A hádali jste, ze jsem nás odvezla 30km sama autem? Samozřejmě za dozoru majitele auta a hlavního vozky, od nějž jsem dostala nabídku si zařídit po liduprázdných okreskách v ospalém sobotním dopoledni. A přestože vůbec neřídim, nabídky jsem využila a na těch prázdných silnicích si to i užila.

NS po stopách posledního vlka na vysočině.

Tento víkend patří vlkům. Nebo spíše jednomu konkrétnímu. Poslednímu zastřelenému vlkovi na vysočině, jemuž je zasvědcena naučná stezka po stopách posledního vlka na vysočině.

Některá místa stezky znám, ale celou jsem ji nikdy nešla. Je půlka března a na jižní Moravě všechno kvete. Kam jinam vyrazit, než do míst, kde se zima ještě loučí s krajinou a nekvete tam snad vůbec nic? Protože ať se snažím prstem po mapě jezdit sebevíc, lepší okruh nenacházím.

Kaplička Pohledec.

Vystupujeme do slunečného dopoledne a hned vyrážíme na 33 kilometrů dlouhou naučnou stezku, která by nás měla zavést krajinou Nového Města na Moravě až k památníků posledního vlka na vysočině. Stezka začíná v Maršově a má mít celých 7 zastavení, ovšem jakým jde směrem, to jsem nezjišťovala. Přece je jedno, v jakém pořadí budeme číst cedule, většinou na sebe informace přímo nenavazují.

Vyrážíme z obce Pohledec a pohledem nás přitahuje zasněžený Harusův kopec se stojícím vlekem. Je to jediný sníh v širém okolí, zbytek po umělém zasněžování. Země a cesty, po kterých kráčíme, jsou spíše mokré a pod povrchem ještě zmrzlé. Ani toho bahna není tolik, kolik bych čekala.

První zastávka je v obci Maršov. Na mapě je to nenápadná dědina, dokud mi Petr nepřipomene, že v ní je skvělá hospoda Maršovská rychta, ve které snad 30 let nebyl. Moment. To jméno znám. Já tam taky sice tak 30 let nebyla, ale když se bílá budova hostince vyloupne ze silnice, vím, že je to ona. Jezdívali jsme sem jako děti s rodiči na běžkách od známých, dali si smažák a jiné dobroty a běžkovali jsme zpět. Naši první šelmičku Elišku pak tatínek vozil v batohu, když už ji kilometry ve vysokém sněhu zmohly.

Podběl.

Tady se zastavit prostě musíme. Příjemné prostředí, normální ceny a milá obsluha. Tohle místo musí milovat lidé i dnes. Dát si pauzu hned po prvních dvou kilometrech je nezvyklé, ale aspoň už nám nekručí v bříškách. Pokračujeme kolem běžkařského areálu v Novém městě, kde je hromada sněhu, na kterém si ještě běžkaři užívají poslední zimní radovánky. Výška sněhu na dráze mi sahá skoro po ramena.

Při stoupání do prvního pořádného kopce se celkem zahřejeme, ale na vyhlídkovém místě Bílá Skála nás za odměnu žádné dechberoucí výhledy nečekají. Jen kousavý vítr se zakusuje do odhalené kůže, když zastavíme na čaj. Pokračujeme tedy až na Tři studně, kde plánujeme delší pauzu s obědem v restauraci Sykovec.

S chutí se vrhám na katův šleh nezahuštěný moukou, přestože Petr má nějaké poznámky o typickém 90’ podniku. Ale i tady máme štěstí na milou a ochotnou obsluhu.

Vlk u Medlova.

Sluníčko už má sílu, ale silný fučák nás nenechá sundat si bundy. Vaříme se ve vlastní štávě, ale když zajdeme do stínu, vítr má takovou studivou sílu, že by to chtělo okamžitě přiobléct. Vychytat dneska vrstvy je v podstatě nemožné.

U Medlovského rybníka je dřevěná socha vlka, kterého bez váhání škrabkám na zádech a hladím na náprsence. První vlčí znamení, že jdeme správně.

Čeká nás stoupání do nejvyššího body naší trasy. Přes kořeny a kameny stoupáme jehličnatým lesem až na Paseckou skálu, na kterou se musí vylézt zábradlím zajištěnou cestou. S krosnou to nahoru nejde ideálně, ale nakonec se tam vyškrábu.

Námrazová stanice.

Na 14. km si dáváme pauzu. Petr nechtěl přístřešek u silnice, aby koukal na auta, tak koukáme do krajiny přesně podle jeho přání. Vítr zase ukazuje svoji sílu, i s péřovkou jsem po chvíli úplně ztuhlá.

Přístřešek na 14. km má ale jedno bezvýznamné plus. Je tu první cedule z naučné stezky, s pořadovým číslem 3. Už nějakou dobu přemýšlím, kde se nachází oněch sedm zastavení a proč jsme žádné nepotkali, když jsem odměněna rovnou dvěma cedulemi naráz. Jedna je čitelná mizerně, druhá v podstatě vůbec.

Mizerně čitelná cedule pojednává o stožárech ve Studnici, na které vidíme z přístřešku. Na lanech natažených mezi stožáry se měřila velikost námrazy. Zajímavostí je, že pokud je na turistickém rozcestníku šipka s infem o naučné stezce, zásadně je jen do směru, ze kterého jdeme. Jít naopak je zřejmě nežádoucí, protože na takovém rozcestníku sice díky značce víme, odkud jsme přišli, ale nevíme, kam máme po vlčích stopách pokračovat.

Pasecká skála.

Klesáme do obce Odranec, kam v roce 1619 dopadl meteorit. Sluníčko se začíná klanět k obzoru a najednou nám bundy proti větru a lezavé zimě nestačí. Jsme na vysočině, tady pořád ještě vládne zima.

Na vrchol Metodka v březovém hájdu docházíme se západem slunce. Je tu umístěn památník z roku 1975 na památku padlým partizánům skupiny Miroslav Tyrš a slezinu tady mají místní kluci na motorkách. Nejsou to žádní drsňáci, na moje „ahoj“ dostávám nesmělé „dobrý den“.

Šero a vítr nás doprovází až na místečko, kde chci přespat. Asi mi mělo dojít, že když je na kopci, abychom měli luxusní východ slunce, tak to na vrcholu bude jako ve větrném tunelu. Ale když už jsme tady, přesouvat se nebudeme. Je po západu slunce a v nohách máme 22 km a do tmy se nám nechce. Alespoň vyzkoušíme, kolik toho vydrží naše přístřešky. Odměnou nám je zastavení č. 2 naučné stezky přímo na přístřešku, ve kterém veřeříme. Tady jsou cedule také dvě. Obě zcela zčernalé a kompletně nečitelné.

Co jde vidět ze západu slunce nad Odrancem.

Nevadí, aspoň ten východ slunce odtud bude úchvatný.

Je zataženo a oblačnost sedí přímo na kopcích. Vítr fučí snad s větší intenzitou než včera a vstávat na východ slunce bylo zcela zbytečné. Ale ve větru si můžu aspoň pouštět draky. Petr mluvil u Studnice o kytové louce a tak improvizuju. Moje plachta na zem má obdélníkový tvar a ve všech čtyřech rozích je připevněná šnůrka s očkem. Co když zaháknu jednu stranu za levou ruku a druhou za pravou a udělám si provizorní paraglide? Když se do skoro dvoumetrové plachty opře vítr a celou ji napne, mám co dělat zvládnout alespoň pár kroků proti větru. Stačí jen poskočit a představuju si jak se vznáším nad krajinou a letím vlčí smečce pádicí nad krajinou neslyšně v zádech.

Památník posledního vlka, který zřejmě nebyl posledním zastřeleným vlkem, nás čeká hned ráno. V roce 1830 si mysleli, že zde zastřelili posledního vlka na vysočině a jeho tělo je vycpané na hradě Pernštejn. Plyšová FeTi drží u památníku minutu ticha za své bratry a já rozjímám opodál.

Památník posledního vlka.

Čeká nás snadný úsek, pořád rovně. Bohužel hned za zatáčkou se ztrácíme v bažinách rozrytých divočáky a chvíli trvá, než najdeme správnou cestu.

Naučná stezka posledního vlka vede celá po turistickém značení, ale zdá se, že značení KČT následuje příkladu naučné stezky. Vytvořit a zapomenout. Přitom si dovedu představit informace o vysočine a o pohybu vlků v tomto kraji. O historii pastvy a zemědělství a jak bylo těžké pro hladové lidi i hladové vlky žít v těsném sousedství. Stezka evidentně nikoho nezajímá a nikdo ji neudržuje, což je škoda.

Za Zuberským rybníkem dáváme pauzu v rekreačním středisku Jasenka. Prochází rekonstrukcí a provoz má omezený, přesto se pro nás najde teplé jídlo i před 10. hodinou a vlídné slovo a milý úsměv dostáváme bonusem. Asi jsem si neměla dávat tu tříchodovou snídani, ale statečně to všechno spořádám. I proto, že mi paní kuchařka udělá na přání perfektně propečený a křupavý hranolky a ty nenechám, i kdybych měla prasknout.

Vávrova skála.

Na 30. kilometru čeká poslední cedule naučné stezky s číslem 1. Rulová Vávrova skála ční jako zjevení na pastvinách, kde není jediný další kámen. Dozvídáme se, že první písemná zmínka o Pohledci je z roku 1348 a byl prodán s okolními obcemi pánům z Boskovic jako majetek k hradu Zubštejn.

Vandr vysočinou to byl povedený a pohodový, ale dohledat informace o naučné stezce jsem si nakonec musela z domu. A tak vám tu kopíruji jednu fakt zajímavou informaci, kterou jsem se na internetu dozvěděla o posledním vlkovi na vysočině:

Nyní je vlk už v depozitáři. roku 1986 byl vycpaný umístěn na hradě Pernštejně. Poté byl uložen do depozitáře hradu. Kuriozitou je důvod – prý ho návštěvníci hradu hladili tak, až ho poškodili – poslední vlk Vysočiny byl tedy lidmi vyhlazen hned dvakrát.
https://www.zdarskycr.cz/zastaveni-3.php