Vyrážíme o něco později, než je v plánu a totálně zasekaný Brno ukazuje, že zpozdění budem jen nabírat. Vstříc šemu dnešnímu kopci tak vyrážíme dávno po západu slunce. Je zataženo a tak jde v řidším lese dobře rozeznávat stíny. V hustčím lese svěřepě doufáme, že se nerozplácnem, ale baterku vyndat nikdo nechce.

Cíl. Není to plánovaný cíl, ale je přijatelný. Rozhledna Královec vypadá jako přízemní rozhledna do lesníhob podrostu, ale opak je pravdou a lze z ní krásně sledovat osvětlený noční Valašský klobouky. Pro foťák se mi ale dolů už znova nechce… vyběhnu si sem na východ slunce.

Večer se družím a jdu na svoje poměry spát docela pozdě. Na rozhledně je ale super spaní, nemusím stavět přístřešek a dokonce mám k dispozici i lavičku, na které se dá povečeřet i posnídat. V noci přichází stádo slonů, co si vydupe po schodech nahoru a zase dolů a dost mě udivuje, že si někdo po půlnoci vyrazí na takovýhle výlet.
Budí mě chrápání a velice ostýchavé štěbetání prvního opeřence. Budík má ještě pár minut náskok, ale už su přeležená a tak neváhám a soukám se ze spacáku do zimy.

mlha nad Královcem

Zataženo. To je první, co mi dojde, když nasadím brýle. Ale je hůř. Všude kolem se válí mlha. Hustá mlha. Přesto se vydám na východ slunce na horní patro rozhledny, která nám sloužila jako bezpečný noční útočiště.

Valašské klobouky je možný najít snadno podle pár světýlek vystupujících z jednotlité šedivé masy. Zadívám se směrem na východ, kde lze tušit Slovensko, slunce či hraniční Javorník. Když se otočím zpět, mlha mezitím pozřela všechny známky civilizace. Místo světel mě doprovází první štěbetání a osamělý zabučení.

Mlha se chvíli nerozhodně převaluje, tak se chci jít zase převalovat taky. Ale co kdyby… nakonec to po půl hodině vzdám a přece jen se jdu ještě chvíli převalovat, než se vzdbudí i zbytek. Mlha kromě nulové viditelnosti vždycky znamená i zimu, vlhko a vlezlo. Vstávat se díky tomu nikomu zvlášť nechce. Když konečně vyrážíme, mlha je tak vlhká, že nám skoro prší na cestu…

Přírodní rezervaci Ploščiny si pamatuju jako místo s nádherným výhledem, hlavně když mě na nich kdysi zastihlo vycházející slunce… Dneska je tu viditelnost nulová a sluneční přítomnost taky nulová. Přesto to neznamená, že není co fotit… cesta, která mezi listím, co chytá podzimní nádech mizí v šedivým oparu tajemna. Barevná kůra stromů, která je ve vlhku ještě barevnější a výraznější. Houbičky ve vodou oroseným mechu.

Dělanovec. Od roku 1999 tu stojí nová kaplička Panny Marie, z pod které vyvěrá vydatný pramen lahodné vody. Jestli se sem konají poutě, tak místní musí mít opravdu fyzičku do vysokýho věku, protože je to z Valašských klobouk neuvěřitelnej krpál nahoru, ale určitě ten zážitek pak ještě víc stojí za to. O kus dál po cestě vystupuje z mlhy pod mohutným bukem obraz Božího Milosrdenství a krásně rozjasňuje zamlžený les. Až na rozcestí Požár se vlníme po hřebenu a výhledy do masy neprostupné šedivé vlhkosti nám nepřijdou hodné zastavení. Ale odpoledne má začít foukat…

Pozorovatelna “Durch”

Kde je dnešních teplých 18°C a polojasno? V náruči ledovýho větru, co přichází rozfoukat mlhu do stran, se teplo určitě neschovává… Mlho, kde jsi? Aspoň mi v tobě neomrzaly ruce…

Z Požáru klesáme po červené k hranicím a u vrcholu Láz nás stíhá přeháňka. Jaká haluz, že tu je taky lavička se stříškou, která nás bezpečně schová. Můžeme tak v klidu pozorovat, jak se mlha pomalu rozestupuje a otevírá pohledy do údolí na Nedašovu Lhotu.

Mezi pastvinama s hovězím klesáme k silnici, abychom si těžce vydobytý výškový metry mohli za silnicí zopáknout. Do hraničních lesů se pomalu vkrádá podzim. Zatímco listí nesměle mění barvy, horské pastviny a vlhké louky bezostyšně okupují kolonie jedovatého ocúnu jesseního.

Tady je stoupání ještě mírný a nenápadný, ale vrchol Kaňůr má nezapomenutelně prudký stoupání, který mám rozhodně mnohem radši z téhle strany – totiž nahoru. Kosák je pak táhlý a nekonečný bráška kopce Kaňůr, na kterém jsme se napojili na hranici se Slovenskem, abychom ji za Kosákem zase opustili.

Celý den se dnes točíme v kruhu kolem pomyslného centra v obci Nedašova Lhota. Díky ustupující mlze je naše chození v kruhu patrné ocela výrazně a odevšad taky dobře vidíme televizní maják na Ploščinách, který ráno tonul v mlze. Dokud nesklesáme do údolí, všude nás vysílač sleduje jako ostříž na každým kroku.

blížíme se k hraniční značce na vrchol Kaňůr

Brumov – Bylnice. Těším se na obchod a slíbenou polívku s horkým čajem. Obchod splněn, polívku ani čaj v kebab burger bistru u náměstí bohužel nemají. Hranolky a laté jsou dostatečná náplast na jejich absenci.

Na hradě Brumov probíhají přípravy na tématickou večerní šou, takže se klidíme z doslechu. Přesto k nám později večer doléhají útržky hudby, hekání ze soubojů a rány z děla.

Je chladný jasný večer na hraně lesa, který nás chrání před větrem z otevřených luk. Syčení vařiče se rozlíhá ve ztichlým lese, kde občas pípne pták a ozve se svištění auta na nedaleké silnici nebo zacinkání lžíce o ešus po dokončené večeři. Ticho před bouří, která za chvíli vypukne na nedalekém hradě.

Zataženo a vítr. Teplo vypadá rozhodně jinak. O co byla dnešní noc teplejší, než včerejší, o to je dnešní den vyfoukanější. Ani nesundáváme teplý vrstvy, když opouštíme nocoviště a noříme se do lesa. Primární cíl je židovský hřbitov s náhrobky z 18 – 20 století.

Koliba. Vlezlá vyfoukaná zima nás provází poslední hodinu. Můžeme si sednout n zahrádku. Do vlezlé vyfoukané zimy.