Dnes jsem hodně zvažovala, zda se vydám po trase Via Czechia úsek 38, nebo už zůstanu jako rebel na své vlastní cestě, která není ani spojitá, ani celá pěšky. V mapě na cestě podél hranic nacházím zajímavé dvě věci, které kazí 27 kilometrů ryzího asfaltu, který je často po silnicích obsluhujících místní vesničky. Zatímco cesta do Třemešné má sice necelých 13 km, ale z toho jich je 5 po lesních pěšinkách, na které se neuvěřitelně těším, a něco zajímavého mě cestou čeká taky.

Snažím se vymyslet, jak to udělat, abych do RS Rybník dorazila do večera po svých, protože dnes už nemá pršet. Ano, čtete správně. Dnes nemá pršet. Má být místy zataženo, ale bez vody padající z nebe, která by mě neustále hnala vpřed. A když nemá pršet, mám o to větší chuť strávit celý den v lese. Bohužel moje z asfaltu bolavé koleno nesouhlasí s mým nápadem dojít do dnešního cíle pěšky, a tak vyhrává varianta o poloviční vzdálenosti, pěšky jen do Třemešné a odtud vlakem.

Výhled do krajiny bez dešťových mraků.

Je mi to líto, že jsem Viu Czechiu takhle opustila, a už se k ní nevracím? Možná. Projekt je mi sympatický a milý a navíc hlavně díky němu jsem rychle vyřešila, kde budu spát a kudy zhruba půjdu. Ale upřímně, chodit po předestřených cestách asi není pro mě. Jsem ráda, že existuje perfektní značení KČT v naší republice, které mohu využívat, ale předplánované trasym ty nejsou nic pro mě. Kdo ví, kudy zrovna já chci jít? Někdy to nevím ani já sama.

Inspirace, to je to, čím je Via Czechia důležitá. Možnostmi, které nabízí pro ty, co sami moc plánovat nechtějí nebo neumějí, nebo si to ani neužívají a je to pro ně otrava. Možná, že někdo ocení i to, že prostě jen jde od rozcestníku k rozcestníku a jen si hlídá správný směr. Neřeší nic, jen šlape. Ale pro mě je těžké jen šlapat, když je tolik zajímavých míst, které chci vidět a musím si vyírat. Tohle nebo tamhleto? Samozřejmě, že se sem mohu v budoucnosti vrátit a navštívit vynechané cíle, ale teď si vybrat musím.

Moc dobře si uvědomuji, že můj vlastní cíl bude pro mě mít vždycky vyšší prioritu především v situaci, kdy musím brát ohledy na zdravotní situaci a na druhé a jejich plány nemusím brát žádný zřetel. Výlet s dalšími lidmi je vždycky plný kompromisů, ale na této dovolené jsem jen sama se sebou. A sobě nic odůvodňovat, vysvětlovat nebo ospravedlňovat nemusím. Něco chci nebo něco nechci. Někdy si sice nejsem jistá, ale vždycky chci něco trochu víc, než něco jiného. Nakonec, psala jsem, že Viu Czechiu vnímám hlavně jako inspiraci. A inspirací mi je i cesta, po které nechci jít.

Fronta ustupuje a zůstává za ní jen protrhaná brázda modré oblohy v šedivých mracích. Moje první kroky vedou po mokré silnici do Svaté Kateřiny a ze stromů podél cesty na mě občas spadne sprška kapek, vybuzená k letu jemným větříkem.

Obec Milíře.

Procházím kolem pomníku padlým v 1. světové válce v obci Svatá Kateřina, kde byl stejně jako v Rozvadově velký rozmach sklářství především v 17. a 18. století, završený propracovaným systémem průmyslové výroby tabulového a zrcadlového skla ve století 19.

Dnes je kolem silnice jen pár domů, kterým vévodí kostel Svaté Kateřiny, který byl z původně středověké stavby barokně přestavěn. Dlouhou historii má obec, kde dnes nežije ani stovka obyvatel.

Milíře, ke kterým docházím chvíli po 7:00 mají obyvatel snad ještě méně. Několika domům vévodí stavení, kde se dá koupit med, marmeláda a další dobroty. Bohužel bych si musela na otevíračku asi hodinu počkat, a to se mi úplně nechce. Těším se na snídani v přírodě, ale zvažuji, že bych se sem snad mohla vrátit od rozhledny Milíře, která leží za vsí a u které chci snídat.

Táhlé stoupání, které musím ve vlhkém dni a stoupající teplotě vyfunět až k rozhledně mě ale od plánu se vracet spolehlivě odradí. Do tohoto kopce už fakt znova nejdu. Z rozhledny Milíře, což je telekomunikační věž s ochozem pro návštěvníky je možné vidět na Český les i k sousedům do Německa. Vidím zase rozhlednu Böhmerwaldturm, ale také se v šedivém pošmournu rýsuje věž zříceniny hradu Přimda, která se nachází na stejnojmenném kopci nad stejnojmennou vesnicí. Ráno jsem zvažovala, že bych si tam zašla, ale nakonec zvítězila neochota vstávat dřív a vyrážet do deště. Kdybych to všechno viděla teď, proč bych sem jezdila příště?

Výhled na Německo.

Zatímco pod rozhlednou snídám, všimnu si informace, že turistické razítko lze získat právě na farmě v Milířích,  kam jsem se už jednou rozhodla nechodit pro marmeládu. Teď mám dvě věci, kvůli kterým se mi z toho kopce vážně nechce, ale ani to mě nepřesvědčí můj názor změnit. V 8:00 mám Milíře asi kilometr za zády a pokračuju po modré směrem na Málkovský vrch.

Lesy jsou husté a stezka příjemně měkká. Po ranní porci asfaltu si moje nohy libují na lesní cestě, na které se pořád válí loňské listí a schovává hluboké kaluže vody. Užívám si vzrostlý les i jeho zdánlivé ticho. Není slyšet nic, ptáci nezpívají, citelně se ochlazuje a nad hlavou mi přechází mraky. Bude pršet? Doufám, že ne.

Moje myšlenky v tuto chvíli myslí na jediné. Stádečko lesní zvěře, které by mi přeběhlo přes cestu, by byla dokonalost sama. Nebo snad radši veverku, skotačící po kmenu vysokého stromu? A co nějaký datel či strakapoud, jehož klepání se začalo nesměle ozývat z povzdálí?

Po mojí levici se mezi kmeny mihnou stíny. Jsou moc daleko na to, aby moje oko přesně zachytilo velikost stáda, ale mé přání je vyslyšeno. Přes cestu běží dvě nebo tři srnky a za nimi jelen. Ladně skočí doprostřed cesty, a tam se na místě zastaví. Otočí ke mně hlavu a hodnou chvíli mě pozoruje, než zmizí na druhé straně cesty.

Setkání v lese pod Málkovským vrchem.

Naprosto neuvěřitelný zážitek, ze kterého se mi ještě notnou chvíli tají dech. Duch lesa se objevil v tmavém podloubí hustého jehličnatého porostu a ukázal mi, proč jsem dnes měla jít tudy.

Neexistuje správná a špatná cesta při čase stráveném v přírodě. To si jen my lidé v našich hlavách myslíme, že když jdeme nějakou trasu, že z ní nesmíme sejít na krok. Pokud nejde o nějakou soutěž, kde porušit podmínky znamená, že hraju nečistou hru proti těm, kdo je neporušují, o co jde?

Každý jen sám ve svém nitru musíme vědět co děláme a proč to děláme. Je pro někoho důležité obejít po svých celou republiku a ani centimetr se nesvézt? Je to jeho volba. A co takhle se vozit třeba autem mezi místy, která stojí za to? No a co, alespoň se nemusím tísnit s davy tady, v hustém lese pod Málkovským vrchem, který mi na malý okamžik ukázal, co znamená svátost přírody.

U rozcestí „U křížku“ se nachází trojmezní kámen, datovaný k roku 1794, osazený až později křížem. Přesně v tomto místě mě měkké jehličí a hebké sluneční paprsky lákají k malé svačince. Nestačím si ani nahodit batoh zpět na záda a už mi volá děděček: „Haló haló, Kristýnko, kde se zrovna nacházíš?” Na mých cestách mě provází nad mapou a někdy přidá i historku ze života, jako třeba včera, když mi říkal, že do Rozvadova si jel v ’69 jet koupit své první auto, Fiata.

Křížek na Málkovském vrchu.

Jakmile začnu klesat z kopce dolů, začne se ztrácet signál i sluníčko, ale děděčkovo varování před silnými dešti, které mají zítra sužovat celý západ Čech, se ke mně ještě dostane. Zítřejší deště mi trochu dělají starosti, mám totiž v plánu vystoupit na nejvyšší vrchol Českého lesa Čerchov (1042 m) i s rozhlednou Kurzova věž a s restaurací, která prý poskytuje zážitek sama o sobě.  Zítřejší trasa ale patří dnešnímu večeru a teď se s ní nemá smysl trápit.

Jak se přede mnou otevírá les, obloha je stále temnější a zdá se mi, že na mě spadlo pár kapek. Ke zřícenině kostela svaté Apoleny, který vznikl v místě údajně léčivého pramene, musím sejít od rozcestí kousek po silnici. Raně gotický kostel z roku 1670, zbudovaný na základech původní kaple byl v 19. století zachvácen požárem, ale moc mu nepomohl ani poválečný odsun obyvatel a zánik osady Svatá Apolena, ani umístění v zakázaném pásmu.

Šedivé mraky se honí nade mnou, i nad kostelem. Spolek Zvon se stará o světlé zítřky kostela, který je údajně na energeticky silně působícím místě. Tohle neposoudím, protože jsem tímto směrem slepá, ale sílu zmařeného poutního místa cítím i přes to, že dnes ke kostelu sotva někdo zavítá cíleně.

V houstnoucí tmě rychle pospíchám do Třemešné na vlakovou zastávku, od které si slibuji záchranu před ženoucí se přeháňkou. Útočiště nacházím v místě uprostřed vesnice, které není na mapy.cz vůbec nijak označené a jen náhodou mi k němu zalétnou oči od silnice.

Zřícenina kostela sv. Apoleny

Třemešná i přilehlý Bezděkov jsou staré chodské vesnice, zmiňované už v roce 1436. Chodové byli strážci zemské hranice mezi Čechy a Bavorskem a objevují se v pramenech už během 13 století. Jejich oblast bylo okolí Domažlic, Tachova a Přimdy. Pejskaře samozřejmě jako první v souvislosti s chody napadne české národní plemeno, chodský pes, oficiálně uznané až v roce 1985. A souvislost je to správná, jeho historie se totiž datuje už od 13. století. Zajímavá shoda? Nikoli. Tvrdí a houževnatí strážci pohraničních cest potřebovali tvrdé a houževnaté psi, kteří je doprovázeli.

Sedím v přístřešku, kolem mě lehce poprchá a já si vařím oběd. Do odjezdu vlaku mám ještě čas a tak volím oběd radši zde, než na zastávce mezi lidmi a pod dohledem výpravčího. A dobře dělám, protože mám zatím dost času si přečíst informační ceduli a k tomu utišit mé kručící bříško.

O pár metrů dál je půl metrová obvodová zeď kapličky Panny Marie na starodávném pohanském pahorku, která zde stála od roku 1871 na místě menší stavby, která byla poutním místem širokého okolí. Po odsunu obyvatel v roce 1945 ji ale stihl stejný osud, jako mnoho jiných. Stavba chátrala, až byla v roce 1982 demontována.

Vlak v Třemešné má malé zpoždění, ale to mi nevadí. Jedu o spoj dřív, abych měla v Poběžovicích, kde budu přesedat na autobus do Rybníku, dost času na přestup. A když budu mít možnost dát si třeba polívku v jedné ze dvou Poběžovických restaurací, stěžovat si taky nebudu.

Zaniklý kostel Panny Marie, Třemešná

Z vlakové stanice Poběžovice je to do centra, kde se právě rekonstruuje návštěvníkům nepřístupný barokní zámek Ronšperk, postavený původně jako hrad, asi kilák pěšky. Tato zdánlivě bezvýznamná a v tuto chvíli neužitečná informace se mi dneska bude ještě hodit.

Zatímco jdu od nádraží do centra, říkám si, že to není pro místní na každodenní ježdění vlakem moc po ruce, ale já nikam nespěchám a tak mi nečekaná vzdálnoset nevadí. V zámecké zahradě mě zaujme japonská kamenná zahrádka. Netypická výzdoba pro hraniční oblasti, natož pro větší města. Ale Poběžovice mají jednu vzácnost, a tou je zámecká paní. Tehdejší majitel Poběžovického zámku, Heindrich Jan Maria Coundehove – Kalergi působil jako vyslanec rakouského císaře až v dalekém Japonsku, kde se oženil s dcerou zámožného obchodníka, krásnou Mitsuko. Od roku 1896 spolu žili v Poběžovicích, kde vychovali několik dětí.

Přícházím do informačního centra a ptám se na nějakou kavárnu nebo místo k posezení a případně na něco zajímavého k vidění. Dostávám tip na vinárnu hned pod náměstím, která rozhodně nefiguruje v mých  mapových podkladech, a k tomu prý nesmím vynechat místní židovský hřbitov, který je odtud jen dvě minutky. Ke hřbitovu prý netřeba žádný klíč, je otevřený a k dispozici.

Zenová zahrada u zámku. Poběžovice.

Zajdu si napřed na svačinku do kavárny, protože už akutně potřebuju na záchod, a pak vyrážím k židovskému hřbitovu, vzdálenému odtud asi kilometr pěšky. Za 2 minuty by to asi dal jen olympijský sprinter, což nebude běžný vzorek místního návštěvníka. Teprve teď mi dochází, že tady se vše počítá na vzdálenost autem. Žijeme v zemi pěších turistů, a přesto tu skoro žádný turista nechodí pěšky.

Počasí vypadá všelijak. Fouká a po obloze se honí tmavé mraky, které občas odhalí sluníčko. Cestou na hřbitov míjím dokonce dva obchody, a tak kupuju ještě pár dobrot k večeři.

Hřbitov mě zaskočí zamčenou mohutnou bránou. Trochu mě to rozhodí, tak si na lavičce před brankou dám malou svačinku. Zatímco ji zpracovávám, vydávám se na obchůzku kolem hřbitovní zdi a ejhle, je tu ještě jedna malá, kovaná branka. A je otevřená!

Vracím se pro batoh a procházím se hezky udržovaným, ale břečťanem hodně prorostlým hřbitovem, jež byl založen kolem roku 1650. Během komunismu byl hřbitov zdevastován a část náhrobků byla použita na dlažbu v okolí. Dnes je ale hřbitov krásně zrekonstruovaný zásluhou Poběžovických dobrovolníků a čítá něco kolem 50 náhrobků.

Židovský hřbitov Poběžovice.

Neméně zajímají je prý i Poběžovický městský hřbitov s kaplí, ale nechci se honit. Sice nikam nespěchám,  ale i památek zvládnu vstřebat jen určité množství. Něž vyběhnout sem a doběhnout tam a běžet zase zpátky, radši se tiše na chvíli zastavím a posečkám v přítomném okamžiku.

Na zastávku “Poběžovice, škola” to mám zase ten kilák, tak vyrážím tak, ať jsem na zastávce zhruba 15 minut před odjezdem autobusu, jak to mám ráda. S rezervou. Když přicházím k zastávce, vidím chlapi v reflexních vestách běhat po rozkopané cestě, ohraničené zátarasou. Hrkne ve mně a jdu se zeptat do kavárny přes křižovatku, kde má autobus náhradní zastávku. Autobus náhradní zastávku nemá! Musím až na nádraží.

Ještě že už vím, že je to kilák… a mně zbývá 8 minut do odjezdu. Jak víte, kilák za 2 minuty nejsem schopná zvládnout. Ale za 8? S jazykem na vestě se záchvaty kašle běžím, co mi síly stačí a když dobíhám k autobusu, ještě mám asi minutku čas.

Zámek Poběžovice – Ronšperk

Cesta autobusem není moc dlouhá, ale zato po cestě prší a kapky bubnují na okýnka. Cesta je naštěstí dost dlouhá na to, aby se mezitím, než dojedeme do Rybníka k mému dnešnímu ubytování mrak vypršel.

V RS Rybník dneska není nikdo z provozních, ale mám vše zaplacené a vyřízené bez potíží předem a instrukce prý najdu na čísle skříňky od bot s mým číslem pokoje. Než se ale do budovy vůbec dostanu, odchytí mě starší paní, sedící zrovna se psem na lavečkách před vchodem. Zaujal ji můj batoh a tak se se mnou dává do řeči. S manželem jsou trempové a sjezdili za mlada kde co. Karpatský oblouk i vysoké a nehostinné hory. Vypráví o Kavkaze a já dychtivě  poslouchám, přestože vím, že tohle mě neláká. Nakonec se diví, že cestuju sama, že ona by si takového muže, co netráví všechno volno s ní, nevzala. Asi jsem divná, ale já bych si zase nevzala muže, který by měl problém samotný zůstat doma.

Rozloučíme se a já nacházím na skříňce moc milý vzkaz s instukcemi. Pokojíček je útulný a mám k dispozici dokonce rychlovarnou konvici přímo na pokoji, takže mi vůbec nic nechybí. Někde dole je prý celá kuchyňka, ale k zalití polévky z pytlíku a čaje nic víc nepotřebuju. Už se těším, až zalezu najezená a umytá do peřin s knížkou.

Vinárna, Poběžovice.

Jediné, co zbývá vymyslet, je plán na zítra. Zítra mám v plánu vyrazit na Čerchov (1042 m), nejvyšší vrchol českého lesa. Ale srážková předpověď na zítra je tak hrozná, že si radši dělám náhradní plány.

Původní plán: 30 km odsud přes Čerchov až na autobus do České Kubice, který mě odveze do Domažlic, kde mám zamluvený hotel. Tedy etapa 37 z Via Czechia.
Zkrácený plán: Svezu se ráno v 6h do Klenčí pod Čerchovem a dám si zkrácených 13 km přes Čerchov do České Kubice.
Nouzový plán: Pojedu ráno v 6h do Domažlic, protože další autobus jede až po poledni, a zabavím se celý den v Domažlicích.

O vítězném plánu rozhodne zítřejší ráno. Pořád je šance, že fronta se vyprší už přes noc a zítra do Čech nedorazí. Na okno začínají bušit dešťové kapky, zatímco se chumlám do pelíšku a moje naděje, že mračna se vyprší už přes noc, se zvyšují.

DEN 8. Úterý 1.8.

Via Czechia: ukončena. Domažlice.
3,7 km ↑0 ↓13
Celkem: 156,5 km ↑2371 m ↓2578 m

Pohled z okna a na radar s předpovědí rozhodují, který plán vyhraje. 20 milimetrů srážek během dopoledne je na mě vážně trochu moc a tak mě rozhodnutí nenavštívit nejvyšší vrchol Českého lesa mrzí jen málo.

Na autobus čekám v nezvyklé tmě. Normálně by touto dobou bylo už světlo, ale těžké tmavé mraky a provazy deště nedávají prostor světlu. Hodný autobusák mě ze zastávky bez stříšky nabere do sucha autobusu o několik minut dřív, abych nemokla. V těchto končinách jezdí autobus 2x denně, tak jsem zvědavá, jestli se budu mít v Domažlicích kam schovat, když se v nich zjevím před 8 hodinou ranní.

Dolejší brána, Domažlice

Autobus má na všech zastávkách zpoždění. Provazy vody bičují okna u řidiče tak, že stěrače se namáhají prakticky zbytečně. Když vystupuju v Domažlicích, déšť se trochu zklidňuje na úroveň, ve které to s deštníkem není žádná sláva, ale dá se.

Domažlice jsou známé už od 10. století, kdy zde stála jen malá osada, aby se z rozrůstajícího města ve století 13. stalo město královské. Z turistického hlediska tak má město rozhodně co nabídnout, ale bohužel počasí dnes nevybízí k procházkám a hlubšímu poznávání jeho historie.

Začínám krátkou procházkou na náměstí Míru, které lemují barokní a renesanční doby s klenutým podloubím. Náměstí je krásné, ale déšť mě žene se schovat do podloubí, kde nacházím italskou kavárnu V Caffé, která má dokonce bezlepkové palačinky! Kavárna je stísněná a plná lidí. Hluková koule mi jen stěží dovoluje sedět u stolečku, kde se zprava i zleva tlačí diskutující těla.

Výhled z Domažlické věže na náměstí Míru.

Přesto jsem ráda, že tu jsem. Venku leje jako z konve a vypadá to spíš, jak kdyby se někdo rozhodl útočit vodním dělem na město. Jestli mě možná trošku mrzel ten Čerchov, teď mě rozhodně nemrzí.

Když se déšť lehce zmírní, přeběhnu k věži kostela Narozenní Panny Marie, tzv. Domažlické věži. Věž s vyhlídkovou plošinou ve výšce 56 metrů poskytuje luxusní výhled na město, ke kterému je nutno vystoupat 194 schodů. Cestou minu kostelní zvony Zikmunda, Marii a Umíráček.

Stísněné a prudké schody mi nedělají ke konci věže moc dobře, ale ten výhled, ten by určitě stál za to, kdyby tolik nepršelo. V dálce se zvedají kopce Českého lesa, ale jestli by byl vidět Čerchov, to nevím. Já ho rozhodně nevidím.

Chodský hrad.

Abych kultury neměla málo, zajdu si ještě na Chodský hrad, kde je také muzeum Chodska. Expozice je zajímavá a přibližuje historii a život ve zdejším kraji a je také možné se z věže hradu podívat do okolí. Vež není tak vysoká jako Domažlická, ale zase ji snadněji zvládnou i lidé, kteří by se ve stísněných prostorech Domažlické věže necítili dobře.

Nejhorší déšť je snad za mnou a tak vyrážím omrknout obchody do podloubí a najít něco dobrého k snědku. Mám ráda tato města, kde ještě nevymizely malé obchůdky, a narážím na obchod, prodávající české outdoorové značky. V Brně věc nevídaná, tam přes obchoďáky s levnou módou zmizela většina obchodů, co jsem znala v dětství. Narazím dokonce i na dva zverimexy a v jednom znich se mi podaří ukořistit balonek pro mého všežravého psa Charlieho. Tak akorát velký, aby ho nespolknul, ne tvrdý, aby v něm nechával zuby a ne s hranama a dírama, za které by šel během dvou hodin sežrat. Taky trochu měkký, aby se dal dobře žvýkat, ale zase ne moc. Budete se divit, ale fakt takový existuje. (A sežrat ho trvalo Charliemu 3 měsíce).

Po náměstí, obchůdcích a kavárnách jsem se potulovala tak dlouho, dokud nebyl čas se jít ubytovat. Déšť se s nadcházejícím odpolednem pomalu zmírňoval, ale já jsem si zalezla do luxusně měkké postele, uvařila jsem si v konvici čaj a jestli jsem měla nějaké plány se jít ještě večer projít po městě, na ty sem zapomněla v okamžiku, kdy na mě padla únava. Zítra ráno vstávám ve 4:00 a vyrážím na vlak do Brna, tak si té luxusně měkké a heboučké postele musím dostatečně užít.