Poutní cesta Blaník – Říp: díl 6: Etapa 7, Březen 2023

Za oknem číhá tmavý mrak, ze kterého už od včerejšího odpoledne neúnavně prší a tmu těsně před rozedněním jen občas rozříznou světlomety projíždějících aut. Dnešní předpověd hlásí maximální odpolední teploty kolem 8°C, ranní i kolem 0°C a pocitovku kvůli silnému větru i dost do záporných hodnot. Oblékám na sebe všechno, co mám. Kalhoty a nepromokavé kalhoty. Tričko, tenký dlouhý rukáv, silnější dlouhý rukáv, bundu a pláštěnku.

Nedaří se mi vyrazit v 6:40, jak jsem původně měla v plánu, ale spíš až trochu po 7:00, tak vybíhám se schovaným foťákem, abych moc nezdržovala focením a nasadila hned tempo.

Daří se mi přemluvit deštník, aby se otevřel, a jsem ráda, že jsem mu ještě dala šanci a nehodila ho do první popelnice. Hned u branky mého ubytování se ale ukazuje, že dnešní vítr je opravdu silný a tak mi ho v mžiku vytrhává z ruky. Tak nic, děravá pláštěnka má naštěstí díru víc nad batohem, než nad mými zády, a tak nezbývá než doufat, že to s ní bude lepší, než bez ní.

Historické zdymadlo Hořín

Vyrážím do šera, které nenápadně přechází v den, a hned na prvním celosvařovaném ocelovém mostu v ČR – mostu Josefa Straky přes Labe lituju, že mám foťák zahrabaný v batohu. Šedivý Mělnický zámek se tyčí proti šedivé obloze, řeka je poseta milionem kráterů z dopadajících kapek a vítr mnou lomcuje tak, že mám strach z kapsy vytáhnout pro záběr i mobil.

Naštěstí brzy vcházím do volně přístupného, původně anglického, Hořínského parku, přilehlého k nepřístupnému zámku Hořín, zbudovanému koncem 17. století. Dymnivky rostoucí kolem cesty mě ale i přes protivný déšť nutí foťák z batohu nakonec vytáhnout. Přesto zámeckým parkem spíš proletím, ačkoli nespěchat a v lepším počasí bych si ho mile ráda prochodila celý. Příště.

Hořín je malá vesnička, kterou rychle prolétnu k historickému zdymadlu na Vraťansko-hořínském plavebním kanále a tím mám dnes za sebou asi čtvrtinu celkového asfaltu. Na dnešní etapu se fakt těším, protože má být zase milostivá k poutníkovým nohám a po těch posledních dvou dnech plných asfaltu příjemná změna.

Zdymadlo Hořín bylo uvedeno do provozu v roce 1905 a je technickou, stále funkční památkou. Nevšímám si deště a zpoždění a chvíli straším s foťákem, než pokračuju dál. Jestli jsem v Hořínském parku byla chvíli schovaná před silným větrem, u otevřeného kanálu jsem opět nechtěná překážka v jeho rozletu a teplo mi rozhodně při zastavení pro pár fotek není. Taky má mít vítr dnes v nárazech rychlost až 50 km/h, takže mě nepřekvapuje, že mi krade veškeré tělesné teplo.

Od kanálu je skvěle vidět Mělnický zámek, ale později během dne zjišťuji, že je vidět luxusně ze skoro celé etapy a tak tvoří dneska můj objekt zájmu číslo 1. Jako druhý objekt zájmu je pak samozřejmě hora Říp, můj dnešní cíl cesty. Moje konečná. Ani se mi nechce věřit, že těch předchozích 9 dní uteklo tak rychle.

Silniční most Vrbno a hora Říp v pozadí

Ukrajuju kilometry k Zelčínu, kde jsem původně chtěla spát ve spacáku v Zoo Zelčín, ale když jsem zjistila, že za cenu 1 noci ve vlastním stanu budu mít v penzion v Mělníku 1 a kus noci, definitivně jsem se rozhodla, že půjdu celou cestu po penzionech. Mám trochu sekeru, ale to nevadí, protože můj kamarád taky nevyrazil z Prahy včas a tak se potkáváme akorát na místě srazu. K radostnému setkání přispívá i fakt, že konečně přestalo pršet, takže už zůstává jen protivná zima, která nás žene rychlou chůzí dál.

V Lužci nad Vltavou odbočujeme k potravinám, kde si chci koupit něco k pití, protože teplý čaj mizí rychleji, než jsem myslela a na lavičce v parku před obchodem dáváme svačinku. Než zhltneme poslední sousto, mám i přes rukavice totálně prochladlé prsty a do těla se mi dává zima.

Na pauzy v pocitové teplotě -5°C opravdu oblečení nemám, ačkoli jsem ráda, že jsem si vzala nějakou tu náhradní vrstu navíc. Dneska ji totiž poprvé využívám a při chůzi bez pláštěnky je to ještě tak na hraně. Pláštěnka v případě nouze přidá další tepelný komfort navíc, ale zatím jsem ráda, že jsem ji s končícím deštěm mohla svléknout.

Když přecházíme Vraňanský most a tím se odpojujeme od Vraňansko – hořínského plavebního kanálu, který nám 10 kiláků dělal společnost, máme možnost sledovat i projíždějící nákladní loď, což je pro mě celkem zážitek.

První pocestný nám dnes kříží cestu.

Při stoupání od Vltavy na Mlčechvosty se občas ukáže i slunce a pocitovka stoupá k 0°C. Když ale zjišťuju, že jsem při focení zdymadla Vraňany asi kilometr odtud zapoměla na cestě trekové hůlky a kamarád se nabízí, že pro ně rychle zaběhne, těch 15 minut čekání mě nutí dělat dřepy a různě poskakovat. Ruce mám zkřehlé při jeho příchodu tak, že skoro nejsem schopná hole ani držet a hned mi při předání padají z ruky.

Následující úsek z Mlčechvost do Jeviněvsi je hotové peklo. Co udělá šestnáctihodinový déšť s hliněným úsekem cesty? Rozbahní ho.

Nastává ideální čas k přemítání o dnešní 7. etapě. Posledním tématem poutní cesty ve směru Blaník – Říp je naše směrování. Kam se v životě ubíráme a kde jsme právě teď?
Já se rozhodně ubírám vpřed, ale přesto mám pocit, že stagnuju. Bahno mám na kalhotech tak v půlce lýtek, na každé botě dvě kila mazlaviny navíc a hole mi tak tak  pomáhají udržet rovnováhu, abych si nedala i bahenní masku obličeje.

Kam zmizelo těch 12 kilometrů, co jsme až doteď ušli, a proč mi tyhle dva připadají delší, než dosud zdolaná vzdálenost? Od směřování mé myšlenky neustále utíkají k soustředění na chůzi, která s kluzkým terénem nedělá dobře mému kolenu. Nízký remízek po straně, který odstiňuje alespoň část větru a slunce, které začíná nabírat na síle nám nečekaně umožní si na chvíli sednout na mez a dát si svačinku v relativním pohodlí. Teploměr ukazuje 8°C a modrá obloha zlepšuje viditelnost do dálky.

Vinařské sady Jeviněves.

S plným bříškem a se sluncem opřeným do zad se přemýšlí mnohem lépe. Ano, jsem šťastná v této životní etapě, ačkoli mám i obavy o budoucnost. To ale zná každý, kdo hledá práci a nějaká míra strachu ohledně vlastního zabezpečení je normální. Jsem přesto mírný optimista. V životě se snažím dělat věci v souladu s mými vnitřními pravidly, ale je potřeba mít i trochu víry v něco nad námi. Nečekaná příležitost v pravý čas mě určitě nasměruje novým směrem.

Přesto nestagnuju. Plnými hrstmi užívám dar volnosti. Odpočívám, i když můj odpočinek není pasivní. A věřím, že všechno je k nečemu dobré, ačkoli to mnohdy znamená projít si těžkými situacemi, kdy věřit ve světlé zítřky jde jen stěží.

Po svačině vyrážíme k obci Jeviněves, kde je krátké prudké stoupání do lesa. Kluzké bahno pokryté mokrým listím skoro znemožňuje se vydrápat nahoru, jeden krok vpřed znamená podjetí stojné nohy o půl metru níž. I zapřená o hole trochu bojuju s výstupem a kamarád volí radši obchůzdnou trasu, když mě vidí zablokovanou v situaci, kdy to nahoru nejde a dolů radši nechci. Nakonec se nahoru nějak vydrápeme a tím máme všechno to bahno za sebou a už nás čeká jen pohodová cesta.

U pozůstatků hradu Jevín, v reálu vypadající jak terenní hrb, je skvělý výhled na Mělník i Spolanu. Obloha směrem na východ už vůbec není dešťově hrůzná a dělá spíš skvělý fotogenický kulisy výhledům. Pro děšťově hrůznou šedivou oponu musíme otočit zraky na západ a doufat, že nás to jen lízne.

Něco se žene.

Krom dešťové fronty s očima navrch hlavy zíráme ještě i jiným směrem. Vyloupl se před námi konečně Říp, který najednou ční do prostoru nějak moc blízko. Máme ho na dosah ruky. Ráno byl pořád tak nějak daleko a až teď mozku opravdu dochází, že je na konci putování. Najednou mám mnohem menší chuť pokračovat dál, ačkoli se těším na ty skvělý výhledy, který si pamatuju z mé poslední návštěvy.

Cesta lesem nás bez dešťové sprchy dovede až do vsi Ctiněves, kde dělám nálet na potraviny. V mapě sice značené nejsou, ale večerka mi dělá radost. Velká zima totiž odebírá hodně energie a organismus si vyžaduje mnohem víc jídla, než by chtěl za teplejšího počasí. Kupuju si čokoládu s vysokohorskou přirážkou, abych po jejím načnutí zjistila, že je přes půl roku prošlá a pokrytá bílou mapou. Tohle fakt nedám, čokoláda už chutná divně a protože jsem tu nechala všechny své drobné, mám smůlu a nic dalšího si nekoupím. Na litr se totiž prodavačka dívá docela nelibě.

Ze Ctiněvsi je to na vrchol Řípu už jen kousek. Tyčí se před námi v jeho letité zaoblenosti porostlý zatím ještě holými stromy a láká nás k návštěvě. Na jeho úpatí dáváme ještě poslední svačinku a toto zdržení nám na jeho vrcholu sešle k pozorování skvělé přírodní divadlo, o které bychom jinak přišli.

Výhled z Pražské vyhlídky.

Stoupáme na Říp (461 m.n.m) a obloha nad námi je úplně černá. Sněhové vločky pokrývají pučící stromy, jarní květiny a zoraná pole. Než vystoupáme na Pražskou vyhlídku, ze které se před námi rozprostírá krajina jako na dlani, je mrak i se sněhem pryč. Vidíme České střehohoří a s lepší viditelností by snad v dálce mohla být vidět i Praha. Slunce se nám opírá do čela a zpříjemňuje větrnou vyhlídku, ze které nespěcháme. Ale nakonec přijde čas posunout se dál.

Říp. 16:00.
Slunečno doprovází opravdu šílenej vítr. Je nádherně. Mraky plují po obloze a jediný, co mě napadá je, že je škoda, že už su tady. Rotunda svatého Jiří a svatého Vojtěcha na samém vrcholu posvátné hory Říp je nastavena svou současnou podobou z let 1869 – 1881 tváří slunci, které ji osvětluje proti krásně modré obloze.

Tady moje cesta končí. A mě je to docela líto, protože bych chodila klidně ještě týden.

Uvědomuju si ale, že tady končí jen moje cesta po stopách poutní cesty Blaník – Říp, ale moje cesta nekončí. Moje cesta skončí, až moje tělo nebude schopné ani dýchat, ale dokud dýchám, tak chodím a dokud chodím, tak žiju.

Tento můj výlet měl jasně daný cíl na jeho konci a přesto ukázal, že pro mě je vždy hlavní cíl především cesta. Dosáhnout Řípu jako pomyslného cíle tedy pro mě nebylo nijak důležité a jediné, co v tuto chvíli vnímám, je vědomí toho, že mě čeká zas realita všedních dnů.

Asi se nikdy nevtělím do kůže lidí, pro které dosažení cíle znamená něco víc. Něco magického, neuchopitelného, nepopsatelného. Nevadí, minimálně razítko do deníčku si na konci cesty dopřeju.

Poduška je suchá, inkoust nikde, notně omšelé razítko se smutně schovává v poutní schránce. Škoda, že jsem o jeho osudu nevěděla, že bych lahvičku z Mělníka přinesla, ať případní další poutníci, především děti, nejsou smutní z toho, že v pomyslném cíli nemohou udělat i pomyslnou tečku do svého deníčku.

Rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha, Říp.

V mém deníčku žádná tečka potřeba není, stejně jako v mém nitru tu žádná pouť nekončí. Ani cesta totiž není můj cíl. Je jen prostředek k naplnění mých vnitřních potřeb. Kdo dosáhne cíle si musí vytyčit nový. Kdo žije svůj cíl, vnímá to jinak. Můj cíl je mít spokojený život naplněný věcmi, které mám ráda. Milými lidmi, naplňujícími koníčky, prací, která mě baví. Nechci žít život plný trápení na cestě k nějakému ideálnímu cíli. A až ho dosáhnu, tak co by se mělo stát?

Já se snažím svůj cíl žít už teď, aby mě provázel celým mým životem.

Než se vymotám od schránky s razítky a dalšími materiály, ostré odpolední slunce zvýrazní rotundu pro náhle černé obloze. Další sněhová vánice, mnohem silnější než její předehra na úpatí kopce, nás doprovází klesáním k přes sto let staré lipové aleji, vedoucí do obce Rovné a do Krabčic. Než sklesáme k aleji, po obloze pluje pár nevinných mráčků a ani na zemi nezůstává žádný důkaz toho, jaké přírodní divadlo jsme právě shlédli.

Kde jinde, než tady, na místě, které utvářelo českou historii a pochází z něj jeden ze základních kamenů národního divadla, bych toto mohla zažít?

V obci Rovné u obecního úřadu, opět neznačená v mapě, je další večerka. Platba kartou od 100 kč. Jsem hladová a z dnešní zimy unavená, ptám se na platbu tisícovkou nebo kartou, když bych si vzala tyčinku za 15 korun. Vietnamec za pultem se zatváří nečitelně, ale přistrčí mi terminál. Děkuju!

Nakonec končím v předem zarezervované turistické ubytovně Penzionu Mánes v Krabčicích, kde za noc platím 400 korun. V mém pokojíku je skříň, tři postela, stoleček s židlí a jedna rozbitá skříňka s šuplíky, kdy se čelo šuplíku povaluje na zemi. Příšerně proleželé matrace připomínající povrch cédéčka, které má pro zápis informací hrby nebo prohlubně. Nevím, jakou informaci se mi snaží sdělit postel tím, že mě buď tlačí pružiny, nebo se mé tělo propadá do hlubin vyleželých ploch mezi nimi, ale kdyby nebyl koberec tak olezlý, lehla bych si radši na něj.

Evangelický kostel Krabčice.

Dělníci, kteří tráví večer celkem hlučnou společnou konverzací u stolu v kuchyňce dva metry od dveří mého pokoje, mají nemístné poznámky, když si jdu uvařit čaj a vodu na dehydro k večeři. Nebýt společná sprcha na chodbě hned vedle stolu, u kterého sedí, už mě ze zamčených dveří mého pokoje nikdo nedostane. Špunty na dnešní noc budou moji nejlepší přátelé.

Než jdu spát, přichází další vlna sněhu. Na této ubytovně se už netopí a tak se po horké sprše zavrtám do postele v 16°C v mém pokoji. Možná Vás to zaskočí, ale tohle je první noc, kdy bych fakt dobře spala s ideální spací teplotou, nebýt té fakt hrozné postele.

DEN 11. Úterý, 28.3.: Městské a návratové kilometry se nepočítají.

Ráno se budím totálně rozbitá s tělem omačkaným od pružin všude, kde to jen jde a s náběhem do migrény. Mám víc štěstí než rozumu, když mi po telefonátu paní masérka Kvídová vyjde vstříc, že zkusí něco vymyslet. Když o chvíli později volá, že se jí podařilo přehodit dopolední seniorku na odpoledne, skoro nevěřím štěstí, které dnes mám.

V Mělníku mám zatím plán najít kavárnu na náměstí, kde jsem před lety byla s kamarádkou Kes u příležitosti prodlouženého víkendu v Mělníku a která se nám líbila. Protože si pamatuju, že byla rohová u obchodu s knihama nebo gramodeskama, tak mám štěstí a přesně jedna taková mě vítá. Café Živel (v roce 2017 Želví kavárna) má navíc i skvělý bezlepkový dortík a můžu se nahřívat u kamínek. Není mi zima, ale je to po včerejšku fakt příjemné.

Když se hodinku a půl před odjezdem z Mělníka dostávám pod ruky masérce s cenama horšíma než v Brně, tak bych jí dala klidně 3x tolik, kdyby mou rozbíhající se migrénu dokázala zaplašit, protože ranní prášek to tentokrát nedal.

Zvládám nával na zvracení, když lezu z lehátka a dokonce si zvládnu i v předklonu bez nehody zavázat boty. Cesta na autobus se mi zdá hrozně dlouhá, ale když konečně přijíždí, zjišťuju, že nejhorší je zažehnáno a že dnešní odpoledne i dlouhé přesuny zvládnu bez potíží.

Sbohem, poutní stezko, kterou jsem vlastně nešla, ale která jsi mi i tak mnohé dala. Nebo jsi mi nedala nic a já to všechno už měla v sobě?

I pomocná ruka je ale někdy potřeba, aby nám ukázala to, co v nás dávno je, jen jsme se na to ještě nikdy nepodívali ze správného úhlu. Na tomto místě bych tedy ráda poděkovala celému spolku Cesta Českem, že tuto krásně pojatou cestu vymyslelo, zaštítilo a že ji dokonce rozšířilo o sestřičku, obcházející Prahu zase z druhé strany. O poutní cestu Říp – Blaník, se kterou se jednou snad také seznámím.

KONEC