V sobotu odpoledne jsme vyrazili akorát tak s posledníma hodinama světla vstříc děsnýmu kopci nahoru po zelené nad obec Salaš, abych zjistila, že moje fyzička je po prodloužené zimě úplně v tahu. Do kopce jsem funěla děsně a asi je dobře, že tu šumavu mezi svátkama jsem odpískala, protože těch pár měsíců bez pořádný kilometráže se na mě podepsalo dost negativně.
Šíleně fučí, ale i přesto potkáváme těsně nad Salaší dost místní mládeže. Než se ale vydrápeme nahoru, davy zmizí a my máme celej les jenom pro sebe. Žlutá vede po cyklostezce, takže cesta tvrdá, ale vyloženě asfalt to není a krásný svěže zelený buky se pohupují podle závanů větru. Je tu živo a hromady ptáků. Párek cyklistů potkáváme ještě u Buchlovskýho kamene, ale pak už nikde ani noha. K Salašce pak klesáme po cestě lesem mimo značku a doufáme, že není slepá. Není, cesta je příjemná lesní a mezi buky a suchými jehličnany sem tam ční obří balvan, tak jak je v Buchlovkách zvykem.

Scházíme k Salašce ve zlaté hodince, vrcholky stromů naproti ve svahu jsou krásně zlatavé. Než slezeme dolů do údolí, poslední zbytky zlata mizí daleko z našeho dohledu. V Salašce jako překvápko ještě doutnají uhlíky, ačkoli pachatel neznámý, navazujeme na jeho činnost a během pár minut už vaříme vodu na čaj. Celá Salaška je ještě vyhřátá, kamenné zdi pěkně drží teplo. Popíjíme horkej čaj s medovinou, vyhříváme se na lavici a posloucháme ptáky, kteří ještě zdaleka nemají večerku, stejně jako hmyz, který vesele bzučí kolem.

Celá tato oblast má smutnou historii a dnes tolik oblíbený přístřešek dřív sloužil jako úkryt partyzánům.

Spaní je luxusní, celou noc je nám krásně teplo a jen občas mě vzbudí vzdálený dusot nějakého zvířete nebo osamělý noční pták na lovu. Ráno balíme brzo, abychom si ještě zajeli omrknout tajemný králův stolec, o němž jsou první zmínky už z roku 1228, ke kterému se mi ještě nikdy nepodařilo zabloudit pěšmo a než se na ulicích začnou objevovat první lidé, už jsme skoro doma.