Prostor mezi bytím. Miluju prostor mezi bytím. Vnímám vůni svěžího lesa smíchanou s prachem cesty. Vítr mi cuchá vlasy a mete je do očí a honí se mezi stromy, které se naklání, skřípou a šumí listím. Pozoruju šišky a kamínky na cestě a třepotající se listí, kterým prosvítá slunce. Ptáci v korunách štěbetají a sem tam spadne šiška. Zpocený batoh mě studí do zad a zaschlé bahno tahá za kůži u kotníků. Nádech, krok, výdech, krok… Prostor mezi bytím. Nic v něm neexistuje. Vzpomínky, starosti, radosti. Nic. Jen noha nohu míjí, plíce makají na plný obrátky a po rameni leze kloš a hrozně to lechtá. Někde za mnou cvakají Vlastíkovy hole. Člověk nemusí být sám a přesto jako by byl. Prostě prostor mezi bytím. Nic v něm neexistuje, jen tiché tady a teď. Bolest z námahy, vůně, zvuky lesa, zelená pro oči. Hlad. V tomhle prostoru existuje vlastně všechno, co potřebuju. Bez starostí, bez nechtěných myšlenek na věci, které stejně neovlivním.

I když nechtěný myšlenky nás přepadají hned na nádraží, když si dem koupit vodu a u sámošky je otevřená cukrárna. Mě stačí jednochodové menu, ovšem Vlastík není troškař a cukrárna je fakt moc dobrá. Výstup 500 výškových metrů nám dá zabrat nejen kvůli náloži v bříškách, ale taky solidně peče poslední jarní sluníčko. Až na červenou magistrálu nepotkáváme moc lidí, ovšem nahoře se rojí hlavně cyklisti. Na Velký Javorník se nám ani nechce a tak se mrknem jen na rozhlednu Stratenec (1035 m.n.m) a na památník padlým z konce 2. světové.

Po červené po hřebeni pak celkem napohodu pokračujeme k chatě Portáš, kde lehce povečeříme a já se venku na terásce mezi lehce oblečenými turisty balím do péřovky. Jezdit na výlet nachlazená asi není nejlepší nápad, ale vandr prostě vžycky všechno vyžene. Zkušenosti veskrze pozitivní, výsledky zaručeny!

Spaní rozbíjíme na parádním místě plném měkkého jehličí, což se hodí, protože většinu noci pěkně chčije a do toho funí celkem zprudka vítr. Buřina nás naštěstí jen lízla, přesto takovýhle vydatný déšt dlouho nepamatuju. Ráno nás pak vítá mlhou mezi stromy a parádním podzimním dnem. Příroda prostě ví, že zítra už to má být oficiálně a včerejěí léto někam zmizelo podzimní mlhou zvýrazněné oranžové v bukových lesích.

Lehce nám kape ze stromů voda za krk a my se kloužeme mokrým blátem z kopce i do kopce. Dnešní den je ve znamení samých nečekaně překvapených lesních obyvatel. Ptáci, veverky, prasátko… Poslední letní den. Poslední letní kilometry a poslední letní slunce, které napřed prosvětluje mlhu jen jemně a nerozhodně a nakonec ještě projeví svou sílu. Léto, ahoj zase za rok!