Pátek večer:

Restaurace Buď láska. O téhle restauraci jsem se doslechla už na jaře, takže když jsem minulej týden místo zrušenýho vandru musela rychle řešit ubytko pro kombinaci 2x chodič, 1x polochodič, 1x psovod a 3x milovník hradů a zámků, měla jsem lokalitu vymyšlenou během několika vteřin. Vranov nad Dyjí. Chození, zámek a snad dostatečná kapacita v ubytkách pro hurá akci. Ale v mým mozku vyběhla ještě jedna myšlenka. Ta Ukrajinská restaurace! A kupodivu do sebe všechno zapadlo jak skládačka a já v tropickým horkým dnu sedím pod slunečníkem, koukám na zámek Vranov nad Dyjí, tyčící se vysoko nad obcí a čekám na svoji objednávku.

Okróška. Bílá studená koprová polívka do mě padá, jak kdybych byla týden v hladomorně. Šašlik ani zelný salát tu sice nemají, ale nakonec su s objednávkou spokojená. Podobnej typ polívky jsem se naučila jíst v bulharsku (Tarator) a v tom masakrálním vedru je to ideální véča. Jen škoda, že jsem se těšila na restauraci, ale je to spíš bistro, takže hromada smažených dobrůtek láká hlavně nedietáře. Přesto tu mají v obědové nabídce dvě jídla bez mouky a v odpolední nabídce alespoň jednu.

Chatka v „kempu“ je spíš dřevěnej přístavek v rodinném penzionku s velkou zahradou, kde se dá stanovat. Pod pojmem kemp si představuju velkej pozemek natřískanej chatkama, stanama a karavanama ale tady v domácím prostředí nám vchod chatky ústí do zahrádky, kde pod stromy se slunečníkem máme super posezení. Chatka je celkem pro 8 lidí a má dokonce 4 pokoje, takže máme každá svou soukromou kóji:) takovej luxus!

Horkej letní večer zakončujeme hraním hezké deskovky Sagrada a pak hurá do peřin.

V noci se citelně ochlazuje, když začne pršet. Konečně se dobře spí a doufám, že se vyprší a na výlet už půjdeme bez deště.

Sobota:

Holky se trochu cukají, že bychom měli vyrazit na autobus až přestane pršet, ale podle mě to není žádná hrůza a dle radaru by nám to mělo vyjít přesně. Plán je plán a jen úděsnej liják by byl omluvenka pro nedodržení odjezdu autobusu. Je super, že už několik hodin prší a jestli bude výlet v dešti, horší než na Sněžce to přece být nemůže:)

Nad Dyjí se povaluje mlha, hrad Vranov se tyčí do šedivé oblohy. Přijíždí autobus a fakt přestává pršet. V obci Lesná, kousek od Vranova, tak vystupujeme v podstatě suchou nohou do mokrého dne. První zastávka je v knihobudce naproti kostelu, kde si všechny nabereme nějaký zajímavý čtení a pak už se můžeme zanořit do lesa.

zámek Vranov nad Dyjí nad Dyjí

Listí je po dešti obalené vodou, každý byť jemný poryv větru znamená slušnou spršku. Silný poryv větru pak působí paniku, ža zase prší. Je podzimně sychravo, mlžno a barevno, ale je tu přece jen zásádní rozdíl. Je pořád děsný vedro. Jdu v tílku a kraťasích a je mi tak akorát. Konečně příjemný počasí na výlet!

Dnešní výlet hostí nejmenší národní park v ČR, NP Podyjí – takže žádný chození mimo značený cesty. Mamutí zkratky si budu muset nechat na druhou půlku výletu, ale dneska je to výlet na pohodu a zkratky prakticky nehrozí.

Z Lesné šlapeme po modré až do obce Čížov, kde snad poprvé po několika návštěvách vidím otevřený infocentrum a tak hned dělám nálet pro nálepky a razítka. Kousek za památníkem železné opony, v místech, kam se před desetiletími dostali jen vyvolení, si bezstarostně sedáme do přístřešku na svačinku. Nebudu jmenovat, ale Kniga zřejmě v tomto přístřešku ztrácí svoji speciální turistickou láhev, což zatím ještě nevíme. (Pokud by to náhodou četl někdo, kdo Nalgenku zachránil, pište! Děkuji.) Mě to ale přijde vcelku vtipný, protože svoji první speciální lahev ztatila na vandru v roce 2013 – zase se mnou. Nevím, zda je prokletá ona nebo já, ale na ztrátu přicházíme bohužel až o dost kilometrů později.

Cesta lesem je příjemná a nepotkáváme skoro ani nohu, což je na prázdninovou sobotu parádní výsledek. Miluju takovýhle počasí, protože lidi v něm nechodí ven. Nějaký odolný jedince na procházce a pejskaře potkáváme ve větším počtu až na kraji obce Vranov, kterou vhodně křižujeme kolem poledne, zhruba v půlce výletu. Nejvyšší čas skočit si na oběd.

Country salon ve Vranově je prý parádní hospoda, kde dobře vaří. Zvenku tmavý ošuntělý místo ani nepůsobí otevřeným dojmem a nakukujem trochu nejistě. Není se čeho bát, restaurace kypí vevnitř bujarým životem, pod velkou zastřešenou teráskou je nacpáno a talíře navršený kopcem se nám míhají před očima. Ukořistili jsme poslední volný místečko a protože nemám chuť na nic velkýho, dávám si jen zeleninový rizoto. Je to obří porce naprosto výbornýho jídla, i holky byly se svým výběrem spokojený, a tak klidně doporučuju si zajít na jídlo sem.

románská kaple sv. Ondřeje ze 13. století, Vranov nad Dyjí

S plnýma pupkama nás čeká zbytek trasy, jak jinak, než do kopce. Kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, kam se dá nakouknout do nádherného chrámového prostoru až k Mniszkově kříži, odkud je nádherný výhled na zámek, tyčící se nad městěm. Kříž tu nechala postavit manželka zesnulého manžela hraběte Stanislava Mnizska, majitele zámku Vranov, na jeho oblíbeném místě.

Výhledy na zámek jsou tu snad úplně všude, takže dneska mám foťák plnej Vranova a nic jinýho se mi na kartu nevejde 🙂

Když se konečně dostaneme na vrchol kopce, směřujícího k obci Onšov, nastoupaný metry zase rychle ztratíme, když jdeme hledat Stříbrný vodopád na stříbrném potoce. Padák je tu dost slušnej, klouzající kamení a mokrá kluzká hlína tomu dodávají dobrodružnej nádech. Když to v korunách stromů nademnou zapraská, ztuhnu. Velká větev mi dopadne asi centimetr od boty a s rachotem se rozlomí na několik částí. To bylo těsný, hlavně, že jsme se o těch větvích dneska s Kes bavily…

Vodopád by chtělo navštívit po zimě, teď není moc vody a vodopád je malá stružka padající ze skalnatého zubu. Vlastně v létě ani nestojí moc za návštěvu a není lepší zprávy, než že ta zacházka byla „zbytečná“ a teď musíme kluzkým mokrým terénem zpátky nahoru. Snadno zapomínám, že mapy.cz v tomto kraji nejsou úplně přesný a člověk nečekaně narazí na terénní zlomy prudkých strmých stěn, zakousnutých do bezpečně vypadajícíh oblých koců… Střibrný potok takovým místem protéká a pro případnou fotku to bude chtít dobrý boty a oblečení, kterýmu neuškodí sjezd po zadku.

Vranovská přehrada

Za obcí Onšov začíná probleskovat sluníčko a z Claryho kříže, který je věnován památce Karla Claryho, spisovatele, malíře a humanisty. V roce 1831 navštívil ve Vranově svého přítele hraběte Stanislava z Mniszku. Naneštěstí se zde nakazil cholerou a krátce potom i zemřel, kříž ale na jeho památku odkazuje dodnes. Krásně odtud můžeme pozorovat vodní nádrž Vranov, jak se hezky na sluníčku třpytí. Na hrázi to žije. Stánky, turisti, triatlonisti… Propleteme se nejlidnatějším místem dnešního výletu zpátky na silnici, která nás dovede za pár minut zpět do kempu.

Večer ještě dáme Sagradu, která mě fakt dost baví a v druhým kole se mi i podaří vyhrát, přestože se mi už klíží oči a doma bych už touto dobou spala.

Neděle:

Na dnešek je v plánu už jen prohlídka zámku Vranov nad Dyjí a to rovnou dva prohlídkový okruhy ze tří. Když už jsme tady… Oba dva okruhy rozhodně stojí za to, reprezentační prostory i obytné prostory jsou zajímavým nakouknutím do toho, jak si panstvo na Vranově žilo a prohlídky rozhodně nejsou jen nudná přehlídka jmen, takže mi utečou docela rychle. V jednom z pokojů se tu natáčela i Nesmrtelná teta. Mladá průvodkyně zahajuje otázku zda poznáváme tuto místnost z jedné docela staré pohádky a já si představuju nějakou černobílou… Chyba, tou starou pohádkou je pro mě moderní snímek, na kterým jsme s Kes ve 3. nebo 4. třídě byly se školou v kině, protože to tenkrát bylo úplně nový a z televize to ještě nikdo neznal:D