Vyrážíme do vlhkého rána, kdy ještě před chvíli – cestou do místa určení – smáčely vozidlo kapky ranního deště. Vítr z listí sfukuje studené kapky za krk, ale jinak se chová dnes ukázněně a asi se prohání jinde. Nevadí mi to, protože mokrý kluzký bahno dokáže obstarat parádní zábavu i bez padání vody na brejle. První osvěžovací zastávka je mi dneska osudná, protože nešikovně zavadím o foťák a ten letí obloukem přímo na kámen… (Škody bohužel vzhledem k mlžnému počasí nejsou spolehlivě sečteny:( )

Odměna za první kopec má podobu zříceniny Janova hradu, což technicky nikdy nebyl hrad ale hospodářská usedlost z 18. století. Má odsud být super vyhlídka, ale já oceňuju spíš zastřešený přístřešek, kde se dá sednout do sucha. Na svačinu je sice brzy, ale dlouho podobná možnost posezení nebude. Všechno je nacucaný vodou a jen tak si sednout do lesa mě zrovna neláká. Navíc je tu všude bahno. Kluzký, nacucaný, čvachtavý bahno rozježděný lesáky. Sotva balancuju tak, abych neryla chobotem v zemi a u toho si pochvaluju jak je super, že u nás je prakticky neomezenej vstup do lesa. Jak by bylo snadný vstup zakázat, když všichni jen brečí, jak jsou cesty zničený těžkou technikou… houbaři, kterých tu potkáváme několik s košíky vrchovatými parádními kousky, by ze zákazu též radost neměli.

Další zdlouhavé stoupání a další zřicenina hradu z 13. století. Na Sehradice dnes upozorňuje jen terénní nerovnost v lese a cestička ze značky je tak zarostlá, že ji turisté snad míjejí bez povšimnutí…

Když je cesta chvíli hezká a po rovině, rozběhnu se tak, že míjím rozcestí a až o kilometr dál zjišťuju, že musím zase zpátky. Kšiltovka a oči obrácené k zemi zapříčinily moji slepotu. Na tento rozcestník musím pořádně zaklonit hlavu. Jak je snadné jej přejít i když ho čekám…

mlžné podzimní lesy

Prudký sešup do obce Horní lhota byl lesnické technice ušetřen a tak nabírám alespoň na chvíli rychlost, než mě zbrzdí další stoupák ke svatému obrázku u rozcestí Homole. Křížek je tu v symbióze pod korunou košatého a starého stromu, klidné odpočinkové místo a orientační bod v krajině.

Další sestup je tentokrát za trest, protože se vracíme do rozježděnýho lesa a tady je moje největší slabina. Kluzkej terén, kdy se noha kroutí vpravo i vlevo ale na pevnou zem se douhou chvíli nedostane. To kolínku nedělá dobře. Jak su ráda, že na rozcestí Spletený vrch můžu spočinout a nabrat sil na další, dnes poslední, kopec.

Rozhledna Doubrava trůní ve výšce 656 metrů, což není nijak vysoko, ale vizovická vrchovina je záludná hlavně tím, kolik toho nastoupáte, přestože vlastně nikdy nejste závratně vysoko.

Vzhledem k počasí je vstup zadarmo, ale nevyužiju této možnosti. Mlhu s mlhou můžu dnes vidět celej den a radši spočinu a popovídám s paní, jejíž tchán se o rozhlednu stará. Sice nejsu obohacená o rozhled, ale s prázdnou také neodcházím. Dají se tu koupit sypané bylinkové čaje, sbírané v Bílých karpatech, a tak v mým nedostatečně velkým batůžku mizí alespoň dve krabičky voňavé dobroty.

Odteď už to bude zase jen z kopce, až do Vizovic. A nakonec se na posledním kilometru stává nečekaná věc a mraky se trochu zvedají a ukazují alespoň demoverzi výhledů, o které jsme dneska přišli a nenápadně lákají k další návštěve za příznivější viditelnosti.