádnej nehodí a tak vyrážíme busem do Pavlíkova, kam to jezdí asi podobně často, ale v rozumnějším čase. Tímto krokem dostaneme jako bonus rozhlednu na Senecké hoře z roku 2015, ze které se dá tušit parádní výhled, který ale vynechám. V rozhledně kvílí vítr, a na spodním ochozu fučí tak, že na horním bych regulérně umrzla, takže si výhled na elektrárnu Tušimice nebo zmíněnou zříceninu Krakovec nechám ujít.

Pole nad obcí Senec, pod Seneckou rozhlednou

Dneska se hodně honí mraky, fučí, ale když vykoukne slunko, je docela parno. Bez bundy na ofouknutí, s ní na upečení. Cesta je dneska víceméně po rovině a zase je na ní hromada heřmánku terčovitého, takže zase neodolám a už ohýbám hřbet k cestě a trhám si trochu na čaj.

Hrad Krakovec, na kterém se natáčela pohádka Ať žijí duchové, je na samo prohlídku, což mi vyhovuje a navíc tu nikdo není, což je ještě lepší. Procházím si zbytky hradu, který po zásahu bleskem v roce 1783 vyhořel a už jen chátral, přes sklepení či hradní kapli a zakončuju prohlídku svačinkou na kládě na vyhřátém prostranství před hradem. Pro dnešek tak už máme padla, odpočinkových 12km nalehko snad bylo dostatečně regeneračních, abych o víkendu zase běhala jako laňka.

Sobota
Dneska zase bude mít čajový doprovod, což je vzhledem k předpovědi nečekané, ale milé. Vlak do Křivoklátu má zpoždění, protože nás pan průvodčí vyžene ze soupravy, že omylem poslali z depa špatný vlak, takže máme pak zpoždění hned z rána na tento nečekaný sraz v Glorietu nad vyhlídkou na Berounku. Je mlžno, oblačnost a není v podstatě nic vidět. Lesy jsou zelené od vláhy a cesty tak akorát lehce blátivé, ale pořád dobře schůdné. Cestou na hráz přehrady Klíčava, vystavěné mezi lety 1948 a 1955, už začíná poprchat, tak to ohrožuje hladký průběh čajové pauzy, naštěstí je to jen taková přeháňka. Hráz přehrady, zásobující Kladno a okolí pitnou vodou, je vysoká 50 metrů a dlouhá 175,9 metrů a je z ní pěkně šedivý výhled na celou monstrózní vodní plochu, ohraničenou lánskou oborou, do které se nesmí.

Šplháme do kopce kolem plotu obory, pěkně zapaření, protože pot z našich těl se v tom dusnu a vlhku rozhodně nikam neodpařuje a já se jen vleču někde na chvostu průvodu. Když se vnoříme do národní přírodní rezervace říčky Vůznice, jakobychom najednou byli v jiném světě. Mělký kamenitý potok, kapradiny a divoký nízký porost nás dovedou až na kamenný ostroh, čnící vysoko nad říčku a skrývající zříceninu hrádku Jenčov, který byl královským loveckým hrádkem a byl postaven asi na přelomu 13 a 14 století pravděpodobně Přemyslem Otakarem II.

NPR Vůznice, stejnojmenná říčka

Počasí je nejisté, ale pořád ještě máme štěstí a nějak zvlášť neprší, takže si celkem užíváme pohodové chůze v prakticky rovinatém terénu až k poslední čajové pauze u Chyňavské myslivny, kde se loučíme s Peťany, kteří akorát zavčas naskakují do auta, než se spustí lijavec. My pokračujeme dál, naštěstí i tenhle vydatnější deštík neměl dlouhého trvání a neprovázel nás ani celý kilák. Večer se ještě nakonec krásně vybarvil.

Neděle
Poslední den dovolené. Asi jakoby počasí vědělo, že aspoň jednou musíme balit v dešti, a tak poslalo přeháňku minimálně pro tu srandu. Fotím asi milion výhledů a ignoruju otravný mrholení. Tmavými mraky probleskuje v trhlinách na obzoru slunce a barví viditelné kousky oblohy do oranžové a růžové. Na vlak je to už kousek, ale i tak jsou suché pauzy mezi mrholením vítaným odpočinkem, hlavně od neprodyšné nepromokavé bundy. V Berouně jsme s náskokem, takže hned za mostem přes Berounku okupujeme výbornou palačinkárnu, než se odebereme na vlak a definitivně se rozloučíme s tímhle krajem.