* Trasa na mapě
Konečně se nám letos podařilo s kamarádem Vlastíkem synchronizovat kalendáře a vyrazit na Slovensko, na Lúčanskou část Malé Fatry, která není součást NP. Malá Fatra má zachovalý ráz karpatské přírody a pěkně prudký kopce.
Začíná to hladce. V Třebové zjišťuju, že moje nová karta nebere pin. 2x. Naštěstí má se mnou paní prodavačka trpělivost a ví, že bych ji měla použít kontaktně a stejně si nakonec s úsměvem bere nevhodně vysokou bankovku.
Pátek. Vríčanské sedlo, 950m. Sedýlko se koupe ve stínu mohutného lesa a slunce se už začíná sklánět k obzoru a osvětluje tak jenom naši zítřejší cestu vzhůru. Kdo by to byl řekl, že už takhle brzy na sebe budu soukat péřovku, ale v tom stínu není vítr vůbec příjemný. Ani zahřátí po těch 200 výškových metrech od studánky nevydrželo dlouho, takže je potřeba se posilnit horkým čajem.
Dneska jsme dvě hodiny lezli do kopce. Dvě dlouhý hodiny, který ale utekly docela rychle. Než se vystoupá nad hranici lesa, jde se krásně zbarvenými bukovými lesy po serpentinách a když už má člověk pocit, že ten hrb je nekonečnej, najednou se před ním otevřou nádherný výhledy, který nás doprovází poslední metry na skalnatý a ostrý vrchol Kľak (1352m). Chvíli odpočíváme a koupeme se v odpoledním slunci. Dneska to solidně peče, ale vzhledem k výšce a ostřejšímu vánku to tak ani nevypadá, bohužel výhledy do dálky jsou v mírném oparu.
Výhled z Kľaku směr Hnilická Kýčera
Chvíli se pokocháme a posvačíme. Celou cestu nahoru byl Václavák, ale odpolední hodina přeje jen opozdilcům a vrchol okupuje už jen několik málo lidí. Nezdržíme se tu ale dlouho, ještě nás čeká kus cesty. Co jsme pracně nastoupali, to zase částečně sklesneme dolů. Holé skalnaté hřebínky s hromadou borůvčí se s klesající výškou mění do hustého lesa a stejně, jako se začíná pomalu sklánět slunce k západu, i my pomalu končíme naši dnešní cestu.
Sobota. Skalky. 1191m. Je teprve 10 dopoledne, ale slunko se do nás už pěkně opírá. Bzučej tu mouchy, otravujou hovada, voní mateřídouška a vůní lákají i jahody. Jahůdky jsou slaďoučký a úplně rudý, pofukuje mírný větřík a cvrčci ostošest orchestrují k občerstvení. Výhled do dálky lemuje jeden hřebínek za druhým a na obloze není ani mráček. Podaří se mi nasbírat plnou hrst sladké červeně, kterou si nasypu do pusy naráz. Vítr si hraje s barevným kvítím a není tu ani noha.
Ranní stoupáníčko o 300 výškových nás pěkně zahřeje a taky připraví naše žaludky na druhý snídaňový kolo. Vidíme odsud krásně Kľak, odkud jsme přišli, i Hnilickou Kýčeru, která rozhodně nevypadá, jako masakrální kopec a jen tak zlehka vykukuje její luční vrchol mezi stromy.
Do sedla pod Příšerou, jak Hnilické Kýčeře říka Vlastík, je to celkem pohodovými loukami s výhledy, lemovamými sem tam stoupáním. A odporným kopcem jménem Úplaz, kde chci nechat plíce. Na slunku to pěkně pere, ale když se rozfouká, je skoro i chladno. Kdo se zapomene namazat, ten toho bude večer hořce litovat, takže dbám na dobré rady a zbrojím se opalovákem. Zatímco Vlastík v sedle pod Kýčerou vyráží pro vodu, já si tu vařím oběd. Sedím v polostínu u ohniště a nakonec se jdu přesunout na sluníčko a vyhřívat jak ještěrka. Vítr šumí v korunách a rozdhodně to nezní jako vlahý větýrek.
Už asi chápu, proč je Příšera tak příšerná. Kdy naposled ste museli jít v předklonu do kopce, abyste se nepřevrátili? Rozhodně nelituju toho, že tudy jdem nahoru a je to proklatě dlouhá půl hodinka, kdy jen funím, funím a funím.
Pak nás cesta vede lesem, skalkami a přes kořeny, krásnou cestou a ostrý kopce nahoru a dolů mi trochu připomínají kopce v Bukovkách na hranicích PL a SK. Cestou dlabeme borůvky. Kvízová otázka. Proč jsou borůvky těsně pod vrcholkem Horné lůky nejlepší? protože se k nim nemusím ohýbat!
Horná lúka. 1299m. Zapadá slunce. Zapůjčený tarp Lanshan stojí trochu víc křivě, ale tady v tom terénu sme za 2 m2 místa na spaní fakt vděční. Než nachystáme spaní, pěkně se ochladí, a chladnoucí vzduch s sebou nese vlhkost… Vhlko a větrno, ale zato s krásným západem slunce pěkně k večeři.
Západ slunce z Horné Lúky
Je vlhko a chladno, tarp je orosenej i zevnitř. Výjimečně su jak Vlastík a vyčkávám, dokud na mě nezasvítí sluníčko. Nejradši bych ještě nějakou chvíli ze spacáku nevylízala, ale hlad je hlad a mlsná, ta je ještě horší. Vybičuju se posbírat trochu borůvek do pohankové kaše a rychle se snídaní zalézt zpátky do spacáku. Borůvčí ale skrývá nástrahy a sotva mám nasbíráno dost borůvek do pytlíku s kaší, zajede mi noha do výmolu a já tak tak zachráním svoje končetiny. Zatímco zachraňuju rovnováhu a dopadám na druhou nohu těsně vedle díry na zlomení kotníku, vidím, jak se borůvky i s kaší nenávratně sypou na cestu.
Sluníčko skoro stihne vysušit orosený stěny tarpu, než vyrážíme na cestu. Dneska celkem brzy, takže ještě nepotkáváme do dalšího děsnýho hrbu další lidi. Veterné (1442m) si svoje jméno fakt zaslouží, je tu zima a fučí, ale ještě nás čeká nejvyšší dnešní kopec. Velká Lúka (1476m), u nějž je televizní a rozhlasový vysílač Krížava, který začal v roce 1970 vysílat jako první televizní vysílač v ČSSR v barvě.
Začínají se tu hromadit lidi, ale na svačinku s výhledy na Kriváňskou Malou Fatru, Vysoké Tatry i Velkou Fatru si čas najdeme, než se pustíme střemhlav dolů do pekelnýho klesání všech těch pracně nabraným metrů dolů do Martina na vlak. Poprvé v životě tak navštěvuji rodné město mojí babičky, jak mi esemeskou hlásí děda. Bohužel z něj stíhám jenom nádraží…
Komentáře