Když byla trasa pouti před několika lety vytyčena a já se o ní dozvěděla, měla jsem chuť ji za 5 dní projít. 40 kiláků denně, to mi ještě pár let zpět připadalo, jako optimální vzdálenost. Ale  pořád nebyl čas, až uplynolo pár let… a najednou mi přišlo úplně přirozené vyrazit na takovouto cestu opravdu ve smyslu poutě, v duchu nespěchat, přemýšlet, vyzkoušet si chození zase trochu jinak.

Člověk nemusí putovat jen z náboženských pohnutek, a proto je pro mě cesta Blaník – Říp ideální, protože je o poznání sebe sama. Nejsem sice vyloženě nevěřící, ale na náboženskou pouť bych nemohla minimálně proto, že už teď porušuju křesťanský zvyky.

Třeba obžerství.

Po odpolední procházce volně přístupným Vlašimským zámeckým parkem vybudovaným v roce 1755 v původní lovecké oboře jsem si totiž zašla do cukrárny na tři kopečky zmrzliny se šlehačkou a s horkou čokoládou… A to jsem měla v plánu sníst něco střídmějšího, ale před lety jsme tu byli s mužem a mně při pohledu na vlašimský zámek naskočila vzpomínka na luxusní zmrzlinový pohár na náměstí, co jsme tu tenkrát měli…

zámek Vlaším

V mapách nacházím blízké náměstí i s cukrárnou a neváhám si chvíli posedět na venkovní zahrádce. Sluníčko už má sílu, jen ten vítr ještě žene zákazníky dovnitř. Nic nebrání klidnému posezení na Žižkově náměstí s výhledem na historickou pískovcovou kašnu z 19. století se sochou rytíře (možná Rolanda, ochránce městkých práv a možná Žižky) i na sluníčko, které se pomalu sklání za střechy domů, lemujících náměstí.

A jsem si jistá, že ať se budu v jednotlivých etapách poutní stezky poznávat z různých stran, ke zříkání se zmrzlinovýho poháru zřejmě nedospěju nikdy. A tak jsem ráda, že putovat nemusí jen věřící. Putovat může každý.

DEN 1. Sobota. 18km.

První etapa vede z Louňovic pod Blaníkem až do Českého Šternberka, já ji mám však rozdělenou na dvě části. 1. Část z Louňovic do Vlašimi v sobotu a v neděli pak její 2. Část, z Vlašimi do Českého Šternberka.

Celá poutní trasa o délce 190 kilometrů má přesně dva kopce. Blaník na začátku trasy a Říp na jeho konci. Stoupání nepřevyšuje ani v jednom případě 200 metrů výškových a ze začátku je spíše pozvolné, prudké pak v krátkých úsecích pod vrcholem. Mezi těmito dvěma kopci se trasa jen mírně vlní a její charakter je rovinatý. Ideální trasa na jarní rozchození.

Budím se v mým krásným pokojíku v hotelu na Vývoji s východem slunce, natěšená, až vyrazím. Snídani nestihnu, ale prý mi připraví balíček na svačinu, tak hlásím bezlepkovou dietu s tím, že mi bude stačit třeba jablíčko a jogurt, protože dieta často budí děs v očích personálu a často to končí tím, že se musím najíst z vlastních zásob. (Toto ubytování jsem měla přes booking.com, kdy se mi nechtělo obvolávat telefonicky narychlo žádné ubytování a v rámci bookingu už byla snídaně v ceně, takže mi ji recepční nemohla odečíst. V případě objednání ubytování přímo je cena bez snídaně nižší a je možné ji i doobjednat na místě.)

Když se jdu ráno zeptat na horkou vodu do termosky, dostanu s ní i luxusní balíček se dvěma tlustě namazanými dvouválci, sušenkami, brownies, jogurtem, džusíkem, jablkem a pomerančem. Proč jsem včera dělala nákup v samošce netuším, ale s jistotou vím, že mi upadnou záda, až to všechno budu nosit. A opět přijde na řadu křesťanský hřích obžerství, až to všechno budu jíst.

Opravdu jsem ráda, že tato pouť nemá jako hlavní cíl žádný náboženský význam.
Má ale nějaký význam pro mě? Nebo to bude jen výlet po trase, kterou naplánoval někdo za mě?

To se uvidí až v následujících dnech a kilometrech.

Dnes mě čeká 1. část 1. Etapy, která má téma „rodina“. K pouti jsem si zakoupila Poutníkův deník pro zapisování myšlenek, které mě mohou k tématům napadat, a těším se, až si vždy na hezkém místě sednu a nějaké myšlenky si poznačím.

Napřed se ale z Vlašimi musím do Louňovic pod Blaníkem přepravit autobusem a než vystoupím do modrého lehce zataženého dne, výrazně se oteplí a teplota se vyšplhá nad ranních 0°C. V Louňovicích je infocentrum ještě zavřené, ale já jsem mapou vybavená už z domu a razítko o začátku trasy si mohu vzít v průčelí vchodu do renesančního zámku, kde infocentrum sídlí.

Louňovice pod Blaníkem

Louňovice pod Blaníkem zdobí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl barokně přestavěn v 17. Století. Kostel je pozůstatkem ženského kláštera premonstrátek z 12. století, který byl za husitských válek vypálen a zničen a z kláštera krom kostela už zbyl jen kus boční zdi klášterního areálu. Jdu kolem zdi a pomníku barokního skladatele  Jana Dismise Zelenky, o kterém jsem nikdy neslyšela, ale doporučuji si jeho dílo dohledat a poslechnout alespoň pro zajímavost.

V itineráři k poutní cestě je zmíněna kaple Máří Magdalény na Malém Blaníku, k níž je zacházka jen 2 kilometry celkem, ale já ji dnes vynechala. Nejen proto, že už jsem u ní byla, ale také jsem po dlouhých měsících zahálky a zdravotních problémů měla obavy, jak zvládnu dnešní první větší výlet. Kdo ale Malý Blaník nezná, doporučuji si k němu zacházku zvážit.

Stoupám zatím ještě holým bukovým lesem, jehož šedivé kmeny se tyčí proti šedivé obloze a můj první cíl, kde bych mohla s pohledem upřeným do krajiny přemýšlet, se blíží. Veřejová skála, spojená s pověstí o blanických rytířích, je přístupná cestou jdoucí po vrstevnici, bohužel tak 300 metrů před skálou se zaleknu výstražných cedulí o zákazu vstupu a pracích v lese. Nic nevidím a neslyším, ale zákaz je zákaz… Chvíli nerozhodně přešlapuju, jestli je důležitější vidět domov spících rytířů, kteří vyjedou, až bude České zemi nejhůř, nebo nechodit za zákaz a nakonec vyhraje, jak jinak, nejít za zákaz. Ušetřím si tím mírnou ztrátu výškových metrů, čehož možná ani nelituju, protože těch pár stovek metrů k rozhledně pěkně funím a na mojí fyzičce je znát, že jsem místo chození po venku pěkně doma pěstovala průduškovou hnusotu.

Velký Blaník (638 m.n.m) 10:00.
Na rozhledně Velký Blaník, která na stejnojmenném kopci stojí od roku 1941 ve tvaru 30 metrů vysoké husitské hlásky, jsem už také před pár lety byla, což by mě normálně odradilo od opakované návštěvy, ale dnes se chci podívat na zvlněnou krajinu Vlašimska a Posázaví pěkně zezhora. Podívat se, kudy mě ponesou příští dny mé nohy.

Počasí na rozhled je ideální a je dobrá viditelnost, přesto mě prudké dřevěné schody posledních pater hodně znervózňují a skoro zvažuji, že když už jsem tu byla… Ale nakonec se překecám i proto, že že mám celou rozhlednu pro sebe a nikdo mi netřese schody. Mám štěstí, že první turisté se začínají scházet, až když mám výhled za sebou a chystám se na vyhřáté lavičce pod rozhlednou posvačit. Potkávám se tu s rodinkou, jdoucí dnes také část 1. etapy do Vlašimi a mám od nich zprávy, že k Veřejové skále se stejně kvůli popadaným stromům moc dostat nešlo. S rodinkou se dnes ještě budu párkrát míjet, protože stejně jako ona ani já nikam nespěchám, a užívám si jara a jeho rozkvetlých prvních poslů.

rozhledna Velký Blaník

Vlevo na sluníčku jaterníky, vpravo ve stínu lesa sníh. Chlad střídá pocení a nebýt větru, který má dnes opravdu sílu, skoro by to bylo na tričko minimálně na vyhřátých stráních.

První letošní motýl! A o pár metrů dál žluťásek! Ani jeho jaro nenechá v klidu usednout, a třepotavě poletuje po mezi tak, že brzy vzdám snahu o jeho lov. Za odměnu mě dnes on nebo jeho sourozenci provází skoro celý den a kdykoli mé oči zabrousí na kraj cesty, je tam a letí opodál.

Nohy mě vedou kolem Slepičí skály, ze které byl odlomen v 19. Století jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze a dál po červené značce až k mostku přes potok Brodec, kde kvetou sasanky a mokrýši, až k Domu přírody Blaník, kde je venkovní geologická expozice a vnitřní naučná výstava o floře a fauně. Je zde možno zakoupit i drobné občerstvení a suvenýry, ale protože batůžek mám obtěžkaný dost, odolávám možnosti posedět.

Příštích pár kilometrů mě povedou louky a slunce přes obec Kondrac s farním muzeem (v březnu zavřeným) a kostelem svatého Bartoloměje, jehož kruhové vížky jsou ještě původní, románské, postavené po roce 1200 v jinak gotickém hávu 14. století.

Cesta polem vede i přes bzučící rozkvetlý strom, u kterého posvačím vydatný chléb z hotelu. Bzučení je slyšet z daleka, jak se včelky činí sběrem pylu. Odvážím se jim vtrhnout do teritoria a chvíli je sledovat při práci.

Brzy se nořím do lesa, kde už nečíhá chlad, jako tomu bylo kolem Blaníku. I les se během dne hezky a příjemně vyhřál a jeho paseky lákají k posezení… Kdyby se už den nechýlil a mně pořád nezbývalo nějak moc kilometrů, nechala bych se zlákat docela ráda. Proč vlastně nechodím denně maximálně 12 kiláků, abych celý dny vysedávala na vyhřáté stráni nebo v mechovém křesle, s knížkou nebo deníkem poutníka, nebo jen tak s hlavou otočenou k obloze?

Myšlenky mi utíkají, ale rozhodně ne k zadanému tématu. I to je důvod, proč ráda chodím sama, i když se spíš vleču, než jdu. Člověk je ve svém vnitřním světě nevyrušován. Ale má to i stinné stránky. Když je krásně, je snadné být jen sám se sebou, ale pak mi chybí opora, když prší, ztratí se značka a připozdívá se, nebo se dlouhá a nudná cesta nekonečně vleče…

Kostel sv. Bartoloměje, Kondrac.

V lesích před Vlašimí je moje první výhybka z trasy, ale soustavu pěti rybníků v Jinošovském údolí nemůžu nechat bez povšimnutí. Galilejský rybník si volím jako svačinové místečko, až kolem něj půjdu zpět. Teď tu potkávám pána na kole, který si povídá s labuťákem a je na odchodu. Pán sem jezdí 7 let a každý rok tu labuťák měl i labuť a vyváděli mladé, ale poslední tři roky už lítá sám… Pán ho má naučeného, že jak zamlaská, pták se z protějšího břehu připluje podívat až sem k cestě…

Od rybníka mě čeká ještě odbočka k památníku popraviště s dávno zaniklým hřbitovem na kopci Na spravedlnosti, odkud je krásný výhled na celou Vlašim, můj dnešní cíl.

Zpět u Galilejského rybníku si vychutnávám svačinku i s labuťákem, zdobícím protější břeh, a pak se kolem ostatních rybníků napojím zpět na červenou, která mě vede až do Vlašimi a do Spolkového domu, kde mám na dnešek domluvené ubytování. Mít k pokoji i společnou kuchyňku a velkou zahradu je luxus, který hodlám využít.

Vlašim, Spolkový dům, 17:00.
Zlatou hodinku trávím večeří s výhledem na zámek Vlašim právě v zahradě Spolkového domu. Sluníčko se příjemně opírá do zateplené bundy, pozoruju poskakující vrabce a je to naprostá pohoda.

Že by mě přes den napadlo nějak výrazněji zvažovat témata? Možná zběžně. Zítra si je budu muset opsat na kus papíru a strčit do kapsy, ať je  mám po ruce. Poutníkův deník je dobrá pomůcka, pokud chci posedět a něco si zapsat, ale chybí mi kapesní přehled témat, kterým bych se kdykoli mohla bez sundávání batohu nechat vést.

Nicméně i přesto mi jedno téma dnes v hlavě utkvělo. Komunikace s rodinou, příbuznými. Já se neumím bavit o tom, co mě nezajímá, nebo nepotřebuju z nějakého důvodu vědět. Návštěvy příbuzných ale vyžadují tuto dovednost v docela hojné míře využívat a asi to je důvod, proč ty návštěvy bez maminky, která tohle uměla skvěle, dost flákám. Nejbližší rodina, to ještě jde, ale ta trošku vzdálenější… můžete mít někoho rádi a přitom nemít potřebu s ním komunikovat? Tak to jste jako já.

DEN 2. Neděle. 21 km.

Dnes je v plánu 2. část 1. etapy, z Vlašimi do Českého Šternberka a poté načnu etapu 2., která vede z Českého Šternberka až do Sázavy, ale já z ní ukrojím jen pár kilometrů v úseku Český Šternberk – Rataje nad Sázavou.

Hrádek, 8:00, 1°C.
Je vlezlo a kosa a já jsem konečně dosáhla kapličky pod kostelem svatého Matouše, zmiňovaného již v roce 1356. Současný kostel má barokní podobu z konce 17. století a jak jinak, je zase zavřený, když kolem něj jdu zrovna já.

Východ slunce nad Blanicí

Toto místo jsem si ráno vytyčila jako místo pro svačinku a původně jsem tu chtěla vyzkoušet spaní ve spacáku jako test toho, jestli bych to opravdu sama někdy zvládla. Místo je to moc hezké, ale studená řeka Blanice se kroutí jen pár desítek metrů odtud, nad hřbitovem přes cestu se válí mlha a lesík za kapličkou je rozrytý od prasat. Nelituju rozhodnutí i tu jednu testovací noc nakonec ztrávit v teple Spolkového domu Vlašim.

Přestávku tu kvůli vlezlé vlhké zimě nedělám moc dlouhou, i když je nejvyšší čas dopřát kručícímu bříšku svačinu. I horký čaj chládne moc rychle na to, aby mě dokázal zahřát, a tak si jen párkrát kousnu a doufám, že se stoupajícím sluníčkem se rozežene i ranní chlad, zakousnutý do údolí.

Modrá značka už z Vlašimi kopíruje tok Blanice přes Hrádek a dál přes obec Libež až k dálnici D1, která hlasitě hučí. Slunce pomalu stoupá a vlhký opar se rozhání dokonce tak, že když u Černé skály potkávám studánku a vhodně postavené klády k posezení, vychutnávám si dlouhou pauzu se zády natočenými proti blahodárným paprskům tepla.

Moje cesta chvíli kopíruje D1, ale nedělní provoz není tak hrozný, aby to bylo nepříjemné, a po dvou kilometrech, u Brtnického rybníka konečně uhýbám zase do lesa. Do lesa, plného plicníků a jaterníků, který mě dovede až k hradu Český Šternberk, který se tyčí nad Sázavou už od roku 1241. Blanice, která mi dnes dělala společnici, se do Sázavy vlévá jen pár kilometrů před Českým Šternberkem a dál tedy žezlo průvodkyně přebírá právě Sázava, pramenící v CHKO Žďárské vrchy.

Je pravé poledne, a protože je pořád zimní čas, dokonce to není ani falešné pravé poledne, a prohlídku hradu sem o hodinu nestihla a další bude až v 15h. Bohužel tak dlouho tu čekat nechci, takže zase nic a k tomu nezastihnu ani otevřenou pokladnu, abych si koupila nějaký pohled. Před hradem je alespoň skříňka poutní cesty, která disponuje razítkem a itinerářem 2. etapy.

Na první etapě jsem celkově využila mnoho míst k orazítkování svého poutního deníku, a jak si zpětně uvědomuju, na dalších etapách jsem toto štěstí už neměla a skříňky jsem vždy asi přehlédla nebo přešla a to ani nepočítám památky, které celou cestu lemují, ale v březnu má potenciální návštěvník prostě smůlu. Já ale smůlu nemám, protože zavřené památky znamenají, že většina obyvatel naší země se ještě necítí na výletování a to znamená, že celé dny chodím sama a nepotkávám ani nohu. Lavičky jsou vždy prázdné, abych si na ně mohla sednout já, v lese nikdo nekřičí, nikdo mi netřese mostky, když se uprostřed zastavím a pozoruju vodu.

Český Šternberk nad Sázavou.

Obloha je modrá a bez mráčků a slunce pere tak, že 2. etapu s tématem „vztah k sobě samému“ začínám v tílku a s touhou mít s sebou kraťasy. Expediční teploměr ukazuje na slunci 25°C a já hledám v suchých slunných svazích nad Sázavou ještěrky. Co kdyby se některá zrovna slunila na vyhřáté suché hlíně mezi starým listím?

Bohužel ani dnes, ani po zbytek cesty, nemám na žádnou ještěřici štěstí. Když vystoupám k obci Malovidy, nechávám za sebou i vyhřátý slunný les, ve kterém po cestě strmým svahem vykukují skalky a kořeny borovic, které snadno skočí do cesty nohy nepozorného chodce. V lese je cítit teplo a sucho, naprostý opak ranního chladu. Přitom stačí tak málo, jako obloha bez mráčků a slunce vysoko na obloze.

Poslední kilometry do stanice Rataje nad Sázavou mi pak v lese už utečou rychle a na odjezd vlaku mám dokonce ještě chvíli rezervu, tak si jako sladkou odměnu dám pomeranč, co od včera nosím v batůžku a tím mám konečně všechno vyjedeno.

(V Ratajích nad Sázavou jsem původně našla také ubytování, ale nakonec jsem musela do Brna vyřídit neodkladné záležitosti, které se povedly vymyslet tak, že mi cestu narušili jen minimálně, z jednoho nejlépe dopravně dostupných míst na trase.)

Dnes jsem z 2. etapy ukrojila jen 6 kilometrů a tak jsem neměla moc čas přemýšlet nad vztahem k sobě samé, ale myslela jsem si, že ve vlaku ten čas využiju lépe. Jak jsem se mýlila, když jsem ve vlaku plném zpovykaných a uječených detí, vracejících se z lyžovačky, seděla se sluchátkama na plný pecky a snažila se nevnímat, že do mě sem tam někdo kopnul, bouchnul, zalomcoval sedadlem… Rozhodně vztah k sobě samé definuje i nutnost všudypřítomného mp3 přehrávače, kdy je to jediná možnost, jak si udržet duševní zdraví.

DEN 3. Pondělí. 12 km.

Dnes je v plánu dojít druhou část 2. etapy, z Ratají nad Sázavou, kde jsem včera končila, až do Sázavy.

Vystupuju v Ratajích nad Sázavou, kdy po jízdě zataženou krajinou očekávám déšť. Než ale oběhnu barokní kostel svatého Matouše z konce 17 století, dere se ven sluníčko a mraky pomalu odplouvají za obzor. Dnešní předpověď je všelijaká a tak všelicos čekám. Nicméně slunce spíš v těch divočejších představách. Na nádvoří zámku v Ratajích nad Sázavou si tak můžu na sluníčku nakreslit pár koresponďáků a rovnou je hodit do schránky pošty, sídlící v jeho prostorách. Zámek prochází rekonstrukcí a jeho běžná otevírací doba – můžete hádat – opět není v březnu. Nevadí, dneska stejně nemám chuť něco procházet a spíš se těším ven.

Červená značka kopíruje prosluněný svah nad řekou Sázavou, která teče tak líně, že neslyšet šum blízkého jezu, nevěřila bych, že teče. Svahy pokrývají koberce dymnivek a plicníky a vůně suchého vzduchu se mísí s vlhkým tlejícím listím míst, kam slunce ještě nedosáhne. Někde v okolí tluče strakapoud, ale schovává se přede mnou vysoko v korunách stromů.

řeka Sázava.

Z obce Ledečko utíká značka do kopce, kde mě starým hlubokým úvozem plným podbělu lékařského vede k silnici a k přístřešku u sloupu svatého Protokopa. Je 13 hodin, 17°C na sluníčku a ideální místo ke svačině. Než však dojím, fučí studený vítr, citelně se ochlazuje a obloha je najednou plná šedivých mraků. Kde se tu tak rychle vzaly netuším, ale beru nohy na ramena a vyrážím do nedaleké obce Talmberk, kde je možné obdivovat zříceninu hradu Talmberk ze 14. století. V lese je zlověstné ticho a tak si cestu krátím vymýšlením. Chtěla bych vidět veverku, ale všechny se mi schovávají, až mě napadne krátká básnička, kterou si hned musím poznačit, protože přesně vím, kdo ji ode mě dostane na pohledu.

Veverka má kožíšek, v barvě kůry lesní
Maskuje se před dravci, tak ji nikdo nesní!

Když uslyším zahřmění, docházím akorát s prvníma kapkama deště do kryté zastávky. Budu srab, ale ten poslední kus do Sázavy přeskočím autobusem, který jede za půl hodinky. Nejen proto, ze si od rána nemůžu zavázat levou botu tak, aby mě nebolel nárt. Jak se dá praštit do nártu přesně nevím, ale určitě vím, jak to pak bolí zavázaný v botě.

Čekám na autobus a když už má každou chvíli jet, pomalu přestává pršet. Tak to asi teda nečekám. Definitivně přestává pršet, a když slyším přijíždět autobus, jsem už kousek nad vesnicí.

Procházím obcí Mrchojedy, kde je k vidění smírčí kříž, zvonička a památník obětem 1. Světové války a vypadá to, že se obloha zase trhá a vykukuje sluníčko. Mám radost, protože za chvíli se chci jít podívat na Nechybský vodopád u silnice do Sázavy, kvůli kterému nosím stativ.
Z Mrchojed pomalu klesám zpět k řece Sázavě úvozem, který je celý poset fialkami a dole u řeky se pak fialová mění do odstínu jaterníků a všude se táhnou modrofialové koberce.

Když nastává čas uhnout ze silnice k vodopádu, objeví se první kapky a za pár minut už vytrvalý a silný déšť kropí vše kolem. Rychle přehazuju pláštěnku a schovávám foťák a nemám vůbec chuť se drát někde do svahu k vodopádu a šaškovat u něj se stativem.

Toto rozhodnutí beru zavděk hlavně poté, kdy si nešikovným potažením pláštěnky udělám na zádech obří skobu o hroty turistických holí. Nic nebrání rychlému úprku na náměstí Sázavy do obchodu pro dobroty a přesunu na ubytování. Cestou ještě zkusím, jestli nebudu mít alespoň o víkendu štěstí u Sázavského kláštera, ale procházka to byla vcelku zbytečná.

lávka přes Sázavu.

Hostinec a restaurace Za vodou. 16:15.
90′ popík duní prázdnou restaurací. Když je možnost fláku masa, tak nepohrdnu. A když ta možnost je 20 metrů od dveří mého pokojíku, nepohrdnu, přestože mám mini kuchyňku a mohu si i něco uvařit. Hm, už slyším, jak se naklepává moje dnešní večeře:)

V Sázave ukončená 2. etapa je o nás. Jestli umíme odpočívat, věnujeme si dost času a péče?

A já si odpovídám, že nechci chodit denně 25kiláků, když chodím sama. Chci chodit málo, mít to na celý den a ráno a večer se válet na ubytku. Bez povinností. Horkej čaj a knížka, to si dovedu pár dní v roce představit. Sice nemůžu mazlit pejsky, ale nemusím ani vstávat venčit nebo krmit. Chci si dát horkou sprchu, pít čaj a hodinu koukat do blba, než se nasnídám… a zároveň chci být do 16h na ubytku, ať strávím večeři, dobře spím a můžu zas jen koukat do blba, psát deníček nebo nechat utíkat myšlenky. A když je hnusně, tak po málo kilometrech je jednoznačně snazší udržet si radost z bytí venku, než po vzdálenosti, kterou jdu celý den…

Jdu spát a provádím kontrolu bolavé nohy. Nateklá a horká, to se přesně hodí před zítřejším úsekem, který má 25 km. Vmasíruju alpu a nezbývá než doufat, že to přes noc trochu splaskne.