Autobusem se svezeme do Sloupu v Čechách, kde je architektonicky bohaté centrum a hned na startu výletu zezadu kostela se zasekneme se dvěma kočičími dámami, které pečují o místní toulavky. Je čas krmení a to znamená, že máme možnost kočičky pomazlit a prohodit pár slov.

Když už fakt vyrazíme na trasu, zamotá se nám pod nohy další kočka, která chce hladit a vypadá, že půjde kus s náma. Daří se nám ji setřást, jinak nevím, co bysme s ní dělali, přece jen nevlastníme žádnou cizokrajnou restauraci 😉

Pohodička na rovince netrvá dlouho, protože hned z čerstva za sloupským hřbitovem si dáme táhlej výšlap Konvalinkovým dolem – cestou hluboce zahryznutou mezi vysokými pískovcovými obry. Ještě je chaldno, ale mezi stromy už v korunách začíná probleskovat slunce, které se sem dolů ne a ne dostat. Vysoké kolmé stěny brání prohřátí spodním částem lesa a ještě chvíli se nebudeme pařit.

Vstupujeme do oblasti skalního města Sloup v Čechách, kterou budeme tyto dva dny křižovat tak šikovně, abychom viděli to nejzajímavější, co skalní město nabízí.

Strmé pískovcové skály, borůvčím porostlé vyhlídky do okolí a samozřejmě i drobné památky, vysekané do stěn píškovce nebo postavené v souladu s okolní přírodou. Pískovcové stěny zakrývá mohutný porost břízek i borovic, ale občas vykoukne i holá skalní stěna. Brzy se dostáváme nahoru, kde je vzduch najednou těžší a teplejší a husté lesy nám brání v pohledu na vysoké stěny skal pod námi. V lese je příjemně a ptačí svět má napilno.

První zastávku si děláme u rozcestí „Svojkov – zámek“ v bufetu U třinácti zázraků a děje se zázrak číslo 1. Oni tu fakt mají zmrzlinu, kterou inzerují na ceduli. Nevídaný, hlavně když není letní parno a většina stánků i hospod se neobtěžuje zimní aktualizací. Zázrak číslo 2. se dostavuje s prvním ochutnáním naprosto famózní pistáciové zmrzliny, kterou si musím dát ještě nášupem. Při pochvale se dozvídám, že to je místní sloupská zmrzlina a ve městě mají i kavárnu… Netrvá dlouho a už si kontroluju, jestli kolem cukrárny zítra půjdeme. Zázrak číslo 3. Ano, půjdeme. Navíc se vlastně koná i zázrak číslo 4, když svatebně odění hosté platí jedno kafe dvoutisícovou bankovnou a paní na pokladně se tváří trochu bezradně, než jim vysype všechny svoje stokoruny… jaké to štěstí, že moje peněženka obsahuje několik pětistovek a tak se svatebčany pěkně měním k oboustrané spokojenosti:)

Svojkov

Zřícenina hradu Svojkov ze 14 století je ve volně přístupném pěkně upraveném parku a některé místnosti, vysekané ve 13 metrů vysokém skalním suku, se dochovaly dodnes. Pod hradem jsou i dvě kamenné skalní kaple, které už neobsahují žádnou výzdobu, ale zacházku k nim si neodpustím. Tentokrát nestála za to, ale litovala bych, kdybych to nemohla zhodnotit na vlastní oči.

Vracíme se kolem rozcestníku „Svojkov – zámek“ a v plánu máme nakouknout na několik zastavení křížové cesty, vedoucí k Modlivému dolu. Všech 14 zastavení obcházet nechci, jen nakouknout a pak změnit směr… Dnešní vyobrazení křížové cesty jsou kopie původních děl z 2. poloviny 19. století, která byla v roce 1973 přemístěna do svojkovské kaple sv. Václava. U studánky Strážce ochutnáváme chladivou vodu a vracíme se zpět ve svých stopách. Mám tu namyšlenou takovou smyčku, ať vidíme všechno a k Modlivému dolu to tedy budeme brát oklikou přes skalní vyhlídky Dědovy kameny, poskytující pohled na obec Svojkov. Přes skalní stěny si pěkně oběhneme Modlivý důl lesem a pak se k němu jen kousek vrátíme… Na skalách pak potkáváme všelijaké hry a soutěžě pro novomanžele a dokonce nás vyhlídka u Dědových kamenů vítá alkoholickým občerstvením. Určitě tady musí mít pěknou svatbu, říkáme si, i počasí svatebčanům vyšlo krásně, ovšem nakonec nám právě ona svatba dost kazí radost. Když ze žluté značky konečně sklesáme k Hlídkové jeskyni, odkud je to k Modlivému dolu kousek, proti jdoucí pár turistů nás zrazuje od cesty, že právě tam se koná svatební obřad… Děkujeme, jsme ušetřeni zbytečnému klesání… Kdyby to nešlo nijak zaonačit zítra, asi by mě vzhledem k té dlouhé cestě docela namíchli, ale moje prošpikování Sloupského skalního města je tak parádní, že zítra to hodí jen kilometřík navíc a to nikdo nepozná:).

Záhořínská kaple

Doteď jsme si užívali hebkých cestiček v smíšených a jehličnatých lesích prorostlých kořeny, zasypaných jemným pískem a obrostlých borůvčím. Teď nás čekají hluboké bahnité výmoly po těžké technice a tak se náš už tak docela pomalý dnešní postup ještě zpomaluje. Naštěstí se naše cesta u zděné výklenkové Záhořínské barokní kaple z roku 1740, oblíbeného odpočinkového místa Sloupského spisovatele F. B. Mikovce, odděluje od té strojové. Nejvyšší čas na svačinku a nechat si do zad konečně pořádně opřít hřejivé sluneční paprsky. Jen na vysušení toho bahna už nemají moc sílu.

Žlutá značka je zdá se značka sakrálních památek, protože míjíme ještě Neugebauerův křížek na hraně louky s výhledem na blízký vrchol Ortel i vzdálený Ještěď a o pár kilometrů dál v lese zarostlou Mildeovu kapli, postavenou v roce 1706 sedlákem Antonem Wernerem. Odbočku na vrchol Ortel si nakonec necháváme ujít, protože se nám v tom hicu nechce zase znova do kopce. Navíc postupujeme nějak pomaleji, než bylo v plánu a nechceme úplně zatmět.

výhled na Ještěd

Žlutá značka nás vede až do údolí vzdechů, kde přecházíme na zelenou, ale stojí to fakt hodně vzdechů a vracení, než se nám podaří vymotat ze zamotaných zakroucených cestiček a zase chytit správnej směr do Nového Boru. Údolí vzdechů je zakončené skalním reliéfem Bičování Krista, pocházejícím zřejmě z 18. století. Poslední dnešní stoupání a vzdychání nás čeká na Havraní skály, skupinu sedmi skalních věží, na které vede schodiště a je odtud krásná kruhová vyhlídka do celého okolí, například na Nový Bor, kde budeme dnes končit, i na Sloup v Čechách, kde jsme ráno začínali. Vyhlídku tu nechal už roku 1829 upravit hrabě Kinský a tak už přes 200 let můžeme obdivovat okolní lesy z tohoto vyvýšeného místa.

Těsně před Novým Borem se chceme osvěžit ve studánce zdraví Haida, ale je bohužel vyschlá… Poslední dnešní zpestření máme na lesním hřbitově v Novém boru založeného v letech 1907-1909 Rudolfem Schlegelem. Dominantou hřbitova jsou 3 rodinné hrobky významných německých podnikatelských rodin, které vznikly v období první republiky, kdy navštěvujeme alespoň hrobku rodiny Friess.

A tak dnešní výlet vlastně začal i skončil na hřbitově 🙂

První kroky stoupání mě ale vrací do reality a nabíjení baterek zmrzlinou se evidetně netýká chůze do kopce, takže zase si to oddřít postaru a odšlapat si to. Uvědomuju si každej ten krok vzhůru a každý těžký nadechnutí, a hlavně tu radost, když kopec s vodou odmletýma hranama pískovcových schodů, vlastně spíš takovou skluzavku směrem nahoru, konečně vylezu.

Dnes musíme obkroužit zbylé zajímavosti Sloupského skalního města a začínáme Samuelovou jeskyní , kterou vyhloubil do pískovcového masivu na počátku 18. století sloupský rodák Samuel Görner, který zde poustevničil a vyrábel brýle a dalekohledy. Samuel zde žil v malé kamenné místnosti s přilehlou kuchyňkou až do roku 1735, kdy se odstěhoval.

Odtud pokračujeme k další skalní památce, ke včera vynechanému Modlivému dolu. Jedná se o poutní místo se skalní kaplí, roku 1903 upravené jako lurdské jeskyně a cestou k němu je nutné sejít prudkou bahnitou cestou, zaklesnutou do vysokých vlhkých a studených skal. Babí léto, řádící nahoře, by tady ve studených skalách jeden pohledal. Drží se tu vlhkost a zima a v kapli si vesele rostou mohutné krápníky. Plíseň jsem neviděla, ale to ještě neznamená, že si vesele neroste též.

Sloup v Čechách

Modlivý důl je ve svazích nevysokého čedičového kopce Slavíček a protože jdeme prakticky kolem vrcholu, nenecháme si skalnatý masiv bez výhledů do stromy zarostlého okolí ujít. Vyhlídek je tu dost na to, aby nám tahle nevyhlídková zacházka ani moc nevadila. Vyhlídek si užíváme na pískovcovém ostrohu, tyčícím se nad rozcestím Liščí díra, v jehož stínu a stěnách jsme stoupali včera. Z vyhlídky U Turka je parádní pohled na skalní hrad Sloup i na město Sloup v Čechách. Rozhledů je tu tolik, že když míjíme rozhlednu Na stráží, kterou zrovna okupuje početná skupinka, necháme si její návštěvu ujít. Místo rozhledny si radši užijeme skalní divadlo, které v roce 1921 skupina divadelních nadšencu vystavěla na pozemku hraběte Augustiana Kinského. V 60. letech bylo divadlo zdevastováno a znova zrekonstruováno až v roce 2004 a v letních měsících se opět využívá.

Na skalní hrad Sloup proudí davy lidí, kteří sem přijeli asi hlavně auty a my vůbec nemáme chuť se tam s nimi mačkat. Radši se vydáme k těžbou písku uměle vytvořené Malé cikánské jeskyni, která je moc daleko od parkoviště, aby tam někdo chodil. I dneska ale máme jednu zděnou kapličku, Helzelovu. Původní kaplička byla zbudovaná r. 1813 majitelem okolních pozemků Johannem Wenzelem Helzelem, ale 2. polovině 20. stol. byla zcela zničena. Dnes na místě stojí obnovená kaplička z roku 2000. Od kapličky ještě poslední přírodní zajímavost, vodopád pod Čertovým pramenem. Sice slyšíme vodu hučet, ale přes křovím zarostlý strmý a hluboký přepad nevidíme nic, takže tahle zbytečná zacházka nám trochu veme vítr z plachet, nejen proto, že se ženou černý mraky a hrozí, že ještě docela slušně zmokneme. Nakonec ale nezmokneme, protože se schováme v restauraci Huť, která je propojená se sklářskou dílnou a tak můžeme pozorovat skláře při práci.

Přeplánovat trasu vzhledem k ochozené tlapě je to nejmenší a nakonec se mi ji daří upravit tak, abych viděla všechno to důležitý, co vidět chci. Když vystupujeme v Mařenicích z autobusu a na křižovatce vidím sousoší Ukřižování, mám déjà vu. Tady jsem už byla. Tady jsem byla vlastně loni. Ale z mapy jsem to teda vůbec nepoznala…

Dnes ale budu odcházet v úplně jiným směru, než tenkrát, a tak kromě toho sousoší u zastávky bude pro mě všechno poprvé. Třeba Kostel svaté Máří Magdaleny zblízka. Původně barokní dvouvěžový kostel od Octava Broggia, byl později pseudobarokně přestavěn a je dominantou obce Mařenice už minimálně z dálky. Dneska mám tu čest ho vidět zblízka a navštivit i další sakrální památku Mařenic, zrenovovanou kapli na vrcholku kopce Kalvárie z r. 1681, která byla r. 1750 přestavěna a v letech 2008 – 2010 jako téměř zničená zase obnovená a vysvěcená. Byl by odtud jistě hezký výhled do kraje, kdyby včerejší bouře neodvála poslední zbytky babího léta. Teď nad krajinou dřímají šedivé mraky, ze kterých tu a tam padá voda.

Mařenice, Sousoší ukřižování

Z Mařenic do Kunratic u Cvikova jdeme mokrým lesem, ve kterém sem tam vystupují pískovcové koridory, stěny a skalky. I tady se místní vyřádili s náboženskými reliéfy a tak je cesta přírodou stvořenou lesní krásou lemovaná i lidskou rukou vzniklým uměním. První reliéf, který vidíme, zobrazuje útěk Svaté rodiny do Egypta a kolem roku 1740 jej vytesal mařenický truhlář Franz Schier. Druhý reliéf se nám podaří přejít, protože je pár metrů nad cestou a hlavy skloněné k mokré a bahnitě kluzké zemi zabraňují pohledu nahodu do skal. Nezbývá, než se kousek vrátit a pozvednout hlavy. Kamenný oltář Nejsvětější Trojice vytesal opět Franz Schier kolem roku 1740, než zde vznikl lom. Je štěstí, že nebyl reliéf později založeným lomem poškozen a reliéf byl v letech 1904 a 1930 renovován.

Další náboženskou památkou je skalní kaple u Kunratic z roku 1834. Neprší, a tak využíváme hezkého a klidného místa ke svačince. Na chvíli se v mracích objevuje i sluníčko a tak to nakonec vypadá, že déšť pro dnešek skončil. Přesto nás za krk skrápí kapky deště meteného z listí svěžím větříkem a obloha se nakonec moc netrhá, protože ze Schillerovy vyhlídky není směrem na Mařenice pořádně nic vidět. Vyhlídka pojmenovaná po básníkovi Friedrichu Schillerovi se nachází na místě bývalého Schillerova hostince.

Skalní kaple u Kunratic

Dnešním zlatým hřebem je ale křížová cesta na Kalvárii v obci Cvikov. V roce 1728 začal punčochář Johann Franz Richter budovat poutní místo, které během druhé světové války místo velmi zchátralo, až jej v roce 1991 nechal cvikovský městský úřad zrenovovat. Sousoší Kalvárie má nejlepší léta za sebou a renovaci by si zasloužilo jistě stejně jako 14 zastavení křížové cesty a kaplička a je to škoda, že na něj nedošlo. Křížová cesta je opravu zlatý hřeb nejen v mapě, ale v reálu mě doslova učaruje svojí krásou. Nakonec, kilometry dobrý výlet nedělají… ty dělá hlavně společnost a případně krásná příroda nebo lidské výtvory. Přestože trasa dnes byla poloviční proti plánu, jsem ráda, že jsem mohla vidět všechno, co jsem si dopředu zvolila jako důležité zastávky naší cesty.

A na závěr výletu ještě uděláme dobrý skutek, když s námi autobusem ze Cvikova jede pán, který celou cestu telefonuje a chvíli před námi v Novém Boru vchází do cukrárny, kam sice původně nechceme, ale lákavá nabídka za oknem splňuje účel. Láká. Nakonec pán vybíhá z cukrárny a my později zjišťujeme, že jeho mobil zůstal ležet na pultě. Paní prodavačka pána nezná, ale telefon schovává za pult.
Stojíme před cukrárnou a na stojáka baštíme dobroty. Přemýšlíme, jestli bychom pána vůbec poznaly a jestli nezavršíme výlet gyrosem z vedlejšího okýnka… Najednou někdo prochází kolem nás… Rychle pána odchytnu a on si ani neuvědomuje, že si odskočil právě v cukrárně, tak ho k ní i dovedeme. Dneska prostě bylo souzený, že ten výlet musí být kratší:) A zrovna, když vcházíme na ubytování, za okny se začíná zvedat vítr a silný déšť jen o pár minut později začne bušit na okno.

Začínat chci východem slunce u Panské skály, ale vzhledem k předpovědi počasí budeme rádi, když nebude chcát celej den a vstávat na východ slunce nemá smysl. Možná nemá smysl chodit ani k té Panské skále, kdy se šedivé čedičové varhany tyčí proti šedivé obloze a hezkou fotku z toho fakt nevykřešu. Dneska nemá smysl ani vytahovat foťák a chce to si jen užívat mokrého mlžného romantického podzimního lesa. Miluju tohle počasí a pobyt v lese, ale den bez mokrých ponožek si umím představit stejně dobře. Tahle atmosféra se musí spíš prožívat než fotit, ačkoli až budu velká, i já dokážu z podobnýho výletu mít parádní fotky.

Panská skála

Mlžnej les a liduprázdnou přírodu všedního dne narušuje pomník postavený ke 150. výročí narození Friedricha Ludwiga Jahna, který založil německé tělocvičné hnutí. Pomník byl obklopen pamětními deskami obcí, které se účastnily místních sportovních klání, ale po válce byly ukradeny a pomník zůstal osamělý. Osamělý v lese, u bývalého dřevěného hostince Wachstein, který už desítky let neexistuje, v místě, kde už desítky let není ani žádný výhled, protože zarostl stromy. Dnes tudy ani nevede turistická stezka a turista si sám musí ty zajímavý místa z mapy nalovit sám.

Před výstupem na Klíč se chceme usušit, zahřát a najíst v restauraci Arnultovice, kde jsem se loni dobře nadlábla. Což o to, dobře jsme se nadlábli i dnes, ale ta předpověď… Klíč se nám už od rána schovává v mraku a ani po obědě nechtějí mraky ustoupit modré obloze, naopak to vypadá na pěkný nečas, který se na nás žene… A zrovna teď neprší. Bezdešťová hodinka na cestu na ubytko nebo výstup do mraku a mlhy a pak bičování provazci deště? Volíme zbabělou variantu s tím, že z Klíče stejně nic neuvidíme, tak jesltli ho snad nenahradit podívanou zajímavější někde v suchu. Třeba v Ajeto Art Glass muzeu, kde se můžeme vynadívat na něco jinýho než šedivou šeď.