Dlouho plánovaný prodloužený víkend konečně nastal a tak jsme s Kes celé natěšené čekaly na vyjímečně neopožděné EC do Prahy… Když vlak zmizel z tabule na nástupišti, trochu nás to znejistělo, ale v hale jsme zjistily, že mu naskočilo 5 minut zpoždění. Jako další desítce vlaků… Čekáme, čekáme a najednou 80 minut. No nebudu to prodlužovat, o 3hodiny později jsme posledním pátečním vlakem odjely směr Praha 😀
Náš pražšký azyl opět nezklamal a opět poskytl i taxislužby, takže nás čekalo asi 5 hodin spánku, ale hlavně, že se nám po komplikacích vůbec podařilo dorazit. (Jak jsem si později vygooglila, zastavený provoz mezi Brnem a Heršpicema měla na svědomí nahlášená bomba ve vlaku RegioJet. Naštěstí jen planý poplach.)
Sobota:
V sobotu ráno jsme v Příbrami nabrali posledního člena výpravy, i když technicky vzato jsme se přestěhovali do nového vozidla a paní řidička přibrala nás, nakoupili jsme zásoby a hurá do Vily Pauly v Klenové se ubytovat a vyrazit na první sobotní výlet v podhůří.
Počasí nám přálo, nepršelo a i viditelnost byla přes zataženou oblohu celkem dobrá, takže jsme celou cestu viděli vysoké šumavské dominanty, jako třeba Malý a Velký Ostrý, hřeben Jezerní hory (1343 m.n.m) nebo dvě vysoké věže na německé Hohen Boger (1079 m.n.m). Tyto radiokomunikační věže NATO obsluhovali Francouzi, Němci i Američané do roku 2003. Dnes je na jedné z nich rozhledna.
My sami jsme navštívili aspoň rozhlednu na svaté Markétě z roku 2014, která je celoročně otevřená a přístupná. Výhled by za jasného počasí mohl být ještě o něco lepší, ale i tak byly dobře vidět vzdálené vrcholy, která jsme měli celou naši sobotní trasu na očích. Kupodivu jsem byla na rozhledně a bylo něco vidět! když jsi vzpomenu na loňský pokusy za silného deště, ve sněhu anebo v husté mlze…
V Tetěticích jsme pak obdivavali zřejmě kdysi krásnou kapli sv. Izidora, kterou nechal postavit František Albrecht Hrobčický roku 1722 a hezky opravený zámek.
Celý sobotní výlet byl ve znamení ztrácejících se značek – nejdřív žluté, nedobře značené zelené a neexistující naučné, ale aspoň kolem buližníkových Tupadelských skal byla naučná stezka dobře značená a rozhodně minout tuhle skalní dominantu by byla hrozná škoda. A dokonce tu rostly hromady sněženek.
Večer jsme hladoví zakotvili v zavřené hradní Harantově restauraci, kde nám pan majitel přichystal hody, nanosil domácí feferonky, zatopil v krbu, prolíval nás tekutinou co se do nás vešlo a vůbec se všelijak staral o naší naprostou spokojenost. No a co, že otvírací doba je až od dubna. Rozhodně pokud sem náhodou zavítáte, byla by obrovská chyba se nenajíst právě tady, kde se majitel pojí v jedné osobě s vynikajícím kuchařem. Parádní den nakonec zkončil drobnou nehodou, při níž mi spadl telefon na podlahu a umřel. Definitivně.
Neděle:
Dnešní plán byl jasný, přes Špičák po hřebenu, pěkně 25 km. Zmožení ze soboty jsme ale zvolili kratší variantu s tím, že se na rozhlednu vyvezeme lanovkou. Ještě štěstí, že paní řidička taky lyžuje a napadlo ji, že v zimní sezóně to s turistama růžově nevypadá a tak jsme volali ráno na Špičák. Samozřejmě měla pravdu a tak nám byl tentokrát zapovězen i díky tomu, že turistická trasa vede částečně přes sjezdovku. Rychle jsme zvolili náhradní plán a vyrazili autem k zastávce Hamry – Hojsova stráž a rychlíkem se svezli do Špičáku. Železnice se tu kousek před Špičákem noří do tunelu z roku 1876, dlouhého 1747m, a tak jsme se za tunelem ocitli v jiném světě. Ve sněhovém světe.
Cestou na Čertovo jezero se ukázalo, že komu není shůry dáno, v apatice nekoupí. Přece si nebudu brát na 14 kiláků ortézu, když sníh je jen na sjezdovkách, že jo? Chyba lávky, protože sníh byl totálně všude a na cestách navíc pekelně uklouzanej. Zvolila jsem bezpečnější cestu neprošlapaným sněhem a ploužila se za ostatníma. Na Čertově jezeře (1030 m.n.m) bylo jasný, že budu ráda, když se vůbec dostanu po svých zpátky do Špičáku. Krásně zrovna slunilo, tak jsme posvačili, asi 100x vyfotili zasněženou plochu jezera ledovcového původu a rozdělili se na dva tábory. Odvážné turisty, kteří se nenechali zaskočit ani sněhem a bačkory s bolavýma nožičkama:) Prostě když někoho bolí zraněný koleno a odpočívá stylem, že si dá „jen“ 27 km předchozí víkend, protože z větší vzdálenosti má obavy, a ještě si neveme ani ortézu, dobře mu tak.
Bez telefonu a spojení se světem (rozuměj mapy a jízdní řád), jsme s Kes slezly do Špičáku k vlaku, kde nebyla ani noha, která by nás nasměrovala na vlak do někam, tak jsme oběhaly obec ve snaze najít aspoň autobusovou zastávku. Úspěch korunovalo zklamání, že o víkendu tu nejezdí vůbec nic. Jako prostě nic. Zpátky na vlak, kde se ukázal průvodčí a tak jsme vítězoslavně koupily lístky do našeho v představách vysněného cíle – do Klatov. Horký maliny v parádní a asi zatím nejlepší nádražní restauraci, co jsem viděla, byly dobrá náplast na předčasně zkrácený výlet a nahřívání hrbů na nádraží na teplým jarním slunku dodalo nudnýmu čekání na vlak rozměr parádního relaxu.
V Klatovech jsme koupili paní řidičce dort k jejím kulatým narozeninám a jako správní bufeťáci jsme čekaly u vjezdu na obrubáku se slaninou k svačince na parkovišti u obchoďáku, až nás autem vyzvedne sekce odvážných turistů. Večer nás čekalo druhé kolo nezřízeného obžérství a od pana majitele jsme dokonce dostali pudink s malinama jako pozornost podniku k již zmíněným kulatinám.
Pondělí:
Sbalení a trochu smutní z toho, že už je poslední den minivolna, jsme vyrazili směr vlci ve vlčím výběhu v Srní, který byl otevřen v roce 2015 a byl to hlavní důvod naší přítomnosti zrovna v této lokalitě. V centru jsme hned ráno byli jediní návštěvníci a tak po příjemné procházce lesem jsem už korzovali po vysuté lávce nad vlčím výběhem a sledovali a fotili vše, co se hlo i co se nehlo. Ono se toho nakonec ani moc nehlo, nejen člověk se rád vyhřívá na sluníčku, ale zase bylo naprosto jasný, že pes domácí je vážně z vlka 🙂
Aneb posuďte sami:
Do příchodu dalších návštěvníků jsme si užívali hodinku vlky sami pro sebe a pak vyklidili prostor. S ostatníma lidma to ztratilo kouzlo. Vedoucí, pan Jiří Kec, nám pak v centru na videu ukázal, jak si vlci hrají ve sněhu a trochu jsme pokecali o výkonné technice, kterou mají k ostraze prostoru a zároveň jako možnost natáčet vlky, když se děje něco zajímavého. Aktuálně výběh čítal 8 kousků dospěláků, ale mohli jsme na videu sledovat i loňská vlčata.
Tak jako opět bledostivě závidim! Skoro šécko – výjimku tvoří bolavý koleno, rozbitej telefén a určitý zádrhele při dopravování se. 3 hodiny zpoždění je supr. Měli jste ščestí, že to nezrušili vůbec. Počasí nakonec klaplo teda výborně a jestli něco doslova nepokrytě a opravdově závidím, tak tu možnost být tam u vlků úplně sami. Zaplaťnadbůch, že nikdo neměl stejný nápad jako vy. A jsem vůbec netušila, jak dobře na Klenový až tak může být. Neb v hospůdce jsme tehdá teda nebyli. Parádní výlet a taky parádní fotky. A někde mám přesně takovouhle fotku člověče taky:https://mawenzi.cz/wp-content/uploads/photo-gallery/2017/2017_03_11-13_sumava_srni_wg/thumb/P3123440.JPG a taky ze Šumáku. I to dřevo je tam právě skorem stejně položený :-)Jen teď nevím, odkud to bylo.
jojo, ta samota tam byla dokonala 🙂
v klenovy priste musite do hospody uz proto, ze pan majitel testoval na nas nove pivo – poutnika a to vim od kolegu, ze je fakt paradni:)
Jojo Poutníček, ten je. Známe-točí ho právě u nás v tý nový hospůdce. A spoustu právě jiných pivíček z malých pivovarů, netuší člověk,kolik jich je. Musíme na ten Šumák někdy zavítat-mimo sezónu.A jaký bylo to ubytko?
paradni, za 150 na noc super. dostali jsme „pokoj“ s vlastni socialkou a sprchou. pokoj sestaval ze dvou velkych pokoju po 3 a 4 postelich, stolem, zidlema a skrinema. povleceni, rucnik, cisto. k tomu spolecna vybavena kuchyn se sedackou. za ty prachy me to hodne mile prekvapilo. jak je to s psama ale netucham…
Ty jo to zní úplně suprově!! a ta cena!! A nevíš, můžou tam ale i psi?
Fakt netuším, to by chtělo si tam zavolat/napsat.