Ranní procházka při východu slunce se smečkou nepřinesla kýžené pozorování východu slunce, protože vysoká oblačnost spolehlivě kryla skoro celý obzor. Psi si ale vycházku v příjemně chladných ranních hodinách náležitě užili. Nicméně za šera se hýbající se psové nefotí zrovna dobře a tak žádný foto důkaz o jejich přítomnosti tentokrát není. Na pátek bylo v předpovědi teplo, ale bylo bouřkové dusno a vlhko. Když už jsem nemusela jít do práce, využila jsem možnosti projít se v lokalitě, kde do té práce musím chodit 😀 a dala jsem si takovou 10km trasu na jihovýchodním konci Brna, přes Chrlické rybníky a Holásecká jezera do přírodního parku Černovický háj, kde jsem ještě nikdy nebyla, ale zatím jen o něm párkrát slyšela. Černovický hájek je známá bašta medvědího česneku, ale protože ho v podstatě nikdy moc netrhám krom pár listů do pusy, když jdu kolem, nikdy jsem neměla potřebu jít ty stavy česneku kontrolovat. Možná, že od letoška budu chodit každý rok, protože nedozírné lány odkvétajícího česneku ve zbytcích lužního lesa byla naprostá pastva pro oči. Ale česnek se nakonec ukázal jako naprosto druhořadá zajímavost, protože v hájku to kypí životem naprosto úžasně. I první klíště jsem si donesla domů po hodince ztrávené v trávě vysoké po kolena, když jsem se snažila prorazit cestu ke kolejím a směrem do Komárova, abych se nemusela vracet. Marně.

V sobotu ale už byla předpověd ohledně oblačnosti mnohem lepší a tak jsem zvolila východ slunce v místě, kde by mi snad nemělo vůbec nic bránit v rozhledu. Místo bylo taky trochu zvoleno s ohledem na informaci, kterou jsem před pár dny dostala, a to výskyt bobra na Vyškovsku kolem řeky Hané. Jaký parádní místo je cestou z Brna na Vyškov, odkud by se dalo pozorovat? No přece z vrcholku Santon (296m) s kaplí Panny Marie Sněžné. Vrchol je sice porostlý stromy přesně na východní stranu, což mě na místě trochu zaskočilo, přesto na možnost sledovat výcházající slunce jejich výška ještě pár let nebude mít vliv.

https://mawenzi.cz/wp-content/uploads/photo-gallery/2022/2022_05_13-14_brno-lysovice/12_P5143557.JPG

Východ slunce od kaple Panny Marie Sněžné, Santon

Potřebovala bych, aby o víkendu první autobusy jezdili před 4h ráno, abych ten východ neměla příště s vyplazeným jazykem:) ale bylo to tentokrát těsně přestože na mě kamarád čekal u autobusu s autem.
Po skvělém začátku dne přišel na řadu zlatý hřeb soboty. Měla jsem v merku oblast s bobrem a to jsem nemohla nechat být jen tak. Když jsme dorazili na zadané místo, bobr už pózoval na břehu. Bobr! rychle foťák! to zklamání, když se z bobra vyklubala nutrie by dalo krájet, i když maminka nutrie se dvěma malýma dětma byla celkem roztomilá pozorovací záležitost. Nutrie v žabím bahňáku, kde přes kvákání skoro nebylo slyšet slova. Moc hezký kout přírody k pozorování zvířat a testu mýho novýho dalekohledu z Lidlu (dostala jsem tip a za necelých 300 kč je to fakt super kauf). Zklamání dnešního dne číslo 2. V dalekohledu jen mikrodíra, kterou není nic vidět… ale prej si napřed musím sundat brýle 😀 Po přiložení očnic přímo na oči se změnil svět, který jsem viděla. Naprosto parádní výhled a přiblížení bez nutnosti sledovat okolí přes těžký foťák, kterýmu to navíc žere baterky…

Co se stane, když máte na očích přiložen dalekohled a brýle opatrně držíte v druhé ruce? Kamarád začne něco nadšeně volat a ukazovat rukou.
1) odhodit dalekohled, který není na krku, protože tam je foťák 2) uvědomit si a nasadit brýle 3) sledovat kamarádovu ruku 4) lovit foťák a snažit se zaměřit objekt 5) zmáčknout spoušť o pár vteřin později, kdy už na fotce je jen rozvibrované stéblo 6) odložit foťák 7) opatrně sundat brýle 8) snažit se jednou rukou přiložit a zaostřit dalekohled… Z toho plyne poučení, že potřebuju tři ruce, protože dvě na to pořádně nestačí.

NPP Větrníky

Přesto… se i přes absenci třetí ruky nakonec daří nemožné. Aneb ledňáčka jsem v životě viděla jen jednou jako modrou šmouhu, která prosvištěla nad Svitavou. Až do dnes. Dnes jsem viděla ledňáčka znova. A ten ledňáček pózoval a nechal se chvíli sledovat, jak střemhlav sletěl dolů k vodě, ukořistil rybku a frnknul s ní do hustého porostu opodál. Hodinu a půl jsme sledovali tůňku, nutrie a žáby. Ledňáček se ještě několikrát ukázal, i když než se ho podařilo najít v objektivu, stihnul frnknout. Při posledním pózování, když poseděl o fous dýl ho ale pořád krylo stéblo… fotím fotím a najednou mi dojde, že tam sedí DVA ledňáčci kousek od sebe! chápete to, mnoho lidí v životě nemá možnost ledňáčka vůbec zahlídnout. Tetelím se blahem, ačkoli málokdy bych tento výraz v souvislosti se svojí osobou použila, teď je to čistý a nefalšovaný tetelení. Já viděla dva ledňáčky! mezi řepkou a D1! jaký existuje míň pravděpodobný místo jejich výskutu?

Po nějaké době už začíná smažit slunko a je nejvyšší čas nechat ledňáčky v klidu, přesunujeme se k dalšímu cíli v blízkosti. Ke starým silážním věžím, kterých se obec Lysovice snaží zatím marně zbavit. Škaradé chátrající věže zapáchají tlející vodou, držící se uvnitř a vesele zarůstají nálety. Od škaredého k hezkému pokračujeme k NPP Větrníky na stále větrný kopec Větrník (394m), kde to zase kypí životem a domů. Dneska to prostě není o kilometrech, ale o krásách naší přírody a protože už začíná být nechutný vedro, na který jsem se ještě neaklimatizovala, ani mi ta menší fyzická námaha dneska nechybí.