Dnešní start i cíl je vesnička v CHKO Železné hory. Bílek. Existuje snad lepší brána do skalnatého kaňonu, vymletého říčkou Doubravou, mezi vysoké skály a prudké stráně?  Tento kout přírody je přes 30 let chráněný jako přírodní památka a vždy přitahuje spousty lidí na procházky a výlety. I mě toto malebné údolí učarovalo a tak se sem v nepravidelných intervalech vracím. V dubnu to ale bude moje první návštěva. Doufám, že po letošní zimě bude v údolí hromada vody, omývající břehy, kameny i skalnaté výčnělky, jako si pamatuju z vandru v roce 2013. V tom roce jsem si kaňony Doubravky prošla pořádně poprvé a od té doby se sem vracím s velkým foťákem, bohužel je mi skoro vždycky k ničemu:) Letos je ale vody mnohem víc, než u předchozích návštěv, a já to nemám čím vyfotit!:)

Do kaňonů vstupujeme symbolickou branou, tvořenou starým kamenným železničním mostem, prakticky hned za posledními domy. Stačí kousek a člověk má pocit, že se ocitl v divoké přírodě daleko od lidí.

Letošní jaro je pozvolné, listy na stromech teprve pomalu pučí. Výhledům na řeku tak nebrání zelené moře listí, ale řeka bez lemování hustým kapradí je pro mě nezvykle jiná.

Dopolední slunce je ještě nízko, přesto se najdou místa, kudy slunce do kaňonu proniká a místy začíná být i docela horko. Přesto je v údolí ještě vlezlý chlad od vody a do nohou jde zima. Hluboké údolí plné mohutných skalních bloků tak vítá jaro s opatrností, jako by nebylo jisté, zda teplý vzduch převezme vládu i tady.

Nicméně s jistotou už jaro vládne prosluněným skalám, kterým nebrání v paprscích hluboký les. Stejně jako masa kamene hluboko v údolí je studená a vlhká, masa kamene o pár desítek metrů výš, plná mechů, už ale naakumulovala tolik tepla, že teplotní rozdíl mě až překvapuje. Stoupáme jen 30 výškových metrů na vyhlídku na Čertův stolek, masivní skalní výčnělek, ze kterého je pohled do kaňonu. Bohužel ne moc na řeku, výhledu brání mohutný lesní porost.

Na skalách nad řekou je v místě bývalého Sokolohradu na vysokém ostrohu teplo a poletují tu žluťásci. Z hradu ale snad krom terénních nerovností nezbývá vůbec nic. Po skalách lze kolem železného zábradlí možné dojít ještě na vyhlídku, ze které je možné zahlédnout řeku, zatím mezi holými větvemi ještě nelistnatých stromů.

Definitivně opouštíme hluboké hučení divoké vody, které se rozléhá s ozvěnou mezi skalami. Je to zvláštní pocit, najednou přijít o tuhle výraznou zvukovou kulisu.

Opuštíme tím i PP údolí Doubravy, ale neopouštímě krásné lesy. Mech a paseky, které zatím nasosaly teplo z paprsků nám ho vrací a v teplém suchém vzduchu se ani nehnou kaluže a bažiny, které tu lemují cestu. Daří se mi i zahlédnout ještěrku, ale je o dost rychlejší, než já.  Číhám s foťákem nad suchou trávou  a bedlivě pozoruju každé stéblo, ale už se nikde nic nehne.

Rulový skalnatý blok Ševcova skalka vystupuje z lesa v těchto místech výrazně nad ostatní mechy, ale proti Jalovecké skále je malá a nenápadná. Jalovecká skála se tyčí v lese vysoko nad hlavami a je to pořádný skalnatý kusanec, místy výhřátý, místy chladný a vlhký a místy porostlý mechy.

Prý dneska pocitovka tak 5°C. Su navlečená jak minulej týden, ale je fakt vedro, na slunečných loukách a v provoněných lesích je na kraťasy a tričko. Vyhřáté meze lákají k pobytu ještěrky i motýli, na břehu rybníčka u Branišova se ve vlhké trávě schovávají malé žabky, které přede mnou prchají do bezpečí studených vod. Aspoň konečně nezdržuju jak na Doubravce, kde co krok, to fotka. Tady mi všechny objekty mizí dřív, než je stačím na displeji na sluníčku najít:) Aspoň, že neživé předměty namají šanci utéct, jako třeba hraniční kámen Studeneckého panství. Je to malý nevýrazný kamenný blok, o kterém se mi nepodařilo zatím nic najít, i samotný kámen se rozhodl, že přestože u cesty, budu ho muset chvíli hledat 🙂

Na asfaltce k Pobočnému rybníku se poprvé setkáváme s davy. Je teplé odpoledne jako strvořené na procházku mezi loukami, ale v lese už začíná být poznat vlezlý chlad pozdního odpoledne. Slunce ztrácí sílu ve vlhkých hlubokých lesích mnohem více, než na prosluněném asfaltu, což evidentně oceňují koberce bledulí, lemující cestu. Lehce podmáčené stinné oblasti jsou pro bledule stejně super, jako bažiny pro blatouch bahenní. Kde jsou mokřady a bažiny, tam blatouch nesmí chybět.

Jednou si nevezmu velkej foťák, a zas je to chyba. Voda v kaňonech Doubravky, sasanky, bledule a blatouchy. Žlutásci, babočka osiková a ještěrky živorodé… tohle všechno prostě potřebuje pořádnej zoom, ať se to na fotkách nemusí hledat lupou. Ráda bych řekla, že to chce vyrazit ve správnej čas do přírody a tohle všechno si užívat.