Zastoupáme si kolem krásné Havranní skály prakticky až na Záruby, kde nás čeká kamenitý a skalnatý terén, který by v dešti rozhodně byl mnohem divočejší. Mám obavy, že mě to tu zfoukne z cesty. Vlastík má rád rouhání a tak hned začíná “Na Ostrým Kameňu může začít pršet.” Samozřejmě tím jen chce naznačit, že tenhle úsek by za deště mohl mít nějaké ztráty, ale zřícenina na konci skalnatého úseku je pořád větší a větší a déšť nikde. V okamžiku dosažení Ostrého kameňa to začíná. Na pláštěnku to není, ale prudký vychozený sešup by určitě byl fajn i za sucha, ale aspoň nejsme na skále. Na asfaltce přestává pršet a dáváme sváču.

Zelená, zelená a zelená. Po skoro kontrastní krajině kolem Zárub bez zeleně opět začíná pastva pro oči i pro nos. Dobře se jde a dosahujeme Amorovy lůky se studánkou (Pramen Nazdar), kde jsme chtěli nocovat. Už tu je ale parta středoškoláků, plnících si školní pokladovku a tak je necháváme jejich ojedinělému zážitku a hledáme si místo na spaní o něco dál. V místě, kde dávají lišky dobrou noc. Při hledání fajn místa totiž vidím srnu a kousek za ní celé stádo. Sleduji osamělou srnu s jejím divným bílým zadkem a volám “To není srna, to je liška, ty krávo!”. Je zřejmé, že s tvorem, který je schopen vymyslet takovou větu se žádná mazaná liška paktovat nebude a tak jsme žádnou pusu na čumáček nedostali.

V neděli ráno začínáme mírným stoupáním na Klokoč, cca 100 výškových na kilák a poté, co se rozehřejeme, nás čeká nášup k rozhledně Vápenná (752m.n.n) Ještě dobíráme průzračnou chladivou vodu před měsíční loukou a můžeme vyrazit. Skalnatý terén je místy náročnější na postup a do toho fouká vítr a smaží sluníčko. Kdo říkal, že víkend nemá být moc pěkný? Cestou nepotkáváme moc lidí, až doteď. Z vrcholu a z rozhledny je krásný výhled do okolí a krom Slováků je tu i hromada Němců. Než na nás dojde řada k rozhledu, jsme už vysaunovaní i nafutrovaní. Sestup z Vápenné je dlouhý sešup, místy by bylo lepší jet po zadku a zabere nám docela dost času, než se dostaneme dolů, abychom za odměnu šli chvíli po asfaltu a pak do ůděsnýho kopce.

V kopci nás předbíhá pán, co si dnes dal za ůkol oběhnout asi 11 vrcholů nad 700m, takže co mi půjdeme tři dny, on zvládne i s nášupem do večera. Potkáváme ho ještě dvakrát, než se naše cesty definitivně rozejdou. Na Čermák cesta celkem odsýpá, i když se nám do cesty dvakrát postaví skalista s prudkými výstupy, jedná se o krátké úseky na jinak pohodlné cestě. Na Čermáku je obří louka se zázemím jako z pohádky a čistou studákou, škoda, že nám sem nevychází nocležiště, takže se jen občerstvíme a valíme dál.

Výstup na Skalnatou je hodně krátký a hodně prudký, naštěstí si ho vůbec nevubavuju, protože jsem zrovna měla telefonát o nastávající operaci našeho psa, o kterém jsem ještě před chvíli netušila. Nahoře na Skalnatým jsme si dali panáka na Timovo zdraví a zdárný průběh operace a po posledním decentním stoupání jsme se mohli těšit na parádní baštu se zákuskem v motorestu na Penzinské Babe. Kdyby to šlo, zapůstíme tam kořeny ale nedostatek denního světla nás rychle vyhnal hledat nocoviště. Pokud včera bylo riziko deště, dneska vůbec. Celtu jsem přesto vytáhla a ejhle, narozdíl od včera nám fakt zapršelo.

V pondělí fučelo ještě o něco víc, sluníčko se ukazovalo o něco míň, ale v celku to byl pořád hezký den vhodný na výlet. Rozhodli jsme se, že toho máme tak akorát a jdeme na šalinu a dom. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Stoupání na Somár, Kozí chrbát a Salaš beru v bundě proti větru nelibě a celkem nechápu, jak jsem se mohla tak opálit přes neustálou přítomnost bundy. Někde cestou za Salaší trhám parádní karpatský medvědí česnek a těším se na večeři.

Potkáváme hromady cyklistů, dneska jsou tu nějaké závody. Naštěstí vyráží v opačném směru a tak jsme z červené dávno pryč, než tudy pojedou. Na Bílém Kříži už scházíme po modré značce zeleným ůdolím se zurčícím potůčkem do Rače, kde kupujem lupeny na električku a volíme směr Bratislava, hlavná stanica a ECčko do Brna.