Potštejn. Pátek, 17:30.

Konečně venku z přetopenýho autobusu. Za odměnu mířím do cukrárny, co si pamatuju z posledního vandru v tomhle kraji. Zážitek musí být hlavně silný, a tak po objednání v nepříjemným hlučným prostoru, kde se všechno odráží a zákusky vypadají jako olezlý seschlý výplody kuchařinky levelu mamut, přemýšlím, jestli je haluz minulá kladná zkušenost nebo ta dnešní. Alespoň to kapůčo nezklame.

Hotel Praha je ale jiný kafe. Nad jídelákem se mlsně olizuju a lituju, že takhle večer už jen něco malýho, abych dobře spala. Chvíli váhám co vybrat, protože mi stačí vyfunět jen o patro výš do útulného pokoje, ale nakonec množství zásob v batohu rozhoduje za mě.

Čtu Jakubův Cestovní Deník 3 o obejití hranic ČR a poprvé po letech čtení podobných deníků mě vůbec netrápí, že nechodím 40 kiláků denně. Každej z nás má prostě jinou potřebu a v něčem tak individuálním, jako je vnímaní přírody nebo fyzická potřeba pohybu, se sice mohou lidé protnout, ale často tomu tak není. A není nutný se trápit tím, že to mám jinak.

Potštejn. Sobota, 6:30. Den 1.

Budím se před budíkem, natěšená, až konečně vyrazím. Podcenila jsem trochu velikost batohu vzhledem k objemu jídla. Tašku pochutin plánovaně dokoupenou na nádru se mi do něj horko těžko daří napěchovat. Za okny je zataženo a kdo ví, zda se to nakonec vybere. Mám ale ještě naději, že než posnídám, oblačnost aspoň trochu povolí a ukáže ještě trochu babího léta. Malou, ale mám.

Studánky Panny marie

Hned ze začátku cesty se občerstvuju chutnou chladnou vodou u krásné studánky Panny Marie, kde je i lavička. Hned mi z ní padá na zem foťák, aby se na něm ulomil kus plastu, držící kus užitečné části, jejíž absence naštěstí neohrožuje funkci. Achjo…

Široká cesta červené značky se mění v úzkou vyšlapanou pěšinu ve vysoké trávě a pak mě pohltí zelený tunel natvarovaný akorát na člověka. Je neuvěřitelný vlhko a dusno. 16°C může být na chození akorát, nebo může vypadat takhle. Zpocená kůže tak i na sklonku léta přitahuje komáry a kloše.

Značku opouštím v hustým bukovým lese proloženým suchými smrky. Kopec je protkaný spoustou pramínků a potůčků a voní tu jehličí po nedádvných lesních pracích. Charakter lesa se pomalu mění.

Na rozcestí mě čeká překvápko v podobě prostorného přístřešku, lákající k obědu. Horký čaj z maliní zahřívá prokřehlý ruce. Ochlazuje se a zůstává jen vlhko a chladno, doprovázené svěžím větříkem. Libuju si, jak tu mimo značku není ani noha a v nejmíň vhodným okamžiku vyběhne po cestě pán. Za chvíli jedou jezdci s koňmi, týpek s krosnou a párek houbařů. K pískovcovému smírčímu kříži kousek od cesty, postaveného v místě vraždy, ke které došlo roku 1355, mě z nich nenásleduje vůbec nikdo.

Dál šlapu po lesní cestě, která ač vypadá jako všechny podobné, podobná není. Jedná se o dochovalé pozůstatky císařské silnice z Vamberka do Rybné nad Zdobnicí, která mohla být postavena někdy během 13. století.

U barokní sochy sv. Prokopa krotícího čerta z roku 1807 se zase napojuju zpátky na červenou. Chlad lesa je ten tam. Na louce mě ovine teplý závan vzduchu jako ze sauny a ten rozdíl teplot je neuvěřitelný. V lese se mi ale červená nějak ztrácí a tak se vymotám bezpečně na žluté, blízko křížku.

Ten si samozřejmě nemůžu nechat ujít a když najdu sebe i křížek, razím bezpečně k červené značce a po hraně lesa k říčce Zdobnici, pramenící pod Velkou Deštnou. V lese je slyšet práce lesáků. Vůně palenýho dřeva a vlhké hlíny sytí vzduch, boty se nemají pořádně na padáku z kopce za co zaklesnout. Foťák si pevný bod nachází snáz. Dřevěný krytý most z roku 1840 je zařazen mezi kulturní památky, ale zákaz vjezdu nikde nevidím.

Zdobnice protékající pod dřevěným historickým mostem

Mnohem zajímavější než most je pro mě ale říčka Zdobnice, protékající pod vysokými skalami, tyčícími se na protějším břehu. Podzimem zbarvené listí začíná opatrně a nejistě pokrývat kameny, čnící nad řeku. Za měsíc to bude naprosto nádherná podívaná.

Cesta moc neubíhá. Asfalt, vlhko, zataženo. Silnice mezi chatovou oblastí není ničím zajímavá, ale nakonec se přece jen nějaké světlé stránky najdou. Omamná vůně růžové invazivky netykavky žláznaté plní vzduch, ostružiny se na mě smějí z pichlavého houští a vykouklo slunce. Příjemně hřeje a vyhání chlad z lesa. Nikde ani noha a v nejméně vhodný okamžik vyběhne z lesa dědeček, prosviští kolem a mizí za zatáčkou v kopcích. Doufám, že budu za 30 let taky takhle vitální.

Kaple svatá Anna. 14:45. Kaplička z roku 1918 nabízí studánku i posezení. Lavičkou nepohrdnu, na rozdíl od stojaté vody plné komárů. Chci si užít sluníčka, ale než vytáhnu svačinu, je zase v trapu.

Dneska su nějak vyfluslá. 15 kiláků v nohách a nejradši bych už byla na ubytku a spala. Před sebou mám ještě tak 3 hodinky chůze, ale ani se na ně netěším. Cestou ke zřícenině hradu Pečín se krmím ostružinama ve velkým a u lávky přes Zdobnici mě překvapí pán, co přisvištěl na kole, skočil si zaplavat do totálně ledové vody a než sem stihla přejít lávku, už byl skoro zpátky na kole. Já se mezitím doplahočila vysokýma kopřivama pod skálu, blokující další průchod kolem řeky a nenadšeně změnila směr do kopce k Pečínu. Už z cesty bylo jasný, že k vidění tam pro nezkušený oko nic nebude.

Dole pode mnou v kaňonu lemovaném skalnatými bloky šumí říčka Stropnice. Les už začíná být tmavší a i vzduch se pomalu ochlazuje. Ztrácím nastoupaný metry a k soutoku Stropnice a Říčky odmítám sejít. Nakonec se ale stejně dostávám na úroveň vody a to znamená jediné. Bahno. Bahno, tlející smrad, vysoký kopřivy, prales netykavek a komáři. Romantika sobotního večera jak se patří.

Abych si ušetřila 3 km silnice, volím zkratku po cestičce značené v mapě. Když ji přehradí ohrada, je mi jasný, že tohle dobrej nápad nebyl. Z obou stran je plot na hraně hustýho lesa, tak volím nerada variantu přes ohradník. Pastvina je prázdná kam až moje oko dohlédne. Když se vyhoupnu nad stavení u cesty, na hraně lesa vidím celý stádo krav. Jsou dost daleko, ale i tak přidám do kroku. Se západem slunce docházím kolem uzavřeného klasicistního farního kostel sv. Filipa a Jakuba na ubytko.

Nebeská Rybná, neděle. Den 2.

Konečně se po několika dlouhých náročných týdnech budím ráno po vydatným spánku. Za okny mě vítají červánky odhalující modrou oblohu. Dneska bude krásně. Ve vybavené společenské místnosti penzionu dělám opulentní snídani z vlastních zásob, než vyrazím po asfaltu a z kopce. Jestli si myslíte, že z kopce je asfalt příjemnější, tak rozhodně není. Pořád je to nekonečně dlouhá cesta z tepla vesnice na kopci do vymrzlýho ledovýho údolí.

Míjí mě po cestě několik aut a v jednom z nich poznávám paní, co mě včera ubytovala. Směje se na mě přes okýnko.

Nebeská Rybná. Klasicistní farní kostel sv. Filipa a Jakuba

Julinčino údolí mě vítá teplotou 13°C, mlhou a vlezlým chladem. Údolí je ještě svěže zelené kolem říčky jménem Říčka, pramenící v Orlických horách. Za vrcholky stromů se pomalu dere slunce. Hlouběji v zařízlém údolí ale teplota ještě trochu klesá. Říčka šumí a skotačí po kamení, ozývají se ranní ptáci.

První paprsky slunce začínají olizovat stráň nad údolím. Bude jim trvat ještě dvě hodinky, než prohřejí i moje ztuhlý klouby.

Chvíli fotím řeku zařízlou hluboko v lesním terénu a teplota konečně stoupá zpátky na 13°C. Stačí se ale vyhoupnout 3 metry nad řeku na otevřenou cestu vyhřátou sluníčkem a rázem je výrazně tepleji.

Říčky v Orlických horách. 12:00. Lehký oběd mi plní bříško na louce ve stínu stromů s výhledem na roztroušenou obec Říčky, situovanou i v protějším kopci. Míjí mě skupina, kterou sleduju od doby, co opouští některý z hotelů právě naproti přes údolí. Prý snídaně v trávě. Ale tak pokud někdo akorát vyrazil, jistě mu to jako snídaně připadá.

Barvící se listí

Výheň a horký vlhký teplo, který mě provázelo při výstupu nezalesněnou loukou mizí s lehkou oblačností.  Pohodlně se mi stoupá krásným lesem plným maliní, borůvčí a hub po široké zpevněné cestě. Všichni mě už předběhli během obědové pauzy, takže mám bezlidnatý leháro a rána přijde asi až na červené hřebenovce.

Rozhledna Anenský vrch. 13:45. Rozhledna stojí od roku 2010 na místě původní rozhledny zničené v průběhu 1. Sv. Války. Na sluníčku je 21°C a krásná modrá obloha láká k výletění.  To znamená jediný. Asi 60 lidí kumulovaných na rozhledně a v její bezprostřední blízkosti. Přechází mě chuť jít nahoru a mačkat se na ochozu s dalšíma lidma, ale nakonec se překecám. Výhled na Orlický hory, Kraličák nebo Suchý vrch je ale v oparu a vysoké smrky výhledu dodají ten správný punc běžné české rozhledny.

Po červené dálnici jde tak široký zástup, že blokují celou její šířku. Brzo zahnu na travnatou prázdnou cestu ve ztichlým lese. Jen cvrčci a ptáci mi dělají doprovod. Když narazím na obří zralý borůvky, vrhám se na pastvu. Na liduprázdné cestě potkávám dvojici, v přístřešku mimo značky, kde chci poobědvat, už živiny doplňuje někdo jiný. Lidí je tu tolik, že jsou fakt úplně všude. Naštěstí je kousek dál druhé posezení. Než se mi uvaří voda na dehydro, projdou další 3 skupinky. Druhý – teplý – oběd je ale ve znamení ticha, cvrčků, bzučení a kumulení lehké oblačnosti.

Po žluté klesám na hraně pastvin a luk s luxusními výhledy do údolí i kopců přede mnou. Stádo krav se samohybně přesouvá v kilometr dlouhým štrúdlu po hraně protějšího kopce za sluníčkem, který ukazuje ještě svoji pozdně odpolední sílu.

Po žluté do údolí Vrchní Orlice

Stíny stromů už jsou dlouhý a táhnou se až do údolí, stejně jako cesta, která prudce padá dolů ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, který už dávno neplní svoji původní činnost, byl vykrádán i pustošen. Kostel je smutnou památkou na historii a zaniklou vesnici Vrchní Orlice. O kostel se ale starají nadšenci, má novou střechu a prostory slouží k výstavám a koncertům. Přicházím těsně po skončení koncertu Romana Dostála, takže můžu nakouknout dovnitř a do kasičky automaticky přidám něco na údržbu.

Poslední dnešní kilometry vedou po žluté značce kolem řeky Divoké Orlice, protékající hranicí s Polskem.

Penzion Hruška. 17:30. Pan majitel je rocker tělem i duší, pokoje má dimenzovaný na celý rodinky, takže můžu každou hodinu měnit postel 🙂 Fakt su ráda, že mám v nohách o 6km a tak hodinku a půl míň, než diktoval plán. 22 kiláků zpevněných cest. Těch posledních pár minut po louce už to nezachránilo a koleno je pěkně ztuhlý a citlivý. Zítra odpočinkových 18 asi fakt ocením. Dávám si ještě rychle večeři, než se kuchyň uzavře pouze na večeře ubytovaným a jdu odpadnout.

Ubytování mě za tu cenu zklamalo, ale na přespání poskytlo komfort dostatečný. Pobyt v deštivých dnech si tu představit nezvládnu. Ostatní ubytka na tomto výletě za cenu v podstatě stejnou nabízí krom postele a sprchy i televizi či stoleček a křesílka ke čtení. Prostě prostor pro relax mi tu chybí, ale zase je penizon přímo na cestě a nemusím kvůli němu někam z cesty.

Penzion Hruška, pondělí. Den 3.

Po snídani se loučím s majitelem, který mě se slovy “do Žamberka? To máte kousíček” vyprovádí ze dveří a mě trochu děsí, že ten kousíček mám jít celej den.

Voňavej smíšenej les s mechovými bochánky mě pohltí hned za obcí. Zelenou značku následuju po lesáky rozježděné cestě, naštěstí z ní rychle prchám Pískovou alejí až k Zemské bráně. U kamenného mostu postaveného mezi lety 1900 až 1903 se nořím na naučnou stezku kolem řeky Divoké Orlice, která bude mojí společnicí na dalších 5 kiláků, než mě v Klášterci nad Ohří opustí.

Cesta do údolí Divoké Orlice krásnými lesy

Divoká orlice. Řeka hluboce zaříznutá do údolí rulových skal protéká od hranic s Polskem přírodní rezervací Zemská brána,  která nabízí přehlídku toho nejkrásnějšího, co příroda může výletníkovi nabídnout. Listí se začíná barvit do zlatova a Orlice v kaskádách fixuje oko víc na řeku, než na cestu pod nohy. Ledříčkova skála se pne nad řekou a vysoko v její stěně je možné spatřit jeskyni, kam loupežník Ledříček údajně šplhal po borovici. Nepředstavitelný to je, nereálný asi nikoli…

Je čas oběda a já mám za sebou 5 kiláků.   Neuspokojivý počet kroků kompenzuje nadměrný počet fotek. Kdybych řekla co krok to fotka, skoro bych měla pravdu.

Orlice šumí jak si vesele poskakuje přes balvany čnící nad hladinu. Sluníčko se dere lesem na cestu a švitoření ptáků přehlušuje řeka. Slunce se třpytí na hladině a znemožňuje focení. Podzim jen opatrně přebírá vládu a tak si listí drží pořád svěží zelenou.

Mezi prvníma chatkama je i občerstvení Poslední šance, kde u usměvavýho chlapíka beru něco na zub a klobásku z udírny. Je fakt luxusní, dneska snad z batohu nevytáhnu žádný vlastní jídlo.

srub R-S 54 „Na potoku“, Divoká Orlice

Dál modrá značka vede romantickou stezičkou mezi stromy ve svahu nad Orlicí. Stromovým občas pronikne slunce. Ze země se kořeny derou s větší vervou, je nutný dávat pozor pod nohy. Turistů tu razantně ubylo a nepotkávám ani nohu až do Klášterce, kde si v konzumu kupuju něco na zub.

Posilnění je třeba. Táhlý asfaltový stoupání se vleče, a když se vyhoupnu do polí, roztrhají se mraky a ukáží horký prudký slunce. Takový to dusno před bouřkou, která visí ve vzduchu, ale předpověď zarytě mlčí. Mám štěstí. Dusno i mraky se rozpouští a v lese je zase příjemně teplo. Když na příhodným místě vařím čaj, odněkud se vynoří tři skupinky chodců a pak mám zase dlouho lesy sama pro sebe.

Za Zakopánkou vplouvám do lesa k Dolskému potoku. Vlhko, bahno, kloši a komáři. Tma. Dolský potok teče v údolí, jehož stěny jsou pokryté vysokými stromy, zamezující paprskům slunce byť na okamžik spočinout na dně údolí zarostlého býlím. S veverkou na sebe chvíli koukáme, než vyplašeně pustí šišku a mizí v hustých větvích.

Kostel sv. Václava, Žamberk

Žamberk, 16:20. Hospůdka a penzion Imrvere. Steak z hovězí roštěné je zlatý hřeb dnešního dne. Pořádně nakrmit svaly je potřeba, i když na zítra už žádný velký plány nemám a můj kotník má dojem, že by nebyly vhodný ani malý plány. Však přes noc si odpočine a ráno těch 12km  doklepnem jako nic.

Žamberk, úterý. 7:00.

Ráno se mi nechce moc vstávat, ale je potřeba udělat snídani, sbalit batoh a nezapomenout vzít z nabíječky mobil.  Tak nakonec dneska přece jen nikam nepůjdu… nějak blbě se chytil kontakt kabelu a z původních 40% zbylo jen 6%. To není ani na ukázání lupene v Leu z Letohradu. Chvíli zvažuju, co s tím a nakonec vyhrává lenost. Venku je vlhko a mlžno, takový spací počasí. Snídám ovesnou kaši z ešusu v luxusním křesílku ubytka a rozhoduju se zakončit výlet velkým cappuccinem v kavárně Imrvere na náměstí Žamberku.

Kavárnu mám skoro pro sebe, jak mi to vyhovuje. Posilněná vyrážím aspoň na malou procházku k barokní kapli sv. Rozálie z roku 1682, postavené jako poděkování za odvrácení moru. Kaplička je nedobytně uzavřena, tak se jdu ještě podívat na Tyršovu rozhlednu z roku 1932. 16 metrů vysoká rozhledna zvaná Rozárka akorát otevírá své brány turistům, tak se jdu pokochat. Nakonec su výhledem překvapená, sice není přes mlhu skoro nic vidět, ale pořád je to víc, než jsem čekala. Rozloučím se s krajem, který mi zatím tají víc krás, než co mi ukázal a jdu na autobus domů.