Můj plán si zdřímnout ve vlaku celkem vychází, nejen proto, že máme zařazenou pomalou lokomotivu a vlak má sekeru už na příjezdu do Brna. Spánku totiž není nikdy dost, hlavně když se chodí spát až po setmění, a ne ještě před, jak jsem přes léto zvyklá…

Zato aspoň ráno je pomalejší a není to šup šup a běžíme. Dneska nás čeká kilometrová nálož, i když pro někoho jen malá rozvička. Letos jsem totiž 30km ještě nešla a mám trochu obavu, jestli to vůbec ulezu. Nicméně terén je zvolen vhodně, samá rovina a nejvyšší kopec (asi 15 metrů převýšení) nás čeká až na samotném konci trasy.

Rovina a snadný terén s širokýma cestama má navíc jednu výhodu. Připojil se k nám totiž kamarád Jirka, kterého jsem neviděla dobrých 10 let, tak máme možnost pořádně pokecat.

U rybníku Buňkov, zkolaudovaného v roce 1973, máme první a jediný bludný kořen, takže nás nesvede na moc dlouho a už uháníme krásným lesem po lesních pěšínkách kolem Soprečského kanálu, vybudovaného Pernštejny na přelomu 15 a 16. století jako součást pardubické rybnické sítě, který nás vede až k rybníku Nadýmač, kde krom svačin s krosen lovíme vážky a žáby.

Následuje Mamutí zkratka, ale lesy jsou tu protkané sítí pěkných lesních cest a tak je taková nudně orientačně jednoduchá. V lesích za Kladruby nás lízne hrana bouřky, tak hledáme místa, kde nás trochu ochrání stromy před nejhorším, abychom pak pokračovali travnatou neudržovanou cestou s mokrou trávou po kolena dál. Naštěstí je docela teplo a brzy máme možnost odpočinout na laviččce v suchu v Labských Chrčicích. Odtud vede modrá nelogicky po silnici, takže volíme cestu po cyklostezce přes přírodní rezervaci Týnecké mokřiny, vyhlášené v roce 2012. Oblast s mrtvými rameny Labe s tůnkami je v podvečer po bouřce opravdu fotogenická, takže se dostávám dnes konečně do svého živlu.

V lesích s padající tmou i my padáme do říše snů, abychom v neděli zhodnotili stav našich končetin a zvolili jako cíl nejbližší vlakovou zastávku 🙂