Kdo mě zná, ví, že slovo odpočinek a regenerace ve slovníku nemám, ale déšť v příštích několika dnech je spiklenec těch, kteří mi odpočinek doporučují.

Déšť je spiklenec těch, jež mi daly jako dárek čtyři dny v penzionu mezi kopci na dopravním uzlu, abych mohla po tatínkově odchodu mít něco hezkého, na co se můžu těšit. Abych nabrala síly. I když těch fyzických mám zatím dost.

Lázně Jeseník

Využiji tento krásný dárek, který mě dojal k slzám, abych odpočívala po všech stránkách, které odpočinek potřebují. Bude odpočívat tělo a bude odpočívat duše. Bez pevného plánu. S plnou náručí možností, mezi které patří i možnost nevyužít žádnou.

Přesto nějaký orientační plán mám. Procházka na pátek, kdy nemá pršet. Cukrárna ve čtvrtek, kdy má pršet. Pokud bude v mracích díra, tak i procházka po Priesnitzove balneostezce, která osvěží ošlapané nožky.

Zatím si v teple penzionu užívám horký čaj, mám nohy odložené na křesle a říkám si, že první možnost bude dospat ten spánkový deficit posledních dní.

Čtvrtek.

Ve čtvrtek zkoumám počasí a mapu. Den má být deštivý, balneostezka je tak na hodinku, přece ale nebudu zalezlá celý den. Hm, jeskyně na západ od Jeseníku Na pomezí by se dala spojit s procházkou do lázní i balneoterapií. Ale je kvůli opravám elektroinstalací zavřená. Jeskyně Na Špičáku na východ od Jeseníku ale zavřená není. Kdy jede autobus? 7:45. Jak zjišťuju, tady všechny autobusy jezdí 7:45, takže dost času na snídani i přesun na autobusové nádraží, které je zhruba 10 minut chůze z penzionu.

Marně hledám na stanovišti č.10 seznam linek, tak se ptám čekajícího mladíka. Nelogicky musím hledat seznam z druhé strany tabule otočené od nástupiště pryč. Výchozí a cílová stanice uvedeny jsou, kudy autobus jede a kde zastavuje se turista nemá šanci dozvědět ani zde, ani na seznamu všech linek u čekárny.

Autobus je nakonec správný, za oknem řidiče se komíhají dvě modré plyšové kostky a lisčí ohon. K jeskyni jedu jen já.

Jeskyně Na Špičáku

Na prohlídku v 9:30 jsme přesně tři, tudíž smolík a žádná nebude. Venku je zataženo, příroda je nacucaná po včerejším vydatném dešti vodou a venku není moc teplo. Dobré je, že v jeskyni bude asi stejně, takže si přioblékám mikinu a neposedně hodinku čekám. Statický sed na lavičce neposkytuje dostatečný tepelný komfort. Bohužel autobus tady jezdí tak, že mohu hodinu čekat před prohlídkou a pak jít akorát na autobus zpět, nebo mohu přijet pozdějším spojem před prohlídkou a pak stejně čekat hodinu na autobus zpět.

Volím ranní čekání, protože by mohlo být narozdíl od toho poledního bez deště. Před desátou se začínají sjíždět turisti. Jakmile zjistí, jaká je venku zima, zalézají čekat do vyhřátých aut, kterými přijeli, kam navíc nefouká.

Na prohlídku nejstarší písemně doložené jeskyně ve střední Evropě se nás sejde jedenáct. V mramorovém masivu jsou k vidění netradiční srdcovité chodby, za které může severský kontinentální ledovec, který se zastavil na Jesenicku a tamější jeskyně ovlivnil způsobem, který jinde v ČR nemá obdoby. I ve světě je tento typ chodeb spíše vzácnější.

Jeskyně Na Špičáku

Prohlídka je zajímavá, přestože v jeskyni nejsou žádné za řeč stojící krápníky. Jeskyně volně přístupná desetiletí a staletí asi nemůže ve světe lidí dopadnout jinak. Pro zájemce o hudbu se zde konají koncerty s perfektní akustikou a skvělým zvukovým zážitkem, sami to můžeme posoudit na krátké ukázce, kterou má průvodce připravenou. Autobus stíhám taktak, a rovnou mi navazuje spoj nahoru do lázeňského komplexu.

Začíná pršet, ve Vinckově kavárně si dopřeju bezlepkový zákusek a s napětím sleduji radar. Díra v mracích není dost velká, abych stihla procházku po okolí a užila si ledové koupele nohou, ačkoli mám ručník i pantofle v batůžku. Možná ale stihnu suchou nohou alespoň tři kilometry dlouhou cestu zpět na ubytování. Cestou se ještě zastavím pro něco na zub a v uličce mezi potravinami mě s úsměvem zdraví mladík ze zastávky.

K večeru mám objednanou masáž celého těla, kterou jsem stihla zajistit v okamžiku, kdy bylo jasné, že můj program nebude převážně chodící. Masérka se s rodinou přestěhovala do Jeseníku z mého rodného Brna, což mě rozesměje.

Pátek

Na pátek vypadá předpověď skvěle. Dopoledne bez deště, po poledni přeháňky a k večeru vytrvalý déšť s přesahem do soboty. Poutní kostel ve Zlatých horách, nebo hřebenový výlet kolem Pradědu?

Ve středu mě fyzioterapeut ujistil, že se chůze bát nemusím, ale mám si ji dávkovat opatrně, že v mém případě by se nebál jít ani 15 kilometrů. Hlavně s respektem k aktuálnímu stavu dolních končetin.

Nakonec vyhrává delší trasa po hřebenu. Z autobusu na autobus, relativně rovina, žádné hrozné stoupání, přijatelných třináct kilometrů. Počasí slibuje nádherné výhledy s oblaky plujícími nad krajinou, což bych v lesích nijak neocenila.

Praděd.

Vyjíždím autobusem v 7:45, je stejný jako bych jela na výlet ke Zlatým horám, takže se můžu ještě cestou rozhodnout a vystoupit dřív. Nevýhoda je ta, že tento spoj o víkendu nejezdí. Když pojedu do Zlatých hor zítra, místo šesti kilometrů převážně z kopce budu muset trasu natáhnout na deset a přidat třista výškových neznámým terénem. Co už. Dva delší výlety po sobě snad zvládnu.

Na zastávce Karlova Studánka, rozcestí Hvězda mám přestup na autobus 981, který mě vyveze až nahoru pod Praděd do výšky 1300 metrů. Zastávky se správným číslem autobusu a správným jízdním řádem tu jsou dvě. Jedna na křižovatce silnic pod parkovištěm pro návštěvníky a druhá nahoře nad parkovištěm pro návštěvníky. Ze zastávky na křižovatce, kde mě vyhodí první autobus, není vůbec vidět. Samozřejmě správná je ta, která není vidět a kdybych neměla 15 minut na přestup a nešla se projít na sluníčko, tak ji vůbec nenajdu.

Výhledy z Pradědu (1491m) do okolí jsou luxusní. Oblaka plují nad krajinou a poskytují přesně tu nádhernou podívanou, v jakou jsem doufala. Nahoru k vysílači s restaurací se šinu pomalu, nechci nijak přetížit nožky hned na začátku. Nahoře posvačím, posedím a když se vracím dolů k rozcestí, potkávám část osazenstva autobusu. Asi to vnímání rychlosti je dost subjektivní.

Na Červenohorské sedlo

Protože haxny neprotestují, pokračuju po červené na Červenohorské sedlo. Autobus tu jezdí po dvou hodinách a počkat můžu v restauraci nad zastávkou. Dává mi to pocit klidu, že můžu odpočívat a zpomalovat podle potřeby a nebudu v časové tísni.

Trasa po hřebeni je převážně asfaltová, ale i těch pár kilometrů kořenů a štěrku jí dodá punc pěkného výletu. Autobus stíhám dřívější, takže se dešti na hřebenu spolehlivě vyhnu.

Zpět v Jeseníku jdu z nádraží jinudy a rovnou kolem pizzerie, kde zahlédnu piktogram označující bezlepkovou variantu. O 15 minut později si už odnáším kalorickou bombu v krabici s sebou a v kavárně vedle ještě pořizuji skvělé mandlové brownies, které sním jako překrm rovnou před kavárnou. Odpoledne přichází dešťová vlna a podle toho, jak mě silné bušení deště do střechy v noci budí, doufám, že se vše vyprší a zítra se proti plánu vyjasní.

Sobota.

Mám štěstí. Opravdu se vyjasnilo. Odjíždím v 7:45 s autobusákem, který má na okně liščí ohon. Vyhazuje mě na zastávce Zlaté Hory – Hodní Údolí, odkud vyrážím na dnešní výlet kolem kaple svaté Anny z roku 1891, ve které se modlívali místní horníci. Jako jediná se ze čtyř kaplí v okolí dochovala, i když ve zuboženém stavu. Zdařilá rekonstrukce po roce 2016 dala kapli prosklenou střechu a navrátila ji do funkčního stavu, ve kterém může přetrvat další desetiletí.

Opodál piji ze studánky svaté Marty chladivou a osvěžující vodu. Stoupám do kopce, sluníčko má sílu, ale jen pomalu vysušuje mokrou trávu po nočním slejváku. Boty mokré, ramena spálená. Naštěstí jdu většinu cesty stinným lesem, který mi poskytne příjemný stín.

Mým cílem je poutní kostel Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), kam docházím kolem nové křížové cesty přesně na začátek bohoslužby. Náhoda? Na bohoslužbě jsou věřící ze Zlatých hor a já tam s batohem a holemi moc nezapadám. Přesto když po mši přichází na řadu pozdravení s bližními, natahují se i ke mně.

V dálce není vidět Praděd

Myslím, že tento nečekaný duchovní zážitek si mě v tento den a v tento okamžik zavolal sám, abych mohla myslet na ty, kteří odešli i na ty, kteří tu ještě jsou.

Z poutního kostela klesám z kopce kolem staré kamenné křížové cesty z roku 1918 a na náměstí ve Zlatých horách zahlédnu skupinu poutníků, která byla přítomná na bohoslužbě. Těší mě, že šli pěšky stejně jako já. V cíli mé trasy, na náměstí Zlatých hor, mě čeká barokní sloup se sochou sv. Josefa Pěstouna z roku 1731. Jak symbolické. Můj tatínek Josef se svojí partnerkou zajišťovali pěstounskou péči odloženým miminkům. 

Ve Zlatých horách nastupuji do autobusu s liščím ohonem. Stejný autobus má poprvé nového řidiče. Doveze mě až do Jeseníku, kde mohu v klidu a s večeří na svém pokoji vstřebat myšlenky a zarovnat volné a neukotvené záhyby mojí duše, které někdo vytrhl z ukotvení a teď volně vlají a nikam nepatří. Čeká mě tu poslední noc a zítřejší dlouhá cesta domů a do reality všedního dne, kde není dost prostoru rozjímat o věcech, na které mysl potřebuje čas. 

Poutní kostel Panny Marie Pomocné

Děkuji Ti časoprostore, že jsem mohla být v přesný čas na přesném místě. V místě, které mi maminka před více než 20 lety vytyčila jako skvélé místo na dovolenou a já do něj v minulosti jen povrchově nahlédla.