Zrovna dnes bych při dodržení plánu měla asi 5kiláků mimo asfalt, což je v Českém lese neuvěřitelně štědrá kilometráž příjemného terénu, ale kolem půl 11 má přijít dešťová fronta, ze které by se kolem 11 hodiny měla stát nálož přívalového deště. Asi nemusím mít úplně všechno, ale navíc jsem při zkoumání mapy objevila pár zajímavostí, které by byla hrozná škoda vynechat. A že je budu mít po cestě, když změním plány? Taková náhodička;)

Vyrážím o půl hodiny později do zateženého dne. Kam zmizelo slunce nevím a je otázka, jestli se dnes vůbec ještě ukáže.

Ranní výhled z penzionu Obora vypadá nadějně.

První kilometr mě plánovaně mimo plán vede k vodní nádrži Lučina, pod jejímiž vodami se kdysi rozkládala stejnojmenná obec. První zmínky o dvoru v těchto místech jsou již z roku 1523. Hlavním tahounem rozvoje této oblasti byl železný hamr a později sklárna, která fungovala až do roku 1904. Německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 vysídleno, stejně jako se dělo všude v pohraničí. Domy ale nezůstaly prázdné, zabydleli je obyvatelé z vnitrozemí Čech. Obec Lučina tak zanikla až pár desetiletí po válce, a to v roce 1971 – 1974, kdy bylo údolí na toku řeky Mže zaplněno vodou jako zásobárna pitné vody pro Tachov a okolí. Nádrž slouží i k regulaci toku během sucha nebo při záplavách a v hrázi je vodní turbína a generátor pro výrobu elektrické energie.

Pokračuju kolem přehrady po silnici s normálním víkendovým provozem, který naštěstí není nijak frekventovaný. V ochranném pásmu nádrže se nachází pomník padlým, který pro zákaz vstupu do ochranného pásma vynechám. Před hrází scházím ze silnice na cyklostezku, která vede v délce 1,3 km ochranným vodním pásmem. Nechápu, že na těch pár metrů cesty pěšky k pomníku je zákaz vstupu,  ale tady se můžou vesele prohánět bandy cyklistů i turistů bez omezení. Nevadí, i já využiju možnosti z cykloturistické značky nakouknout na hráz vodní nádrže Lučina, jejíž voda má stejně šedivou a nepřátelskou barvu, jako dnešní obloha. Pořád ještě neprší, ale počítám minuty, než začne.

Vodní nádž Lučina.

Kousek za hrází se napojuji na zelenou značku Aglaina údolí, kdy mě chvíli hladí při chůzi jemný mech a borůvčí. Cesta se klikatí podél Mže a je tu citelně chladněji, než o pár metrů výš. Tenhle pohádkový les bych si ráda užila mnohem delší dobu, ale žene mě přicházející fronta.

Světce, část města Tachov. Můj dnešní cíl. Je tu toho podle mapy k vidění tolik! Jen by to chtělo k turistovi vlídnější počasí. Protože počasí se nedá poručit, beru zavděk hlavními taháky, které chci rozhodně vidět.

Zřízenina paulánského kláštera Světce je zarostlá a opuštěná. Mohutné nosné zdi a honosné oblouky značí, že s klášterem a pozdější přestavbou na zámek měl někdo velké plány, které bohužel nebyly naplněny. Stavba zámku probíhala v letech 1856 – 1861, ale po smrti majitele Alfreda I. Windischgrätze v roce 1862 se končí se stavebními pracemi a nedokončený zámek tak slouží jako zásobárna stavebního materiálu okolním stavbám. Od roku 1958 jsou ruiny romantické zříceniny chráněné jako kulturní památka.

Zřícenina zámku Světce.

Kulturní památka, které by neškodilo trochu udržovat okolí od vysokých náletů. K čemu vlastně slouží status národní památky, když na jejich údržbu chybí peníze všude tam, kde si  památky nedokáží alespoň částečně generovat nějaké zisky sami? Rozdíl mezi kulturní památkou a zříceninou je podle mého oka jen informace v mapě, v reálu rozdíl nepoznávám.

Zastavuju se u naučné cedule, která mě informuje o historii zámku a kláštera, když kolem mě prochází paní venčící psa.

„Nechcete pírko z datla?” ozve se mi za zády a já se zmateně otáčím. Paní mi podává černobílé pírko, tak si ho ráda beru. Vypráví, jak od mala pomáhala tatínkovi s preparováním křídel a dnes se jí tato dovednost hodí, když připravuje indiánské tábory pro děti. Dozvídám se také, jak práce na křídle probíhá a že havraní křídla hrozně smrdí. To mě docela rozesměje, protože mám kamarády “Havrany”. Také mi paní pomáhá identifikovat krásné šedivé pírko z mladého ptáka pro kamarádku, ke kterému ukládám to darované. Nosím pírko už 100 kiláků na zádech a teď se dozvím, že dovezu Kes do Brna kus holuba. Jak poetické, když holubů na balkóně se nemůže zbavit.

Jízdárna Světce se rekonstruuje už 20 let.

Vedle zámecké zříceniny stojí Paulánský klášter z 2. poloviny 17. století, který po zrušení paulánské komunity v roce 1787 řeholníci opustili a klášter získává Josef Mikuláš Windischgrätz, který v roce 1802 kupuje celé Světce. Nový majitel nechal přestavět klášter na sídlo svých úředníků a jeho syn Alfred I. chce později z kláštera pomocí přístaveb udělat honosný na zámek. K tomu ale nikdy nedošlo, což je z nedostavěných ruin stojících opodál zřejmé. Dnes je v areálu bývalého kláštera střední škola.

Něco se však Alfredovi I.  Windischgrätzovi dostavět přece jen podařilo. Jízdárna Světce. Jízdárnu nechal Alfred vystavět pod budovou zámku v letech 1860 – 1861. Jízdárna Světce je dnes druhá největší jízdárna ve střední Evropě a má původní zachovalou stropní konstrukci s lucernou, která jízdárnu osvětluje přirozeným světlem ze střechy. Unikátní jízdárna byla koncem 20. století málem srovnána se zemí, ale do vlastnictví ji získalo město Tachov, které ji posledních 20 let rekonstruuje pro budoucí generace.

Z internetu mám zjištěno, že se v jízdárně o víkendech pořádají prohlídky a  tak mám namířeno dnes na tu první, v 11:00. Jsem tu o půl hodinku dřív, tak akorát, abych se mohla schovat do dřevěného altánku před prvními kapkami deště. Před časem prohlídky přebíhám v solidním dešti z altánku do jízdárny a než si všichni návštěvníci koupí vstupenku, za otevřenými vraty už do země buší přívalový déšť. To bylo tak tak.

Interiér jízdárny.

Prohlídka jízdárny má trvat něco přes hodinu, ale nakonec má skoro 2 hodiny. Průvodce Pavel je komik na svém místě. Nejsem si jistá, co ještě hraje pro turistiti a co mu dala do vínku matka příroda, ale je to docela sranda. Když začne jednomu z návštěvníků do rukou cpát jezdecké oblečení, které nám ukazuje jako typický mundůr jezdce a pak mu na hlavu narazí jezdecký kloubouček s vysvětlením, že toto je uniforma mladého jezdce a pán má hlavu moc velkou, tak ještě párkrát rukou zezhora poplácá po klouboučku, aby líp sedl, všichni účastníci prohlídky jsou mrtví smíchy. Za chvíli už jeden návštěvník sedí s knihou, v kabátu a s pánským kloboukem u spisů a jedna návštěvnice je v cuku letu nacpána do honosných šatů se zdobeným kloboukem. Když si není jistá, zda se mám smát nebo červenat, do rukou jí přistane šálek s čajem, ať reprezentuje dámu při odpoledním čaji.

Směju se, ale ne dlouho. Když se v jedné z místností zeptám, jestli i do postele si tu návštěvníci lehají, hned jsem zutá a ležím v posteli pod naducanýma péřovýma přikrývkam a v ruce držím knihu na večerní rozjímání. Jedna z návštěvnic později během prohlídky vzpomíná, že jako dítě tu ještě na přelomu tisíciletí chodila jezdit na koni, než byla jízdárna zcela uzavřena veřejnosti.

Když jsme se konečně dostali na původní střechu, která po dokončení rekonstrukce přístí rok už veřejnosti přístupná být nemá, mohli jsme se průzorem ve střeše pokochat okolními lesy. Trochu kapek z tmavých mraků nad námi mi zabubnovalo do kšiltovky a já byla fakt ráda, že jsem to nejhorší přečkala právě tady. Na závěr prohlídky jsme si dokonce zazpívaly z panského ochozu do areálu jízdárny, abychom ocenily její perfektní akustiku. Neodolala jsem, a taky jsem si zazpívala jednu ze základky, která mi vždycky přišla strašně vtipná. Ostatním návštěvníkům podle smíchu přišla vtipná taky, ale když jsme se pak museli rozejít do mírně polevujícího deště, už jsem se moc nesmála.

Jedna rodinka z prohlídky nasedá do auta a já kolem nich svištím po zelené značce. Kilák v tomhle dešti je víc než dost, takže když se blížím k rozhledně Vysoká, postavené do tvaru přesýpacích hodin, ani si nejsem jistá, zda je rozumné vůbec vystoupat nahoru po kovové konstrukci. Voda je protivná a studená, teče mi po obličeji a dopadá na brýle. Nohy i ruce mám mokré, foťák se mi nechce ani vyndávat z bezpečí batohu.

Rozhledna Vysoká a památník bitvy u Tachova.

Památník bitvy u Tachova z roku 1972 ale změní můj názor a tak vytahuju Ludřenku na ustávající déšť. Tady někde v roce 1427 husité pod velením Prokopa Holého porazili mnohem početnější křižácká vojska. Po tomto úspěchu husité oblehli Tachov, a když ho dobili, vyvraždili jeho mužské obyvatelstvo. Hodní nebo zlí? Jak se v tom má jeden vůbec orientovat?

Když dojdu pod rozhlednu, déšť je na ústupu stejně jako Křižáci. Tak jo, asi fakt můžu nahoru beze strachu, že do mě udeří blesk, nebo že mě poryv větru přehodí přes zábradlí. Stoupám nahoru a od pomníku ke mně jde rodinka z jízdárny. Co jim tím autem trvalo tak dlouho?

Z rozhledny je hezký výhled na Tachov a na památník, jinak se kolem rozkládají husté lesy a na jízdárnu Světce odtud vidět není. Ani studený vítr, ani zafukující voda mě nevyhání z rozhledny. Co mě tedy žene mílovými kroky do Tachova, jednoho z nejstarších sídelních celků v Čechách? Kdo hádá kamenný hrad, který nechal vystavět Přemysl Otakar II, ten se plete. Žene mě hlad. A to hlad ukrutný, protože jsem nejedla od snídaně a je skoro půl druhé.

Vcházím do Tachova a nevěřím svým očím. Obloha se trhá a ukazuje se modrá obloha! Měním plán a místo rychlé cesty do obchodu či restaurace ještě rychle mrknu na nádvoří Tachovského zámku. Píšu o zámku i o hradu zaráz, ale nebojte, ještě se mi neplete jazyk hlady.

Pohled na památník bitvy U tachova a do okolních lesů.

Kamenný hrad z 13. století přeměnili Losyové v letech 1664 – 1784 na barokní zámek, který se dočkal klasicistní přestavby za Windischgrätzů. Po roce 1945 ale začal nevyužitý zámek chátrat a v roce 1968 byl určen k demolici. Naštěstí demolici unikl a po mnoha opravách je nyní zámek přístupný veřejnosti.

Rychle nakukuju na pokladnu, kdyby byla prohlídka nějak šikovně bez průvodce, že bych ji snad nějak do odjezdu autobusu vměstnala. Ale bohužel, prohlídka začíná asi tak za minutu a je pouze s průvodcem v délce celé hodiny.

Na rozhodnutí mám jen několik sekund, ale já se umím rozhodovat rychle. Další kultura? Hlasitým kručením se bříško neurvale hlásí o slovo. Teď nerozhoduje mozek, rozhoduje hladová trávící soustava. Alespoň už vím, kam jedeme s Kes příští rok na dovču. Tachov a Domažlice se jí budou určitě moc líbit.

Nespěchám a není tu nikdo další, kdo by chtěl lístky na prohlídku, tak zapředu krátký hovor s paní za pokladnou. Zajímá se, zda jsem byla na jízdárně a odkud jdu, že mám tak velký batoh. On není zas tak velký, ale určitě nesplňuje velikost jednodenních turistů, kteří tam mají láhev a tyčinku, takže vlastně celkem velký je. No odkud, přece z Aše.

Zámek Tachov.

Z Aše! Paní mi hned ukazuje letáček a prospekty k Husove cestě, která vede z Prahy až do Kostnice a Tachov má po cestě. Tak o tomhle projektu jsem ještě neslyšela, ale hned mám radost, že jsem se rozhodla na zámek zajít kouknout. Dostávám plnej batoh letáčků k jednotlivým etapám. V Čechách má Husova cesta 250 kilometrů, zbylých 550 je v Německu. Na Německo si asi nikdy netroufnu, ale Českou část bych si někdy střihnout mohla. Beru všechny letáčky a s poděkováním jdu hledat nějaký obchod.

Mám nakoupeno, takže čas do odjezdu autobusu na moje dnešní ubytování v obci Lesná si krátím jak jinak, než v kavárně na zmrzlinovém poháru. Obsluha mi na dotaz, zda v zmrzlině nejsou sušenky a jiné lepkové překvapení odpovídá, že lepek je v úplně každé zmrzlině a zmrzlina bez lepku neexistuje. Ptám se, zda nemluví o laktóze, ačkoli sorbety by něměli obsahovat ani lepek a ani laktózu. Ne, nemluví o laktóze, ale určitě o lepku. Nevadí, risknu smrt v křečích a průjmu a objednám si pohár z borůvkového sorbetu a šlehačky. Paní mi ho nese s dost zvláštním výrazem, ale fakt sem ještě neviděla zmrzlinu, která by přirozeně obsahovala mouku a přitom v sobě neměla sušenky, křupky a jiné dobroty.

Tachovem, městem ležícím jak jinak, než na Mži, prolétnu jen zlehka. Přes historické náměstí Republiky to beru ke gotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, u nějž je zvláštní památník ve tvaru vojenské pumy.  K bombardování Tachova, na něj památník vzpomíná, došlo 14. února 1945. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl zasažen dvěma bombami, ale ani jedna nakonec nevybuchla.

Večer z okna ubytování v Lesné pozoruju kupící se oblačnost.

Obloha je plná beránků a sluníčko docela hezky hřeje. Těším se, že se budu na zastávce chvíli vyhřívat s knížkou a užiju si tohoto zázračného momentu, kdy z nebe nepadá žádná voda a já můžu prostě jen sedět a užívat si to. Nakonec jen sedím a ani si nečtu. Paprsky mi pěkně prohřívají kůži a živé štěbetání ptáků v městském parku naproti autobusovému nádraží mi supluje muziku. Chození je super, ale nechození má taky něco do sebe. Možná ze mě jen mluví lenost, a možná si právě díky kilometrům v uplynulých dnech dokážu vychutnat tento den v klidu a bez pocitu, že mi něco uteče, když nepůjdu naplánovanou cestou.

Přijíždí autobus, který mě veze z Tachova do Lesné. Je to kouzelný autobus, protože mě vere ze sluníčka do bouřkového černa.

V obci Lesná stíhám penzion ještě suchou nohou. Pokoj mám luxusně velký i s celou obývákovou sedačkou, takže se po ní rozvaluju s kafem a knížkou a za střesními okny pozoruju přívalové deště, předcházející bouřkové frontě. Bouřka přichází v okamžiku, když zhasnu, že půjdu spát. Hromy rachotí, blesky ozařují oblohu a já se převaluju v posteli ze stany na stranu, dokud bouřka neodejde. Po bouřce zůstává jen déšť, který bubnuje do střechy garáží proti mému oknu celou noc, jak to mám na spaní nejradši.

DEN 6. Neděle 30.7

Via Czechia: ukončena. Lesná – Kateřinské chalupy.
16,5 km ↑215 m ↓334 m
Celkem: 135,9 km ↑2075 m ↓2252 m

Ráno mě budí déšť a i když mám v plánu se ještě trochu válet, než si dám snídani a vyrazím, nedaleké hřmění mě nenechá ležet. Je moc hlasitý na to, aby se u toho ještě dalo ležet a tak vstávám o něco dřív, než jsem plánovala.

Bouřka mizí za horizontem akorát, když jsem nasnídaná a mám sbaleno a jako závoj za sebou nad krajinou táhne lehké mžení. Mokrý a studený boty čekají jako každý den téhle dovolené, až do nich strčím svoje končetiny, ale dnes mám pocit, jak kdyby se tam  nožkám vůbec nechtělo.

Když člověk chodí sám, má svobodu kdy bude vyrážet, jíst, odpočívat a spát. Kam půjde a jestli půjde. Když člověk chodí sám, každodenní rozmary počasí působí silněji na psychiku a chybí, kdo by rozesmál, pozvedl náladu anebo jen sdílel tu chvíli v tu chvíli. Dneska ráno vnímám spíš tu negativní stránku, ale nohy do bot nakonec strčím a lehkým krokem vykročím z penzionu. Energie na chůzi mám dost, ale do toho deště už se mi vážně moc nechce.

Lesná, památník obětem pochodu smrti.

Na návsi obce Lesná se tyčí pomník 37 obětem pochodu smrti první skupiny věznů, pochodujících z Tachova do KT Flossenbürg v Německu. Jejich těla byla pohřbena u Staré Knížecí Huti, kde byli zabiti, ale po válce se do zakázaného pásma nesmělo a tak byl památník postaven v obci Lesná.

Jsem v pohraničí, ale na tyto hrůzy jsem za těch pár dní co tu jsem vůbec nevzpomněla. Už jen číst o temné historii je hrozné, ale teď mám šanci si to trochu i představit a je to ještě horší. Běhá mi mráz po zádech, když mě zastaví za obcí i druhý pomník, tentokrát na paměť 44 obětem z druhé skupiny věznů z transportu, nocujících u obce Lesná. Do transportního vlaku nastoupilo asi 4500 věznů z KT Buchenwald, ale z vlaku v Tachově jich vystoupila sotva polovina. Hladoví vězni s podlomeným zdravým se ve dvou skupinách vydali na pochod, který většina z nich neměla šanci přežít.

Mám možnost si uvědomit, že ač se mi ráno moc nechtělo, jsem tu dobrovolně. Dostatečně oblečená, najezená, s nepromokavou bundou a hlavně svobodou si v každém okamžiku bez následků dělat co chci. Jsem vděčná, že žiji v dnešní době, i když to člověk často neříká, tak tváří v tvář podobným střetnutí s historií si velice dobře uvědomuju, že se dneska máme jak prasata v žitě, i když si obecně jako národ pořád na něco stěžujeme. Že nemáme na dovolenou u moře, nové auto, že nové pneumatiky jsou drahé a že k mediánu mezd se vždy dostaneme až po té, co je tento medián už 10 let neplatný.

Prostě blbosti.

Ranní setkání.

Přestává mrholit, ale voda je všude kolem mě. Nacucané rozbahněné cesty, vodnaté potoky a šťavnatě zelené lesy. Teploty nepřekračují 14°C a tak mám demoverzi podzimu s drobnou chybkou. Stromy jsou stále zelené.

Uprostřed lesů a ničeho se u cesty zjeví kamenná kaplička Panny Marie z roku 1935, která má připomínat posvátnou jeskyni Panny Marie v Lurdách a byla vystavěna v místě sloupu se svatým obrázkem. Kaplička zdánlivě uprostřed ničeho patřívala ke Kolmu, o němž se dochovaly první zmínky již z roku 1523. Od 16 do 17. Století zde fungovala sklárna a později byl v těchto místech panský dvůr. Poslední majitel Jan Dobřenský založil v místě i několik pstruhových rybníků. Když po roce 1945 museli majitelé dvůr opustit, nevyužívané rybníky pustly, až se staly domovem bobra. Dnes je soustava rybníků označena jako přírodní památka Na Kolmu a kolem rybníků vede naučná stezka.

Jsem ulepená od vlhkého dusna, které se mi lepí na zpocené tělo. V botách mám mokro a předpověď straší bouřkami po poledni. Je zataženo, šedivo a v lese není pořádně světla na žádnou fotku. Přemýšlím, jestli mám chuť vyrazit po naučné stezce do vysoké a mokré trávy hledat stezičku kolem rybníků na Kolmu, kterou snad letos nikdo nešel. Moje mokré a prokřehlé nohy mají jasný názor, co si o tomto nápadu myslí, a tak pokračuji po žluté bez toho, abych si rybníky, jen zdánlivě bez života, obešla.

Kaplička Panny Marie z roku 1935

Ze žluté značky uhýbám po neznačené asfaltové cestě přímo na jih a zkracuji si tak původně plánovanou cestu k Jezevčímu vrchu pod Rozvadovem skoro o 4 asfaltové kilometry. Dnes mě hodně bolí koleno, asi už ho ten asfalt vážně nebaví a každé zkrácení beru jako šanci stihnout dnešní ubytování ještě před rozběsněním živlu.

Hraniční lesy. Jsou hluboké a plné vysokých vzrostlých stromů. Na mnoha místech lesy přerušují asfaltové silnice a turistické značky, které jen málokdy vedou po lesních pěšinkách. Každých pár desítek metrů narážím na křižovatky cest, místy na stopy po těžbě dřeva a přesto mám pocit, že kdybych se v těchto lesích ztratila, už mě nikdo nenajde. Působí ponuře a temně, opuštěně. Vždyť jsem tu potkala turisty snad jen čtyřikrát za celou cestu z Aše. V počtech  vynechávám Cheb a Tachov, které sice byli turistů plné, ale turistů, kteří pod rozhlednu přijedou autem a od rozhledny startují hned k další zajímavosti. Efektivně, bez ztráty času. Takoví turisté mě nemíjí v lesích, při odpočinku ani u informačních tabulí.

Doléhá na mě osamělost a bázeň, podivný pocit znásobený mokrým a tmavým lesem. Ani první paprsky slunce a kousek modré oblohy nad hlavou ho nezaženou. Sedám si na notně unavený turistický přístřešek u cesty a těším se na svačinku. Než ji stihnu sníst, projíždí kolem mě auto. Opuštěnost těchto míst je možná jen zdánlivá.

Památník přestřižení železné opony, Nové Domky.

Pokračuji lesem k obci Nové domky, aby mě na chvíli zaměstnalo hledání pomíčku u cesty. V místech, kde ho mapa ukazuje, vůbec nic nevidím. Deru se křovím kousek dál od cesty a hledám. Smírčí kříž? Křížek? Pomníček? Dívám se po okolních stromech, jestli snad není nějaký svatý obrázek na kmeni blízkých stromů, ale nacházím jen podivné houby, smrdící jako bolavá noha. Nakonec pomník najdu, na opačné straně cesty a o 200 metrů dál, než je zakreslen v mapě. Komu asi patří a jaká je jeho historie? To se asi nikdy nedozvím a tak zůstane opředený tajemnstvími stejně jako lesy, ve kterých se nachází.

Na značku se napojuji v obci Nové domky, která mě víta památníkem v místech, kde 23.12. 1989 symbolicky přestřihli ministři zahraničí tzv. železnou oponu. Památník je zajímavý tím, že jej navrhli starostové obcí, sousedících přes hranice. Českého Rozvadova a německého Waidhausu.

Nové Domky s dávno zrušenou autobusovou zastávku, kam už přes rok vůbec nic nejezdí, mi seslalo samo nebe. Samozřejmě s dárečkem v podobě prudké přeháňky. Zastávka je ale pořád ve slušném stavu a tak mi pomáhá přečkat přeháňku celkem v suchu.  Zbývají mi asi dvě hodiny do bouřkové fronty a necelých 6 kiláků k cíli. Flákačka.

Pořád jsem dnes nějak bez nálady a radosti z chození. Je to spíš mechanický pohyb, kdy se snažím nemyslet na ty kilometry silnice přede mnou, ani na bolest, která mi s každým krokem projede kolenem. Naštěstí jsou Nové Domky na konci světa a už se odsud nikam dál nedá dojet autem a tak na místní silnici není žádný provoz, což mi zlepšuje náladu.

Kostel Navštívení Panny Marie, Nové Domky.

Nakonec mi den rozzáří dokonce dvě skutečnosti naráz. Protrhanými mraky jde vidět modrá obloha, která se zjevuje zrovna v okamžiku, kdy dosáhnu zříceniny empírového kostela Navštívení Panny Marie, vysvěceného roku 1836 let. Kostela, který byl po 2. Světové válce používán jako stáje a skladiště a postupně chátral až do dnešního stavu. Nic neobvyklého v tomto nehostinném a tvrdém kraji. Dnes mě vítají jen stěny a část kostelní věže, prostory kostela jsou prorostlé až metr a půl vysokými kopřivami. Spolek Omnium získal v roce 2016 od plzeňského biskupství darovací smlouvou kostel pod svá křídla, ale podle několik let neaktualizovaných webovek si nejsem jistá, jestli spolek nepotkal stejný osud, jako kostel, a není už v poslední fázi rozpadu.

Lavičku u kostela využívám jako svoje útočiště na uvaření oběda. Mírně pofukuje, teplota vzduchu o pár stupňů stoupla a já mám konečně zase radost z objevování míst, která neznám. Než se mi nacucá dehydrovaný oběd horkou vodou, stihnu ještě navštívit nedaleký hřbitov obce Nové Domky, na jejichž území  bylo už v roce 1699 doloženo velkodvorské panství. Hřbitov samotný byl založen v roce 1787 a dnes působí opuštěně a ponuře. I slunce už přestalo svítit a nad hřbitov se pomalu stahují mračna.

V klidu si dojím oběd, ale další kilometry musím trochu přidat do kroku, pokud chci ubytování stihnout alespoň přijatelně mokrou nohou.

Těsně před Rozvadovem uhýbá zelená naučná značka ze silnice a obchází Rozvadov severně. Já  jdu za Rozvadovem ještě o fous dál, do obce Rozcestí – Kateřinské chalupy, a těším se na 2 kilásky podél vody a dobytčích pastvin.

Kostel Navštívení Panny Marie, Nové Domky.

Možná jsem se těšila až moc, hned jsem potrestána mokrou nacucanou trávou, která mi sahá do půlky stehen. Evidetně tu dlouho nikdo nešel a já už přesně vím, proč většina turistických značek vede po existujících asfaltových cestách, a ne po lesních pěšinkách. S frekvencí turistů, kteří tu projdou, by většina těch cestička přestala během pár let zcela existovat a značkaře by pak sežral hustý les. I mě se chystá sežrat hustý les. Cesta, původně slibující zelenou naučnou, vede nějak moc blízko k hraně lesa a k praskajícím drátům ohrazené pastviny. Dívám se do mapy, a abych se nemusela několik drahocenných minut vracet, vezmu to přímo skrz les. Však ta správná cesta je tak 50 metrů odsud.

Už po prvních metrech se ukazuje, že jsem se radši měla vrátit zpátky na rozcestí. Obava, že mě stihne bouřka ale v tuto chvíli vítězí nad rozumem a tak se deru smrčky, které jsou vysoké asi jako já. Jednou rukou si chráním foťák na ramenním popruhu, druhou si chráním brýle a oči před pružnými a pichlavými větvičkami. Noha mi co chvíli zapadne do výmolu a husté ostružiní se plazí kolem lýtek skoro až ke kolenům. Smrčky houstnou a najednou jsou výrazně vyšší, než já. Pomalu se deru dopředu, hlavu nastavenou temenem s kšiltovkou napřed. Jsem podrápaná od jehličí a ostružiní skoro až na ramenou, z trička sundávám zaseknuté bodlinky. Když už to vypadá tak, že mě les navždy pohltí, vyplivnou mě smrčky mezi vysoké maliní, za kterým je moje cesta. Sladkou odměnou za krvavou cestu nepohrdnu, ale vymotat se z maliní vysokého skoro jako já je ještě náročnější, než prodírání se jehličnatou džunglí. Dnes si mě naštěstí les ještě nechat nechtěl a vypustil mě na cestu kousek od turistického přístřešku.

Odtud se už pomalu napojuji na silnici II. třídy, po které vede moje značka až do Kateřinských chalup. Tohle je zatím nejhorší a nejfrekventovanější silnice, po které jdu. Auta tu jezdí jedno za druhým. Jezdí rychle a často mě míjejí bez blikání nebo objíždění. České i německé poznávací značky, je to jedno. Tady na silnici turista nepatří a tak často uskakuju do příkopu vedle silnice, aby mě rychle jedoucí drahá auta nesmetla. Pokud náhodou někdo bliká s cílem mě nesrazit ale objet, vypadá to na místňáky v autech, která by  EU už nejradši navždy vyřadila z provozu.

Blížím se ke Kateřinským Chalupám, kde mám ubytování.

Žene se černočerná tma a na jihu z ní něco vykukuje. Rozhledna na nápadně vysokém kopci. Mohl by to být Čerchov, nejvyšší hora Českého lesa? Bohužel Čerchov je podle mapy víc na jihovýchod, ale i tak se jedná o rozhlednu Böhmerwaldturm na vrcholu Evene (894m.n.m), vzdálenou 17 kilometrů vzdušnou čarou od Kateřinských chalup.

Ze zjištění jsem mírně zklamaná, ale k mému nadšení nacházím naproti penzionu Kateřina otevřenou večerku, o které není v mapě žádná zmínka. Kupuju si polévku s rýžovými nudlemi a další nezbytné dobroty a s povděkem beru otevřenou restauraci penzionu Kateřina přímo přes křižovatku. Bouřka přichází v okamžiku, kdy dosedám do restaurace, která je jen pár metrů nad mým ubytováním. Bohužel ubytovat se mohu až za hodinu, a tak ten čas musím nějak vyplnit. Dobrým masovým obědem v restauraci, kam neprší? Jo, to je ta nejlepší volba!