Mlha na Králickém sněžníku, září 2020

V Bohutíně vystupujem do zamračenýho a zataženýho dne. Je chladněji, jak se sluší spíš na říjen, ale pohybem se zahřejeme snadno. První déšť přichází sotva po hodince chůze, naštěstí je dnes i poslední. Trvá totiž úplně celej den, takže nemám ani moc chuť fotit Kecám, prší asi jenom 6 hodin z 8 hodin chůze, ale to tu chuť fotit stejně nevytrhne. U Křížové cesty Olšanské hory se dokonce jen letmo podívám na pár zastavení a ani se nejdu podívat k dřevěné kapli sv. Martina, ke které vede. Já, která často nenechá ujít ani větší zacházku, když tam čeká něco zajímavého… Mám hlad, ale protivný déšť a absence přístřešku neposkytují vhodnou příležitost ho utišit, dokud nedosáhneme kryté autobusové zastávky v Horní Studénce, kde je překvapivě rušný provoz.

O kus dál, u rybníka Sychrov, do kterého buší kapky, je krásný velký přístřešek, který není v mapě. Jen litujeme, že už jsme najezení a bez dalšího zdržování pokračujeme do obce Štíty. Je pátek kolem oběda, takže jsou otevřené místní obchody i restaurace na náměstí. Horkému čaji nejde odolat, a nakonec se nám daří přečkat v suchu nad obědem docela prudký liják, který sledujeme přes okno z tepla a sucha.

Jednou ale do té sloty musíme i my.

Cesta v lese je rozježděná, bahnitá a tvoří se na ní velké kaluže. Vítr shazuje vodu z listí za krk a tak místy navozuje pocit, že déšť zesiluje. Vstupujeme do oblasti přírodního parku Suchý vrch – Buková hora. Lesy se tu lehce mění, z cest se ztrácí bahno a objevují se kapradiny a zurčící potůčky. Foťák je zamlžený, takže když už ho přece jen nachystám k akci, tak nejde použít. Potůčky se ale stejně schovávají pod kapraďovitými porosty a jen sem tam probleskne malý vodopádek, takže nakonec to ani moc nevadí.

Prší, je mlha a zima. Mám mokrý a nacucaný gatě a ačkoli nepromokavá bunda svou práci odvádí dobře, už su celá promrzlá. Jen mechanicky pokládám nohu před nohu a nedočkavě vyhlížím přístřešek na Červenovodským sedle. Červené podloží a voda jsou všude, žluté bukové listí dokresluje parádní podzimní atmosféru místa, které se jmenuje fakt trefně. Na rozcestí nás místo přístřešku ale čeká celá hacienda s otevřeným krbem. Vaříme si něco teplého do prochladlých těl, a využíváme možnost, že na nás neprší. Ale jak zastavíme, zima neúprosně útočí na chladnoucí svaly. Rychle si dáme aspoň horkou polívku a když v podvečer vyrážíme na poslední kus cesty, je déšť ten tam. Pomalu schnou mokrý gatě a ani do bot nenabírám neustále novou vodu, nejen proto, že cesta se z trávou pokrytých cest mění na kamenné cestičky. Mlha se zvedá jen místy, ale už zběsile fotím všechnu tu krásu začínajícího podzimu, než přijde čas na večeři, horkej čas a zaslouženej spánek.

Na rozhlednu na Suchým vrchu (995m) jsme se nešli mrknout ani včera, ani dneska. Je stejná mlha a stejně nepříjemně leje, akorát je snad ještě větší zima. Cesta po hřebínku tak místy připomíná spíš brod a do hustého lesa a borůvčí vedle vyšlapané cesty se jít nedá. Čvachtáme vodou se snahou o co nejmenší škody, který se snad nakonec i daří.

Včera přestalo pršet o hodinu dřív, než se zdálo z předpovědi, tak si to musíme vyžrat dnes. Pořád mrholí, fučí, je vlhko a vlezlo. Včera to byla jen drobná nechuť fotit, dneska se ani neobtěžuju foťák vyndávat. Prej, že dopoledne pršet přestane… houby. Aspoň ty jsou tu ale všude, mokro jim evidentně svědčí a na plné čáře vyhrávají mochomůrky.

U dělostřelecké tvrze Bouda, jedné z pěti stavebně dokončených staveb v rámci československého hraničního opevnění, je mumraj a živo. V přístřešku jsem si chtěla odpočinout, ale otráveně v tom hnusu šlapu dál, s nikým se v přístřešku mačkat nebudu.

Pokračujeme podzimně zbarvenými bukovými lesy kolem několika dalších hraničních objektů. Na posezení už tu nejsou vhodné podmínky, malé lehce zastřešené přístřešky jsou mokré i na stolech a pořád tam prší, takže si necháme na odpočinek zajít chuť a jen rychle něco zakousneme za chůze. Vlhko, zima, mokro. Zmrzlý a promočený nohy. Proč je zrovna podzim se svýma mlhama a deštěma moje nejoblíbenější část roku, když zároveň proklínám mlhy i deště? Čirý masochismus.

Naší spásou se stává internet a ubytko v nedalekém Lichkově se zdá jako nebeská oáza i za ten ranec, co za něj chtějí. Otázka dne je nasnadě. Vyváží vlezlá hnusná zima a všudypřítomné vlhko ušetřený peníz? Nebo se ta horká sprcha a suchá válenda dnes vyvažuje cenou zlata? 15 mokrých kiláků má svůj happy end, ale evidentně je cena za postel trochu nastřelená. Koho to trápí při pohledu z okna do šedivýho nečasu, když mě do zad hřeje topení, na kterým se suší mokrý ponožky?

Sedím. Já fakt sedím a nemusím vůbec, ale vůbec nic. Jen sníst teplou večeři, zavřít oči a vstřebat dnešní zážitky. A nehýbat se na posteli, ať mě povolená pružina nepíchá celou noc do zad.

Ráno máme vtipnou vsuvku, když kolem nás profrčí zkracovací bus do Horní Moravy. Stojíme trochu bezradně na konečné a jdeme se zeptat opodál stojícího řidiče. Kamsi se smíchem volá. Prý by nás tu zmizelý autobus nenechal, jen si myslel, že startuje z jiné zastávky a k vlaku by stejně dojel, což my samozřejmě nemůžeme vědět, když jízdní řád hovoří jasně. Za chvíli už u nás zastavuje řidič s úsměvem, jestli jsme se báli, že nás tu nechá. Upřímně? trochu jo.

Z autobusu se před náma otvírají výhledy na hraniční kopce, halící své vrcholky do mraků. Těším se na krásný výhledy a hlavně si užívám parádního počasí. Neprší. Děsně fučí, hustá mlha halí všechno do šedivého kabátku a je lehce nad nulou, na září trošku ziminka, ale z oblohy nic nepadá. Cestou do kopce je nám dokonce teplo. Šlapem do něj dobrý dvě hodinky, v mlze a větru a těšíme se na rozhlednu. Sice mi je jasný, že bude vidět to stejný, co poslední dva dny, ale přesto mě zákaz vstupu na rozhlednu Klepáč, (1144mnm), nemile zaskočil. Nicméně i bez rozhledny je vrchol, kterému se říká taky Klepý unikátní tím, že vody z něj stékají do tří úmoří.

Cesta pokračuje po kamenité úzké cestě mezi borůvčím a hustými lesy. Borůvek je tu požehnaně, takže co chvíli ohýbáme naše hřbety, a plníme pupky sladkýma obříma bobulema. V sedle Puchača v 1100 metrech si v přístřešku vaříme horký čaj a obědváme, navlečení do všeho co máme. Ale hlad je hlad.

Začínáme na červené značce potkávat lidi. Je s podivem, že v tomhle psím počasí jich není až tak málo. Naopak sem jich tu snad tolik nepotkala ani v létě. Mlha se pořád nezvedá ani netrhá, zato vítr přidává na intenzitě.

Čeká nás posledních 200 výškových na Králický sněžník, 1426mnm. Šlapem suťovo kamenitou cestou v borůvčí a vítr se nás snaží otočit na zpáteční cestu. Těsně pod vrcholem potkáváme paní, která nás navnadí, že už jsme kousíček a že tam děsně fučí. O pár metrů výš se její doprovod směje, jestli nám už řekla všechno a že máme na vrcholu podepsat petici proti rozhledně, že už tam stojí bagry. Vybagrovaná je už díra pekelná, petice je ovšem k nenalezení. Vítr tu fučí tak, že hned mizíme dolů k pramenu Moravy a ke slůněti, abychom se mezi cáry poletují mlhy vnořili do lesa a unikli na chvíli vlezlýmu větrnýmu chladu.

U studánky a přístřešku Adélin pramen pak chceme v klidu a v sedě doplnit vyčerpanou energii. Už tu je ale parta, rozdělávající spaní. Na lavečku nás v pohodě pustí, ale kamenný přístřešek s pramenem prýštícím vevnitř je akorát vlhká jeskyně, nelákající k přespání vůbec nijak.

Dál už nás čeká jen klesání a neuvěřitelná věc, mezi stromy sem tam probleskne sluníčko. Se sluníčkem se začínají ozývat i zpěvní ptáci, kteří poslední tři dny byli zalezlí. Večerní paprsky tak zpříjemňují cestu na Kladské sedlo, kde funguje domácká hospůdka a veřejné tábořiště. Ačkoli i v lesích těsně před sedlem se dají rovná místa najít…

Snídáme jako páni, sotva se uvaří čaj, začne pršet. Předpověď na dnešek byla bez deště, ověřit radar mě nenapadlo… rychle nahážeme nádobí do batohu a vyrážíme se zahřát prvním a zároveň posledním stoupání dneška. Brzy tu opustíme hraniční zelenou a po červené scházíme z hřebene mlžnými lesy, který padající voda dělá ještě zelenější a který sou plný hub. O jejich jedlosti nejsem přesvědčena, ale to soudím spíš díky nelibému vzhledu, houby nejím, nesbírám a nepoznám.

Definitivní padák z hraničních devítistovek dolů do Starého města pod sněžníkem nás čeká na žluté značce. Cesta se odděluje z lesa a hranou pastvin padáme promočenou trávou z kopce, poprchá a šedivá obloha se klene nad hranicemi. Přesto… když se pod rozcestníkem Krupná otevře les východním směrem, mraky se rozestoupí a před námi se po třech mlžných a deštivých dnech otevře výhled na Jeseníky. Praděd se topí v oblačnosti, ale celý jesenický hřeben nádherně vystupuje a dokonce vidíme už podruhé za čtyři dny několik paprsků slunce, dopadající na Jeseníky. S tímhle výhledem se jen nerada loučím, ale jinak by nám ujel vlak.