Letní Oslavka, červenec 2021

Dnešní výlet bude částečně ve znamení cest mimo turistické značky. Na Oslavku se už dlouho chystám podívat se víc kolem vody, ale obavy, jestli může být terén kolem vody schůdný a navíc když je na Oslavce snad nejvíc vody za poslední léta, mě zatím od výletu zrazovaly. Ne tak můj dnešní doprovod, který chodí rád místy mimo značky.

Z Čučic se hned noříme na louku plnou motýlů a jdeme víc azimutem, než po cestě. Naštěstí tu nějaké náznaky vyjetých kolejí jsou, a tak spíš jen držíme směr z mapy a šlapeme po cestičkách, které v terénu existují a vedou aspoň směrem, který potřebujeme. A když taková cesta loukou vede omamným polem heřmánku, který sytě voní do okolí a já jen z plna hrdla vdechuju tu vůni, je to nádhera. Fouká příjemný vánek a je ideální teplota na turistiku. Bohužel je teprve 8 hodin ráno a pokud je ideální teplota teď, když se po obloze honí mraky, lepší ani nemyslet, co bude za hodinu nebo kolem oběda.

Louky nad Čučicemi

Oslavku znám z nezčetných výletů, ale takhle na divoko se pustit ze svahů a na cesty, plné metrových kopřiv a dvoumetrových náletovek, to mě ještě nenapadlo. Hlavně proto, že když někdy od vody nebo z vyhlídky vidím skálu nad sebou nebo terén pod sebou, je mi jasný, že na průzkum je potřeba víc času, než když si chce člověk jen udělat hezkej výlet v přírodě. Ale pro někoho jsou takové výlety nuda a bez bičování neprostupným maliním a bez žahání nahusto rostoucích kopřiv si to neužívá, a tak se necháváme bičovat a žahat. K tomu pavučiny do očí i do pusy, prostě kamkoli je libo a doplněno kloši, kteří se zuby nehty drží kůže, než je člověk rozmáčkne a sroluje do kuličky.

Když konečně po něčem, co možná byla před lety cesta, sejdeme až dolů k řece, tak mě trochu děsí rozlitá Oslavka. Řeka olizuje terén i v místě, kde se zdá, že by měla vést něco jako cesta. Něco jako cesta naštěstí vede i ve svahu nad řekou, a tak se podél vody tak, že ji přes prorostlý svah ani nezahlídneme, šineme dál  cestičkou, přes kterou leží popadané stromy.  U chatové osady se krok na chvíli ustálí a ponožky konečně pořád neryjí v bahně. Moje outdoorový sandálky se nezaleknou žádnýho terénu, ale někdy to odnese ponožka, jak se noha pořad boří tu prsty a tu hranou chodidla do poddajné půdy prudkýho a zabahněnýho svahu. Bahno oklepeme, sandálku utáhneme a šlapeme dál!

Cestička kolem Oslavky

Chceme překročit řeku, ale její divoký tok a žádné náznaky bezpečného přechodu nás od toho odrazují. U poslední chatky je jasný, že tudy pokračovat fakt nemůžem. Skála, zaříznutá do řeky a prudký sráz nad chatičkama navíc znemožňuje i pokračovat podél řeky dál. Musíme se kousek vrátit přes vypečený louky, kam od rána svítí slunce. Země je vypečená na troud, suchá a popraskaná, kontrastující s prudkým tokem Oslavky, která rozhodně není líná a poklidná, jak si ji pamatuju z posledních let.

Musíme kousek nahoru k zelené značce, která vede asi 100 metrů nad hladinou řeky, nad prudkým zarostlým svahem, padajícím k řece. Jakmile se od sebe vrstevnice na mapě oddální a nám se zdá terén míň prudký a schůdnější, opouštíme zelenou značku a znova se pokoušíme dostat dolů k řece do míst, kde je zakreslený mostek. Mostek nás vítá otevřenou náručí, na jeho konci je pokladnička, kam lze vhodit drobné na údržbu. Budu to muset udělat příště, protože jsem zapomněla vybrat a házet do ni celou kartu by bylo trochu kontraproduktivní.

Hmyzákama to na loukách jen žije

Pokračujeme do kopce ještě širokou cestou, na které rostou nálety v místě, kde je dost sluníčka a vlhkosti. Můj dojem o její používanosti se tak rázem mění, a dál už je jasné, že tudy dlouho nic neprojelo. Přesto je to ještě luxusní cesta proti té, co následuje. V mapě nakreslená cestička, v terénu ji nacházíme jen proto, že o ní víme. Teda když už ji cíleně hledáme, protože už jsme ji jednou přešli a přehlídli. Vyškrábeme se na hřebínek, na kterém se otevírá vyhlídka na Čučice, čnící na protějším svahu nad údolím Oslavky. Kromě výhledu je tu milion zralých borůvek, takže neváháme a brzo máme prsty i jazyky celý modrý.

Brzy se napojujeme na moji neoblíbenější část zluté, která přes skalnatou vyhlídku Velká skála, tyčící se 150 metrů nad řekou zařízlou ve skalnatém masivu pokračuje stepní krajinou až dolů k Senoradskému mlýnu.

Borůvky u žluté značky

Senoradský mlýn. 20 let vím, že tu ta hospoda někde je. U studny s nepitnou vodou se ptám procházejícího páru a paní ochotně ukazuje, kudy k hospůdce a že je určitě dneska otevřená. Potřebujeme doplnit vodu, protože v dusným horkým počasí pijeme jak duhy a i já dneska zvládám vypít asi 2,5 litru jen za výlet, což někdy nedám ani za celý den. Sedíme ve stínu za hospůdkou. Piju vychlazenej džusík do půl litru s vodou a zpoceným tělem, kde bodá milion svědivých jehliček z dnešní nepodceněné prevence revmatismu, se s chlazenou tekutinou na pár vteřin vypařuje uvařenost. Dopito. Uvařenost se vrací. Zvádla bych toho do sebe kopnout další litr, ale ještě nás čekají poslední kilometry a časově už jsme ve skluzu. Ten dnešní pohodovej krátkej výlet se zvrtnul o přídavných 5 kiláků a tak se z lehára stává plnohodnotná jednodenní makačka.

Levnov. Na skalnatém ostrohu, kde by zbytky hradu Levnov jeden hledal s lupou, protože nejlíp jsou vidět právě z vyhlídky na Velké skále, je vypečený suchý vedro. Obloha je jak vymetená a s napětím očekáváme déšť, kterým vyhrožovala předpověd. Déšť nikde, takže se rychle schováváme do stínu stromů. Nehne se ani lísteček a vlhkost vzduchu je tak vysoká, že na slunci neschne během svačiny ani propocený triko.

K autu docházíme o dvě hodinky později, než bylo v plánu. Uvařenost 100%. Spokojenost s výletem 1000%.