DEN 1.

Plán na pátek byl jasný. Dobít Šerák a užít si luxusních výhledů. Bohužel i počasí mělo svůj plán a tím byl nepřetržitý déšť už od včerejšího odpoledne. Vyrážíme v nepromokavém oblečení, pařit se do 600 výškových metrů na 7. kilometech dlouhého stoupání. Jemný a vytrvalý déšť nám nedává pokoj ani oddech, ale velké oteplení z kraje února alespoň znamená, že se tu neškrábeme na sněžnicích.

Stoupáme a pod námi se otevírá pohled na Lipová Lázně

Stoupání je dlouhé, déšť vytrvalý a svědění mých nohou otravné. U Obřích skal se nasvačíme, k cíli je to jen kilák a většinu výškových máme za sebou. Odpočaté tělo i mysl by mělo s radostí vyrazit dál do stoupání, po kterém valí proudy vody, ale realita je jiná. Rozhodujeme se zkrátit trasu a sestoupat du Ramzové na vlak, kterým se přesuneme do Ostružné na plánované ubytování.

Někdy to prostě nejde tak, jak si člověk představuje. Klesáme spíš potokem, než cestou, který podmáčí vše na kamenitém a bahnitém svahu cestou k rozcestí “Pod Obřími kameny” a pak volíme jistější cestu po cyklostezce.

Obří skály.

V restauraci Bonera v Ramzové dostávám kuřecí steak s bramborem a ač přirážka je tu za tu porci vysokohorská, servírka je milá a snaží se mi vyjít vstříc ohledně všech mých přání. I obal od směsi na horkou čokolády dostávám k přečtení, jestli je možné uspokojit moji chuť na horký nápoj se šlehačkou. Možné to je a šlechačka tu dokonce není umělá, jak bývá na podobných místech zvykem, takže si svoji horkou odměnu v suchu a teple užívám maximálně.

Vlak z Ramzové do Ostružné jede jen pár minut a tak jsme na ubytování docela brzy. Dává nám to prostor navštívit expozici hudebních nástrojů a pořád jít spát docela slušně.  Expozice je moc hezká, vidím tu třetí harmonium za poslední týden. Normálně jich vidím v průměru za rok asi tak 0, tady mají normální, jaké má dědeček, i nějaké menší a přenosné. Na klavír sice moc hrát neumím, ale jako dítě jsem toužila si na harmonium u prarodičů sáhnout a zahrát, ale nikdy jsme nemohli. Ale v posledních letech jsem příležitost několikrát měla a je to opravdu nádherný nástroj. Mít to doma, asi mě láká umět hrát na klávesové nástroje mnohem víc.

DEN 2.

Po snídani, kterou si můžeme uvařit na pokoji hotelu Skiland, vybaveném rychlovarnou konvicí, vyrážíme na druhou stranu od trati. Včerejšek patřil podhůří Jeseníků, dnešek patří podhůří Rychlebek. Předěl Jeseníků a Rychlebských hor je mezi obcí Jeseník a Ostružná v podstatě rozdělen železniční tratí a silnicí, která ji kopíruje, takže přejít tu z jednoho pohoří do druhého je otázka několika kroků.

Vyrážíme do ranní mlhy a kam až dohlédneme leží šedivý vlhký příkrov. Šlapeme v mlze, po nočním dešti se loňské traviny třpití miliony kapek a při každém zavanutí větru nám z větví padá drobná sprška za krk. Bahno pod nohama čvachtá a klouže. Konečně kráčíme po travnaté louce. Mokré bahno s trávou čvachtá pod nohama a taky klouže. Kloužeme se dvě hodinky až pod vrchol Jelen (799 m.n.m), aby se před námi otevřel nádherný pohled směrem na Jeseníky. Mlha se zvedá a ukazuje úpatí kopců, zvedajících se skoro na dosah od nás. Jeseníky. Někde tam v té mlze je Šerák. Uvidím ho vůbec někdy?

Vyrážíme do mlhy z Ostružné.

Pokračujeme dál a jako na zavolanou se před námi z kopce zvedá pěchotní srub Stm-S 34 Svah. Obejdeme ho 2x dokola a když už odcházíme, přichází proti nám několik trempů. První v řádě mává klíči: “Chcete se podívat dovnitř? Mám klíče!”

Tomuhle neodolá nikdo, ani člověk, co by se za příznivce vojenské historie rozhodně neprohlásil. Pepa nám zasvěceně vykládá nejen o obecné historii opevnění, ale i tomhle konkrétním kousku a ve světle baterek procházíme vlhký ale zachovalý vnitřek. Náhoda, že jsem měla v batohu čelovku pro strýčka příhodu?

Výhled do okolních kopců z pěchotního svahu Stm-S 34 Svah.

Pokračujeme ke srubu Stm-S 33 Lesík, kde dostáváme prohlídku taky. Parta, co nás vzala pod svá křídla tu tento víkend bydlí. Příjemně si popovídáme i s majitelem srubu a vlastně je trochu škoda, že nás čeká cesta domů a nemůžeme se zdržet o moc dýl. Díky Bago, Pepo a Libore! Bylo super Vás poznat.