SOBOTA 5.6. DEN 22.
Bynovec – Zlatý vrch, odchozeno: 27 km (celkem 405 km)

Dneska nás čeká jen ubíjející vedro. Jemný vánek sporadicky ochladí uvařený a zpocený tělo, ale díky aspoň za ty závany. Z Bynovce sice vyrážíme vzrostlým hustým lesem, ale brzo se za Novou Oleškou dostáváme do asfaltový výhně. Ve Staré Olešce nás čeká překvápko – teplej koupací Olešský rybník, do kterýho se Jára okamžitě vrhá. V mapě je zakresleno několik občerstvení, realita je však značně covidová, takže zas nic.

Je děsný dusno a vedro. Obloha mizí pod záplavou černa. Na dnešek jsou hlášený bouřkový výstrahy a my jsme na hraně oblasti, kde je výstraha už oranžová, a ne mírnější, žlutá.

Rybník Stará Oleška

První hrom a první kapky. S nimi vstupujeme do kapraďovýho údolí – přírodního kaňonu na řece Olešničce. Hluboko zaříznutá cesta mezi vysokýma skalama je určitě ideální místo, kde potkat bouřku, takže mě to hřmění dost znervózňuje. Olešnička si líně teče mezi kapradím a mezi skalama poskytuje po úděsným vedru vlhko, chladno a hlavně bahno. Bahno všude, kam došlápneš. Kličkujeme po klaccích a kamenech i přes místa, kde bahno není tak nacucaný vodou a obdivujeme skalnatý útvary, lemující kaňon. Prásk. Zrychluju. Hromy se odráží jako ozvěna mezi skalami. Dusno houstne.

Slejvák nás chytil u vyústění soutěsky na cyklostezku, po které se v tom dešti trochu líp šlape. Zpevněná cesta nás ale bohužel nedovede ke vstupu do bývalých podzemních továren – skladu PHM, jak doufám. To bychom asi museli spodem do zastavěnýho areálu, což úplně nechceme, a tak zas šlapem zpátky.

V obci Janská nás na malou svačinku v suchu zachraňuje zastřešená zastávka. Hřmí neustále, prší jen místy. Pláštěnku mám hozenou přes batoh v pohotovostní poloze, aby proschla a zároveň byla hned připravená. Někdy totiž nemáme ani pár sekund mezi změnama ze stavu neprší do stavu leje jako blázen. Sleduju na radaru, jak se bouřky vytváří přímo nad náma, naštěstí ale postupují východně od nás. Vlastně je docela fajn být v místě, kde se bouřka teprve tvoří a ne tam, kam jde… Jsme tak pořád spíš na její hraně a ne v epicentru. Přesto to není moc příjemnej pocit.

jedna z chodeb muzea Rabštejn

Procházíme kolem muzea koncentračního tábora Rabštejn s podzemní továrnou se sítí štol, kterou v průběhu 2. světové války razili vězni z koncentračního tábora Rabštejn. U areálu stojí  Černoška (teď ani nevím, zda to není žena afroamerickýho původu) a rázně jde k nám. Podle mapy by ale mezi objekty muzea a řekou Kamenice měla vést cyklostezka do České Kamenice, tak se trochu nejistě na cyklostezku ptám. Její výraz „tady nemáte co dělat“ se okamžitě mění do úsměvu, že jo, že tady jen musíme projít kolem. Trochu mě znejistěla, protože obcházet bych to po silnici fakt nechtěla. I tak je to tu zajímavý, kolem řeky trůní obrovský podzemní prostory a některý jsou dokonce otevřený. U jednoho sedí v autě chlap s vysílačkou a říká, že se tu natáčí film pro Německo. Můžeme tak s chlapíkem v patách nakouknout za jinak běžně zavřený vrata. Ale jen kousek, protože pak tam mají filmaři rekvizity a ty bysme mohli okoukat. Už samotný vrata do prostoru jsou obrovský a tunel, vyhloubenej v kopci, musí být obrovskej. Pořád si u těchto míst nejsu jistá, jestli mě víc láká historická a technická minulost, nebo je lepší všechno to utrpení nechat zavřený za vratama na prohlídkách, na který nikdy nepůjdu…

Na cyklostezce nás překvapuje přístřešek, tak se zdržíme na delší pauzu a konečně se pořádně najíme. Je čas oběda a hodí se mít případnou střechu nad hlavou. Svačíme kousek od bývalé přádelny mecenáše a průmyslníka Franze Preidla, ze které zbyl v podstatě jen komín, který ční nad les.

Pokračujeme kolem zbytků bývalého koncentračního tábora Rabštejn, který vznikl v srpnu 1944. Vězňi byli využíváni pro práci v nedaleké podzemní továrně. Tábor se skládal ze dvou ubytovacích bloků, marodky a márnice, ze kterých dnes zbyly jen základy budov.

Ponorka

Těsně před Českou Kamenicí nás provází děsnej smrad od řeky. Naštěstí mám v tom neustálým vlhku, větru a změně teplot rýmu, tak to tolik necejtím, ale pohled do mapy odhaluje čističku vod. Fuj, rychle pryč! V České Kamenici neodoláme krátkýmu zastavení v hospůdce, ale chceme spíš obchod na dokoupení docházející vody a nějakýho ledňáka. Bouřky už sou v trapu a horký prudký slunko natahuje do vzduchu všechnu vlhkost z trávy a kaluží. Sme ulepení, přehřátí a hyn. A čeká nás kopec.

Výstup po žluté z Kamenice na vyhlídku Ponorka je příšernej, všude je hnusnej jemnej písek, ale aspoň jsme v lese, kde je trochu příjemněji. Dusno je pořád děsný, ale ve stínu lesa by člověk na chvíli zapomněl, že každým krokem generuje víc a víc ulepenosti.

Ponorka. Skalní vyhlídka na vrcholu tří pískovcových věží, které jsou propojeny lávkami. Otvírá se pohled do krajiny a nikde nejsou známky po těžkých mracích, jen takový běžný zataženo. Padá mi šutr ze srdce. Bouřky sou alespoň prozatím pryč.

Nádherný měkce a jemně zelený lesy plný kapradin lemují žlutou turistickou značku. Po bouřce nacucaný bahniska si leží přímo uprostřed cesty. Mokrej písek nebo mokrý bahno, je to skoro nastejno. Jen ten písek trochu míň smrdí. Mraky se dokonce trhají a z čedičovýho vrcholu Jehla (478 m.n.m) se otvírá nádhernej a fakt dneska zaslouženej výhled na Českou Kamenici, Děčínský sněžník a stolové hory v Německu. Jakmile slezu z vrcholu po kamenných schodech zpátky na cestu, začíná mraky prosvítat slunce. Proč musím nahoru dvakrát?

Bratské oltáře

Bratské oltáře s křížovou cestou z roku 1887 byly v roce 2010 obnoveny. Třináct obrázků v dřevěných kapličkách, zabudovaných do pískovcových skal a výklenková kaple Boží hrob je naprosto nádherný místo, kam už v 16. století přicházeli katolíci na tajné mše. Není divu, že v 19. století se místo stalo oblíbeným poutním a výletním místem a zůstalo to tak doteď. Tady potkáváme za dnešek nejvíc turistů, asi šest.

Už máme v nohách docela dost kiláků, ale pořád ještě mám sílu se ohnout pro trochu jahodí od cesty, aby bylo na čaj. Lehce znavení z chození a totálně zmordovaní z vedra šlapeme k národní přírodní památce – čedičovému kopci – Zlatý vrch (657 m),  na jehož úbočí byl kolem roku 1870 vybudován lom. Čedičové sloupce se daly lámat až 6 metrů dlouhé a proto je bylo možné používat například ke zpevňování hrází. Omrkneme monumentální stěnu, jejíž okolí je poseto obrazci z kamení a jdeme si hledat hezký teplý místečko.

NEDĚLE, 6.6. ZLATÝ VRCH. DEN 23.
Zlatý vrch – Milštejn, odchozeno: 26,6 km (celkem 431,6 km)

V noci klesla teplota na 14°C, takže sem byla většinu noci uvařená a spacákem jen zlehka přikrytá. Až tak moc teplý to místečko být fakt nemuselo.

Je ulepená, navlhlá inverze. Když stoupám na kamenný výčnělek pro epesní fotku vrcholu Jehla, vystupujícího nad mraky, zjišťuju, že baterka ve foťáku je kaput. No znova sem teda nepolezu a navíc snídaně už čeká…

Buky na Zlatém vrchu

Za Zlatým vrchem jsou parádní bučiny a cesta přetíná několik pramínků. Dneska bude vody dost, ale i tak nabírám plný láhve. Vedro je děsný a voda se určitě bude ztrácet skoro sama.

Cesta po zelené kopíruje naučnou stezku Okolím Studence, která je moc hezky udělaná a provází nás hlavně přírodníma zajímavostma. Lesy sou převážně bukový a místy z lesa vystupují velký skalní stěny i útvary.  Klesáme k obci Mlýny, kde má být hospoda, ale ještě je brzo a v 10 hodin dopoledne je tu mrtvo. Nevadí, z nějakýho nepochopitelnýho důvodu je v lesích za obcí kolem Černýho potoka fakt vlezlo a vlhko, takže zchlazení přichází tak jak tak, jen to není orosená sklenice džusu. Chvíli kopírujeme Černý potok po nepříjemné asfaltce, ale vynahrazuje nám to neuvěřitelně pískající les, jak se desítky ptáčátek dožadují svýho žvance.

Protože dneska je to nuda a furt jen šlapem po asfaltu, tak je potřeba si dát trochu žůža dobrodrůža a neprošlapanou cestou přes bažiny se vydáváme dobýt skalní stěnu Psí kostel, která je jen kousek od cesty. Vzdálenost krátká, dostupnost šílená. Když mi projede noha skoro po kotník do rašeliny, mám spíš chuť to vzdát, ale pak slyším Járu, jak nadšeně volá, že to našel. A stojí to za to, protože jsme najednou v divokým lese, neupraveným a plným kapradiní. Pár metrů od asfaltu je takováhle nádhera.

Šlapeme po asfaltu. Zase. Je vedro a dusno a nekryje nás už ani les. Batoh je těžkej. Přemýšlím, že se mi nechce ani fotit a snad už ani chodit. Ne že by mě něco bolelo nebo tak, ale prostě necejtim radost. Jen šlapu a těším se na zacházku k hospodě, kterou sem si našla v mapě. Je to sice dál a čeká nás víc stoupání, ale já tu hospodu dneska akutně potřebuju. Mechanicky střídám nohy a protahuju z asfaltu zmožený koleno. A pak ten asfalt z nudnýho lesa zahne na cestičku na louku mezi vzrostlý monstr akáty a mě napadne, že tu možná bude čtyřlístek… A fakt, jeden tu je. A o kus dál další. Ten třetí si dávám do peněženky a přestávám radši hledat:) Taková maličkost a hned mě to zase baví:) Když následuje ještě doplnění vody v roce 2020 zrekonstuované studánce Lesní pramen, nechybí mi snad v tuto chvíli vůbec nic.

Vrchol Klíč

Po žluté padáme dolů do vsi Polevsko a cestou obdivujeme krásnou pravidelnou kupoli, co vystupuje nad okolní krajinu. Klíč. Fakt tam musíme? Vždyť je to jedinej kopec široko daleko! Kolem kostela Nejsvětější Trojice v Polevsku pokračujeme do restaurace Arnultovice v Arnultovicích. Podle map by měli mít steaky a mezinárodní kuchyni a pro mě to je známka větší šance bezlepkové bašty. Ani si nepřipouštím, že by mohlo být zavřeno.

Jídlo! V hospodě! Od Kvildy fakt první pořádný normální jídlo, co není z krosny, když vynechám ten mini burger s hranolkama v Perninku. Grilovaná panenka se slaninou, hromada zeleniny na másle s krásně křupavýma a opečenýma brambůrkama. Paní si nebyla jistá složením hranolek, protože pytle od nich už vyhodili, a tak mi udělali parádní hranolky z brambor. Završuju kopečkem zmrzliny s ovocem a šlehačkou.  Dopřávám si totální hody.

Zbýva už jen 11 km a 480 výškových, z toho Klíč je vzdálen 3,5 km a 300 výškových je na něj. Netuším, jak to ulezu, ale vyrazit musíme. Jára zblajznul kačenu se zelím a knedlíkama, tak je aspoň trochu zpomalenej, pořád je ale rychlejší, než já a cestou na vrchol mě nechává daleko za sebou.

Oběd ještě před chvíli probíhal s asistencí oblačnosti, ovšem následně už cestou na Klíč asistuje jen pekelná výheň a krkavčí krákání. Asi čekají na slabší kusy… Járo, počkej!

Drápu se na Klíč (759 m.n.m). Slunko peče, vzduch se ani nehne. Na troud vyschlý bahnostopy od traktoru, vyježděný do výše mýho pasu. Jedinej strom není v okolí, aby vrhal stín. Takhle vypadá předpeklí. Cesta z hluboké koleje od traktoru přechází v hromadu kamení, jak kdyby někdo jen vyklopil korbu štěrku na cestu. Vedro. Stoupání. Kamení. Oběd pořád ztěžka leží v bříšku. Kladu zvýšenou pozornost na kamenité cestičce v prudkým svahu, a když už se zdá, že utrpení není konce a do závěrečnýho stoupáku mě předbíhá i babička s vnoučaty, tak se vyhoupnu na skalnatý vrchol Klíče a celý Lužický hory se přede mnou rozprostřou jako na dlani. Zapomínám na vedro, odhazuju batoh a zavírám pusu, ať mi do ní nenalítaj mouchy.

Lesní koupaliště, Svor

Na červené za obcí Svor mě u koupaliště z roku 1911 pod travnatým fotbalovým pláckem obklopeným jeskyněma vítá hodně zvláštní déjà vu. Rozhlížím se nejistě kolem a v tom Jára přichází se svým vlastním déjà vu. Poslouchám jeho vyprávění, jak tu asi kdysi byl s kamarády, ale tak před 20 lety a už tenkrát bylo koupaliště v tristním stavu. Asi si to zvlášní místo jen vsugerovávám z Járových zážitku. Já tu rozhodně nikdy nebyla a dám za to ruku do ohně. Jára vypráví, jak se tu tenkrát stavěla silnice, kterou právě přecházíme, a že taky chodili po červené, ale kam je tenkrát vedla?

Vzpomínky se mísí s realitou, noční pochod mladých trampů doprovází naše kroky na asfaltu, do kterýho praží odpolední slunce. Do děsnýho kopce shodně vedou vzpomínky i realita dnešního dne.

Zřícenina hradu Milštejn, založeného asi v půlce 13. století, je vlastně jen kus skály. Kamenná brána ve skalnatým masivu.

Milštejn. Déjà vu. Fakt silnej a neodbytnej pocit, že to tu znám. Že tady jsem byla. Ta brána, ohniště, dokonce i bouda kousek dál po cestičce a zvíře, co hrabe ve svahu a nenechá se rušit naší přítomností. To všechno se už stalo… jen nějak nevím kdy. Snad moje třídní z gymplu, která nás vzala kdysi na školní výlet do Turnova, kterej odtud není při pohledu do mapy tak daleko, by to uměla vysvětlit… víc než 20 let.

Milštejn

Jára běhá kolem a nadšeně vypráví, jak tu byli tenkrát s klukama. Ale já už vím, že si nepromítám jeho vzpomínky, o který se se mnou poslední kilometry dělí a porovnává realitu okolí tenkrát a dnes. Je to moje vlastní vzpomínka, která najednou vytahuje ze zapomenutých koutů mojí hlavy jasný obrysy toho, jak tu jde celá naše třída…

Dneska je to poslední noc venku, i když o tom ještě nevím. Předposlední vůbec. Je vlahý letní večer, ptáci řvou, 20°C při západu slunce a nejde to dolů. Zase nebudu moct spát… to vedro mi hrozně dává. Někde pod svahem něco pořád šustí v listí. Vidět to není, ale hrabat to nepřestává ani s naší přítomností. Přemýšlím, jestli to tu hrabe celejch 20 let, nebo je to jen svědomitej potomek…

PONDĚLÍ 7.6. MILŠTEJN. DEN 24.
Milštejn – Jítrava, odchozeno: 28,1 km (celkem 459,7 km)

Pod skalnatým masivem brány hradu Milštejn je příjemně. Vyrážíme v 7:30 a je tak akorát chodící teplota. Zeleň stromů v měkkým ranním světle žloutne a první kroky jsou pohlazení na duši.

Na cestě před náma projíždí traktor a umetá nám na cestě hlínu, vyschlou na troud, kmeny čerstvě pokácených jehličnanů kmenů, který vleče za sebou. Ach ta vůně! Silná pronikavá vůně jehličnatých silic se mísí s rozvířeným prachem, a provází nás skoro až k nádrži Naděje z let 1937-1938, která sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v okolí. Cestu nám hradí těžební technika, ale naštěstí tu ze silnice budeme uhýbat a v lese je už vyšlapaná cestička, která nás bezpečně dovede na červenou značku pod hrází Naděje.

Těžba v Lužických horách

Hamerský potok v zařízlým ůdolí poskytuje příjemný ochlazení i nepříjemný čvachtavý bahno. V bývalém koupališti Naděje převzali vládu mravenci a tak rychle zdrháme pryč. Cesta se z mírné cestičky kolem potoka mění v římsu, tvořenou hlínou, skalou a kořeny asi dva metry nad hladinou potoka. Kořeny slouží jako madla a záchytný body, zároveň stačí trocha nepozornosti a přivodí pád… Odměnou za překonání římsy nám je zbytek bývalého náhonu, který prý připomíná levády na Madeiře. A to nemusím vytáhnout paty z Čech.

Musím ale vytáhnout paty z lesa. Jak já ten rožhavenej asfalt, kde se není kam schovat, nenávidím. Myslím na můj huňatej kožíšek a počítám kilometry domů. V posledních dnech na mě nějak padá stesk po domovu. To jsem snad ve svým dospělým věku ještě nezažila.

Obci Mařenice s nádherným barokním kostelem svaté Máří Magdalény ze 17. století probíháme. Hospoda je zavřená, není důvod se zde zdržovat. Normálně bych snad měla touhu se jít podívat ke kostelu blíž, ale asfalt je tak vypečenej, že si začíná nárokovat moje boty. Naštěstí nás cesta vede do lesa, kde je všechno vedro rázem zapomenuto. Jemně se houpáme po vrstevnici a zase mě to nadcházející kilometry baví.

Hamerský potok

Oběd. Dneska přesně ve 12:00 v přístřešku u Kočičí studánky děláme oběd. Celou dovču jím míň než bych měla, tak jsem optimalizovala náklad, ať nenosím váhu nejedenýho jídla zbytečně. Dneska mám ale první den fakt hlad. Místo ovesné tyčinky si vařím Decathloní dehydrojídlo, co mám navíc. Mizí ve mě rychlostí světla a tyčinku zakousnu jako dezert. Vody ve studánkách je všude dost, nevyplatí se skoro nosit ani plnou láhev. S odjedeným batůžkem bez hektolitrů vody letím jako pták.

Pěkná pevná cesta relativně bez převýšení a v hezkým lese ubíhá dobře. Tyhle cesty mají nevýhodu, že z nich bolej nohy. Člověk si jen tak jde, zlehka kráčí, mimoděk zrychluje a pak si toho zrychlování všimne, až když nohy protestují:) Průzkumem záznamu trasy později doma zjišťuju, že dneska máme průměrnej pohyb lehce přes 5km/h a v tomhle úseku dokonce 5,8 km/h, což natěžko není vůbec špatný, i když rovinka, že… po ní umí chodit rychle každej:)

Z lesa se dostáváme na louky s motýly, jinak hezkou cestu narušuje pích, pích, pích… jak mi při každým kroku projede kolenem lehká pichlavá bolest… chci jet na ubytko. Chci si tady počkat na autobus a neudělat už ani krok. Chci aspoň svůj vychlazenej džusík!

Když klesáme širokou cestou do Petrovic, v přímce nad stromy si trůní Ještěd. Ještěde, ještě ne. Až zítra. V Petrovicích je hospoda zase zavřená. Džus nebude, ale ani autobus nakonec nebude. Nad mapou se rozhodujeme, že vynechám Loupežnický vrch se zříceninou hradu Větrov a podle situace případně i Popovu skálu. Pak bych to dneska mohla v pohodě dojít, času máme ještě habaděj a na konci dne nás čeká sprcha a postel. To nakonec není tak špatná vyhlídka a ze zbývajících 8 kiláků není třeba mít obavy.

Motýlí a broučí louky

Další motýlí louky a příjemná polní cesta mi vlívají život do těla. Když mám pak prostor chvíli odpočívat a hlídat batohy, než si Jára vyběhne na Loupežnický vrch sám, úplně rozkvetu.

Tobiášova borovice už ale další šanci rokvést nedostane. 250 let starý strom, který sloužil jako orientační bod, byl v roce 2012 z bezpečnostních důvodů pokácen a na místě leží již jen jeho torzo.

Voňavý jehličnatý lesy s borůvčím mi nedají ani pomyslet, že mě snad před chvíli něco bolelo. Skála Podkova, do které svoje kopyta obtiskl dle pověsti čert, ční nad cestou kousek od stejnojmenného rozcestníku. Loupežnickej vrch sem vynechat mohla, ale Popovu skálu? Ani posledních 12 kiláků nezní tak nereálně…

Skalní vyhlídku doplněnou železnými schody z roku 1907 vynechat prostě nejde. A je to správný rozhodnutí. Jehličnatý lesy, borůvčí, skály, kořeny přes cestu zasypaný jehličím, ze kterých občas vyčuhuje kus kamene či skaliska… Jak se dokáží ty momenty totální odevzdanosti tak rychle změnit?

Když se vyškrábeme na skalnatou vyhlídku na Popove skále (765 m), rozprostírá se kolem nás Máchův kraj, Jizerky i Lužický hory. Dokonalá vyhlídka má jen malou skvrnku a tou je bouřka nad Ralskem. Bouřka se vytvořila zase těsně nad náma a mizí na jih, ale moc bezpečně se na skalnatý vyhlídce s hromadou železa, čnící vysoko nad stromy, necítím. Beru roha a když bouřku nevidíme, tak najednou neexistuje. Stačí pár vzdušnejch kilometrů a jak rychle se zatáhlo, tak rychle se zase objevila modrá obloha a pekelný slunce.

Popova skála

Pod Vraními skalami potkáváme značkaře. Kdyby neměli v ruce barvu a štětce, prozradil by je smrad čerstvě nanesené značkářské barvy a ještě lesklý značky. Můžeme jít jen po čuchu, protože značkaři přišli od Vraních skal, kam míříme my.

Skupina členitých pískovcových skal zvaná Vraní skály má na úpatí ceduli o hnízdění sokola a zákaz vstupu lezcům na skály. Protože to tu neznáme a nevíme, jak je vedená vyhlídka na skály pro chodce, respektujeme ceduli a ke skalám se zbytečně nepřibližujeme. Máme ještě zálohu v podobě Horních skal a Sloních kamenů.

Horní skály (místně Obrvégry). Mohutní skalnatí obři tyčící se v jehličnatém lese. Úzký pěšinky v borůvčí vedou neomylně k velikánům, kteří pohromadě a přece samostatně opanují místní les. Množství lezců ukazuje, že oblast je pro lezení oblíbená. Když procházíme kolem parkoviště 200 metrů od skal, je celkem jasný, proč je tohle jedno ze dvou míst, kde dneska potkáváme nějaký lidi.

Dál pokračujeme přes skalní masiv u vrcholu Vysoká a je to jak na stezce v korunách stromů. Přes skály se dostáváme do úrovně nejvyšších stromů v okolí. Výhled tu přes stromy žádnej není, dokud nesklopím zrak… dolů pod nás padá strmá skalní stěna, oblíbená lezci. Rychle pryč, do bezpečí lesa, kde se není kam zřítit.

Už nás čeká jen děsnej padák ke zvětralým křídovým pískovcům, Bílým „Sloním“ skalám. Oblé, asi dvacet metrů vysoké útvary připomínají svým uskupením slony. Po skalách se dá vylézt až nahoru, ale do toho já se nehrnu a nechávám to prozkoumat Járu. Místo toho jdu zkoumat civilizaci.

Benzínka. Džusík! chlemtám celej litr naráz a zajídám zmrzlinou. Trochu cítím kotník, což je nezvyklá část těla. Dneska je předposlední noc. A zítra… zítra je vlastně poslední den. Poslední celej den. Naposledy zítra přespím a pozítří ráno už jen sejdu do Liberce. Je to divný, dalo by se zvyknout jen chodit a nic jinýho nedělat. Bavilo by mě to. Ale to počasí… vedra jak uprostřed léta, v noci pařáky, že člověk oka nezamhouří. Z deště, větru a teplot kousek nad nulou hned do tropů. Meziden byl jen jeden jediný. Z přemýšlení mě vytrhne přicházející Jára, tak můžeme pokračovat dál.

Sloní kameny

Hotel jítrava. 19:00. Ubytko je malinký, ale hezký. Ve sprše ze mě opadne špína, která drží pohromadě ten načatej kotník. Na postel ještě dojdu, z postele se ale už nezvednu… nemůžu kotníkem skoro hýbat a přenést na něj váhu způsobuje jen agonii bolesti. Mažu nezbedníka aulinem a probíráme plány na zítra…

ÚTERÝ 8.6. JÍTRAVA. DEN 25. Nebo taky den, kterej nikdy nezačal…
Odchozeno: 0 km a 300 metrů. (celkem 460 km)

Ráno se budím kolem 6:00. Vyhání mě z postele horko. První moje starost je ohledání kotníku. Můžu s ním hýbat! Sice to neznamená, že nebolí, ale je to rozhodně dobrá zpráva. Dokonce zvládne odpajdat i pár metrů do koupelny. Skáču nadšením. V duchu, samozřejmě. Chvíli dokonce přemýšlím, že těch 25 kiláků dneska na Ještěd… ale ne. Nestojí mi za to dalšího půl roku nechodit.

Snídaně. Jestli je ubytko za ty peníze trošku zklamání, snídaně dojem rozhodně dotahuje. Luxus. Paní kuchařka mi dělá parádní omeletu, zdobenou zeleninkou. Jediná moje snídaňová starost je se pro tu omeletu od stolu dobelhat. Mňam. Stylový rozloučení s Mamutí trasou. Nějak vlastně nevím, jak tuhle dovolenou pojmenovat. V duchu mi zní Mamut na MÚT. Mamut na mamutí úžasné/útrpné cestě. Dosaďte si dle aktuálního rozpoložení…

Vymydlení cizinci, který sme včera trochu blokovali na recepci, si dají jen kafe a tak zůstáváme na terase sami. Dáme se do řeči s paní kuchařkou, evidentně taky nadšenou turistkou, takže je to nakonec i společensky hodnotný ráno. S plným bříškem můžu směle vyrazit na sedmihodinovou cestu domů… a zamyslet se nad tím, jaký to bylo. Bylo to skvělý. Ale možná Vás něčím zaskočím. Minimálně sebe jsem tím zaskočila.

Není fyzicky problém měsíc chodit. Možná ani rok by to nebyl problém, ale já prostě nedokážu všechny ty informace pořádně zpracovat a uložit. Nechci prolítnout ty krásný místa naší republiky s tím, že se musím pak dívat do mapy, kde jsem to vlastně byla. Nějak těch vjemů bylo prostě moc. A já pochopila, že si to potřebuju plně vychutnat s tím, že jedu domů a zasněne koukám z nástupiště do okolí a je mi líto, že jedu pryč. Chci odjíždět s pocitem, že chci ještě aspoň týden chodit. Pokud se musím dívat do mapy, abych se podívala, kudy jsem šla včera, tak to pro mě není ono. Chci si to uložit do nitra jako vzácný krásný místa. Když se na ně za 20 let vrátím, aby mi to naskočilo jako to déja vu u Milštejna. Abych viděla spolužáky, jak lezou po skále a slyšela hrabat dávno mrtvý zvíře. Abych ten okamžik měla v srdci a ne jen jako absolvovanou čáru v mapě. Taková čára totiž nestojí za to.

KONEC