Dneska bude fakt teplo a už ráno při čekání na vlak mi je jasný, že sem to přehnala s horní vrstvou a měla sem si vzít jen tenkou letní větrovku, místo té podzimně jarní. Dneska bude smažák. Je 25. března, první víkend po jarní rovnodennosti a tady na severní hraně českomoravské vysočiny je naprosto teplý a slunečný jaro.

I když… jaro je obvykle šťavnatý a vlhký. Jaro, to znamená deštíky a zbytky sněhu ve stinných hlubokých roklích a lesích. Jaro je mlaskavý bahno a kalhoty ohozený až v podkolenní jamce…

Vyprahlá savana a prašný pole, co vidím z vlaku, to je přešlá jarní svěžest. Přírodě ještě chybí barvy a přitom je prázdninově vyprahlá…

Dešti, přijď k nám! Zlehka jen svlaž vyprahlou zem a nasyť prameny.

Ve Skutči na nádraží kromě mě vypadne z vladku dalších asi 60 lidí a trochu se hrozím, jestli jdou všichni naším směrem… naštěstí se ukazuje, že naše tempo je vražedné a už tak 5 minut od vlaku jsme ztratili snad všechny ty lidi z dohledu 😀 Je ještě ráno, ale slunce už má dost sílu a tak letos poprvé odhalím ruce i ramena životodárnému teplu. Rozkvetlé jehnědy bzučí vlastním životem a bzukot je slyšet na metry daleko. Jaro udeřilo s plnou parádou a ty tam jsou jeho nesmělý náznaky.

Rozcestí Malhošť

U rozcestí Malhošť u pískovcových ochozů a balvanů nás dobíhá pár turistů, kteří směřují na hrad Rychmburk, kam se chceme taky podívat. 2x se oběhneme, podle toho jak postáváme kvůli focení a pak se necháme strhnout jejich směrem a scházíme ze zelené. Naštěstí to zacházka není moc velká a tak brzo přecházíme řeku Krounku, abychom se mohli drápat do svahu pod gotickým hradem Rychmburkem, založeným Tasem z Rychmburka kolem roku 1325. Hrad sloužil 70 let jako sociální zařízení a od roku 2020 v něm probíhá rekonstrukce, aby se mohl stát místním turistickým cílem. Když jsme konečně našli správnou stranu hradu pro vstup, ukázalo se, že díky stavebním pracem není otevřená pokladna a vstupné je dobrovolné pro samoprohlídku. Protože mám s sebou ale jen pětikilo a to mi přijde trochu nepřiměřený, opouštíme hrad s vidinou nutnosti se sem vrátit někdy příště.

Když odcházíme oficiálním vchodem, někde se vynoří zájezd turistů. Jdeme akorát, konečně se líp seznámit s říčkou pramenící u Svratouchu a vlévající se do Novohradky. S Krounkou, po jejímž pravém břehu teď budeme chvíli pokračovat. Hluboce zařízlé údolí je ještě chladné, ale na přioblíknutí to není. Je tu příjemných jarních 13°C, na pohyb tak akorát.

Červená podél Krounky

V tomto úseku červené značky mě čeká jedna neznámá. Malá ferátka Šilinkův důl. Mám z ní trochu strach, ale nejhorší místo ve skalnatém terénu nad řekou jde kvůli nízkému stavu vody obejít v pohodě po kamení bokem a dál už je to spíš jen nepříjemný, než nezvládnutelný. Potkáváme i lidi s psíky, kteří mají ale většinou kapesní velikost a na žebřík jdou vzít do tlapy. Postupujeme spíš pomaleji, ale pořád si užíváme výhledy, řeku i focení. V protisměru potkáváme další tlupu přírody chtivých turistů a dozvídáme se, že jde o Pardubický klub turistů na zahajovací akci sezóny.

Po skalnatém úseku nás čeká pohodička s hospůdkovou zastávkou pro znavené chodce, my ale máme teprve v nohách 10 km a po unavenosti nemůže být ani řeč 😀 Kvůli výstavbě poldru je červená svedená na druhou stranu řeky a tak ji samozřejmě po pár desítkách metrů ztrácíme:D Škrábání lesem je trochu bojovka, ale když následuje horská kamenitá stezka, zlatej les:) nakonec se ale na cestu napojujeme. Teda skoro. Cesta na mapě jde vesnicí a kolem řeky je taková hezká cesta… tak ji prostě prubneme, než skončí… Nekončí další kilák a když už je čas brodu, zdá se, že červená je co by od něj kamenem dohodil a že nám to parádně vyšlo.

Oběěěěěd.

Rovinka. Malá osada na břehu Krounky. Příhodný místo dát si oběd a odpočinek. Je 13 hodin a máme za sebou tak 13km. A to sem chtěla zkusit jít letos první třicítku. Já bláhová… v zařízlým údolí je potřeba přihodit vrstvu proti chladnýmu vzduchu od řeky, kterej pořád umí sebtat všechno lidský teplo.

Už vím, co je na dnešním výletě jiný. Ptáčci pípáčci od rána nezavřely zobáky. Hned ráno mě vzbudil ptačí řev, ve vlaku mě nenechal zdřímnout a celý den nám ptáčci dělali společnost.

Před Otradovem uhýbáme od řeky Krounky po cyklostezce, abychom omrkli chráněný dub u Miřetína. Nad Miřetínem slyšíme sirény a hádáme, co se asi děje. Naše cesta vede kolem lesí a luk přes samotu Spálená sázka do Pokřikova, kde se uvidí, jestli se nám bude chtít dojít těch posledních 10 do cíle…

U Spálené sázky je jasný, k čemu byly sirény… několik hasičských aut bliká přes les a hasiči zdárně bojují s nečekaně vzplanutou haldou..

V Pokřikově máme za sebou 23 km. Příjemný slunečný odpoledne a rychle utíkající cesta nás nenechá ani vteřinku přemýšlet nad tím, jestli se nám ještě chce dál nebo na vlak. Prostě frčíme až do Hlinska:)