Janča hned zčerstva hlásí novinky. Zákaz pohybu občanů kvůli riziku šíření nákazy slintavky a kulhavky je ode dneška zrušen přesně pro naše dotčené tři katastry, a tak ta skoro tři kila jídla navíc opravdu nebudu tahat první týden zbytečně.

Cestou máme malé zpoždění, za které můžu já, ale za to nás na kruháči před Trenčínem čeká odměna. Jedeme po něm za Mercedesem s SPZ MAMUT.

Kostol sv. Jána Nepomuckého, Kubrá.

Mamutí dovolená tak může oficiálně začít:)

Vystupujeme z auta. Holky mají malinké a lehounké batůžky kolem 12kg. Mých 18kg je proti tomu masakrální nálož. Na 4 dny bych těch 12kg zvládla možná s odřenýma ušima taky, ale i Miriam batůžek má na 10 dní sotva 12kg. Kde jsou ty časy, kdy mi stačily k jídlu dvě ovesné kaše denně? Teď je mám jako předkrm před hlavním snídaňovým chodem.

Od auta vyrážíme na špatnou stranu, ale po chvíli si Miriam kalibruje svůj vnitřní kompas a po pár krocích otáčíme správným směrem. Zkalibrovaná Miri už jde další dny přesně podle plánu a nenechá se zaskočit ani špatně značenými rozcestími, jakoby měla celou trasu spolehlivě zapsanou hlavě, jak se jí tam při plánování uložila.

Kubranská kyselka.

Z Trenčína vyrážíme zlehka, v podstatě po rovině. První zastávka nás ale čeká záhy u pramene Kubranské kyselky. Je v areálu s restaurací a občerstvením, které využívám nakonec jen já a makovou zmrzlinu zapíjím kyselkou jemné chuti, která je i samotná docela chutná. Nabíráme si vodu na dnešní kilometry, kterých nebude zas tak moc. První den se musí zlehka rozhýbat ztuhlá těla.

Možná, že jsem jediná, kdo má tělo ztuhlé nicneděláním z minulého víkendu. Všechny tři souputnice totiž někde trajdaly. Jen já se snažila být doma hodná a předejít libovolné katastrofě zdravotního charakteru, protože snad na každém výletu se zrakvím tak, že to ohrožuje další plány. Tentokrát jsem nechtěla nic přenechat náhodě.

Noříme se do hustých bukových lesů, které začínají hned na hranicích města. Ptáci zpívají tak, jak to z našich řídkých lesů ani neznám. Je to vpodstatě ohlušující křik v neuvěřitelně svěžích a zelených kulisách místních bučin. Je dokonalá harmonie zeleně a zpěvu a v prvním okamžiku, kdy vstupuju do místních lesů si uvědomuju, že v nich chci zůstat už napořád.

Bukové lesy.

Je teplo na kraťasy a krátké rukávy, stoupání do kopce dává zabrat. Tělo trpí a úpí pod váhou batohu, v horku se blbě dýchá a koleno lehce protestuje proti zátěži, kterou má po úraze z minulého vandru naordinovanou dřív, než by bylo vhodné. Protestuje, ale drží. Doufám, že vydrží celý vandr až domů. Dát mu kopce i těžkej bágl zaráz není v tomhle stavu nejlepší nápad, ale nějak to jít musí. Trénovaný je snad dost a zázračná mast od kamaráda aplikovaná v posledních dnech před odjezdem mu určitě taky dělá dobře. Nic lepšího v tuto chvíli nevymyslím. A zrušit dovču? Ani omylem! Lepší v půlce odjet, že to dál nejde, než to vzdát předčasně.

V jednom místě se zamyslím a zrychlím. Holky jsou pár metrů za mnou, ale už nejsou slyšet a najednou mi po pravici něco zašustí. Divočák, prolétne mi hlavou a hned zapátrám v bučinách ve směru zvuku. Srnec na mě klidně hledí, dokud nezaslechne holky, blížící se ke mně. V okamžiku je pryč.

Lesní zvířata o setkání s člověkem moc nestojí, tak se družím s Jančou a Alenkou, abych je lépe poznala. Sečtělá Alenka chválí cestovatelskou knihu, na kterou jsem nedávno narazila na doporučení kamaráda, a tak si ji v duchu přidávám na seznam toho, co bych si ráda přečetla. Je skvělé, když má někdo podobný náhled na přečtené knihy a krom tipů ke čtení mě může varovat i před koupí, která při čtení moc radosti nepřinese.

Sedlo Lúčky

Janča se zase dobře vyzná v rostlinách a květinách a tak mám šanci se naučit něco nového. Jako vždy toho většinu zapomenu, ale árón, který mi Janča ukázala hned první den našeho výletu, doufám nezapomenu. Viděla jsem ho ještě několikrát a jeho typický tvar mi utkvěl v paměti. Doufám, že jméno mi tam utkví též.

Miriam nezůstává zkrátka, protože má nový ultra lehký a šikovný batoh a super lehkou čelovku, kterou nutně potřebuju taky. Argument, že v létě, když je dlouho světlo, tak není nutné mít těžký model s dlouhou svítivostí, má něco do sebe. A v případě potřeby několik hodin svítit vydrží, kdyby bylo potřeba v noci někam dojít.

Proč mám tak těžkej batoh? Protože v něm potřebuju mít úplně všechny vychytávky, co mi kdo kdy ukázal. Všechny. Je něco, co v batohu nemám? Tak mi o tom prosím nikdy neříkejte!

Pramen Bindárka.

Za sedlem Lúčky se nám otevírají výhledy na Bílé Karpaty a na Strážovské vrchy, jen lehce zastřené oparem z vedra. Na loukách to voní a žije květnovým hmyzím životem a vysoká tráva lehtá do lýtek. Dokonalost květnového dne se zhmotnila právě na svěžích horských loukách, chráněných ze všech stran mohutnými bukovými lesy. První den dovolené je opojně svěží. Miluju rozkvetlé louky, kde to žije drobným hmyzem, když šimrají svými stébly na holých lýtkách a miluju voňavé lesy a dotek kůry ve stinných částech lesa, která je překvapivě chladnější, než okolní vzduch. Proplétám prsty mezi větvěmi a listovím a těším se na nadcházející dny.

Trasu máme za sebou relativně brzy, tak nakonec pokračujeme o pár kilometrů proti plánu dál. Na Chatu Pod Ostrým Vrchom, kde si dáváme večeři, dobíráme vodu a s večerem se přesouváme na parádní spací místečko, odkud bychom viděli i východ slunce, kdyby nám v cestě nestál vysoký a prudký kopec. Rovnou zavrhuju možnost se na východ jít ráno podívat a radši ten čas věnuju spánku.

Noc bude zřejmě suchá a teplá, přesto jediná Miriam nestaví přístřešek a spí pod širákem. Ušetřila si tak zbytečnou práci.

Západ slunce ze spacáku.

Pátek. DEN 2.

22,8km ↑1268 ↓826

Ráno ve stínu je ještě chladné, ale sluníčko rychle vystupuje nad lesy a prohřívá místa, kam dosáhnou jeho paprsky.

Dnes nás čeká 20 kiláků a 1000 výškových, přepůlených obědem na Inovecké chatě, která je v podstatě v půlce trasy. Chceme vyrážet v 8:00, ale holky jsou připravené už o půl hodiny dřív. Taky nemají tak velkou snídani o třech chodech jako já, takže když vstávají brzy po mě, je jasné, že brzdou dnešního rána bude ten, kdo se na snídani nešidí.

Suchá vůně hlíny a spáleného čehosi se v zajímavé směsici mísí ve vzduchu. Lehký vánek dokáže ve stínu na holých rukou vyvolat husí kůži, ale na sluníčku už to pěkně peče. Svlíkat nebo oblíkat? Zásadně bychom to chtěly naopak, než jak to zrovna provedeme. Skoro tři kilometry soustavného stoupání ale prohřejí každé, i sebeztuhlejší, tělo. Je to jasné. Rozhodně svlíkat.

Tam se tyčí Inovec!

Prudkým klesáním do obce Mnichova Lehota ztrácíme nastoupané výškové metry. Jediným skutečným neduhem na naší cestě je snaha překonat bezpečně evropskou mezinárodní silnici E572 k obchodu  Dobroty od Mnicha, kde plánujeme nálet na klobásky a sýry.

V obchůdku to voní, všechny si kupujeme nějakou dobrotu. Holky sužuje hlad a chystají se nakoupené pochutiny rychle zpracovat. To mají za to, že neposnídaly tři chody jako já. Já na svačinu nemám ani pomyšlení, tak jen ochutnávám. Kdybych nebyla od snídane nacpaná k prasknutí, určitě všechno sežeru teď hned:)

Až v těchto místech technicky vstupujeme do oblasti Povážského Inovce. Doposud nachozené kilometry patřily Strážovský vrchům, které se rozléhají severovýchodně od Povážského Inovce.

Trenčín.

Následujících 5 kilometrů soustavně stoupáme až na Inoveckou chatu, kde se uvelebíme na obídek. Jelenní guláš nezahuštěný moukou nemůžu nechat na lístku bez povšimnutí.

Dneska z nějakého důvodu po každém jídle stoupáme a tak i po oběde v Inovecké chatě musíme hned zase do kopce. Naštěstí nás od nejvyššího vrcholu Inovec s výškou 1042m.n.m dělí jen 2 kilometry a necelých 256 metrů výškových. Stoupáme skoro hodinu. Po sjezdovce to jde pomalu a když z ní uhneme, o nic rychleji to nejde. Nakonec ale vylezeme nahoru i se zátěží na zádech i v pupících.

Na vrcholu jsou dva vysílače a rozhledna, která není při stoupání na vrchol vidět. Chvíli se děsím toho, že rozhledna bude na jednom z vysílačů, ale naštěstí se pletu, přestože mám nakonec pravdu. Rozhledna je na jednom nízkém meteorologickém telekomunikačním stožáru, přezdívaném Helena, s plošinou ve výšce 21m. Na Inovci jsou tedy stožáry vlastně tři.

Rozhleda Helena, Inovec.

Výhled kazí opar z horka, ale jsou vidět výrazná skalnatá Vršatecká Bradla, Bílé Karpaty s nezaměnitelným Velkým Javorníkem i Malé Karpaty, kterými budeme za pár dní procházet až do Bratislavy.

Na Inovci jsou další turisté a místo útulny Izby, kam na dnešní noc míříme, nám doporučují novou útulnu na Panské Javorině. Je to sice dál a větší kopec, ale dá se to stihnout? Dá. Jenže 2,5 kilometru a 190 výškových metrů, to není jen tak. Z Inovce odcházíme před 16h a čas, kterého jsme měli ještě před chvíli hromadu, najednou někam zmizel.

Na útulnu Izbu nám to trvá 2,5 hodiny a to ještě musíme k tamnímu prameni pro vodu, protože na Panské Javorině žádný pramen není.

Cesty lesem se tu neomrzí.

Od studánky odcházíme kolem 18:30 a ještě nás čeká tak hodina a kus chůze, kterou začínáme dost prudkým výšvihem na rozcestí Tri Boky.

Chodit po lese po západu slunce, to není nic neobvyklého, pokud jste v ČR, krajině medvěduprosté. Ale na Povážském Inovci a vůbec na většině Slovenska patří les v noci zvířatům a šelmám. Není nutné se bezhlavě bát, ale je dobré pohybovat se po lese jen v hodinách mezi východem a západem slunce a v noci ho přenechat lesním obyvatelům, protože se ve tmě pohybují a orientují výrazně lépe, než my lidé.

Vrchol Panská Javorina s dřevěnou rozhlednou dosahujeme v 19:45.
Západ slunce je do 20. minut a stihly jsme to skvěle. Už při závěrečném stoupání k vrcholu barví nízké slunce vše do oranžova a samotný západ slunce nad Bílými Karpaty je úchvatný.

Západ slunce nad Bílými Karpaty.

Nová útulna kousek pod vrcholem je prostorná stavba s místem snad pro 10 nocležníků vevnitř a ještě i venku na terase se pár kousků vejde. Nejsme tu ale sami. Parta dvou mladých páru, turista, co šel loni cestu SNP a parta mlaďochů, co si sem vyrazila od auta jen na západ slunce. S Jančou usuzujeme, že v útulně bude hluk i chrápaní a radši si stavíme tarpíky mezi útulnou a rozhlednou. Je to parádní nápad, protože pod dveřmi do tarpíku vidím krásně celý horizont – jak ve tmě svítí obydlená místa.

Usínám kolem 22h a málem bych zapoměla, že jsem ráno chtěla vstávat na východ slunce. Naštěstí mi ale zůstala na smartphonu otevřená aplikace s časy východů a západů a tak mi to při nastavování budíka dojde. Vstávat v 5:40 by bylo fakt pozdě.