neděle – Velká Bliznica, 1881 m
pondělí – Chomjak, 1542 m
úterý – Hoverla, 2061 m
středa – Koločava,
čtvrtek – Gemba 1491 m
pátek – okolo Roztoky
sobota – vodopád Šipot
Zájezd na Ukrajinu s CK Alpina – „Podkarpatská Rus“.
Zakarpatskou Rus sem si zamilovala už v roce 2017, kdy jsem tu byla poprvé. A když jsem letos zvažovala, kam v celozávodce vyrazím, kamarád se chtěl podívat na Ukrajinu. Ale sám na vlastní pěst, to zas jako ne… Zvolili jsme teda kompromis, zájezd natěžko právě s Alpinou, ale řada obtíží nakonec pomohla k tomu, že jsme se přidali na zájezd s jednodenkáři. S ubytováním a polopenzí. Trochu mě to utvrdilo v tom, že zájezd s ubytováním není zas tak špatnou alternativou, především proto, že jít natěžko ve velké skupině úplně zničí ducha takové dovolené. Zatímco se všichni druží, já za sebou můžu zabouchnout dveře pokoje a jít spát klidně hned po večeři a mít svůj klid. Toho se venku ve stanu na vyhrazeném tábořišti prostě nedočkám. Člověk těm lidem neuteče ani přes den, ani večer, kdy je nejlepší čas povídat si, seznamovat se, sumírovat zážitky. Definitivně zvolená varianta jednodenních výletů ze zámezí tak byla vlastně super řešení, ačkoli jsem původně radost neměla.
Sobota, den první. 6:30.
Astei, silnice M-24, přechod Maďarsko/Ukrajina
Noční přejezd fakt stál za to. Je poznat, že cestou tam nejsme nikdy dostatečně unavený, abychom pořádně spali, takže se všichni jen přesezeně vrtíme a přehazujeme hodiny na místní čas. Posun je +1h, takže na 7:30. Miluju země směrem na východ:)
Chust, 9:15.
Běháme s deštníkem po centru a hledáme směnárnu. Výměna eur v bance bude jistotka, naštěstí se do ní dostáváme jako první a nemusíme tak čekat frontu (a taky na nás ještě vyšly malý hřivny:D). Měla bych sem asi přestat jezdit, s každou mojí návštěvou totiž klesá kurz. Napřed 3 ku 1 (3Kč:1UAH), pak 1 ku 1 a teď dostanu hřivnu za 85halířů… (za ten týden na Ukrajině ale kurz posílil a při odjezdu už měníme za cca 0,90kč). Mám podepsat na přepážce papír k výměně, ale podepisuju ho na blbým místě, tak se paní jen usmívá a ukazuje prstem správný místo. Jestli mě začnou nahánět prodavači orgánů, je to znamení, že příště nemám podepisovat nic, co je v azbuce.
V Chustu nás taky čekají první obchody a první místní zásoby na další cestu. Hledám svoji oblíbenou zmrzlinu v zeleným obalu, ale nemají. Kupuju teda náhodně vybranou, kterou bych v ČR označila za dobrou, na Ukrajinský poměry ale nic moc. Teskním po svojí tvarohové v hutný čokoládě a kupuju si aspoň na ulici papriky, ať se mám do čeho zakousnout s chutí. Pauzu v Chustu do 10:30 vyplníme bloumáním deštivejma ulicema a pak už nás čeká konečný přesun do Jasině, městečka v Zakarpatské části, se zhruba 9000 obyvateli, kde budeme do středy bydlet. Filip jde s infem, že je to ještě 150km a že si myslí, že to bude tak na 3 hoďky. Chacha, to těžko, mám trochu jinou představu. A ne, že by mě těšilo, že se naplnila. Sotva se autobus rozjel, spustil se solidní liják a pronásledoval nás aspoň hodinu. Jsme haluzáři. Nejen teď, ale vlastně celou dovolenou.
Cestou, kdy autobus částečně vybírá při šnečí rychlosti výmoly v silnici a některým se zdařile vyhýbá, zastavujeme na krátkou pauzu u geografického středu Evropy. Střed Evropy tu byl určen roku 1887 geodety ještě za Rakouska Uherska. Protože střed Evropy ale máme i v Čechách, tak to berem s rezervou. Je tu díky tomu ale možnost nakoupit suvenýry, sýry, je tu dobrá restaurace (se záchodem) a informační kiosek. Kupuju aspoň sýr, ačkoli když paní váží mnou vybraný kus, komentuje to slovy „to mozarella, to ně sýr…“ takže beru ještě kozí sýr, aby se neřeklo.
14:30: ubytováni v guest housu “Mandrivnyy” v Jasini u Světlany, mladé Ukrajinky s parádní angličtinou. Dnešní odpolední výlet nestíháme, protože na hranicích s Ukrajinou jsme stáli moc dlouho a řidičům už by nevyšla odpolední pauza, takže se ubytováváme a řeším s majitelkou penzionu svoji stravu. Bude to pro ni premiéra, tak su celkem zvědavá, ale je už z cestovky o potížistce zpravena a ptá se mě, zda můžu rýžové chlebíčky, kukuřici a pohanku, co mi nakoupila. Prostě snaha lidí na ukrajině vyjít vstříc se mi moc líbí.
Odpoledne máme možnost si trochu projít Jasini a hlavně nakoupit balenou vodu, protože kvalita té z vodovodu tu není stálá a nedoporučuje se pít.
Ráno v Chustu byla možnost si koupit u Vodafonu simku za 80 hřiven s 10GB dat, (což při cenách datovýho roamingu mimo EU je rozumný), ale na ubytku by měla být wifi, takže nevidím důvod sim pořizovat. Pohledy přes aplikaci české pošty pošlu z wifi a předpověd počasí mě moc netrápí, když jde o jednodenky se zázemím suché postele a teplé sprchy. Ukazuje se, že z wifi se tu na internet ale nikdo nepodívá, což mi nakonec ani nevadí, protože zlobí foťák a nedaří se mi z něj v následujících dnech žádnou fotku dostat do telefonu, abych ji mohla následně odeslat. (pozn. vykoumala sem, že wifi funguje na jednom místě na dvoře, kde jsme se před odjezdem do Koločavy nějak podezřele množili, jak mobilní zombie:). A taky tu mají Bulharskou vychytávku, kdy papír nepatří do záchodu, ale do koše. Hned vlastní sociálka na pokoji ztrácí kouzlo.
Při vybalování pak smutně zjišťuju, že se můžu rovnou otočit a jet domů, protože nemám držák na foťák… pro někoho blbost, pro mě je focení na výletech koníček stejnou měrou, jako samotný výlety. Ještě štěstí, že jsem přibalila vyjímečně popruh na krk, třeba pro chození po Mukačevu nebo do Koločavy…
Neděle, den druhý.
Večeře byla dobrá, tak hned po ní odpadám, čímž vynechám seznamovací večírek, přece jen předchozí noc byla spíš nespací a únava je znát. Ale to vstávání ráno bylo steně hrozný… bylo by horší, kdyby pod naším pokojem nebyla kuchyně a nebudilo by nás cinkání nádobí a vůně jídla, to se hned vstává líp. Snídaně vypadá dost lákavě, i když já mám opět svoji verzi, takže buchtičky s marmeládou polívaný čokoládou nemám, ale rýžový chlebíky s tvarohem sou zase zdravý, že jo:)
Vyrážíme celý natěšení konečně na první výlet – na Velkou Bliznicu (1882m.n.m). Před 9h máme přistavený gruzaviky, kterými asi za hodinku jízdy překonáme 1000 výškových metrů a 10 kiláků, což bychom pěšky lezli snad půl dne.
Člověk se vrací do dětských let. To nadšení, že se povozíme v takovéhle staré obludě. Smrad pohonných hmot, oblak dýmu, nadskakování a outloukání hlav a hluk motoru. Teda spíš šílenej řev silnýho šelmostroje. Když Gruzavik nastartoval, v tu ránu mi zalehli uši. Jedeme slibovanou hoďku a skáče to solidně. Občas se zdá, že z pohybu dopřednýho je spíš pohyb vzad, ale řidič využívá všech 3 rychlostí a hrneme si to nahoru nad Dragobrat výmol, nevýmol. Prý to může v terénu žrát i 100/100.
Nahoře v sedýlku pod Žandarmem poprchá, ale je tu teplá dřevěná hospůdka s krbem, která tu rozhodně v roce 2017 ještě nebyla. Venku je suchý záchod s elektřinou a vevnitř se suší bylinky, na pultu čekají všelijaký roztodivnosti v zavařovačkách, zalitý alkoholem a v rohu je postel s dekou, aby majitel nemusel pořád dolů…
Průvodce nás žene dovnitř, že počkáme, než přestane pršet, prý by se to mělo za chvíli přehnat. Čekáme jedno kafe, dvě kafe, tři kafe… mezi tím se nad náma vytvořila docela nepěkná konstelace mraků a venku je vodorovná sodoma gomora. Počkat tady, v teple, byl skvělej nápad.
15:30 Trosťanec
Když jsme vyrazili z hospůdky nad Dragobratem, už bylo po dešti. Před náma se schovává Velká Bliznica v mlze a oparu, pod mlhou sedí jen težká šedá mračna. Achjo, takže ani pokud číslo 2 nevyjde… A ten kopec na Žandarm, co byl tenkrát nechutnej padák dolů, je nahoru v mokrým blátě taky paráda. Ale trochu se občas oblota protrhne a na pár vteřin ukáže výhledy do údolí a na barevným kvítím porostlé skalky. Stačí pár týdnů rozdíl a ze zelených plání jsou nádherný barevný koberce.
Přichází ještě jedna vlna deště, o něco přátelštější, než ta předchozí. Než se nám podaří vydrápat na Velkou Bliznicu, je zase po dešti. Na Bliznici nás čeká skupinovka v luxusním mlžným pozadí a občas se i na pár sekund otevře okno směrem na Terentin a odkryje tady kousek kopce, tu zase kus mraku…
Klouzačka na malou Bliznici z mokrýho, autama rozježděnýho bláta, je trochu o hubu, ještě, že mám hole a můžu jít vedle v trávě. Asi si na podobný cesty koupím fotbalový tretry. Nakonec mokrá tráva a mazlavý bláto zůstávají, ale obloha se trhá a otevírají se krásný výhledy nejen na hřeben s kopcem Terentin po pravé ruce, ale i na protější kopce. Stoupá z nich pára a výhled stojí za to. Je to nádhera.
Sestoupáme dolů k obchodu v Trosťanci. Je to celkem dlouhej a náročnej sestup, kterej z polonin přechází do lesa, kde se k mazlavýmu bahnu přidává jíl, kameny a voda všude po cestě. V lese se válí ještě mlha a nikoho přede mnou nevidím. Jen cestu, vedoucí do nikam, lemovnou krásnými vzrostlými stromy…
Louky jsou plné kvítí, zdá se mi ale, že tu chybí motýli… Klekám do trávy pro jednu fotku a hned mě dostane opojná vůně mateřídoušky. Zvláštní, že normálně při chůzi nebyla vůbec cítit, ale přikrčená v trávě jsem vnímala její nasládlou vůni tak silně, že jsem neodolala a vzala si několik kousků do kapsičky na batohu… abych mohla vnímat tu vůni i po zbytek dnešní cesty.
U obchůdku pauza na zmrzku a pivko a pak už posledních pár metrů k silnici a autobusu.
Večeře je opět opulentní o dvou chodech, dost mě to uspává, ty obří porce dobrýho jídla. Su zvyklá spíš na malý lehký večeře a ne na jídelní set pro dva na jednom talíři. To se bude zase dobře spinkat.
Pondělí, den třetí.
Ráno je snídaně stejně jako včera v 8h, ale místo knedlí s marmeládou je omeleta s koprem a s nějakou slanou náplní – já mám jen čistou omeletku a rajčatový salát. Máslo, tvaroh a salám jsou k dispozici na dojezení i dneska, ale prosím Světlanu ještě o jednu omeletku (no když se ptá, jestli nechcee přidat… tak se rozhodně nedá říct ne).
Počasí vypadá všelijak, jedeme autobusem kousek nad Jasini – pod vstup na Chomjuk v národním parku Karpatské biosférické rezervace, založené roku 1968 a od 90. let součástí UNESCO, kam se musí zaplatit vstupné. (Stejně tak i Velká Bliznica leží v rezervaci, jen v jiné části).
Je po dešti a připomíná to tu trochu deštný prales. Stromy, kapradiny, obrostlé mechové kameny. Kořeny, bahno, kameny. Cestička v lese je akorát tak na jednoho člověka, takže jdeme pěkně jako husy za sebou a po mírných serpentinách s nenápadným stoupáním jdeme po zelené značce pomalu nahoru. Začínáme v 780 metrech necelých 600 výškových v těchle serpentinkách ani není žádná hrůza.
V 1340 metrech se zelená napojuje na červenou značku a začíná tak poslední etapa k vrcholu Chomjuk 1542m.n.m. Posledních asi 200 výškových na půl kiláku už nás čeká jen hilaryho výšvih, jak vipkuje účastník Honza ještě dole na mírných serpentinkách, jako kdyby měl šestý smysl… a myslím, že příště žádný vtipy tohoto ražení nebudu poslouchat, protože by se mohli vyplnit, stejně jako tento. Kameny, šutry, kořeny, mokrá hlína a bahno. Větve v úrovni očí, kameny v úrovni kotníků pro držení rukama, kameny v úrovni kolen pro krátký nohy, větve v úrovni pasu, aby znemožnovaly průchod. Stoupání nahoru jde pomalu a nedá se tu ani zastavit, ani předběhnout. Já se teda předbíhat nechystala, ale asi sem celkem brzdila ty rychlejší v mých patách. Otevírají se nám už ale parádní výhledy do okolí, nad hranicí lesa jen s dřevinama do pasu a na vrcholu Chomjak (хом’як – vtipný je, že v překladu to znamená křeček) jsme odměněni pokračujícím bezvětřím a skvělým kruhovým výhledem do okolí. Na vrcholu hory je socha Panny Marie na kamenných schodech. Socha by měla být darem movitého vojáka z Afgánistánu na památku padlým kolegům. Socha je tu od roku 2006. Dešťový mraky dokreslují parádní atmosféru, takže jednu vrcholovku pěkně u sochy a jedeme zase dolů.
No, jestli cesta nahoru bya náročná, cesta dolů byla výživná. Kamenný moře hned pod vrcholem. Obrovský šutry s různou pevností a stabilitou. Moře ale nebylo nudně šedé, ale šedá přecházela v plotny žluté lemované trochou červené a mezi kameny bujel život a borůvčí si hledalo cestu všude. Co krok, to test stabilty. Začíná pršet a z těch černých mraků to asi nebude žádnej lehkej deštík. Rychle schovat foťák, nandat pláštěnku a na mokrých a kluzkých kamenech pokračovat pomalu a obezřetně dolů.
Skály, kořeny, zakrslý smrky, kluzko a ultra krátký nohy. Někdy to prostě není tak úplně pohodová turistika, ale nakonec se problematický skoro až horolezecký úsek taky zvládl a dál už nás čekal jen naštěstí bezdešťový sestup lesem, na jehož hranici se cesta dolů srovnala z prudké do celkem lhekhé serpentinové pohodičky. Na cvhíli. Než přišly kořeny, kameny a bahno, ale po pár výškových metrech zmizely aspoň kameneny. Na chvíli nás cesta ukolíbala svojí pohodou, než přišly bahenní lázně pro změnu bez opory kamenů či pevných kořenů, takže nejenda bota nezůstala scuchá. V jednu chvíli mi čtvrtka hole zmizela pod povrchem bahna, ale naštěstí boty zůstaly uchráněny a bažina je nezhltla. Poslední úsek ve vesnici Tatariv pak jde přes most ukrajinského typu, tzn. most, kde by v čechách bylo zakázaný se k němu vůbec na kilák přiblížit. Chatrný most bez pořádnýho bočního zabezpečení překonává 40 metrů širokou řeku Prut a když ho davy lidí rozhoupou, mám co dělat vůbec přejít na druhou stranu…
Úterý, den čtvrtý.
V noci se bolestí svalů (stehenních) nemůžu pohnout. Tohle neznám a doufám, že to už není příznak mojí chátrající fyzičky, ale jen následek nedostatečnýho tréningu. Zatímco ostatní vypadají, že nemají žádnou újmu, já se přidžuju zábradlí, bez kterýho bych se dolů do přízemí sesula jak pytel brambor.
K snídani mám misku tvarohu s malinama a smetanou. Je to fakt dobrý, ale smetany mohlo být trochu víc, jak je dobrá, ale po takovéhle snídani se už ani nemusím dokrmovat z obloženýho talíře.
Vyrážíme opět gruzavikama od našeho ubytování. Pokud bude hnusně, vyvezou nás gruzavíky jen asi do 900 m.n.m a k Hoverle půjdeme obě cesty stejně. Pokud by bylo hezky, tak by nás vzaly až do sedla do 1500 m.n.m, což by bylo fajn nejen kvůli menšímu stoupání, ale hlavně zajímavější trase.
Gruzavík má korbu doladěnou starýma sedačkama z autobusu a v oknech prkno, tak se mám aspoň čeho přidržovat. Sedí nás tu snad 13 a druhý gruzavík obsadila druhá půlka zájezdu.
Na silnici je jízda ještě celkem fajn, ale v terénu to začíná trochu házet. Vypadá to na akutní čůrací pauzu, ale kabina řidiče je stavebně oddělená. Máváme, nic. U dveří je krabička s vypínačem, takže cyklo průvodce Pytel zkusmo jeden zkouší – v kabině se rozsvítí – takže zabliká, v kabině zas nic. Vepředu v kabině má ale zážitkovou jízdu účastník Honza, takže mu jeho spolucestovatelka telefonuje, ale není signál. Akce zastavme gruzavík se zdá marná, leč zábavy to přináší dost, k nelibosti postiženého. Nakonec se ale Honza náhodou ohlídne a na základě signalizace od nás zastaví. Situace je zachráněna. Řidič otevře dveře a použije sirénu, pro podobný případy – čudl vedle vypínače světel. Řehtáme se na celý kolo, s takovouhle komickou vsuvkou den prostě nemůže být špatnej.
Gruzavik s náma háže o dost víc, než v neděli. Meleme se se strany na stranu a občas je náklon takovej, že čekám převrácení. V prudkých zatáčkách do kopce, kam by se nestočil, to pak funguje tak, že do ní najede lehce do zatáčky, pustí plyn a hrůzavík se zhoupne dozadu, až to vypadá, že mu to nečekaně podjelo a zadek se nebezpečně přiblíží svahu… V tu chvíli tomu ale řidič přišlápne, protože vylepšil úhel k najetí… Poprvé nás to vyděsí, pak už jsme starý mazáci. V jednu chvíli z cesty málem vytlačíme krávy, ale ty si z hlučících monster nic nedělají a spořádaně jdou po hraně cesty a svahu.
Dnešní jízda je delší a divočejší, fakt si ji užíváme a dokonce až těsně pod sedýlko. Dost v noci pršelo a cesta byla rozbahněná, takže máme štěstí, že nás řidič nakonec zvládl vzít až do plánovaných 1450m.n.m.
Cestou nahoru si všímám zajímavé věci – už jsem si všimla předtím, ale dneska míjíme několik dalších soch a křížků a zdá se, že šátky uvázané kolem ramenou nejsou náhoda, ale místní zvyk. Barevný šátek někdy opršelý a jindy ještě celkem hezký, bohužel ale fotit něco z gruzavíku je prostě nemožný.
Začínáme jen mírným stoupáním, takže cestu aspoň ztěžují totálně rozježděný koleje v blátivé cestě plné bahnité stojaté vody, která se pěkně vsakuje všude tam, kde by se snad dalo za sucha bezpečně šlápnout, teď je to boj o čest čisté tenisky. Po 5 kilákách máme nastoupáno jen 200 metrů a už nás čeká horkej čaj na rozcestí u informačně turistické chaty, o kterou se starají vojáci. Krom čaje je tu i pivko a posezení. Pořád to taky s deštěm vypadá všelijak, ačkoli pláštěnky byli zatím potřeba jen pár minut, není jistý, zda by neměli zůstat v pohotovostní poloze.
Na zbylý 3 kiláky nahoru na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu 2061m.n.m zůstává zbytek stoupání – 500 výškových. Ze začátku je cesta široká a vyježděná v ůžlabí mezi porostem, pak už začíná být obtížnější. Šutry, mokrá hlína, začíná se zvětšovat sklon stoupání… Potkáváme tu chlapíky s protézama místo spodních končetin, asi tu mají dneska nějakou akci. Jasně, když můžou nahoru oni, vylezu tam i já, akorát bych potřebovala měkčí normy na tu rychlost. Ale zase široko daleko ani noha z autobusu a mám skoro pocit, jako bych tu byla sama. Užívám si tu domnělou liduprázdnost.
Hoverla – Говерла. 2061 m.n.m. Nejvyšší Ukrajinská hora se nachází v Černohorském masívu na pomezí Zakarpatské a Ivano-Frankovské oblasti. Kousek pod vrcholem je prý dokonce možné najít hraniční sloup, který oddělovat Československo a Polsko, jen nevím, z které strany, protože já sem ho neviděla.
Když se konečně vyškrábu na Hoverlu, hlavní skupina už se chystá dolů – měla sem strach, že je potkám pod úpatím a nebudu mít tak čas se podívat nahoru a byla sem rozhodnutá svůj postup nahoru ukončit v místě, kde se srazíme, abych nezvětšovala propastnej rozdíl v tempu. Nahoře ale potkávám holky, který mě povzbuzují slovy, že tam na mě už čeká Filip a čaj, což mě rozhodně potěší. A jaký plynou výhody z hlemýždího tempa? Na vrcholu už je skoro prázdno a nejsou všude lidi v záběru. Dneska mi ale celej den zlobí karta a každých pár fotek odmítá zapisovat a té náhradní během pobytu v peněžence upadl zamykací bazmek, takže ji foťák
vůbec nebere, což trochu kazí celej dojem těch nelidnatých fotek.
Zajímavej je chlápek, co prodává medajle k výstupu, čokolády a na bombě vaří horkej čaj a kafe. Fučí tu, je tu chladno, schyluje se pořád ještě k dešti a tady taková oáza pohody a černýho čaje…
Sestup pak začíná zlehka borůvčím a nízkýma travinama a jak klesáme, přibývají zakrslý jehličnany a cesta je prudší a prudší. V lese pak už je to celkem padák, bahno, šutry, vymletý koleje. Jde se celkem blbě a je to fakt dlouhý, takže oceňuju komorní společnost zadního voje s průvodcem Pavlem. Představa jít tímhle i nahoru, tak mě to v půlce cesty fakt totálně odradí, ale takhle jednosměrně je ta nudná a mizerná cesta ještě celkem stravitelná. Konečně dorazíme k chatě Kozmečik 870m.n.m, kde čeká zbytek skupiny u pivka a gruzavíku, na cestu zpět do Jasině. Zapadneme pod střechu a začnou padat první kapky…
Středa, den pátý. Rachiv 10:30.
Ráno jsme po vydatné omeletce skočili nakoupit ještě trochu jídla, protože v Podobovci asi nebude žádnej obchod (zato tam teče pitná voda) a vyrazili do Rachivu dokoupit pohledy a známky. Známky lze koupit jen na poště (2x za20 hřiven do Čech) ale pohledy tu v nabídce vůbec nejsou. Zamířila sem aspoň na jistotu do obchodu s pohledama, co jsme tu našli tenkrát a vybrala si nejlepší pohled. Mám dojem, že stejnej sem vybrala i minule. Pohledy tu ale skoro nevedou a navíc ani nejsou moc vzhledný, což je škoda.
U staré bábušky sem vzala okurčičky a u busu z jinýho stánku papriky. V samošce je zelenina dost nic moc, ale kdo by ji tam kupoval…
Koločava 16:40
Malá obec Колочава – Koločava je známá především jako dějiště z románu Nikola Šuhaj loupežník od Ivana Olbrachta. V letech 1918 – 1938 byla součástí Československa a je tu krom dobrého místa na výlety do hor i přehršel turistických zajímavostí. Součástí vesnice je i krásná asfaltka, která tu snad ještě 2 roky zpět vůbec nebyla a tak může autobus chvíli i místo skákání normálně jet.
Koho po posledních dnech bolely stehna, tak po několika hodinách natřásání na těch dírách je má skoro jako nový. Dojet do Koločavy nám zabere většinu dne, v Koločavě nás čeká nepřístupný zchátralý nefunkční dřevený kostel svatého Ducha a muzeum v přírodě.
Kostel svatého Ducha ze 17. století je zajímavý nejen tím, že jsou v něm pohřbení dva čeští četníci, zabití v roce 1921 Nikolou Šuhajem, ale i tím, že v dobách SSSR zde bylo muzeum ateismu.
Skanzen lidové architektury Stare Selo (“stará vesnice“) má vstupné 70 hřiven za dospěláka a začal se budovat v roce 2007 za přispění Koločavského rodáka a zobrazuje život rusínů v 18 a 19. století.
Ukrajinským nápisům moc nerozumím, takže jen tak letem světem. Je tu i muzeum úzkokolejky s vlakem a několika kolejovými vozidly.
K hrobu Nikolaje Loupežníka prokrosíme celý hřbitov několik desítek metrů až za poslední hrob. Nikola nemůže ležet s ostatními nebožtííky, kteří leží nohama na východ, protože je má na sever. Jeho hrob tu nechala dodělat mnohem později až jeho dcera, která zemřela v roce 2006. Tento hřbitov, stejně jako ty ostatní, co vidím cestou, má dvě zajímavosti. Není tu vůbec posekaná tráva mezi hroby a u náhrobního kamene jsou kýble, otočený dnem vzhůru. Některý mají dno a teda netuším, co schovávají a jiný už dno nemají a z pod kýble se dere tráva a možná i nějaký náznaky cíleně vysazených kytek.
V muzeu Ivana Olbrachta nás čekal průvodce Alex, místňák s obstojnou češtinou a povykládal nám o Nikolaju Šuhajovi, jeho osudech a rodině i o Ivanu Olbrachtovi. Kromě zajímavýho výkladu se daly prohlídnout i dobový fotky, články a kroje, Alexova čeština tomu povídání dodala na kráse.
Při odjezdu z Koločavy se setkáváme s tím, jak kravky sami chodí domů z pastvin a parkují u svých branek, než je majitelé vpustí domů. Kravky táhnou ve velkým přes celou silnici, ale jako starý veteránky bez mrknutí oka uhnou i autobusu, aby se po našem projetí vrátily zas doprostřed silnice.
Středisko Podobovec, restaurace Koliba
K večeři jsem snědla omylem slečně vegetariánce od přechodářů bezmasý jídlo, k její nelibosti dostala moji pohanku – což chápu, po 4 dnech na všelijaký sušený stravě bych taky místo pohanky chtěla něco pořádnýho, ale naštěstí se to vyjasnilo. Nicméně fakt nechápu, když normálně bylo maso s mrkví a bramborem, že mi připravili pohanku. Bez masa. Fakt se tu ukazuje, že vůbec netuší, v čem je lepek (jakože ty brambory s masem vypadaly parádně) a doufám, že mě tu nebudou krmit zrním každej den. Doufám marně.
Čtvrtek, den šestý. Podobovec, 20:30.
Snídá se tu až v 8:30 a fakt mi chybí Světlanin vagón černýho čaje, ze kterýho šly vytřískat i 3 hrnečky k snídani. Jeden hrneček a dopij se vodou z vodovodu. Sýry a salámy k snídani napočítaný na kusy. 6 lidí u stolu, takže 6 půl plátků sýra a 6 mini koleček salámu… Naštěstí k tomu byli lívanečky (já vajíčko), ale přijde mi ten obloženej talíř srandovní.
Vyrážíme po 9h na lanovku, která nás veme do 1460mnm. Pěkně to peče tady v 750 metrech, ale naštěstí je obloha plná mraků. Ukrajinská sedačkovka už mě moc neznervózňuje, po loňský Bulharský su starej mazák a hlavně se startuje do kopce a ne z kopce, takže pod sebou nevidím žádnej prudkej padák. Lanovka jede tak akorát rychle a dá se kochat výhledama na náš dnešní hřebínek s Gembou (1491mnm). Nad horní stanicí lanovky čekají džípy a Ukrajinští řidiči lákají ke svezení, ale my odoláme. Svah na Gembu 1474 je prudkej, prašnej a mraky se poblíž moc nezdržují. Ukrajina, jak ji znám.
Vítr pofukuje, vysoká tráva se kolíbá ve větru… Všude plno barevnýho lučního kvítí a zralých borůvek. Za Gembou čeká sedýlko se svačinkou a Malá Gemba, ty prudký svahy sou fakt pekelný, ale zdá se, že Gemba je ráj paraglidu.
Konečně přechází lehká oblačnost, takže je docela příjemně. Na Malé Gembě 1416 lehkej obídek. Teda pro mě, kilometr za zbytkem skupiny a po malý snídani už mám hlad a rozhodla jsem se radši najíst, než se snažit dohnat ty, co nevyrazili na bonusovej kopec Stoh. Doháníme
je po připojení na modrou, pod Velkým Vrchem, kde si dávají obídek a pauzu s kocháním a tak si můžu ještě na chvíli sednout. Výhledy, pauza, kolující domácí ořechovka a v dálce vidíme na Stohu pár malých teček zbytku skupiny. Dobře jim tak, my máme pauzu zatímco oni musej makat.
Kolem borůvkama porostlých cestách pak klesáme zpátky do Podobovce. Přehoupneme se přes skalnatý hřebínek a otevře se pod náma výhled na borůvkový plantáže s davama brigádníku s česáčky a pytlema plnýma fialový dobroty. Kupujem petku 0,7 přímo od česačů za 35hřiven. Prý mají 2dolary za litr borůvek a na osobu se dá zvládnout až 50 litrů za den. Podpůrnej náklaďák už je do třetiny nacpanej bednama. Borůvkový plantáže přecházejí do pásu lesů a louky jsou plné cvrčků a je tu dost hlučno, všechno cvrliká jako o život a přitom nahoře bylo ticho, i když hejna zelených koníků uskakovala před každým krokem.
Večeře je opět skvělá, boršč a masové závitky. Dostávám rizoto a zas ani kousek masa. Smutný. Trochu to ale vyvažuje, že to rizoto je fakt chutný a povedený.
Pátek, den sedmý.
Zklamání. Dvojitý zklamání. Všichni mají omelety se šunkou, jen na mým stole palačinky. Mňam, palačinky bych si dala líbit, ale po zmatcích s vege jídlem se jdu pro jistotu optat, zda jsou bez hluténa. Slečna se vrátí z kuchyně, říká da, bere mi palačinky a že se vrátí za 2 minutky. Zklamání č.1. Přišla jsem o palačinky. Ze 2 minutek je 15 a pak dostanu ovesnou kaši. Zklamání č.2. Dneska su bez snídaně, takže mi spolustolovníci darují po svým půl plátku sýra a mini kolečku uzenýho… A jdu se dojíst na pokoj, bohužel ale už v drobným časovým skluzu. Naštěstí mi ale nikam nikdo neuteče, protože dneska jdem tak jako lehce víc podle navigace než podle mapy, takže není radno se toulat mimo hlavní voj.
Roztoka 14:30
Dlouhá vesnice s prašnou polňačkou, starý a opuštěný domky kolem rozbahněné hliněné cesty a zarostlýho potoka. Tady to na slibovaný pivko nevypadá… ale jak postupujeme dlouhatánskou vesnicí dál, domy jsou pěstěnější a míň opuštěný, z hlíny se stává rozbitej asfalt a najednou je tu obchod s posezením – stolek a 4 obyčejný židle pro místní štamgasty pěkne mezi pultem se sýrem a policena s nápojema. Překvapuje mě, jak moc je obchod vybavený, od jídla přes drogerii a další náčiní.
Dneska je to pohodovej výlet, ale pauza ve stínu obchodu se hodí, je vedro a dusno a z hor zní hromy přicházející bouřky a pěkně se to černá. O nečasu víme od rána, ale měla by přijít až odpoledne a teda neohrozit moc celý výlet, který začíná od ubytka kousek po silnici a pak přes hřebínek zhruba v 800 metrech s vrcholem Kyčerka. Chceme obkroužit vesnici Roztoka až na okraj vesnice Pylypets k muzeu dřevěných kostelíků, ale v místě rozhodující nenápadně odbočky narazíme na volně pobíhající kozu, která se nechá pohladit a pak vyrazí pěkně sama naším směrem. Následujem kozu, fotíme si ji a najednou je jasný, že jsme přešli naši odbočku a buď bychom museli zpět do kopce, nebo teda sklesat do obce Roztoky… no ale kde je kostel, tam je obchod, říká průvodce Pavel s tím, že je rozhodnuto a vracet se nebudeme. Sice v jeho výrok nemám po zkušenostech důvěru, ale se směrem cesty problém nemám. Na kopci nad vesnicí je luxusní asi myslivecké sídlo a po obou stranách cesty padají barevné a pestré louky.
Všímám si, že na levo jsou louky bílý a napravo fialový a cesta tvoří logický předěl mezi kvetenou. Fakt zajímavej ůkaz. Nakonec se ukazuje, že moje nedůvěra byla mylná a ač vesnice zpočátku působí fakt nedůvěryhodně, náš pauzovací obchod je zdá se místním střediskem všeho dění. K muzeu to máme ještě 3 kiláky po silnici a to už nás pronásleduje hřmění a těžký mraky. Stíháme to tak tak pod zastřešenou terásku restaurace s muzeem.
Muzeum za 10 hřiven je místnost s modelama asi 15 typů kostelů. Průvodce Pavel tam stihl v nestřeženým okamžiku nakouknout zadarmo, takže se všichni kocháme na displeji jeho foťáku spokojení, že můžeme jít rovnou do restaurace čekat na bus a za ušetřený hřivny si dát třeba čaj, na ukrácení chvíle, než dojede autobus. Bouřka nás mezitím dohání, ale to už skáčeme spokojeně do autobusu.
Večeři nekomentuju, zase v ní není maso a navíc se houby povalují v podezřele zahuštěné omáčce. Přes jazykovou bariéru s nulovou znalostí angličtiny se nepouštím do nebezpečných vod a nechávám jídlo netknutý – naštěstí se ale hladoví dobrovolníci najdou a já dostávám kus masa od spolustolovníků. Díky!
17:20 Mukačevo shisha
Je dusno a zataženo, pár těžkých kapek jsme schytali při výměně posledních éček na utracení za tekutý suvenýry. Už sme napapaný – na jistotku jsem to vzala do Food garden restaurace, kde sice pořád nemají šašlik, ale i tentokrát jsem jim to odpustila. Aspoň jsme mohli konečně chvíli jen tak sedět – pod slunečníky – a nechat lehký deštík smáčet ulice dusnýho města. Ráno jsme hned po snídani vyrazili do parnýho dne na 8km procházku jen s foťákem, k vodopádu Šipot, který padá na úpatí hory Gemba a dosahuje 14 metrů. Vstup k vodopádu stojí 10 hřiven – a jsme tu hned mezi prvními. Naštěstí jsme vyrazili okamžitě po snídani a užíváme si tak několik minut vodopád jen pro sebe, než se nahrnou lidi a začnou si stoupat tak dokonale, že udělat fotku bez nich je nezvládnutelný úkol. Mlha a vlhko po včerejší buřinou spařených lesích stoupá po okolních kopcích a vedro nás totálně ničí. Přesto bych ho vyměnila za odjezd domů, kterej nás čekal kolem 20:00 už dneska večer…
Přesun do Mukačeva zabral asi hodinu a půl, cesty jsou tu už nevídaně pěkné a tak není potřeba jet krokem. V Mukačevu je jedna zajímavost – že jsou pošty v sobotu odpoledne zavřený, to asi nikoho nepřekvapí, ale nikde v jejich blízkosti není poštovní schránka. Jednu jsme naštěstí našli na ulici Ярослава Мудрого jdoucí k náměstí. Na prohlídku hradu Palanok se nám moc nechtělo, protože jsme měli obavy, abychom zvládli oběd a tak nám zbylo docela dost času. Kde jinde ho strávit, než na dobré dýmce, kterou mě tu fakt pozitivně překvapili?
Hledat v mapách „Tea room“ není v zemích, kde se pije hlavně čaj, moc rozumnej nápad, ale nakonec jsme našli, co jsme hledali, hned naproti poště – Кальян бар „меgaтяga“ – Hookah Lounge. Jazykovou bariérou jsme se zaskočit nenechali, angličtina nic, “máta” nic, ale ukázat na slovo v menu stačilo. “Mjata” dýmka a dvě vody, protože čaj došel, nám i s nákupem v supermarketu pěkně vyplnila zbytek času v Mukačevu, abych se pak dozvěděla od skupinky jdoucí na hrad Palanok, tyčící se nad městem nekonečný tři kiláky po silnici, že horní patro už bylo krz pozdní příchod zavřený a dvouhlavou ovci tak nikdo neviděl. Zřejmě sídlí ve špatným patře. Prostě ta ovce by mi nebyla souzená, i kdybych tam šla. Takže snad příště!
…..Jestli mě začnou nahánět prodavači orgánů, je to znamení, že příště nemám podepisovat nic, co je v azbuce……
😀 😀 😀 a naháněli? 😀
…. protože kvalita té z vodovodu tu není stálá a nedoporučuje se moc pít…..
ty jo, to bych úplně nečekala teda, překvápko
…protože zlobí foťák …
taky??? Epidemie nějaká?? 😀
….., že papír nepatří do záchodu, ale do koše…..
nenéééééé, že ne, že ne??? To sis vymyslela určo, že jo?
………. To nadšení, že se povozíme v takovéhle staré obludě. Smrad pohonných hmot, oblak dýmu, nadskakování místo sezení a hluk……
😀 😀 ale úplně tomu rozumim, vybavila se mi moje brigáda ve třeťáku, kdy jsme sázeli stromky a vozili nás taky takovejdlema příšernostma 😀
….Stoupá z nich pára a výhled stojí za to. Je to nádhera…..
souhlasím, už jen podle fotek je to nádhera, natož v reálu, stejně jako ty louky. Miluju louky!!
…..Je po dešti a připomíná to tu trochu deštný prales. Stromy, kapradiny, obrostlé mechové kameny. Kořeny, bahno, kameny. ….
Jo tohle taky musela bejt parádička!
No jestli cesta nahoru bya náročná, cesta dolů byla výživná…..
jste si to teda tentokrát vyžrali. O tom mostě ani radši nemluvím, to bych se na druhou stranu nedotala 🙂
nedivím se, že ti odešly svaly na nohou, taky by mě to zabilo 🙂
Teď si dám pauzičku a dočtu to o něco pozdějš, nechci to jen prolítnout.
Sakra, fotakova epidemie a spustila sem ju ja 😀
No to vis, neni ukrajina jako ukrajina. Asi prechod ze zachodu „rovnou do diry“ ke splachovacimu nese jisty vyvojovy stadia 😀
Organy mam vsecky, ackoli vzhkedem k levnymu alkoholu by hyl jiste velkej zajem o moje nezkazeny jatyrka 😀
… Užívám si tu domnělou liduprázdnost…..
tomu dost věřím, pro mě by tohle hromadný pochodování nebylo vůbec, takže tohle muselo být moc prima. Někdy se hodí bejt pomalej 🙂
….Koho po posledních dnech bolely stehna, tak po několika hodinách natřásání na těch dírách je má skoro jako nový……
aha, aha, to je zajímavý fyzioterapie 😀
….a po obou stranách cesty padají barevné a pestré louky. Všímám si, že na levo jsou louky bílý a napravo fialový a cesta tvoří logický předěl mezi kvetenou…..
jéé to muselo být hezký
ten vodopád musel být parádní a … lidi tam nejsou! paráda.
Tak doufám, že sis dovču užila tak jako já čtení a fotky – ty záběry teda jsou, kolikrát, jak kdyby tam člověk stál
Jojo, moc sem si ji uzila a su rada, ze sis ji taky mohla uzit 🙂