Vandřík přes Novohradské hory, přes louky a pastviny, nacházející se v podhůří a v krajině přilehlé zalesněným hraničním kopcům. Zachovalé přírodě, která zůstala roky bez zásahů člověka díky poloze v bývalém pohraničním pásmu, se prostě nedá odolat.
Stromy před náma prosvítá do oranžova zbarvený západ slunce za horizontem Kraví hory. V korunách stromů se prohání vítr. Sedím v měkoučkým mechu, do zad mě i přes vestičku studí vítr a na břiše mě hřeje čočkový daal, který zrovna bobtná a cucá vodu. Kluci mají tříchodovou večeři s osmahnutou cibulkou, prostě jiná liga. Máme za sebou jen dva pěší kiláky, ale taky celej pracovní den a několik hodin v autě… A tma už přece jen padá rychleji než su zvyklá z léta. Dneska to spaní bude trochu z kopce, ale na tu bídu jsme našli celkem pěkný místo.
Konečně pohodový večer. Nikdo si mě nevšímá, nic nemusím, jen ležím, odpočívám a poslouchám kluky. Spolu a přece sama. Takhle to mám nejradši. Položená v měkkým mechu, objímá mě vůně jehličí a mezi stromy probleskují hvězdy. Napůl zalezlá ve spacáku je pozoruju, dokud mě únava nedonutí sundat brýle.
Den 1.
Po ránu nás čeká úzká zarostlá cestička přes kořeny, skály, kameny a měkký bahno nacucaný vlhkostí z protýkajícího potůčku. Vysoký ostružiní a maliní zatrhává gatě i trika a větvičky jehličnanů, rostoucí za sluncem a teda do cesty, zavazí v průchodu a pomalu a nenápadně zužují prostor pro lidi.
Skalnatý vrchol s lavečkou láká k posezení, ale výhled je zarostlý stromy a vykukuje zpoza nich jen šedivá zamračená obloha. Mylně toto uskupení balvanů pokládám za vrchol kopce, ten je až o kousek dál. Široká lesní cesta nás dovede k rozcestníku, u kterého jsme na nejvyšším místě dnešní trasy. Vrchol kopce Vysoká, 1034 m. Cesta dál zůstává široká a pohodlná. Je lemovaná mechy, kapradím i borůvčím. Stromy jsou porostlé jemným mechem a tvoří hustou korunu větvoví. Ostružiny a maliny jsou tu obsypané, takže nikdo neodoláme a dopřáváme si hody. V půlce září mě hojnost lesních plodů překvapuje a u turistických cest bych čekala nejočesanější keře. Plná hrst ostružin, to jsem už roky nezažila. A není to na tomto výletě rozhodně poslední hrst, která mi končí ve chřtánu.
Vysoký mech a načechraná tráva tlumí moje kroky v hustým smíšeným lese. Občas mech i tráva schovávají nenápadný bažiny pod svýma měkkýma peřinkama, ale naštěstí zvládám přejít suchou nohou. Poslední metry k přístřešku na hrázi, přes kterou kluci přeběhnou hbitě a beze strachu, mě dělí od vytoužené pauzy. Kroužím kolem přepadu hráze jak hladovej sup, až se nakonec hecnu a překonám ho nakonec taky. A dokonce mám i na druhý straně obě boty pořád suchý.
Střídáme akorát u přístřešku na hrázi rybníka Zlatá Ktiš, zbudovaného v roce 1789 jako zásobárna vody, párek cyklistů. Zlatá Ktiš sloužila také jako splavovací nádrž při plavení dřeva z novohradských lesů a v soustavě osmi dalších nádrží, které postavil rod Buquoyů, byla s rozlohou přes 5ha největší.
Svačíme a já brousím s foťákem kolem. Vážky, jeřabiny, zelené stromy odrážející se na hladině rybníka jen mírně zvlněné větrem. Přichází podzim. Drobný žlutý listí z břízky mi letí pod nohama, a přestože je den ještě teplý, ráno už je chladno. Poletující žlutý lístky z jinak ještě zelených stromů jsou předzvěst, že léto už se chýlí ke svému konci, a za pár týdnů už budou větve úplně holý.
Žofín. Přesněji penzion a restaurace Lesovna Žofín. Milá obsluha, skvělý horký vývar a borůvkový knedlíky. Vzhledem k tomu, jak rychle prochládáme venku na terase se zatahující se oblohou a zvedajícím se větrem, moc se nezdržujeme a ukrajujeme kilometry kolem Huťského potoka, kterým se splavovalo dřevo z Huťského rybníku, založeného v roce 1784. Dneska jsme nějak zmožení, odpočíváme u rybníka a já lovím vážky a další pauzu máme hned v Pohorské vsi. Podle mapy tu snad není nic, ale v realitě běžného života tu je obchůdek, který zavírá v 16:00. V 15:58 do něj naskáčeme pro pivko, gumové medvídky a džus. Vodu nekupujeme, což je chyba, protože nám na bivaku nakonec chybí. Studánka u myslivecké chaty pod severním svahem našeho spací kopce je totiž úplně vyschlá a tak nabírám aspoň vodu z potůčku, tekoucího poblíž. Co se převaří, toho se nebojím, pokud zdroj není špinavý a neteče mezi poli.
Doppler. Jelení vrch. 956 m. Vrchol s přístřeškem a naprosto nulovým výhledem. Směs překvapení a zklamání. Když jsme se sem konečně vyškrábali, natěšení na ten super výhled, co slibovala mapa, čeká nás jen realita rychle rostoucích smrků a náletovek. Až bude mapa příště slibovat výhled, nezapomeňte si ověřit, ze kterýho je ta mapa století. Tento vrchol býval v době existence střeženého pohraničního pásma nejvyšší dostupný vrchol Novohradských hor a v posledních letech z něj bylo možné vidět i Sněžku či Šumavu. Toto vše se dozvídáme ze staré poničené cedule, která mimo jiné vysvětluje, že daleký výhled byl umožněn částečným odlesněním svahu ve spolupráci s orkánem Kyril, který v roce 2007 řádil tak, že výhled ještě trochu rozšířil. V roce 2020 tu ale není vidět zhola nic a bujná vegetace si už začíná nárokovat omšelou naučnou ceduli i celkem zánovní přístřešek. Než si za cvrkotu cvrčků uvaříme večeři, trochu se rozestoupí šedivé mraky a ukáží se kousky modré oblohy. Jeden by čekal krásný večer po zachmuřeném dni, ale bohužel si to všude kolem nás začíná nárokovat i vlhká mlha. A kde je vlhko, tam je i vlezlo. Nejvyšší čas se zachumlat do peří.
Den 2.
Ráno si ohřívám ruce o teplý čaj. Mlha, která nás včera večer obklopila, se rozhodla, že se jí tu líbí natolik, že tu už zůstane, a tak balím mokrej tarp a odmítám se vzdát vestičky na první kilometry. Prestože je to z kopce, tělo zahřáté pohybem mění svůj názor a vestičku můžu sundat hned u první zastávky, kterou je vydatná studánka sv. Filipa Benitia. Dnešní cesta je pohodová. Relativně rovná v chladném ránu s výhledy přes louky. Když se začíná oteplovat, přichází i kopce, ale cesta se schovává v chladném stínu mohutných lesů.
Lesy nás vedou až ke křížové cestě na Cetvinách z roku 1883, která vede od kostela Panny Marie až k jeskynní kapli Panny Marie Lurdské z r. 1892. U posledního zastavení vyvěrá zázračná voda ve studánce, takže neváháme a osvěžíme se. Křížová cesta nás zavedla až k hranicím s Rakouskem, vracíme se tedy kolem hranicemi protékající Malše zpátky k obci Cetviny, kde svačíme přímo v centru komáří líhně s výhledem na kostel Narození Panny Marie, který jako jediný připomíná obec zaniklou po zřízení hraničního pásma v roce 1956.
Válíme se na louce u cyklostezky, na níž jsme nepotkali ještě ani nohu. Komáři tu nežerou tolik, je tu pohodička a šumí vítr v korunách břízek. Moji sofistikovanou zkratku radši neriskujeme, jsou tu všude pastviny a tak se volíme bezpečí značené cyklostezky. Zatímco svačíme, krokem kolem nás projede auto a pak si k nám trochu couvne. Co asi řidič chce? Nic, ale sbírá houby a jednu zajímavou zahlídl u nás. Za vystoupení z auta mu ale evidentně nestojí. Dolní dvořiště? To je prý kousíček… přemýšlím, když další dvě hodiny šlapem nekonečnou cyklostezkou, jestli ten pán šel někdy pěšky. Cesta je úmorná spíš kvůli asfaltu, jinak se výhledy přes pastviny na zalesněný kopce nemaj šanci omrzet, když je k tomu kýčovitá obloha.
Dolní Dvořiště. Podle mapy tu je několik hospod, v reálu jen jedna jediná. Zbytek je zavřený podle vzezření evidentně několik let. Přeživší podnik Selský dvůr nás překvapuje výběrem, obsluhou i chutností. Líp to dopadnout nemohlo a s nacpanými břichy si jdeme užít sprchu, měkkou postel a dokoupit nějaké zásoby do místní vietnamky.
Den 3.
Mlha. Svět kolem má přesně dvě barvy, černou a šedou. Mlha sedí na loukách a jen hodně neochotně pouští do svého světa první paprsky slunce. Když ale podlehne, slunce rychle přebírá vládu. Když asi po hodince chůze dosáhneme Rychnova nad Malší (a otevřeného COOPu), jsme už totálně uvaření a neváháme zaběhnout pro studené pití. U obchodu je zdá se centrum dění, je tu snad celá vesnice a taky potkáváme vlastně jedinkrát za celou dobu partu na vandru. Studené osvěžení je třeba, protože nás čeká dlouhý úsek po silnici, ale naštěstí je málo frekventovaná a stíněná stromy. Když sejdeme konečně dolů k řece, máme možnost dobrat si ze studánky vodu. Malši tu jen překračujeme, a co jsme sestoupali, to zase lezem nahoru ke zřícenině hradu Louzek, postaveného na přelomu 13. a 14. století. Kdyby nás většinu cesty nestínily stromy, určitě bychom se uvařili a tak dáváme zaslouženou obědovku na posezení pod hradem. Les je tu plný hub a taky se zjevuje nejeden houbař.
Tady začíná dnešní pošušňání. PP Horní Malše se táhne na úzkém území kolem toku řeky Malše, která je mmj. přítokem Vltavy, už od míst, kde vstupuje na hranici ze sousedního Rakousta až do Kaplic. My máme příležitost jen na poměrně krátkém úseku sledovat její tok, ale je to pastva pro duši, oči i uši. Voda šumí, lesy jsou plné kapradin a mechů, v hlubokém zařízlém údolí je chladno a liduprázdno. Je to svět ptáků i hub a jeden z nejkrásnějších úseků naší cesty. Z údolí je ale potřeba vylézt i na denní světlo a ověřit, jestli je pořád vedro na padnutí. Bohužel je, ale přesto se někteří z nás přemluví k tomu vylézt si do kopce na rozhlednu. Naštěstí bez krosen. Kopec je v tom vedru úmornej, 30. metrová rozhledna Hradišťský vrch ale stojí za to. Je z ní kruhový výhled do okolí, jsou vidět i Alpy. Kdyby nebyl takový opar, je vidět i Dachstein. Jinak je fakt děsný vedro, jsme úplně zmožení a poprvé fakt litujeme, že ve vesnici Hradiště pod rozhlednou není žádná hospůdka, občerstvení, prostě nic, protože voda nabraná ráno u studánky v nás mizí nějak moc rychle a tohle byla naše největší naděje na možnost vodu dobrat. No nic, tak pokračujem dál ke zbytkům gotického hradu Sokolčí, který se tyčil na ostrohu vysoko nad řekou Černá nad přehradou Hradiště. Hrádek Sokolčí, pustý už v 16 století, mám vyhlídnutý jako možné nocoviště, ale nevychází vůbec na kilometráž, takže už při plánování jsem jej zavrhla. Naštěstí. Tolik mravenišť na jednom kilometru čtverečním sem snad v životě neviděla a stačí se na minutu zastavit a mravenci už jsou v botách a na ponožkách a derou se okusovat lidské maso. Tady bychom se rána určitě nedožili, i když lesy jsou tu krásné a jehličnaté, přímo vybízející k noclehu.

Výhled na Novohradské hory
Dneska toho už máme docela plný brejle a poslední kilometry po cyklostezce spíš jen šlapeme a těšíme se, až konečně padneme na první rovný místo, který najdem. Nakonec se musíme spokojit s nerovným místem, ale aspoň, že nemáme lože z kamení. V blízkém penzionku je svatební veselí, takže místy máme o zábavu postaráno i my. Na bivak naštěstí doléhají jen zvuky od hlučných hostů, co opustili penzion, ale muzika tu slyšet není. Zato jsou slyšet celou noc zvířata, jak je místní les živý.
Den 4.
Ráno je konečně příjemně chladno, tak si u ranního čaje vychutnávám štěbetání ptáků. Příjemný klid občas naruší bzukotem moucha, prolétající mi kolem hlavy. Poslední den… Jak já ty poslední dny nemám ráda, protože to značí, že místo lesa bude zase práce. Chtěla bych les… chtěla bych v něm zůstat a jen chodit, spát, jíst, ležet na louce a nechat se šimrat trávou do holých nohou nebo pod celtou poslouchat bubnování deště. Odeženu mouchu a s posledním lokem čaje se jdu obout.
Dnešek je ve znamení skalnatých cestiček a balvanů. Suťová pole a kamenné útvary jsou dominantou oblasti PP Vysoký kámen a stejnojmenného vrcholu. Ostružiny tu jsou zvlášť slaďoučký a černý a nikdo sem na ně nechodí. Ztratit se klukům ve skalách na ostružinách není vůbec těžký, naštěstí si moc doma nestudovali mapu a tak mě potřebují, aby trefili k autu 😉 Na vrcholu Vysokého kamene se potkávám s místním běžcem, který si dává tatranku a ochotně mi ukazuje Kuní i Kraví horu a vpravo od nich Vysokou, kde jsme spali první noc.
V lese na kamenných cestičkách není ani památky po ranní rose, které jsou plné louky nad Benešovem. Ranní slunce nemá sílu je ještě vysušit a tak jsou první kilometry posledního dne ve znamení mokrých bot a nemožnosti si na chvíli sednout a odpočinout.
Svačina v Benešově nad Černou se vyznačuje sezením na podstavci svaté sochy v kostelním stínu sv. Jakuba z roku 1332. Na náměstí je v mapách neznačená vietnamka, takže občerstvení zaručeno i bez nutnosti nořit se do uliček města a hledat Flop s možným nedělním prodejem.
Cesta přes Zaječí a Cikánský vrch vedou krásnými lesy plnými mravenišť. Mravenci se to hemží všude v jehličí a stačí se zastavit na fotku a už lezou po ponožkách. Včera večer jsme s bivakem měli fakt štěstí, když si tak uvědomuju dnešní i včerejší mravenčí teritoria.
Husté lesty nás vedou celý zbytek cesty. A zase tu není ani noha. Z pramene Svinenského potoka nabírám po únorným asfaltovým úseku studenou vodu, aby se poslední náročný stoupání na Kraví horu stalo snesitelnější. Kopec je táhlý a vedro neúprosné. Mohla bych rozhlednu na Kraví hoře vynechat. Přece jsem tu byla v roce 2009… ale kdeže. Pak by mě to určitě mrzelo, takže šlapu až pod rozhlednu – bývalou vojenskou hlásku z roku 1988, i po schodech vysílače na plošinu s výhledem, která je od roku 2001 přístupná veřejnosti.
Je vedro, opar a i ty stromy jsou nějak vyšší, takže dech beroucí fotky z rozhledny nemám. Vlastně jsem málem zapomněla vyfotit i rozhlednu, protože už očima hledám cestu k autu a nemám čas myslet ještě na focení. Skalní útvary cestu po značce pěkně schovávají, ale nenecháme se zaskočit a nakonec si cestu přes kameny, balvany a skalní zídky přece jen najdeme. Žádný bludný balvan mě nezachránil před cestou domů…
Ach………….. tak to je jediný, co tentokrát řeknu! Protože prostě… NOVOHRADKY!! Miluju je nejvíc a letos jsem tam nebyla ani jednou jedinkrát a tak Ti Mawe díky, za tenhle malej výlet. Aspoň jsem nakoukla takhle, jak se tam mají. A co Zvon Setkávání, ten je co?
Jojo, je krasnej a velikej, su rada, ze sem ho mohla videt aspon takhle:) novohradky sou proste krasny a zamilovala sem si je uz poprve… a na podruhe me jen usvedcili ze za to stoji:)