* Trasa na mapě
Letos jsem už v Plavči končila, a tak tentokrát z Plavče začínáme. Fotky z jarního vandru se ségrou měly nečekaný úspěch a tak bylo třeba dát repete v trochu jiném složení a nakonec i s trochu jinou trasou, abych to neměla jak přes kopírák.
Hned za Plavčí je ale jasný, že jak přes kopírák by to nebylo ani tak, protože sotva sejdem z cesty na louky, jsou ty tam vysoké luční porosty tarasící zcela cestičku pro ubohé dvounožce. Louky posečené, procházíme suchou nohou bez žahavých kopřiv pomalu ve výšce hlavy. A i teplota je výrazně příjemnější, takže cesta do Jevišovic uteče jako nic. Cestou potkáváme pana značkaře od KČT, tak s ním prohodíme pár slov a sotva potvrdíme, že cesta z Plavče je značená a průchozí dobře, záhy u mostku u Venclova mlýna zmateně hledáme značku. Je tu celý rozcestník, ale otočený k poli tak, že odtud není vůbec vidět. Cesta až do Jevišovic je jinak fakt příjemná turistická dálnice, poli a lesy, žádný asfalt ale přitom široká, většinou nějak výrazně nezpevněná cesta.
Lesopark u nového zámečku, který slouží jako domov důchodců, v poledne zeje prázdnotou a ani my se moc nezdržujeme, protože nás kručení v bříškách žene do nejbližší hospody. OK, tuhle sme nenašli, ta teda asi ani nefunguje, tak pod starým zámkem jsou snad 2 a jedna na zámku… OK, tak jediná na zámku, kde se zrovna chystají na svatbu a jídlo nejdřív za dvě hoďky… no ale mají i bezlepkovou svíčkovou a snad by tam jedna porcička zbyla… Tak není co řešit, počkáme si přes otevírací pauzu aspoň s limčou na nádvoří a v celou se chystáme na prohlídku… ouha, jsou tu dvě pokladny a ta první je pouze do části s faunou, flórou, historií a geologií… na zámek se musí ještě přes nádvoří do horní pokladny, ale tam už 5 minut probíhá prohlídka a musely bychom hodinu čekat… No tak asi fauna a flora bude muset stačit. Hlad je přednější, než prohlídka zámku, a navíc časově už by se nám další hodinka ztrávená tady nehodila do krámu… Nakonec je prohlídka docela fajn a pro mě jedna zajímavost – stroj na výrobu drobných věcí z perleti, používaný v 2. polovině 19. století pro mnoho řemesel… v přiloženém popisku je mimojiné vyjmenováno, kdo ve městě působil za řemeslníky v roce 1911… a je možný, že zmíněný František Vítek, holič, byl můj pra pra dědeček? Přece jen, můj dědeček se narodil v Jevišovicích a jeho dědeček tu byl holičem… Kolik holičů stejného jména mohlo pobývat v tak malém městě?
Svíčkovou si nakonec v hospodě na zámku dáváme všechny, já se dokonce přemůžu a sním i knedlíky. Normálně teda knedlíky nemám ráda, ale bylo mi blbý ani neochutnat, když výjimečně byla možnost a jako fakt příště jen masoooo 🙂
S nacpanejma pupkama se dost blbě vstává od stolu a ještě hůř šlape. Naštěstí nás v rychlosti chůze popohnal starý přiopilý voják v civilu, který něco zmateně říkal o svojí službě a pak nám začal chválit naše lýtka… bylo teda potřeba přidat do kroku, než sám při fotící pauze na kraji Jevišovické přehrady zase dohnal a my se radši rychle klidily do mírného kopce na vyhlídku nad přehradu. S tím plným pupkem to ale fakt moc dobře nešlo.
Cesta po modré kolem přehrady až na Hlubovský rybník byla lehce kamzičí, úzká cestička vychozená v prudkém svahu, všude stromy přes cestu, občas hlína ujížděla pod nohama a z kopce vystupovaly i menší či větší skalnaté útvary. Taková lehce dobrodružná vsuvka. Ačkoli dole u přehrady bylo plno rybářů, člověk tady nahoře měl pocit tajemného lesa…
Dál do Olbramkostela už modrá kopírovala cyklostezku po asfaltu, tak jsme si lehce lesy prošpikovanými hromadou cest daly pár zkratek a v domácké hospůdce v Olbramkostelu ještě malé osvěžení poslední kilák před kempem, kde jsme teda čekali jen nějakou tu postel a sprchu. Nakonec i v kempu jela malá hospůdka, takže klobáska a kýbl horkýho čaje k večeři se šikl. Za půl litru čaje dát 10kč, to sem už hodně dlouho neviděla, taky pan domácí byl celkem svérázný chlapík a ještě se nám smál, že jsme si daly jen 25 kiláků, že to teda nic moc. Se smíchem sem s ním mohla souhlasit, ale tak nemohla sem si holky hned strhat. Navíc mě nařkly z toho, že jak čuju cíl nebo vlak, hned začnu zrychlovat, ale myslím, že je to jen hanebná pomluva a jde o čirou závist vzhledem k hromadě mé energie:)
V kempu se spalo dobře, ačkoli nějaká rekonstrukce by mu neuškodila, pitná voda z kohoutků netekla – což teda byla podpásovka, ale tak na nedělních 6km no problemo. Jen Vero nám dala za úkol koupit nějakou vodu v petce… no pán majitel nám prodal coca colu na rozlívání do hospody, že nic jinýho tam v petce ani nemá…
V neděli ráno jsme vyrazily dál po zelené k vlaku a mě přišel můj batůžek nějak moc lehkej… bez vody, s ujezeným jídlem a vypitou medovinou sem tak ke svojí značné spokojenosti nafasovala dvoukilovou zátěž coly, což mě dost rozradostnilo, že nejdu tak naprázdno. Prostě jen magor se raduje, když má o dvě kila víc 🙂
Cesta k vlaku byla taky pohodová, už se vidím, jak sem plánuju nějakej jednodenní výlet, což hlavně s linkou 108 znojemský express je mnohem větší pohodička ve srovnání s loňskýma rokama, kdy doprava do Znojma busem byla na půl dne… a všude bedly. Jakože úplně všude čučely bedly, až jsem ani já nezůstala chladná a nějakej ten klobouček si domů na kmínovej řízek odnesla. A to fakticky houby ani moc nemusím, ale tu bedlu, to sem nejedla už hrozně moc let, takže jsem si ji náležitě vychutnala jako tečku za parádním holčičím víkendem.
Opět jsi nezklamala, obdivuji tvoji vytrvalost.
Moc hezké. St.
Díky:)
Moc hezké a navíc z mého rodného kraje
jee, fakt? kde jsi se narodila