Tak tenhle vandr mám v záloze už pár let, stačilo si jen počkat na správné parťáky, se kterými můžu vyrazit do oblastí tak moc vzdálených od Brna.
* Trasa na mapě
Po dlouhé cestě konečně vystupujeme z auta někde na konci světa – na západním konci Chomutova. Už brzy zapadá sluníčko, ale stíháme dojít na místo bivaku, které vybral Jára. Prý tam spal před 20 lety a já doufám, že si cestu pamatuje dobře. Škrábem se do kopce na bývalé hradiště z doby bronzové „Hradiště u Černovic“, kde je s trochou fantazie možná i viditelný zbytek valu. Vzhledem k porostu vysokých travin to ale může být téměř jakákoli terénní nerovnost. Máme tu ovšem super výhled na mosteckou pánev a Jára vzpomíná, jak tu tenkrát nebyly vůbec žádný stromy. V noci dost fučí, takže Járu budí, jak „něčím, co možná bylo před 20 lety spacákem“ profukuje vítr až k holému tělu, nás ostatní budí jen kvílení větru v korunách a strach o ukotvení celty. Ráno se budíme do suchýho, zataženýho dne beze ztrát na životech či majetku. Užíváme si pro Moraváky dost netypickej výhled na pánev pod náma, taky se tu těží od 17. století uhlí prakticky nepřetržitě – a na elektrárnu Prunéřov. Po žluté značce přecházíme u Hamerského rybníka v Chomutově na modrou a kolem potoka Chomutovka pokračujem celý dopoledne přírodním parkem Bezručovo údolí, kde je vybudovaný i množství lávek a mostků, jen teda by chtěli občas pospravovat, tak je potřeba nešlápnout na zetlelý prkno. Chcem poobědvat v restauraci na Druhým mlýně, ale je tu svatba a tak sedíme u cesty, koukáme na svatebčany, baštíme svačinu z domu a zapíjíme vodou ze studánky Bohumíra Pokorného, ze které pořád ještě celkem teče voda – ale někteří z nás pohrdli nošením vody ten kilák na zádech, že se dobere v hospodě… Cestou kolem vodní nádrže Křimov, postavené v letech 1953 – 1958, která částečně napájí obce pitnou vodou a částečně plní ochrannou funkci před povodněmi, nám Jára slibuje parádní výhledy na celou její plochu, ale těch zmiňovaných 20 let vyhnalo stromy do výšky i tady a tak jen občas mezi stromy probleskuje vodní hladina. Mě stejně ale vodní hladina nezajímá tolik, protože se ze mě stal lovec motýlů a tak s foťákem neustále někde číhám. Tolik různých druhů! Dopíjíme poslední zbytky vody a upínáme naděje k benzínce v Křimově, ke které musíme sejít se značky. Nakonec nás zachraňuje hospůdka U Macka v Křimově, kde je paní servírka rovnou i kuchařka, takže se s ní domlouvám na nějaké bezlepkové baště a ač od pohledu spíš pajzl pro pár místních pivařů, jídlo tu fakt není špatný a paní je moc ochotná. Málem bychom hospůdku nenašli, protože v mobilní aplikaci je špatně zakreslena, ale nutnost jít zkusit štěstí s vodou na benzínku nám nakonec přinesla i ten dávno oplakaný oběd. Najezení vyrážíme za nejdůležitějším bodem celýho tohohle víkendu. Projít se po tzv. Mrtvý trati, drážním úseku, kde přes 70 let fungovala čilá nákladní doprava z Křimova do Reitzenhainu v Německu. Po roce 1948 byla doprava zastavena a až v 80. letech došlo k demontáži kolejí a odstřelu mostů. Na nádraží nás přes plot zavřené nádražácké budovy sleduje chlapík na vozíčku dost bedlivě, v maskáčovým triku ale dost splývá, takže mě při focení na trati lehce znervózňuje. Přece jen, 2x denně tu pořád ještě projede osobák. Vagón z roku 1938 je v totálně zdemolovaném stavu a otvory po sklech se dovnitř dere akorát bujná zeleň. Začínáme přesně na začátku – u výhybky, v místěch jasně patrných vytrhaných kolejích (k jejichž demontáži patrně došlo až před několika lety), i když dál už byla trať demontovaná výrazně dříve. Přes louku se nám náznak kolejí ztrácí, ale za silnící je jasně patrný násep, tak se na něj mezi křovím sápeme s romantickou představou „jít po kolejích“. Brzo zjišťujěme, že to není reálný, hlavně kvůli hromadě náletovek a špatně prostupným úsekům. Chvíli jdeme kolem náspu po louce, pak po asfaltce a nakonec se napojujeme na vyježděný koleje v trávě, abychom to nějak ve směru překlenuli po cyklostezce. Vyježděný koleje v trávě pomalu vyjedou na násep a najednou jsme zase v místě kolejí, louka se mění v les s lehce bažinatým podkladem a za potokem zase lezem dolů k cyklostezce, ať nás nepřekvapí jen základy mostu, odkud by to dolů šlo mnohem hůř. Cyklostezka je příjemná lesní cesta lemovaná vysokýma stromama, který v tom děsným vedru příjemně chrání naše přehřátý tělesný schránky a když se pak krosem přes louku můžem vyhnout několika kilákům asfaltu, tak moc neváháme a nakonec zase narážíme na trať u stadánky U strážního domku 279, kde teče chladivá a příjemná voda, ze které dobírám všechny svoje flašky. Základy mostu přes Bezručovo údolí z roku 1975 nás vítají v ostrém světle slunce. Most byl odstřelen v roce 1986, teď je to jen smutná připomínka bývalé trati a romantická zastávka všech, kteří projdou kolem… Vodopád na říčce Chomutovce je plný vody a krásně teče, takže k němu lezu dolů z cesty. Začíná zapadat slunce, mezi stromy a hlavně u vody je celkem dost vlezlo, takže se u vody nezdržuju a nahoře u batoh se převleču z kraťasů do kalhot… zrovna, když vystrkuju „holej“ zadek, projedou dva cyklisti, snad jediný jiný turisti v týhle oblasti, když nepočítám asfaltku hned u Chomutova, tam to žilo – bežci, pískaři, maminky s dětma… Se setměním si steleme těsně pod náspem a já si broukám slova z písničky mrtvej vlak, která je moje oblíbená už od dětství… Ráno pod náspem je chladný a slunečný, obloha úplně vymetená. Čaj z jehličí smrků rostoucích pod náspem je ideální snídaňová vzpruha, i když pro některý jedince je ten čaj hodně slabej, mě přijde jemnej a lesní. Pokračujeme dál po červené značce, než to šmiknem lesem ke kolejím a benzínce na hraničním přechodu. Lesy tady sou úplně jiný, než znám z Moravy, takovy měkký a podhorský, hromada luk a hmyzu. Je tu krásně a brzo objevujeme chalupu v lesích, možná starý drážní domek. Posezení a ohniště z pražců, však v lese jich je ještě spousta… Opodál opatrně procházíme pod mostem, ze kterého už padají stavební kameny a loučíme se tu s celou tratí. Ještě chvilka odpočinku na motýlí louce, kdy motýli bez ostychu sedí na ruce, tričku a ani pohyb lidských končetin pro ně není signál k úprku a nakonec se u benzínky setkáváme s drsnou realitou lidskýho hemžení. Voda a zmrzlina, toť sou hesla dnešního dne. Paní na mě vybafne německy v eurech a když splodím zmateně svoje kaine ojros, začne se smát a bere český peníze. Před minutkou sem česky zdravila úplně jinou paní prodavačku a ony se mezitím nenápadně prohodily. Na modré značce kolem hranic nás nečeká skoro žádný stín, ale lehké pofukování větru v barevných loukách to dělá snesitelnější, než vpadneme do prameniště Chomutovky, kde nás vítá stín a hejna modrásků všude tam, kde jsou velké plochy vody přes cestu. Abychom se vyhly asfaltu, opět volíme cestu rovnou za nosem přes louku k modré značce, do údolí Prunéřovského potoka, kde by nás mohlo sežrat rašeliniště, kdyby nebylo takový sucho. Nakonec se nám daří přece jen překonat nástrahy mamutí zkratky suchou nohou. Hluboce zařízlé údolí Prunéřovského potoka je stejně krásný, jako hraniční louky a potok tvoří kaskády v korytu lemovaným kapradinama. Cestou ve stínech stromů s potokem po pravé ruce má člověk pocit, že mu vůbec nic nechybí, dokud neucítí vůni přepálenýho tuku. Zezadu se blížíme k něčemu, co vypadá jako hodně let zavřený, ze předu se ukazuje velká a hlavně plně obsazená restaurace Celná, pěkně u silnice připravená nabídnout oběd nejen osádkám aut. Cesta po modré je fakt super a stojí za to, bublající a meandrující potůček po pravé ruce nás provází několik kilometrů, ale pak už začínáme mít skluz (protože hospoda byla přes plán, no ale čí to byl nápad) a tak vynecháme prohlídku zříceniny hradu Hasištejnu ze 14. století, tak aspoň nakouknu na nádvoří a zbylý 4 km po silnici prolítnem, aby nám neujel vlak ze zastávky od největší české hnědouhelné elektrárny Prunéřov dostavěné koncem 60. let. V pátek večer pro nás byla jako osvětlený maják daleko pod náma, včera jsme ji mohli sledovat z hraničních kopců a dnes se kolem jejího areálu vlečem bezmála dvacet minut a furt nemá konce.
Pozor, vandr po Mrtvé trati sice skončil, ale ještě nejedu domů! >> Pokračuji vandrem na Šumburk a Slavkovský les.
Holka, ty jsi Fotograf s velkým F, máš úžasný oko!
Žejo?!!! Já jí to říkám už dávno !:-)
Mawe- to jsou zasejc krásný fotečky!! A ty motýlci!! Dokonce aji modrásky tam máš. Ti jsou za mě tentokrát nej. Paráda, těším se, až se začtu
Díky za pochvalu:) Brzo bude snad i zbytek dovči, ale de to pomalu
Mawe, tohle je nádhera, pro železnici mám odmalička slabost a z tvých fotek úplně cítím tu vůni sluncem rozpálených pražců a atmosféru skoro zapomenutého, malého nádražíčka, úplně na mě dýchla nostalgie, děkuju!
rádo se stalo 🙂 věřím tomu, že ty máš teď skvělou šansi navštívit taky nějaký železnice, třeba x kilometrů úplně rovně někde v kraji apačů a dalekooo na obzoru se budou koleje lehce ztrácet v úpatí nějakých vysokých hor 🙂
Podívejte se také na moje fotky:
http://78.108.103.11/FOTO/2019_06_7-9-Most/
Třeba Vás tam něco zaujme.
skvělé panorama pro technické nadšence:
http://78.108.103.11/FOTO/2019_06_7-9-Most/DSC_0112-119.jpg