Včera v Brně zlehka nasněžila sněhová pokrývka, která v teplotách těsně nad nulou v pohodě tála až do podvečera, kdy začala přimrzat… Jak sníh padal, já házela věci do batohu a těšila se na sněhová zátiší. Snížku jen tak, aby ležel fotogenicky ve větvích a mokré silnice, protože teplota přes den nad nulou udolá každou vločku.
Dneska ráno je silnice namrzlá a až do Slavkova na sraz se nedá šlápnout na plyn. Pokud sněhová peřinka přikryla pole pod Brnem, jak budou asi vypadat Chřiby? Riskuju a beru si moje nově podražený kotníčkový Meindl boty, který mi na dovolené minulý týden daly pekelně zabrat a teprve včera jsem jim vyměnila vložku za neoriginální. Výměna podrážky má několik rizik, a pokud to nepokazí tak, že botu výrazně zúží v místech, kde se mi to nehodí, ještě mi můžou dát tvrdší podrážku, než jsem měla. A já měla parádní a měkoučkou podrážku… Teď mám podrážku tvrdou jako beton, ale riskuju a říkám si, že 18 + 12 km vydržím. Když sem vydržela 10km minulej čtvrtek (a to teda už bylo spíš mučení než chůze) s originál vložkou s fakt nešikovným designem tlumení, s lepší vložkou klasickýho střihu 15 vydržím a 3 dojdu. Nebo hadrový tenisky? počasí rozhodlo za mě. Risk je zisk. A aspoň budu hned vědět, jak na tom ty boty jsou. Ve Střílkách nás čeká solidní sněhová nadílka na silnicích i chodníkách. Hromady sněhu se kupí na hraně vozovky a lze tak odhadnout, kolik sněhu bude v lese. Už teď se chválím, že jsem to riskla a vzala kotníčkový Meindly. Než se odpojíme z chodníku na v terénu klasicky neznačenou naučnou stezku, bodrý starousedlík se ptá, jestli jdeme stanovat a že v noci bylo -8. Díky, tolik povzbuzení na prvním kilometru! A první kroky z chodníku vedou do neporušenýho po kotníky hlubokýho sněhu. Stačí pár desítek metrů a sníh je nad kotníky. Brodíme se nádherně zasněženou zimní krajinou a stoupáme plni sil a elánu do kopce ke zřícenině hradu Střílky z 13. století. Odměnou nám je výhled do krajiny na sever, který se otevírá jakmile vystoupáme na vrchol mimo dosah stromů. Dál po modré zlehka kopírujeme vrstevnici, ale cesta není vůbec snazší. Mokrý vysoký sníh mi dává zabrat, ale razím neúnavně stopu, dokud není čas na střídání. Když dosáhneme motorestu samota, je nejvyšší čas na svačinku. A máme štěstí, protože je otevřeno, můžeme využít útulného prostředí k občerstvení horkou polévkou. 2 hodiny chůze, kdy jsme se neflákali. V nohách 4 kilometry z dnešních 18. Kriticky hodnotíme trasu a zkracujeme na 16km. Takový zkrácení nezkrácení, ale ve světle kilometrů ušlých je to to nejlepší, co můžeme udělat. Nakonec se ale nic nejí tak horký, jak se to uvaří, nebo jak se to říká a tak se nám daří nasbírat plusový bodíky za cyklostezku s vyjetýma kolejema. Sem tam to podklouzne, ale rychlost chůze se docela zvyšuje. Z původních 2km/h možná i na 3km/h. A dokonce je to po rovině, možná lehce z kopce. Naháníme ztracený čas a dokonce si dopřáváme u přístřešku pod Sněženkovým kopcem další svačinku. Na silnici na Staré hutě nás překvapuje k velikosti vesnice čilý provoz, ale silnice nám není přána a tak zase uhýbáme do sněhu a do kopce. Nohy se boří, kotníky ohýbají, kolena podlamují, podrážky podkluzují. Cesta v terénu je nejasná, takže ji ztrácíme a za chvíli nás vítá hradba z křovin a stromů. Daří se ji zdolat a pak už nás cesta hezky neomylně vede k další silnici, na které si naše nožky odpočinou. Jaký to štěstí, že projíždí traktor s mega hrablem a krásně nám odhrnuje cestu. Těch 300 metrů je tak hotový labůžo a ještě po rovince, než vklouzneme zase do lesa. Naštěstí na uježděnou cestu, která zlehka klesá k silnici k hradu Buchlov. Je taková mlha, že hrad nevidíme ani od rozcestí pod ním a tak se rozhodujeme k němu nezacházet a šmiknout to po zelené. Teplota se celý den drží kolem 0, ale tady je lehce tepleji a tak kloužeme rozbředlou břečkou k silnici, kde nás čeká milostivé stoupání po příjemně vyjeté cestě. Křup, prásk, bum. Za námi se utrhla větev pod vahou těžkýho mokrýho sněhu, hned vedle stezky, po které jsme šli. To bylo o fous… Křup, prásk, bum. 20 metrů za námi v místě, kde jsme před pár minutami stáli a z mapy kontrolovali směr, právě dopadla větev a rozstřelila se do stran. To bylo fakt těsný! Posilníme se na poslední 3 kiláky a cesta hned odsejpá líp. Může za to i rovinka s roztátým sněhem. Otepluje se a se setměním stoupá teplota na 2°C. Tání sněhu ve větvoví tak postupuje ještě rychleji. Cíl dosažen. Hotel Hilton nás čeká s otevřenou náručí, ale musíme za to snést děsivé zvuky jak masa sněhu pomalu klouže po střeše k zemi a pak s intenzivním plesknutím dopadne. A znova. A zase. Sněhu je na střeše za ty 2 dny fakt hodně a jeho odtávání nás bude děsit celou noc. S úlevou povoluju tkaničky. Mít do sněhu pořádný botky je půl dobrýho zážitku, ale ta podrážka je na mě tvrdá a dost mě už bere koleno. Su ráda za zkrácení, ale i těch původních 18 bych došla. Mám víc štěstí než rozumu, že tenhle ostrej test klapl a botky budou na sněhový dobrodružství přijatelný i přes tu nižší kilometráž, kterou mě tvrdá podrážka omezuje. Není ani 19h a už su zahrabaná ve spacáku a chystám se mít půlnoc. V bříšku špekáček č.1 a opečenej chlebík. Oheň dotváří atmosféru příjemnýho večera a hlasy kluků mě pomalu kolébají k spánku. V noci mě budí otlačený bok. Vyfoukla se mi karimatka. To je nějaký divný, na posledním vandru jí nic nebylo… možná blbě docvaklej ventilek? Dofukuju a spím až do… okamžiku, než mě budí otlačený bok. Vážně? Není už čas vstávat? Znova na dofukování víte co. Ne, není čas vstávat a do vlhký zimy se mi nechce. Přetočím se na záda a čekám. Čekám, než se to začne opodál vrtět a to je signál, že je čas vstávat. Je 1°C a všechen sníh, co včera nasněžil taje. Sníh prší z okolních stromů, kde se zbytky sněhu udržely přes noc v místech, odkud nemohly spadnout. Včera vysušený dřevo dává životodárný teplo špekáčku č.2 a já mám královskou snídani. Než se pobalíme, oteplí se o další stupeň a začíná regulérně pršet. Zateplovačku tak nahrazuje pončo. Vyrážíme do mokra. Déšť je jemný a vytrvalý a s výškovými metry se mění v mokrý těžký sníh. Vyměňuju pršiplášť zase za zateplovačku, protože se sněhem přichází i ochlazení. Hranice, kde se déšť mění ve sníh je snadno rozeznatelná. 10 cenťáků. 15. 20 cenťáků rozbředlýho mokrýho sněhu, kterej ujíždí pod nohama. Na asfaltu to ještě jde. Mimo něj pod mokrým kluzkým sněhem číhá mokrý kluzký tlející listí. Když nehodím držku ve svahu, aspoň mi lýtko zákeřně omotá šlahoun ostružiní a už ležím na zemi. Mechanicky pokládám nohu před nohu. Stopy kluků mi jsou k ničemu, mají delší krok a tak si razím vlastní brázdu. Pořád do kopce. Ale ta příroda kolem! Takovýhle zimní vandr jsem nezažila ani nepamatuju a vychutnávám si pohádkově zasněžený les všemi smysly. Prej dneska jen 12, to bude leháro. Já to rouhání budu muset zakázat. Naše cesta je cokoli, ale k leháru bych to nepřirovnala ani náhodou. I když… poslední dva kilometry už to leháro skoro je… cíl v dohledu, lehce klesáme a úsek, kde se mi párkrát podařilo zapadnout až po kolena byl krátký a rychle jsme ho překonali. Byl z kopce, tak to šlo samo. A pak se nám otevře výhled na zasněžené Střílky, na barokní hřbitov i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Cíl je už opravdu v dohledu a ten pohled si náležitě vychutnáváme, než oklepeme zasněžený boty a vymeteme sníh z batohů před naloděním na cestu zpět.
Komentáře