Protože nejsem poutník, je zcela na místě, že areál je brzy ráno turistům uzavřen a není tak možné se do něj podívat. Nevadí, o kousek dál u lesa je volně přístupná kaple Božího hrobu, která zakončuje křížovou cestu na hraně příjemného lesa.

Dnes je zataženo, ale neprší. Předpoveď mi je milosrdně nakloněna a deště mají dorazit až po 16 hodině. Když budu mít štěstí, dostanu se do Mariánských lázní právě tak, abych dešti unikla.

Z dnešních 31 kilometrů nebude asfalt jenom zhruba 6 kilometrů, a tak mám obavy, co moje kolínko, které chůzi po tvrdém dává opravdu špatně. Vydrží? A vydrží další dny?

Areál Maria Loreto

S obavami šlapu první kilometry lesem po červené značce a myšlenky mi utíkají všemi směry. Snažím se na asfalt nemyslet, ačkoli nekonečně dlouhé rovné úseky moc neutíkají, ale spíš se nekonečně vlečou. Když konečně dorazím k rozcestí Mýtina, mám dvě možnosti. Udělat si 2x 1 km zacházku k přírodní památce Železná hůrka, která skrývá naši nejmladší sopku, anebo dodržet slib, který jsem dala jedné turistce na facebooku. Někdy před týdnem v těchto místech ztratila peněženku, když svačila na kládách, ale zjistila to až o mnoho kilometrů později.

Časový harmonogram, který jsem si dnes určila kvůli autobusu z obce Tři sekery mi ale dovoluje pouze jednu z těchto činností. Nakonec prohledávám klády a místa, na kterých evidentně nedávno klády ležely, ale nedaří se mi nic najít. Není tu ani signál, abych si případně určila místo svačiny přesněji a tak systematicky prohledávám všechna místa kolem cesty, ačkoli to někdy znamená skoro do pasu v ostružiní či balancovat mezi kládami, které mi mohou snadno uvěznit nohu, když nebudu opatrná. Čas určený pro hledání vypršel a já tak s prázdnou pokračuju dál. Později večer se dozvídám, že peněženku před pár dny našli něměčtí lesní dělníci a už putuje k majitelce poštou.

Někde za rozcestím Mýtina vstupuji do geomorfologického celku Český les a zároveň do oblasti Dyleňska. Konečně. Jdu už dva dny, za sebou mám bezmála 60 kilometrů a přestože jsem vyrazila do Českého lesa, dostávám se do něj až dnes. Jenomže bez mapy bych si žádného předělu nevšimla. Nekoná se žádná razantní změna okolí, dokonce ani pozvolná změna. Les vypadá stejně, jako vypadal včera nebo předevčírem. Nepoznala bych nic a přemýšlím, podle čeho geolog pozná, že tady je hranice. Nebo ji prostě nějak od oka trefi?

Zbytky turistické chaty na Dyleni stržené roku 1947.

Začínám mít hlad, ale podle posledních dat na radaru z místa, když jsem ještě měla signál, se už žene déšť a já bych do té doby ráda stihla přístřešek na vrcholu Dyleň, kde bych se mohla v klidu najíst a odpočinout si v suchu. K jednomu z možných středů Evropy tak docela pospíchám a moc si neužívám krásného a hebkého lesa kolem. Po kilometrech asfaltru bych měla zpomalit a našlapovat bosá po hebkém jehličí, mokrém bahně a procházet pěšinkami z borůvčí, ale jsem hladová a tlačí mě čas a to znamená, že se chci na Dyleň dostat co nejdřív. Když teď chvíli vydržím bez pauzy, budu muset šlapat v dešti o nějaký kilometřík míň. A to se v situaci, kdy mi má na minimálně posledních 15 kiláků pršet, každá minuta v suchu počítá. Oči vidí, mozek vnímá, ale zpomalit a zvýšit šance, že mě déšť chytí před Dylení? To nejde.

Po nekonečně dlouhé asfaltové ceste po červené značce se s potěšěním nořím do lesa  a začínám stoupat. U rozcestníku Chata na Dyleni je jen pár kamenů, které dávají tušit, že tu snad kdysi stála nějaká budova. Tady, kde za celé dny nepotkávám ani nohu? Ale jakoby místo chtělo vyvrátit svoji dnešní opuštěnost, záhy potkávám běžce a pak Němku, venčící psy. Odlehlost místa je tak jen zdánlivá a kdyby chatu komunistický režim násilně nezrušil, kdo ví, jaký věhlas by mohla mít chata dnes.

Zacházku k žulovému kameni s nápisem Mitteplunkt Europas, zaměřenému v roce rakousko uherskými zeměměřiči jako střed Evropy, vnímám více jako zajímavost, kterou bych měla splnit v plánované cestě, než jako místo, kam bych se aktuálně toužila podívat. Na rozcestníku chvíli váhám, zda mi ten kilometr navíc stojí za to. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se rozhodla si zacházku udělat. Les je tu statný a cesta vede znatelně prošlapaným úvozem kolem zajímavého hraničního Napoleonova, nebo také Královského kamene, který jako oficiální hraniční kámen uznal už Karel IV. Nevidím se, že cesta je vrytá hluboko pod okolní terén, když tu předemnou minimálně 300 let chodili obchodníci, vojáci či řemeslníci.

Dyleň.

Dyleň, 11:10.
Vrchol Dyleň je druhý nejvyšší vrchol Českého lesa a od roku 1970 jeho vrcholu dominuje radarová věž, která se dnes používá jako rozhlasový vysílač soukromých stanic a její zajímavostí je, že spojovací prvky nejsou železné, ale silikonové.

Podle mapy je v tomto místě i vyhlídka, ale já vidím jen les přikrytý šedivým příkrovem přicházejícíh mraků.

Stíhám to do přístřešku na vrcholu Dyleň (940 m) těsně před tím, než začne pršet. 15,5 kilometrů a 570 výškových metrů za 4 hodiny, to je dost slušný výsledek a ani jsem s ním nepočítala. Nehledě na to, že jsem měla dvě svačící pauzy a jednu hledací a i tak se mi podařilo udržet průměrnou rychlost skoro na 4 km/h. Už zbývá jen 15,5 km a 460 výškových do cíle. Mám na to 4 hodiny a 40 minut, což mě trochu znervózňuje. Když počítám 3,5 km/h jako průměrnou rychlost mého pohybu, tak mi to vychází na dvě malé svačinky a minimální rezervu.

Pokračuji po nekonečně dlouhé zelené značce na Slatinu

Asi bych neměla ztrácet čas s opulentním obědem, ale dopřávám si ho schovaná před větrem a deštěm docela vrchovatě. Pořád mám ještě nouzový spoj o dvě hodiny později, ale využít ho neplánuji. Ale vyrážet hladová do stěny deště, kde už nebude možnost spočinout v suchu, to přenechám jiným nadšencům.

S prvními kapkami deště odcházím z přístřešku. Příštích 15,5 kiláků mi bude už jen pršet a když budu mít štěstí, tak po cestě ještě najdu místo, kde se budu moci schovat a trochu si odpočinout.

Nekonečně rovné a táhlé úseky po asfaltu se zdají jako nikdy nekončící cesta. Šlapu, ale krajina přede mnou je zdánlivě pořád stejná. Šlapu v dešti, který mi smáčí kšiltovku a holé ruce, ve kterých mám hole. Není zima, chůzí se zahřeju i ve studeném dešti a ruce zatím topí dost na to, aby byl déšť na dlaních a prstech jen drobná nepříjemnost. Minuty běží, ale cesta je pořád stejná. Mohla bych tu jít ve smyčce a nikdy na to nepřijdu. Nekonečná táhlost a nudnost dlouhých rovných úseků cest, vybudovaných pro snadný pohyb pohraničníků, není turistovi milá. Přesto cítím radost. Liduprázdný kraj, který poznávám, mě učaroval svými listnatými, smíšenými i jehličnatými lesy, které nenesou známky lidské přítomnosti. Přesto je jasné, že takovéhle lesy samy od sebe nevyrostou a asfaltová pokrývka se sama nenanese. Lidská přítomnost je tu jasně cítit a přesto je tato krajina podivně nelidská.

První zastávku dělám po 6 kilometrech u rozcestí Slatina – pomník. Je tu nádherná stromová kaple, která vyzývá k modlitbě lesu i víře a její přirozený soulad s okolím je nečekaný.

Pomník v bývalé obci Slatina

Kousek za dřeveným křížkem stojí od roku 1990 válečný pomník na bývalém území obce Slatina (Lohhäuser), která vznikla po stavbě panské fořtovny v roce 1667. Místo bylo domovem těžařů dřeva a uhlířů pro okolní bohaté lesy. Po roce 1945 ale obec potkal stejný osud, jako mnoho jiných a opuštěná vesnice v pohraničním pásmu byla zlikvidována.

U pomníku je krytý altánek s naučnou cedulí, tak využívám možnost se na chvíli posadit a spočinout tělu. Únavu necítím, ačkoli ten neustálý déšť je demotivující. Nedostatek energie a nadšení většinou vyřeší nějaké sladkosti a tak jich mám na deštivou dovolenou v batůžku dostatek. U altránku je studánka Janovského pramen, která se jmenuje na počest místního fořta Janského. Ochutnávám trochu vody, ačkoli v deštivém a mokrém dni nemám moc potřebu pít. Voda je studená a vytéká z dřevěného trupíku bez hlavy a paží, takže vypadá jako čůrající bezhlavý muž.

Trochu otráveně vyrážím zase do deště, ale s vidinou brzké zastávky u rybníku Kajetán, které je i pamětním místem akce Kámen. Na tomto místě bylo zřízeno jedno z míst pro přechod falešné státní hranice a každý, kdo si myslel, že se konečně dostal do bezpečí, tu našel jen beznaděj a smrt.

rybník Kajetán.

Jsem 4 kilometry od cíle a mám skoro  2 hodiny na to se přesunout na autobusovou zastávku. Přestože jsem odpočívala před chvílí, využívám další možnosti shodit ze zad batoh. Rybník Kajetán je domovem ledňáčka a protože poprchá jen zlehka, jdu se projít kolem vody s nadějí, že v rybníku bude živo a zahlédnu jeho obyvatele. Mám ale smůlu, jeho netečná hladina se ani nehne a jediná žabka přede mnou neuskočí do bezpečí pod vodní hladinu.

K obci Tři sekery mě čeká stoupání, které si zpestřuji konzumací malin, které jsou po dešti sladké a šťavnaté. V Obci Plánská huť míjím zašlý pomník Obětem 1. světové války a pokračuji dál kolem krásného křížku, jehož podstavec zdobí plastika kostela Čtrnácti svatých pomocníku ve Třech Sekerách.

Kolem zmíněného kostela Čtrnácti svatých pomocníku z roku 1809 jdu jen o pár minut později. Kostel ukrývá sochy 14 svatých pomocníků ze 17 století, které byly původně umístěny ve Světcích, ale teď je bohužel kostel zavřený a nedá se do něj nakouknout.

Kostel Čtrnácti sv. pomocníků, Tři Sekery

Nevadí, zbývající čas do odjezdu můžu strávit u místní bohatě vybavené knihobudky a v mapě neznačené večerce přímo u kryté zastávky si můžu koupit něco dobrého na zub, aby mi čekání na autobus rychle uteklo. Když opuštím večerku, volá na mě ze dveří paní prodavačka: „paní, to vaše!“ a mává na mě holemi, které jsem si při placení odložila k pokladně. Děkuju mnohokráté! Ty by mi další dny fakt chyběly.

Dneska mám hlad. Protože bylo pořád mokro a na sezení přes silný vítr relativně chladno, nechtělo se mi vařit si nic teplého a zbytečně u vaření vychládat. Kuju plány a při čekání na autobus, který mě odveze do Mariánských lázní do ubytování přemýšlím nad mapou, kam se vydám na pořádnej flák masa. Mariánské lázně zdá se nejsou nakloněny mým chuťovým pohárkům a žádný steak house nenacházím, ale kousek od jedné ze zastávek mého autobusu v obci Velká Hleďsebe vidím chorvatskou restauraci Balkaněros. Tu určitě musím vyzkoušet!

Když moje mokré a zabahněné boty vstoupí na naleštěnou dlažbu hotelové restaurace, kde jsou krásně prostřené stoly a nazdobený čísník v nažehlené košili, cítím se trochu blbě, že jsem celá mokrá, ulepená a asi nevoním, jako většina standartní klientely. Z deštníku mi na zem odkapává voda a já doufám, že bahno zaklíněné ve vzorku mých podrážek zůstane na svém místě ještě chvíli.

Památník obětem totalit z roku 2019. Tři sekery.

I přes můj zjev se na mě číšník usmívá, přestože jsem aktuálně v restauraci jediným hostem a bez potíží mě po dotazu na nabití telefonu vede ke stolečku u zásuvky.

Nechávám se překvapit tomatovou polévkou a jako bezlepkovou variantu večeře mi číšník nabízí čevabčici s opečenými bramborami. Italská rajská nebyla marná, ale chorvatská mi dneska chutná o dost víc. I čevabčiči si vychutnávám. Je to konečně porce, po které se cítím příjemně najezená a nekoukám na drobky v prázdném talíř po dojedení hladově.

Než dojím, spustí se nejprudší liják dnešního dne a mě čekají ještě 2 kilometry k ubytování v Hamrníkách. Pod příkrovem těžkých mraků padá nezvyklá tma a mě je snad až nepříjemné tmavými prázdnými ulicemi kráčet vstříc mému dnešnímu domovu.

DEN 4. Pátek 28.7.2023.
Via Czechia úsek 40: Chodovská huť – Obora
22,5 km ↑423 m ↓417 m
Celkem: 107,4 km ↑1688 m ↓1681 m

Za okny šumí déšť, který mi celou noc dělal zvukový doprovod. Vyspala jsem se královsky v bývalém dětském pokoji v boční ulici. Tak pohodlnou postel jsem si po včerejších kilometrech opravdu zasloužila. Přebývám dnes u moc milé paní domácí, která mě pozvala na ranní kávu k sobě do kuchyně, kde jsme si moc hezky popovídaly. Na cestu mi nečekaně přibalila i okurky ze zahrádky a mě se odsud moc nechtělo. Nejen proto, že jsem musela vyjít ze dveří hned do deště.

Jdu si nakoupit zásoby na další dny do supermarketu a využívám volby, na kterou mě přivedl muž. “Když bude nejhůř, vezmi si taxíka.” A kdy je nejhůř? Když musím zpátky do obce Tři sekery a znamená to buď 10km po značkách vedoucích čistě po silnici, nebo spoj z Mariánských Lázní lehce po poledni, abych na dnešnách 23 km měla asi jen 4 hodiny, abych se do postele dostala podle svých standardů.

Potok Tichá, vytekájící z rybníku Kajetán.

Stojím pod přesahem střechy supermarketu a na nohy mi stříká dešťová voda, odražená od chodníku. V noci se nevypršelo a déšť pořád se stejně otravnou intenzitou bubnuje do asfaltu. Nebyla jsem si jistá, zda taxík není škoda peněz, ale teď vím, že není. Déšť zesiluje a po chodníku teče už docela vydatný potok.

Netrpělivě čekám, až se na parkovišti zjeví to správné auto a snažím se namáčknout se co nejvíc ke stěně obchodu, aby mi nepršelo na nohy. Všimli jste si někdy, že supermarkety nemají před vchodem žádný prostor, kde může v dešti zákazník chvíli postávat bez toho, aby na něj nepršelo? Buď můžete bloumat obchodem, zavazet za pokladnami a nejlepší volba je blokovat místo pro košíky. Pokud jste si jako já nevybrali žádnou z možností, nezbývá, než čekat na dešti. Naštěstí nečekám dlouho, taxi přijíždí přesně na domluvený čas.

Mohutný taxikář je zvědavý, tak si povídáme odkud a kam jdu a během cesty se dozvídám, že se řidič narodil v místech, kam mě veze. Dobře to tu zná a tak mi vypráví o svém dětství v drsné, ale nádherné pohraniční oblasti.

Annin křížek na rozcestí U křížku.

Zaklapnu za sebou dveře auta a hned vyrážím vstříc vodě, padající z nebe. Vytrvalé deště propůjčují okolním lesům svěží zelenou a potůčky mi zurčí do noty. Šťavnaté kapradiny, mokré maliní a listy stromů lesklé stékající vodou. Okolní les umí moji rozladěnost z dalšího asfaltu i dalšího deště utlumit. Je tak sytý a zelený a krásný, že popsat tuhle lesní nádheru není možné, stejně jako ji nedokážu vyfotit.

Po prvních minutách na cestě déšť ještě zesílil a já asi po hodince cítím v botách mokro. Moje boty hold do deště nejsou ideální a nazuté nepromokavé ponožky už mají nejlepší časy za sebou. Nohy mě zebou a studí a těším se, až si převleču ponožky za suché. Taky mám chuť na teplý čaj, co si nesu v batohu uvařený ještě z ubytování, ale do nejbližšího přístřešku to mám zhruba 2 hodinky chůze. Můžu zastavit hned, ale v tom dešti se zbytečně zastavovat a přehrabovat v batohu nemám chuť. Chci si čaj vychutnat zároveň se svačinkou v klidu.

Cesta po asfaltu mi utíká docela rychle, takže už před 11 hodinou dosahuji svého cíle, přístřešku na křižovatce „V zahrádkách“, kde je také pomník, o němž se mi dlouho nedaří nic dohledat. Snad je to památečný obelisk k 300. letému výročí získání městských lesů Planá. Památník stojí na křižovatce cest, která kdysi vedla k zaniklé obci Jalový dvůr. Po odsunu Německého obyvatelska se již osadu nepovedlo osídlit a se zánikem Městkých lesů Planá, které měly sídlo právě na Jalovém dvoře, dochází k definitivnímu zániku.

Hmyzák na bodláku.

Těším se, až si na chvíli sednu pod střechu přístřešku, kde na mě nebude pršet a v klidu se nasvačím, ale přístřešek už své obyvatele má. Je celý krytý celtou a spí v něm Karolína, Michal a Kuba. Dělají mi kousek místa na lavici, takže když se nehýbu a nevadí mi, že do batohu mi prší, tak se dokážu nasvačit docela v suchu. Trempové se v klidu budí a moc se jim z vyhřátých spacáků do deště nechce, ale když se z nich vyhrabou a jsou připraveni mi udělat víc místa, je nejvyšší čas vyrazit.

Šlapu mokrým lesem a asfaltové cesty se mění v lesní cestičky plné bahna, vody a jehličí, topícího se v hnědé vodě. Bohužel bahenní koupel je pro mé boty jen na několika desítkách metrů, než se zase napojím na asfalt. Voda zezhora, voda zespoda. Má to něco do sebe a o to víc jsem ráda, že v tomto nejdu natěžko a večer mám vždy suchou postel.

Rozcestí „U křížku“ opravdu zdobí jednoduchý dřevěný kříž na mechem porostlé skalce. Je na něm destička s vyrytým: Anna Kreuz gewidmet von fam. Rinkes, 1938. Vzhledem ke stáří a umístění je s podivem, že křížek je ještě v dobrém stavu a s čitelným nápisem.

Mže na svém 4. kilometru toku.

U rozcestí uhýbám z plánované cesty a jdu se podívat k bývalému vojenskému objektu Tišina, kde se mimo jiné těším na ničím nerušenou svačinku v tichu lesa. Bývalý vojenský objekt Tišina, který je dnes v troskách, byl pozemní rádiové průzkumné stanoviště v odlehlé a opuštěné oblasti hraničního pásma a dnes slouží alespoň pro umístění antén mobilních operátorů.

Déšť trochu polevil a tak si můžu sundat kapuci, zatímco si čtu naučnou ceduli o bukové oblasti PR Bučina u Žďáru. Představuju si tu mlžný a deštivý podzim a oranžové listy buků, zdobící šedivé kmeny ztrácející se strašidelně v husté mlze opuštěné lokality.

Mlhu a déšť mám i dnes, ale k té pravé atmosféře bukových lesů chybí správné roční období. Teď létě jsou buky zelené a zem je pokrytá listím, které od minulé zimy nezetlelo pod sněhem.

Dnešek je bohatý na hmyz. Vosička.

Trochu strašidelné místo na svačinu a někdy se polekaně ohlédnu, když za mnou spadne velká kapka, nebo zašustí ptáček v křoví. Racionálně vím, že tady, na turistické značce v bezpečí stříšky přístřešku se můžu leknout jedině pavouka, snášejícího se před můj obličej, ale padá tu na mě tíživé pochmourno a tak se dlouho nezdržuju.

Pokračuju po hraně bukových lesů zpátky na červenou, která vede skoro 4 kilometry přímo rovně. Jdu po cestě, jdu po přímce. Jdu deštěm a po mokrém asfaltu, na kterém se tvoří kaluže v kolejích vyjetých od aut a těžké techniky. Cesta přede mnou je nekonečně dlouhá a je jedno, jak dlouho jdu. Pořád je přede mnou natažená jako přímka, která se neznatelně vlní. Vysoké smíšené lesy ční přímo k obloze a nechávají mi odhlalený úzký proužek oblohy. Neveřícně zvedám hlavu přímo proti nebi. Přestává pršet a vykukuje sluníčko? Nesměle jen na pár vteřin, ale najednou mi v nepromokavé bundě začíná mít nepříjemně teplo.

Překřačuju malý potůček, tekoucí pod cestou a z mapy se dozvídám, že jde o jeden z významných Českých toků, o řeku Mži, jejíž tok o délce 106 km končí v Plzni, kde se vlévá do Berounky. Tady je zhruba 4 kilometr jejího toku a vůbec bych si netroufla odhadovat, že z takového potůčku se může stát mohutná řeka.

Stojaté vody Mže.

U pravoslavné kapličky Zesnutí Přesvaté Bohorodice v obci Branka na břehu Olšovského rybníka je už déšť dávno pryč. Svačím okurčičku a suším promočené ponožky na sluníčku. Nepomáhá jim to, ale alespoň pro ten pocit, že nějakou vlhkost předají do ovzduší.

V kapličce je možné za dobrovolný dar zapálit svíčku, takže neváhám ani malou chvíli. Každá příležitost zapálit světýlko pro blízké, kteří už nejsou mezi námi, je důležitá, protože donutí člověka zastavit a vzpomenout na ty, kteří nám chybí. Přesto to neznamená, že jindy nevzpomínáme, jen máme o příležitost navíc.

Mám v nohách 20 kilometrů a před sebou už jen poslední tři. Čas je dobrý, můžu chvíli spočinout a dát si pauzu, i když se dneska už celkem těším do postele a hlavně na to, že si budu večer chvíli číst. Poslední dny na to nebyl čas, většinou jsem padla do postele bez toho, že bych si vůbec byla schopná zapsat poznámky za uplynulý den, natož ještě dělat cokoli jiného, než mytí, jedení a spaní.

Kaplička Narození přesvaté Bohorodice, Obora.

Do obce Obora mě čeká už jen lehké stoupání lesem a svoji cestu končím u další pravoslavné kapličky Narození přesvaté Bohorodice. Odtud je už jen kousek do útulného penzionu, kde se můžu rozvalovat po celé manželské posteli. Paní z penzionu mi při opisování údajů z občanky hned hlásí, že mi ji povlékla celou, ať si to pořádně užiju a na pokoji mám dokonce rychlovarnou konvici s hrníčkem a čajem. Využívám toho a vařím si čaj a večeři na pokoji, ale sníst si ji chci v zahradě pod penzionem. Protože víte co? Neprší!

Sedím na zahradě a pořád neprší, ačkoli je všude mokro. Je vlahý a příjemný večer a já si to konečně můžu užívat v klidu a pohodě. Baštím večeři a poslouchám neúnavné cvrčky a ptáky z louky za plotem. Mám v plánu si tu chvíli po večeři jen tak posedět a zaposlouchat se do zvuků přírody. Když prší, ptáci a brouci slyšet skoro nejsou, les je podivně tichý a uši se ladí na jednotvárné šumění vody. Teď v podvečer vše ožilo a nakonec ani nemám chuť si číst, ačkoli knížku jsem si donesla s sebou ven. Sedím a jen poslouchám tu kakofonii zvířecí říše. Ale brzy mě vyhání vlezlé a studené chladno, které mě studí do bosých nohou. Je příjemný letní večer, ale teploty poslední týden připomínají spíše pozdní jaro a rychle se s večerem ochlazuje. Jdu se zachumlat do peřin a připravit se na další děsivě moc deštivý den.