Hledání jara kolem Dyje, březen 2022

Jaro. Je začátek března a všude na mě vykukují fotky sněženek, jehněd, bledulí, pučících větví… a mě nejen svrbí nohy, ale taky se už nedočkavě těším na první posly. Na příslib končící zimy a rodícího se jara. Na první teplý paprsky, který tak miluju, protože ještě nejsou horký na to, aby spalovaly. Ty první teplý jarní paprsky laskají na tvářích a dávají pocit, že někdo tam nahoře vám posílá svoji hmatatelnou lásku…

A tak volíme lokaci nakloněnou jaru jak to jen jde. Kraj kolem řeky Dyje, kde už mám důkazy o pučícím jaru… Ale tentokrát nevyhrává NP Podyjí, tak jako většinou, ale místa západněji, za hranou národního parku, kde by snad nemusely být jiní lovci jara.

Uherčice, nejstarší moravská kamenná rozhledna z roku 1801

Venku je 0°C nejen podle předpovědi, ale i teploměru v autobuse, který jede poslední kiláky do Uherčic polňačkou kvůli pracím na silnici. To sem teda v čechách ještě nezažila:) Naklepaná vystupuju do šedivýho zatažena.

Tak takhle vypadá jaro na jižní moravě, když si někdo myslí, že ošálí přírodu a pojede ho hledat už začátkem března. Šedivý zataženo přikrývá nejstarší – kamennou – rozhlednu na moravě z roku 1801, která je v zámeckém parku Uherčického zámku a od roku 1945 chátrá. Obelisk stejného data výroby zub času taky dost ohlodal, ale ten již prošel rekonstrukcí a narozdíl od rozhledny vypadá hezky. Ční do výšky k šedivýmu nebi, ze kterýho se začíná pomalu sypat sníh… Jak jdou sníh a jaro k sobě? zdá se, že snadno, protože uherčický park mi ukazuje i svoji pučící stránku. Jaterníky a prvosenky… nenápadně skryté ještě mezi listím, krčící se v kořenech stromů… ale jsou tam. Nesměle vykukují a sondují, jestli už – anebo ještě ne.

Vyrážím vstříc sněhu a kamarádům. Vstříc Graselově vyhlídce, pojmenované po Johannu Georgi Graselovi, který zde na přelomu 18. a 19. století působil jako bandita a loupežník. Ano, i tady vede Graselova stezka (i když Vratěnínská), stejně jako kolem 20 kilometrů vzdálených Slavonic. Co je 20 kilometrů pro loupežníka, který byl jako doma v hustých pohraničních lesích? nic…

Zima nebo jaro?

Z vyhlídky je nádherný pohled na řeku Dyji, která se jemně vine mezi holým stromovím. Šedivá obloha kryje šedinou krajinu… ale jen zdánlivě. Kdo se dívá, vidí barevné odstíny stromů, podle toho, jestli větve pučí žlutou, zelenou, červenou… nové přírůstky se derou na svět a barví šedou do jemných odstínů barev, které na první pohled málokdo odhalí…

Děsnej sešup z vyhlídky od kříže do údolí řeky Dyje, která se hned za dalším ohybem dere z Rakouska do Čech, nás odměňuje pohledem na vysokou skalní Stěnu Dezertérů, tyčící se do výšky hned od od hladiny Dyje. Koutkem oka zahlídnu bílou hlavičku a když stočím pohled, je to celý zástup bílých hlaviček, deroucích se na svět pár metrů od zamrzlé hladiny potůčku, vlévajícího se Dyje… Sněženky.

Potkáváme tu místního pána, který si s náma povídá o naší trase a o tom, jak tu denně chodí a jezdí na kole… Dovedu si to představit, každý den se laskat pohledem na měnící se přírodu tohoto krásnéhou a nenápadného koutu země.

Na stomech kolem životodárného toku začínají kočičky… Zdálivě mrtvý vyvrácený strom je přikrytý závojem jara. Koruna obsypaná bílými perličkami v kontrastu s kořeny čnějícími do prostoru dává jasný vzkaz kolejdoucím, že život a odumírání je pevně provázané.

Asfaltový úsek je odměněn sochou výtvarníka Lubo Kristka, který má v Podhradí nad Dyjí dílnu a po domluvě je možné navštívit jeho dílo v zámečku na kraji vesnice. Voní tu uhlí, vůně sedí mezi domy dole u řeky a jak stoupáme ke zřícenině hradu Frejštejn z 13. století, omamná vůně tepla slábne a zůstává jen zima a nepříjemný větřík, prohánějící se zpustlou zříceninou, ze které zbyly velké bloky stěn i s okny a průčelími…

Frejštejn

Cesta do protějšího svahu nad řekou Dyjí nás zase hezky zahřeje a do prochladlých končetin vžene teplo. Stoupání je spása všech zmrzlíků. Za Oslnovicemi uhýbáme na cestu, která vede skoro až k vyhlídce na zříceninu gotického hradu Cornštejn ze 14. století. Když píšu skoro, tak na mapě to vypadá jako pár metrů po vrstevnici, realita je však docela jiná. Mělo mě varovat snad to, že cesta rychle skončila a dál jsme se prodírali jen lesem… až na pomyslný konec cesty, nakteslené v mapě… a odtud už jen těch pár metříků k vyhlídce. Voda tu ale vymlela na skalnatém podloží koryto, zařízlé místy skoro 3 metry pod hranu našich chodidel, a svah za korytem vypadal, že nahoru to půjde a dolů už ne. Kudy teď? ta vyhlídka má stát za to… stádo srnek přebíhající vymleté koryto ukazuje nejsnažší cestu na druhou stranu, ale kolena a dlaně to od hlíny neušetří. Terén se srovnává a jsme na vyšlapané cestě k našemu cíli. Kýč vedle kýče plní foťáky a odměňuje nás nádhernou vyhlídkou přes vodní nádrž Vranov.

Kudy dolů? z vyhlídky vede cestička… přímo nad skalnatou stěnu v korytu, která v období dešťů musí hostit krásné vodopády. Vyškrábeme se bezpečně daleko od přepadu do svahu a už jsme na zelené značce, která nás má dovést na hráz vodní nádrže Vranov.

Cestička se kroutí ve skalantým svahu, z jedné strany skály a kamenná pole, z druhé strany chalupy zasazený v prudkých svazích, dostupných bezpečně snad jen po vodě… Krosna mi rozhazuje těžiště a místy trochu zrychleně dýchám… když ujede noha na zasněžený skalce v místech, kde se na cestičku nevejdou ani dvě nohy vedle sebe… a cesta do řeky je prudká a krátká… tfuj, nejsu horská koza. Skalnatý schod jištěný řetězy je snad bezpečnější, než zbytek cesty… Sněží.
Sněží na jatérníky, kterými je obsypaná cesta a které se choulí v bezpečí kamenů a skalek. Taky se těším na bezpečí mostu, které snad přijde už za dalším ohybem…

Kozí stezka

Uvědomuju si, že kolem mě jen šustí sníh, dopadající na mokré listí a všudypřítomný ptačí zpěv se neozývá. Sem tam dolehnou hlasy lidí z opačného břehu přehrady. Nemám ráda podobně exponovaný místa a nemám ráda, když su na nich najednou úplně sama… stačí špatně šlápnout…

Bezpečí mostu ale čeká i na mě a vyhlídka z Výří skály na Cornštejn, tyčící se již mnohem blíž, dává zapomenout všem chmurům ze zelené, takzvané kozí, stezky.

Naše kroky vedou kolem kamenných zdí zbylých ze Staré pily, zarůstajících mezi stromy na Bítovském potoce. Pila snad sloužila ještě v půlce 19. století, než byla nahrazena modernějšími pilami. U vodní nádrže, která kdysi sloužila jako zdroj vody pro pilu je citelně chladněji, takže se osvědčenou chůzí do kopce zase zahříváme. Lesem kolem starého buku z 19. století a přes zbytky novogotické rotundy, která sloužila bítovským pánům při lovu zvěře v okolních lesích, se dostáváme na výběžek, zaříznutý v nádrži. Je těsně po západu slunce a celodenní šeď se konečně lehce trhá. Skalnatý hrb vedoucí k bývalému hradišti Chvalatice si těžko představuju jako primární přístupovou cestu chatařů k jejich chatám… Doložené důkazy o pravěkých obyvatelích zavanou myšlenky k tomu, jak tu pravěcí lidé rozdělávali oheň pro zahřátí před zimou… na výběžku nad řekou. Ptáci utichají a v bezvětří se nehne větvička. Sem tam ke mě dolehne smích od ohně, který je vidět na opačném břehu. V létě to tu musí být fakt děsný, ale na sklonku jara a zimy, ve dnech, které chataři a výletníci ještě nepovažují za dost teplé, je zde kouzelný okamžik ticha a samoty.

vodní nádrž Vranov po západu slunce, vyhlídka hradiště Chvaletice

Pro spaní si vybíráme krásný rovný les a já poprvé stavím svůj nový tarpík. Ráno je teplota venku -6°C, ale v tarpu v noci nespadla pod -1°C, alespoň podle teploměru, který zapadl pod karimatku…

Suchý mráz je mnohem příjemnější, než vlezlý vlhko a teplota v plusových hodnotách, takže snídaně v trávě (seschlé, žluté, loňské trávě) je docela příjemná a vlastně není důvod nikam spěchat…

Jatérníky rostoucí pod skalnatými stěnami u Chvalatic nad břehem potoka, vlévajícího se do Vranovské nádrže nám neutečou. I přes mrazivý ráno hrdě drží otevřené květy a čekají na první paprsky životodárnýho slunce, který se jim dnes ještě asi nedostane. Ale blíží se den, kdy jaro propukne naplno a ten den já spolehlivě poznám, protože mě polaská po tváři mateřský teplo a nasytí hlad po slunci a teple.