Mlha, z níž vystupují pokroucené hubené stromy, rostoucí na skalnatých stěnách vlakového koridoru, je tajemně pohádková. Občas mlhu rozeženou paprsky slunce, které vykukuje za ztrácející se oblačností. Po nočním deštíku je tráva i země plná vláhy a já se těším na 3 dny venku. Do vlaku s náma nastoupilo pár dalších lidí obtěžkaných krosnama ale já věřím, že bude liduprázdno, tak jak to mám ráda.
České středohoří. Kraj ostrých, i když tisíciletími ohlazených sopečných kuželů, rozesetých po krajině. Byla jsem tu skoro na den přesně v roce 2016 a 2 dny ze 3 pršelo, takže moje vzpomínka na liduprázdnou přírodu možná není nejobjektivnější, ale představu si narušit takovou drobností nenechám.
„Milešovské“ středohoří, čnící nad pravým břehem Labe s nejvyšší horou Milešovkou (837m), nás bude provázet celé 3 dny a celé 3 dny je předpověď příznivá a v podstatě bez deště. Budou výhledy? Musí! Středohoří bez výhledů je prostě jen půlka zážitku…
Vystupujeme z vlaku do zataženýho vlhka a bez otálení vyrážíme na cestu. Už jsem letos venku spala, ale tentokrát su natěšená mnohem víc. Prodloužený víkend a k tomu lokalita, která je pro mě vzácná a daleká. Lokalita, která je pro nás jihomoraváky netypická – placatá a přitom kopcovitá, nevšední a lákavá.
První kroky vedou kolem mokřadu, kde kuňká kuňka a žije to štěbetáním. Bedlivým sledováním hladiny se mi ale žádná kuňka, ropucha nebo jiná žába nedaří najít. Hladina se sice lehce vlní, ale za to mohou dopady kapek drobného mžení…
Šedivý příkrov se zlehka snáší na krajinu, zatímco šlapeme k rozhledně Stříbrník. Cedule pod kopcem hlásá otevírací dobu od 10:00, akorát nám to vychází… ale ouha, majitelé zrovna vynášejí z auta vodu a další dobroty. Před deštěm se schováme do zaskleného prostoru pod rozhlednou a těším se na párečky. Dozvídám se, že otevírají až v 11, takže párečky budou trvat dýl, že ještě musí provést zahajovací přípravy. Tomu říkám servis, místo aby nás vyhodili, že je ještě brzo. K párečkům je čerstvý domácí křen a v chatě je příjemně. Rozhlednu si nechám ujít, protože výhled tak nějak tuším… že bude sotva na špičku nosu:)
Když přestane pršet, konečně vyrazíme definitivně a zdá se, že mraky se vypršely a občas propustí i skulinku v podobě modré oblohy. Stále po zelené, na vrchol Oblík tyčící se ve výšce 509 m. Něco přes 250 metrů stoupání není žádná hrůza, i když je kopec nečekaně příkrej, serpentiny dělaj stoupání milostivější.
Výhled na tříhrbý vrchol Raná připomíná Conic Hill ze Skotska, který sme s radostí obešli a stejnou radost nám dělá i to, že na Rannou dnes taky obejdeme:)
Oblík, to není jen kopec, ale i přehršel květeny, kterou odjinud moc neznám. Hlaváček jarní plní louky, kterými stoupáme nahoru až k prvosenkám, které nás vítají na vrcholu. Cestou lesem dál po zelené nás doprovazí drobné sasanky, jatérníky a dimnivky a tak neustále dřepím někde při zemi ve snaze najít nejlepší záběr. Ani mi nevadí, že dost zesiluje nepříjemnej vítr, vůbec na něj nemám čas a tak ho nevnímám až dokud nevyjdeme z lesa a nezačneme stoupat na Srdov. Místy mě uklidňujě, že su přizemněná 14 kg krosnou:) Oblohou táhnou fotogenický mračna a slunko svítí úplně všude, kromě místa, kde stojíme:)
Po neznačených cestách pokračujeme na Křížové vršky loukami, které jsou celé poseté prvosenkami, takže další zdržovačka válením v trávě, než ho nahradím škrábáním se po kamenech kvůli výhledům.
Další cesta je přes pole a louky, kolem benzínky v obci Libčeves, kde je moc milá obsluha. Venku je asi 5°C, pořád fučí, občas spadne pár kapek… zahřívám se kafem a dostávám nestudenej džus ze skladu, tak mám fakt radost a hned ho půlku zhltnu.
Na okraji Libčevsi je chráněný zámecký areál, který vznikl z původně gotické tvrze ze 14. století. přestavbou na renesanční zámek v roce 1607. Zámek vypadá jako ruina s jednou zbylou stěnou, už toho asi není moc co památkově chránit…
Spravíme si oko alespoň na kostele sv. Jakuba z roku 1670. Kostel nevypadá o moc líp než zámek a jedinou radost ze zachovalosti by mohla poskytnout alespoň kaplička, stojící opodál.
Otevřeným vchodem vidím stolek a několik hrnků… že by tam vyvěrala ta studánka? popojdu blíž a z dveřního otvoru koukaj dva konce berlí… mám silnej pocit, že tu někdo bydlí a zahlídla sem snad i hlavu tak hlasitě pozdravím… ale soukromí obyvatele stejně nenarušuju, když se odpovědi nedočkám. (Doma nacházím článek o obyvateli kapličky – a je mi snad i trochu líto, že jsme neměli možnost pozdravit a třeba nechat něco na zub, vědět to dřív.)
Doma vždycky z mapy tipuju kilometráž a dobrý spací místo. Nějak to tentokrát nad mapou šikovně nevycházelo, a tak jsem trasu trochu přeplánovala. Na hranu lesa a louky, na vrchol kopce… to by mohlo klapnout. Ale realita není vždycky stejná, jako moje představy, hlavně pokud lokalitu vůbec neznám…
Je pozdní odpoledne a poslední kilometry se těšíme asi hlavně na večeři a aby to spací místo bylo každou chvíli. Na vrcholu kopce se terén srovnává a je tu moc hezkej les. Les je vždycky nejlepší, protože je v něm tepleji než na louce a případnou přeháňku zachytí částečně stromy… Jsme na hraně lesa a louky a už je skoro rozhodnuto. Ale louka zakončená remízkem mě láká. Co je za remízkem? co když se otevře výhled na východ slunce?
Nasadím tempo a seběhnu k remízku. Louka padá k obci Leská a otevírá pohled na hrad Hazmburk.
To je to místo.
Po obloze se převalují černý mraky a během stavění tarpu zase sem tam něco spadne. Pak se ale fronta na chvíli přeruší a vykoukne zítřejší úplnĕk. Večeřím a před sebou mám velkoplošný kino. Chybí mi něco?
V noci se zatáhlo a asi 2x zapršelo, ráno se budím do orosenýho tarpu a vysoký vzdušný vlhkosti. Zataženo nad okolní krajinou nenutí ke zpěvu ani ptactvo, ačkoli než vyrazíme, mraky se trochu rozeženou a povzbudí i pípáčky k aktivitě.
V lese potkáváme pána s papírovou taškou. Copak asi sbírá? Houbu kačenku – verpu bohemicu – údajně nejlepší smržovitou houbu, výbornou do polévek a omáček. Jít na houby v půlce dubna? Věřte, nevěřte, měl půlku tašky plnou:)
Šlapeme chvíli po silnici, aby mi vlivem nepozornosti unikla neznačená odbočka na PP Kuzov, tak třeba někdy příště. Zjišťuju to až doma nad mapou, tak mě to samozřejmě docela mrzí, protože s tím nejde už nic dělat. To mám za to, že sem se nepodívala do mapy na naznačenou trasu.
Naši plánovanou samotu na Oltáříku (566 m), což je kopec hostící i zbytky volně přístupné zříceniny, narušuje parta, která evidentně vstala dřív než my:) Chvíli se zakecáme, ale obliba tohoto místa nás rychle nutí vzít do zaječích a nasvačit se někde jinde.
Na červené pod kopcem je zaparkovaná hromada aut, to vysvětluje místní vysokou návštěvnost. My se vydáváme lesem po neznačené cestě, abychom vyplašili stádo srnek, mezi kterými je i jedna bílá. Když stádo ztuhne a v dálce mezi stromy nejde rozeznat zadek od stromu či listí, bílý zadek svítí do dálky a přesně lokalizuje zbytek stáda.
Červená vede až k Lipské hoře (689m), na kterou se mi dvakrát nechce. Od rána mě píchá v kotníku a nejsu si jistá, zda ty prudký klesání to píchání nezhoršují. Ale tam byl tak parádní výhled, když jsem tu byla posledně… nemusím se přemlouvat ani moc dlouho a už se šinu nahoru. Jára si mezitím stihl natočit celý dlouhý časosběrný video, než jsem se nahoru doplazila i já:) Tenhle vchol je zřejmě ke svačinám taky dost oblíbený a možná jsme jen minule měli štěstí, když jsme ho měli sami pro sebe.
Značky se nedržíme dlouho a zase jdeme cestou necestou přes lesy a louky do obce Lukov, kde je nutná odbočka ke kapličce. Čeká tu nečekané jištění, že ani na zastávce na náměstíčku nemají jedinej odpadkovej koš. Místo koše ale máme aspoň zase značku a ta se nám hodí o něco víc:)
Dneska nás čeká jen jedinej pořádnej kopec, zato ze všech místních kopců nejkopcovatější. Královna středohoří, Milešovka (837 m).
Po modré není ani tak hrozná, jak si ji pamatuju z posledně, ale je to možná tím, že tentokrát neprší a není hustá mlha. Kdo se kochá nemá čas přemýšlet nad stoupáním.
Všechny místní kopce poskytují domov zkrouceným malým silným stromům, jejichž větve se táhnou ve směru silných větrů a vypadají jako vlajky vlající ve větru.
Milešovka. Otevřená hospůdka je až do 19h, tak máme skoro hodinu čas, párečky jsou tím pádem bod číslo 1. Než se ohřejí, jdu si užít panorama z vyhlídky do krajiny. Na lavičce sedí Čestmír, užívá si večera a dnes nám bude dělat společnost. Zatímco párečky vesele stydnou, dozvídám se něco málo o cestování po Mexiku nebo Peru. Přichází Jára, a míří taky na párečky. Rychle si je dojdu sníst a jdu pokračovat v družení. Opět přichází Jára. Stihl s krosnou oběhnout vrchol dokola:D Čestmír se ptá, kolik nás ještě přijde, což mě rozseká. Taky se dozvídám, že chipotle jsou nakládané papričky, tak aspoň vím, co že to budu dnes večeřet.
Nechávám si batoh v nouzovně, která tu je vybudovaná z části bývalé zahrádky u bistra a jdu pozorovat z vyhlídky zlatou hodinku nad okolní krajinou.
Jak se blíží západ slunce, přibývá lidí, kteří si sem na něj vyšlápli. Slunce zapadá trochu za stromy a do mě se dává zima… na západ zas tak nutně čekat nepotřebuju, radši se jdu přioblíct a uvařit večeři… Nevěřili byste, co můžu v tichosti pozorovat z okna nouzovny:)
Neděle. Začínám budíkem v 5:40 a fakt se mi nechce vstávat, přitom mám k dobru celou hodinu narozdíl od pracovního týdne.
Když vyjdu na vyhlídku, už tam čekají dvě slečny a rodina se špicí kráskou Dájou. Jestli mě dneska zabíjí vstávání před 6:00, co teprve tihle lidi, kteří sem hodinu lezli od auta a kdoví, jak dlouho sem navíc jeli?
Obloha nad českým středohořím je úplně jasná a halí se do růžova. Kolikrát jsem v loni vstala zbytečně? A stejně si možnou šanci nenechám ujít – a někdy mě čeká odměna tak jako dnes, kdy se mi tají dech a tiše si vychutnávám tu krásu. Na východě rudý kotouč, na západě bílý kotouč. Měsíc v úplňku celou noc ozařoval krajinu a vždy mě v noci při probuzení vylekal, že mi svítí čelovka.
Spát už znova nejdeme, pomalu se chystáme na cestu a v luxusním hotelu je čas podávat snídani, kafe či čaj.
Slunce nenápadně stoupá a po sestupu z Milešovky je čas sundat mikinu. Není ani 9:00, ale už je teplo a nebýt neustálého větru, sundala bych si i větrovku.
Před obcí Milešov málem zapomenu na kalvárii, ale naštěstí jen málem. Zapomenutá v lese pod Milešovkou působí trochu odstrčeně.
Ostrý. Pod skalnatým hrbem, na kterým jsem před lety spala, je na louce zaparkováno několik aut. Zdravíme kolegu, jdoucího proti nám a nemám vlastně chuť jít ten omezenej prostor sdílet s lidma, co parkují na louce, ať ušetří 3 kiláky z nejbližší vesnice…
Jsem smutná? Ani ne. Cesta jde lesem a není na ní ani živáčka, krom rušného ptačího života. Tady nikdo neprojde co je rok dlouhej, a tak to jistě znamená míň obezřetný zvířata. To znamená veverku! Jdu a vyhlížím ve větvích, jestli zrzečku někde nezahlídnu, jak se prohání větvemi. Není to blbost?… myšlenka na veverku mi dává radost a očekávání a není čas smutnit nad nečekanou změnou trasy.
Zajíc! Tam někde vzadu čouhaj jen uši tak lovím foťák… a když ho vylovím, vyběhne… veverka!
Na poslední kilometry do Lovosic už ani nečekám nějakou pastvu pro oči, a je to velký překvapení, když NPP Borečský vrch zase překypuje barvama, květenou a jakoby se lusknutím prstu změnila cesta z travnaté na barevnou. Lusk a jsem v pohádce, lusk a jsem zpět…
Poslední kopec tohoto výletu se nedá zadarmo. Cesta k němu mizí, až se dereme hustým podrostem plným trnovníků na cestu, která tam někde musí být. Skalkami a balvany posetý zelený les je zase trošku jiný, ale prudký stoupání jakoby z oka vypadlo těm předchozím. Akorát bez serpentin… Ovčín. Smaží tu slunko a i vítr na chvíli utichá a okolo hlavy bzučí mouchy. Tenhle hrb má svoje kouzlo, i proto, že na něm konečně nejsou žádný lidi! Pod náma jsou Lovosice, cíl výletu, které nás nečekaně hostí opulentním obědem v restauraci U kašpara blízko nádraží, kterou doporučuju všem kolemjdoucím navštívit.
Krásný fotky, boží veverka. Z textu na mě leze zima letošního dubna. Nebyli jste na velikonoce? Protože vyprat zimní bundu jsem si troufla až před týdnem a nevím, jestli to bylo rozumný,.
jojo, byli jsme na velikonoce a celou dobu jsem chodila v tilku a vetrovce 😀 a tezsi kalibr jsem prioblikla az vecer na vareni a staveni 🙂
letosni duben mi prijde konecne takovej normalni co se tyce teplot, konecne je fakt jaro a to jaro postupuje, napred jizni jizni morava, potom severni jizni morava, ted cesky stredohori… v ramci mesice a pul je porad to paradni jaro, prelevajici se republikou a ne sileny vedro od pulky brezna a totalne vyschly vsechno… ono teda te vody moc neni, ale aspon ze neni uz ted vyhen je dobre pro prirodu i pro mawenzi protoze kdyz je teplo, muze dychat jeste hur nez kdyz je zima:D
My byli na velikonoce ve Slavonicích a musím teda přiznat, že jsem unosila i zimní bundu. :-)) Ale střídalo se to, v pátek bylo krásně. Tričko. V sobotu jsem málem umrzla. Prostě, ani jsem lidem s karimatkama nezáviděla.:-))
tak to zas celkem chapu, ze nekde jeste mohlo byt chladneji:) my meli behem patku cca 5 – 8°C a zimni bunda se moc nad 3 nosit neda, aspon pri pohybu ale nekde na pomalejsi prochazce si ji dovedu predstavit a s psama ji jeste nosim 😀