DEN 1:

Včera jsme se přesunuli z Brna do Trutnova a dneska nás od výletu dělí pouhé dvě hodinky hromadnou dopravou. Co se asi může zkazit, když máme tři různý spoje mezi kterýma je na přestup vždy jen pár minut?

První vlak má zpoždění jen několik minut a odjezd toho dalšího v Martinicích v Krkonoších stíháme napřesno. Naskáčeme do vlaku, ale on se nehýbá… stojí si v klidu dalších 10 minut a to už je jasný, že přestup na autobus v Jilemnici máme tak tak… Ptám se průvodčího co to zpoždění, jestli náhodou autobus nečeká, nebo tak něco. “Slečno, tady ste ve vlaku, ne v autobuse, dráhy s tím nemají nic společnýho”. Asi su prostě trochu namlsaná z jihomoravské IDSky, kdy podobnej dotaz na řidiče autobusu nebo telefonát na KORDIS často znamená, že vlak prostě chvíli počká…

Když v čase odjezdu autobusu ze zastávky, umístěné o pár desítek metrů pod tou vlakovou, vystupujeme z osobáku, ptá se pan průvodčí, jakej jsme vymysleli náhradní plán? Jakej asi… Modlím se, aby autobus měl taky sekeru!

Průvodčí se směje a poradí, že na zastávku od vlakáče napravo a dolů, takže se nemusíme ještě zdržovat orientací od nádraží.

Kotelní jámy

Vybíháme zpoza zatáčky, k zastávce autobusu to máme ještě asi 30 metrů, a autobus projíždí akorát kolem nás… Ruka mi vystřeluje a mává a autobus hned za křižovatkou zastavuje! Je zajímavý, jak někdy mozek pracuje sám na základě dřív dodaných informací (třeba číslo autobusu a konečná stanice) velice rychle bez toho, že by docházelo k plnohodnotnýmu uvědomování situace. Bortící se plán se staví zpátky na nohy!

Jen o další zastávku dál si ale nejsme vůbec jistí, jestli to byla taková výhra, protože do autobusu nastupuje asi 40 totálně uječených a hlučných sedmáků. Masa těl v autobuse znemožňuje nastoupit komukoli dalšímu, ale nakonec se to všechno nějak vmačká. Máme ohromný štěstí, že sme nastoupili už u vlakáče a ne až na autobusáku, takže máme svoje teplý místečka na celou hodinu jistý. Někdy se setkávám s nechápavými dotazy, proč vozím do lesa mp3 přehrávač… co do lesa, ale v tom autobuse jeden nikdy neví, kdy ho zachrání před šílenstvím:)

9:55. Vítkovice, Horní Mísečky.
Kam zmizeli všichni z autobusu nevím, ale v našem směru nejde nikdo. Oddechnem si a vyrazíme do vlhkýho mraku, kterej leží na Krkonoších jak těžká deka a přikrývá všechno nad 800 metrů. Kam zmizelo ranní sluníčko?

První tři kiláky jsou v podstatě po rovině a utíkají docela rychle. Je vidět, že jsme severněji a ve vyšších polohách, než běžně doma, protože tady jsou už stromy zbarvený žlutou, červenou i hnědou a zelená docela ubívá. Jeřabinám už žloutnou listy a brzo bude po nich.

Výhled na Jesenici od boudy Dvoračky

U kotelského potoka je přívětivé místečko s lavičkou na posezení a na svačinku, od snídaně už přece jen nějaký čas uběhl. Zatímco snídáme, prochází kolem první děti… Jejich štrůdl se kolem nás táhne alespoň 10 minut, a když konečně prochází učitelka, tak na můj čistě zvědavostní dotaz kam jdou se jen směje, jestli podle toho změníme plán výletu. Bohužel není moc kam:D Nakonec si ale naběhneme sami, když u rozcestí Dvoračky uděláme pár kroků navíc do horské boudy Dvoračky na pivko a polívku. Jsou tu všechny ty děti a protože jsme jim dali náskok, ať nám nefuní na záda, musíme si vystát pekelně dlouhou frontu🙂 Klasika, na terase hotelu se nesmí jíst vlastní jídlo, ale přitom pro mě nemají vůbec nic, co bych si mohla koupit, kromě čokolády. Jen hladově koukám na ostatní, jak se ládují dobrotama a sním o nadité kachně se zelím.

Zatímco odpočíváme na terase boudy, deku z mraků ležících na vrcholcích lehce prosvětlují paprsky v údolí dole pod náma. Dává nám to alespoň malou naději, že sluníčko snad přijde i sem. Protože naděje umírá poslední, tak i já usnu dneska dřív, než mě ta naděje opustí:D

Po hladové obědové zastávce přichází první kopec. Po červené na rozcestí U růženčiny zahrádky je to dlouhý a táhlý stoupání a pěkně se u něj zapotíme. Netušila jsem, že to ještě v říjnu bude na tílko, ale fakt je. Po zelené k Vrbatově boudě je to kolem Harrachových kamenů s majestátním výhledem do okolí leháro, ale já se těším spíš na další občerstvovačku. Majestátní výhledy do nikam aktuálně nejsou to, co by nás pohánělo v chůzi. Těším se konečně na nějakou tu polívku, ale je zavřeno.

Po červené nad Kotelními kamami

Neříkám, že mi mlha vadí, ale ve dnech, kdy je vlezlo, chladno, nevlídno a celej den se šlape v mraku jsou zastávky umožňující si dát teplej čaj nebo horkou polívku docela fajn. Tak snad ta příští zastávka nebude jen krátké posezení ve větru na lavečce po cestě. Po cestě, která nás dovede k nejvyššímu vodopádu v ČR, který padá z výšky 148 metrů. Pančavský vodopád na říčce Pančavě začíná svoji dlouhou cestu kousek pod turistickou cestou a tak je možné sledovat hlavně jeho horní stupeň, jak z něj voda mizí v hluboké strmé díře. Škoda, že přes tu mlhu není pořádně nic vidět, ačkoli přece jen máme trochu štěstí a v nižších polohách pod náma není mlha tak hustá a odkrývá úžasný pohled do údolí Labe, která má prameniště nedaleko odtud nad Labskou boudou.

Tady se na můj vkus začíná hromadit docela dost lidí, ale nakonec nelituju, že není krásně. Aspoň na nás na Labské boudě čeká jeden volnej stůl, kam si můžeme sednout a dokonce na nás při jídle na chvíli zasvítí paprsek slunce dírou v mraku. Labská bouda má vedle terasy i restauraci a bufet a tak se jdu zvědavě podívat. V bufetu pro mě mají kuřecí pikantní směs a ještě chvíli splknu s obsluhou o tom, že v posledních letech se povědomí o celiakii dost zlepšuje.  Stejně ale musím všude nosit pro jistotu hromady jídla.

Cena za směs je vysokohorská, porce velikosti pro dítě na základní škole. Je to moc dobrý a olizuju se až za ušima, jenomže mamutí hlad vyžaduje mamutí porce a tak ještě rychle zalovím v útrobách batůžku.

Labská bouda

Pořádně posilnění se můžeme vrhnout po žluté značce do dalšího stoupání, který je zase dlouhý a táhlý, ale kvalit toho předchozího dosahuje stěží. Cestu nám navíc zpříjemní drobné osvěžení z druhého nejvýše položeného pramene v republice, z Kamenné studánky. Jdeme za majákem, k budově s vysílačem nad Sněžnýma jámama, která se tyčí přímo proti nám. Dominanta vrcholu, která se od roku 1960 používá výhradně jako vysílač a neslouží turistickým cílům se nám ale místy skrývá v mlze tak, že nezahlédnout ji koutkem oka ve vhodném okamžiku, nevěřím tomu, že tu vůbec něco stojí.

Po hranici s Polskem vede cesta kolem Sněžných jam, strmých skalních stěn mohutného ledovcového karu. Normálně bych měla závratě jen při pohledu z pár metrů od okraje, ale v té mlze není nic vidět, tak se hecnu a přijdu až k zábradlí vyhlídky, bránící pádu do hlubin. Fučí tu tak, že bez zábradlí bychom do mlžné hlubiny napadali všichni jako hrušky a v té mlze by si nikdo ani nevšiml, že někdo z turistů z cesty zmizel:)

Cesta dál vede po Polské straně a v kamenném svahu je krásně vyrobená kamenná cesta. Protože jsme konečně pod hranou vrcholu, síla větru tu trochu polevuje. Po červené dofrčíme na Mužské kameny, výrazná žulová skaliska tyčící se nad našimi hlavami. Moment, tohle si ale v mapě nevybavuju… Ne na dnešek… Byli jsme tak rozběhlí po hřebenu, že jsme všichni přehlídli rozcestník, který nás měl nasměrovat na Martinovu boudu, která bude naším dnešním útočištěm. Když se vracíme ve svých stopách zpět, z mlhy vystupují rozcestníky dokonce dva, každý po jedné straně cesty.

Černé sedlo

Poslední kiláček je z kopce a už se hladově těšíme na večeři, které tu ale dělají jen do 17:00. Přícházíme přesně v 17:00, a při dotaz na jídlo se pan domácí usměje a za chvíli všichni hodujeme. I na mě se dostala výborná česnečka. Ubytování řešímě až s plnýma pupkama a zjišťujeme, že limit na jídlo je do 17:00 kvůli tomu, aby byl večer ještě čas nakrmit místní ubytované, čehož využívají hlavně kluci a ještě stihnou nějaký pivko před zavířačkou. Já si na dobrou noc čtu povídku od Sapkowskeho ze sbírky Poslední přání. Nakonec nám majitel čtečky ještě čte další povídku na dobrou noc a není nic lepšího, než čtená pohádka, protože usínám tak uprostřed třetí věty.

DEN 2:

Snídaně na Martinovce možná neoplývá všelijakými kulinářskými divy, ale všeho tu je dost a tak si přidám hlavně šunky, zeleniny a čaje. Dneska musíme kopnout do vrtule, protože večeře se na Jelence, našem večeřním cíli, podává do 18h a tak by bylo škoda o ni přijít.

Na dnešek máme “jen” 21 kiláků a 923 metrů převýšení, což není nic, co se nedá na pohodu stihnout, ale roli hrají dvě velké ALE. Jak moc se budeme chtít zahřát u polívky v občerstvovacích stanicích cestou? A jak moc budu zdržovat u Čertovy strouhy, mýho dnešního hřebu výletu?  To nevíme, ale já už teď vím, že ze Sněžky uvidím kulový, stejně jako v létě, a tak zatímco jedeme “na Sněžku”, tak já vlastně jedu “na Čertovu strouhu”.

Vyrážíme do mlhy a zimy a jako první zastávku jsme si určili Brádlerovy boudy. Ideální čas dát si ranní pauzu po rozhýbání střev pohybem. Mlha nás vede lesem pohodlně po vrstevnici, takže si pauzu nezasloužíme a zavřené Brádlerovy boudy se nám vysmívají do obličeje. Cestou k Petrově boudě, kde nám mapa už rovnou neslibuje nic, míjíme Ptačí kámen, vzniklý opět zvětráváním. Proces zvětrávání tu zažíváme na vlastní kůži. Vítr, studenej a vlezlej a vlhkost tak vysoká, že části oblečení co nepropotím sama si hezky natáhnou okolní vlhkost sami. Cítím, jak mě pomalu vítr na studených mokrých částech těla opracovává a musím se chránit přidáním bundy, nebo taky zvětrám.

Lesy za Martinovkou

Po hraniční červené značce směrem ke Slezskému sedlu se tu z ničeho nic objevují lidi. Odkud jdou? nevím, ale je jich víc a víc a u Slezského sedla (1197m) kolem nás probíhají závodníci v tričkách a kraťasech a ukazují nám záda.

Už jsme hezky z větru a vlhka promrzlí a z mlhy kolem nás vystupují štíty podniků jako Špindlerova bouda, Krkonošská restaurace, restaurace Erlebachova bouda nebo Josefova bouda. Všude ale pro hosty otevírají až v 11 hodin a na čekání tu je fakt veliká zima, mlha a vítr. To slavné pohostinství platí jen mezi obědem a večeří, ale jinak si, turisto, trhni nohou. Přece nebudeme nabízet polívky a čaje v takovým hrozným nečasu už v 10 hodin, i když chce každej kolemjdoucí jít radši na něco teplýho, než pokořit další rozcestník… Nám nezbývá, než jít pokořit ten další rozcestník a protože je cesta z kopce, tak bychom se bez rukavic a čepice ani moc nezahřáli.

Jedno místo je nám ale příznivě nakloněno a to odpočinková lavice u Hollmanovy cesty, kde se žlutá odděluje ze široké štěrkové cesty. Lavice nás vítá otevřenou náručí a tak nedbáme, že tu trochu profukuje a ještě není zatopeno. Svačinka tu přijde vhod, než se vydáme do mírného stoupání proti proudu Čertovy strouhy, na které byly uměle upraveny kaskády, aby se zabránilo další ničivé povodni, která se tudy prohnala v 19. století. Kolem Čertovy strouhy a fotogenických kaskách, které vystupují nenápadně z mlhy, stoupáme až k vodopádu, zaznačenému v mapě. Musím říct, že v místech zakresleného vodopádu se nekoná nic úchvatnýho, jen je tu kaskáda o fous vyšší, než ty, kolem kterých jsme kráčeli teď… Chybí jí ten dojem přirozeně se vlnící vody, skákající po kamenech a šumící v tichosti lesa, narušované jen naším funěním. Od úst jde pára a ruce jsou zkřehlé, ale není lepšího místa na krátký odpočinek, nerušený přítomností dalších lidí, než tohle místo všeobjímající nás svojí krásou a zdánlivým klidem.

Kaplička sv. Františka

K Boudě u Bílého Labe docházíme po obědě  a jsou tady zájezdy. Zahrádka je plná, dovnitř se nemáme ani odvahu dívat. Jestli jsme si někde chtěli sednout, tak i proto, že by tam byl klid. Ale tohle? s díky odmítáme a od soutoku Čertovy strouhy z Bílou Labe pokračujeme proti proudu Bílé Labe na další styčný bod. Pivovar.

Z mapy by se snad mohlo zdát, že cesta po modré značce ve svahu nad Bílou Labe občas kopíruje vodní tok, ale není to pravda. Prudké stoupání do stromy prorostlých svahů vede vysoko nad řeku a v některých místech by zatočení hlavy nemuselo skončit vůbec dobře. Voda jen místy probleskuje v hluboce zařízlým údolí pod náma a ukazuje svoje divoké peřeje a drobné vodopádky. Cestou jen sem tam někoho mineme v protisměru a za námi nikdo nejde. Zdá se, jakoby všichni byli v hospodě na soutoku a Weberova cesta patřila jen nám…

Pomalu si funím do kopce a od úst mi jde pára dechu, srážejícího se ve studené mlze. Pavla za mnou neprozradí ani jeho červený kalhoty, jak je tu mlha hustá, a jeho přítomnost prozrazuje pouze praskání písku pod jeho botama. Představuju si, že takhle nějak vypadá konec světa. Hustá mlha mě obklopuje, jako by mě chtěla polknout a už nikdy nepustit… Dokud ale slyším to skřípání písku na cestě, jsem klidná.

Čertova strouha

400 výškovejch na čtyřech kilákách se odměňuje  otevřenou restaurací Luční bouda a dokonce na nás vychází i místečko v závětrném rohu venkovního posezení. V restauraci je plno a vedle v bufetu se dá platit jedině kartou… Obhlídnu všechny ty buchtičky, rohlíky, zahuštěný polívky a guláše a jdu si na kus mastný ohřátý klobásy a horkou čokoládičku. Klobáse vždycky víc sluší, když je grilovaná a ne z hrnce, ale teplýmu žvanci na zuby nehleď, hlavně když je venku jen pár stupňů nad nulou a fičí silnej studenej vítr. Klobása je studená, než ji vůbec stihnu dojíst, a to se o ni ještě dělím… Jíst ji o pár vteřin dýl, mohla by zmrznout na kost a vylámat nám zuby:)

Z Luční boudy už jdeme bez mála v davu. Sněžka se svými 1603 metry se rozprostírá přímo před náma a do Obřího sedla, pod její úpatí, to je jen kousek po rovině přes Úpské rašeniliště, které vzniklo před 5 – 6 tisíci lety a je zároveň i prameništěm Bílého labe. Nebýt husté mlhy, mohli bychom obdivovat nejvyšší horu naší republiky jak nám roste před očima, ale i ta půl minuta, na kterou nám silný vítr odvane mrak, halící její vrchol do lehkého hávu šedivého oparu, stojí za to. Zahlédla jsem totiž z cudné dámy, zahalené závojem, kousek její paže a moje představivost jede na plný obrátky. Jak by asi mohly vypadat výhledy nad kamenná pole, padající ve strmých skalnatých svazích dolů směrem k Peci pod Sněžkou? Jsou skály holé nebo zalesněné? Podařilo by se zahlédnout některý z vodopádů, který zdobí hranu Obřího dolu?

Na odhalení odpovědí na tyto otázky se budu muset vydat na Sněžku ještě někdy po třetí, po čtvrté… anebo se spokojím s fotkama lidí, kteří měli tu čest zastihnout horu v dobrém rozmaru ozářenou sluncem. Mlha se zvedá dost na to, aby odhalila hodně děravej a nepravidelnej štrůdlíček jejích návštěvníků, jdoucí na vrchol, a já si představuju, jak to asi vypadá, když je krásně. Asi nic, čeho bych chtěla být součástí… a tak se to ve mě bije. Ty výhledy by za to stály, ale všichni hulákají, telefonují, mačkají se a strkají do sebe i do mě… Nejde tu krásu vnímat a sdílet tišeji? Komorněji? V davu ale v soukromí?

Úpské rašeliniště

Pomalu se suneme do mraku, který se přihnal na vrchol a všechno, co na chvíli poodhalil, se zase schovává… Všude postávají hloučky, fotí se selfie, není tu místo na klidnou svačinku. Rychle pryč! Po červené hřebenovce jdoucí po hranici mezi Polskem a Českou republikou klesáme klečí a mezi jehličnany až k chatě Jelence, našemu dnešnímu útočišti.

Přemýšlím, kam až by šlo dohlédnout, kdyby mraky odvál vítr k Polákům? To se nikdy nedozvíme, protože aktuálně to od Poláků fouká k nám, a tak je zase u sousedů tráva zelenější, obloha modřejší a sluneční paprsky teplejší! A rozhledy rozhodně dalekosáhlejší!

Na Jelence jsme nakonec o hodinu dřív, a tak si na lavicích před chalupou stihnu uvařit na vařiči jídlo, než se na kluky dostane zaplacená večeře. Kuřecí řízek s hranolkama je něco, co by si nikdo z nich nedal, kdyby bylo na výběr, ale porce jsou velký a opravdu vypečený, takže se z hranolek dorazím i já. Ale jen tak zlehka, jíst těsně před spaním nemám ráda a protože mamutí hodinka se blíží mílovými krůčky, po večeři je čas jen na sprchu a na spodní kutloch na palandě v pokojíčku zhruba stejně velkým, jako byl ten včerejší.

DEN 3:

Za okny fučí meluzína a mě vzbudil vydýchanej vzduch. Chvíli lomcuju oknem, jestli se mi nepodaří vyvětrat, ale marně. Přeju si aspoň trochu závanu čerstvýho vzduchu a klukům závidím, že je to nebudí. Jak se ale naopak ráno dozvídám, mám štěstí alespoň v tom, že do půlnoci spím jako špalek a špatný je to se mnou až pak, protože co vyváděli večer nezbedný dětičky z početné skupiny hostů, tím by se jejich maminky asi chlubit nechtěli.

Snídaně na Jelence je jedna velká ubohost. 4 plátky sýra, 2 plátky šunky a půlka vejce. K dispozici je sice paštika i marmeláda, ale po upozornění, že mám bezlepkovou dietu čekám alespoň celé vajíčko nebo omeletu, prostě něco, z čeho se najím. Nebo aspoň nebudu stále šilhat hlady i po té, co ve mně všechno z mýho talířku zmizí. Upozorňovala jsem na to emailem při objednávce, že případně chci jen spaní bez snídaně, kdyby to měl být problém a obsluha chaty stejně byla včera večer zaskočená. Nakonec i já byla zaskočená. Spaní dobrý, sprcha teplá, ale snídani si tu fakt už nikdy nedokoupím a nedoporučuju to ani vám, teda pokud nesnídáte jako vrabec, nebo vůbec. Pak byste asi byli spokojený. Teda pokud automaticky neočekáváte jako základní minimum ranní kafe 😀

vrchol Skalny stol

Nedělní původně celodenní plán se vlivem okolností a neodkladných záležitostí doma smrskl jen do dvouhodinového okna o délce pěti km. Dneska má být konečně to slibovaný azuro, ale při opouštění chaty si nejsu jistá, jestli se předpověď opravdu týká dneška.

Mlžná deka od včerejška pořád leží na cestě a teploměr ukazuje 4°C. Vyrážíme do šedi, lemované nejbližšími stromy a okořené závady studeného vzduchu.

Zima a vlhko. Stoupání. Vedro, svlíkání a zpocený záda. Oblíkání, vedro a studený záda. Sundávání rukavic a oblíkání čepice. Náš nejvyšší dnešní vrchol Skalný stol (1281m) na hraniční modré značce je vrchol neprostupnosti zornýho pole. Mlha a šedivo kam se podívám. Docela se divím, že vidím alespoň pod nohy, protože kamenná šeď cestičky skoro splývá s mlžnou stěnou válející se na hřebenech i dneska. Kde je to azuro? Jasně, že modrá obloha je tam někde venku vždycky, jen někdy člověk ztrácí naději, že zrovna on bude mít dneska to štěstí…

Naše naděje stoupá se ztrácejícími se výškovými metry. Kolem 9:40 stojíme na zastávce autobusu v Horní Malé Úpě a je nad slunce jasný, že dneska ta předpověď konečně vyjde. Mraky pomalu ustupují a vykukují zpod nich první blahodárný paprsky tepla, který jsme někdy touto dobou dva dny zpátky viděli naposledy.

Slunce nás 48 hodin zpět opustilo a teď nás vítá jako starý známý přesně v místech, kde nás nechalo naposledy. V autobuse.  Kde nás nechalo, tam nás taky našlo a asi jsme mu fakt chyběli, protože celou cestu do Brna se nás drželo jako klíště a dávalo si fakt záležet, aby z našich unavených těl vyhnalo všechno mlhu, která nám mohla zůstat zažraná za nehty.