V pátek vyrážíme na noční promítání na hrad Landštejn. Chce se mi spát a to nás sotva vpustili do hradu, takže i když se na promítání těším, udržet oči otevřený je docela náročný. Daří se mi to stěží, ale promítání si užiju a rychle spinkat, ať je energie na zítra.

Sobota

Sedíme konečně v klidu s horkým čajem a postaveným spaním, na doslech dětí z tábora. Tady sou tábory asi tak na každým druhým kroku, což je pro nás dost překvápko. Najít klidnej flek by se nám už ani nemuselo podařit a tak berem, co je.

Ráno jsme díky spaní v kempu zvládli vyrazit poměrně brzy, i když jsme ještě klohnili snídani a hektolitry čaje. K mý nelibosti mi tuňák s rýží z Lidlu moc nejel a mravenci bydlící v kempu mi obleželi obložený chleby. Pár chlebů jsem zachránila, ale jeden padl za vlast – přes noc si tam snad udělali mraveniště. Nemám dobrý vyhlídky ohledně sbalených zásob…

Vyrážíme do lehce zataženého dne a hned využíváme mamutí zkratku pro obejití silnice. Svah plný popadaných stromů a zlámaných větví je lahůdka, oceněná lavečkou u kapličky Panny Marie z 19. století, kterou prý nechal postavit místní revírník jako poděkování za svoje uzdravení.

Pod hradem Landštejn zmerčím lesní jahůdku, jak se krčí pod listím a už pročesávám okolí. Nakonec hodujeme na jahůdkách všichni. V hospodě pod hradem si dáme česnečku, abychom o pár metrůdál pauzovali znova. Smrt hlady se odkládá na jindy. Nemáme v nohách ani 5 kiláků a už zase pauzeme. Rybník Punčoška a barevný svět vážek mě naprosto uchvátil, a to ještě nevím, že zlatý hřeb rybniční úchvatnosti teprve přijde.

Měkká tráva, osamělé kameny podél cest a medová vůně borovic. Nikdy se to neochodí, přesně takhle si českou kanadu pamatuju. Po deštích z konce května je příroda šťavnatá, zelená a svěží. Nejradši bych se tu rozplácla a jenom užívala omamné vůně a vysoké trávy, lehtající mě na lýtkách. Jde se dobře po modré značce chvíli lesem, chvíli po krajích luk a nejsou tu skoro žádní turisti.

U obce Rožnov nás čekají další lákadla. Rybníky Bochník a Pišta hostí žabí orchestr, barevné vážky lemují břehy. Jedinej důvod, proč se tu nezaseknu aspoň na hodinku na focení je ten, že mám jen kompaktík. Hledat totiž vážku na fotce z kompaktu je asi jako hledat jehlu v kupce sena a tak mě to přestane brzo bavit. Mohla bych tady strašit aspoň půl dne? A pak jít jen zpátky k autu? Tak nevadí,  protože o pár metrů dál je tady ta bizoní farma! Steak! Bizoní steak!

Kluci nejsou nadšený, vedro a plný pupky se neslučujou s hromadama kilometrů, ale jedno pivko na zahrádce by prý šlo. A ve stánku s pivem je i občerstvení. Grilovaná bizoní klobáska ve mě mizí rychlostí blesku. Když pak šlapeme po mírně nakoloněné rovině, oceňuju, že mi v břiše neleží půlkilovej steak.

Pokračujeme na blind lesem kolem pamětní lesnické desky na Vysokém kameni, věnované dlouholetému majiteli statků v Rožnově Michaelu Anggelu Ritterovi von Picchioni, majiteli zámku v nedalekém Českém Rudolco. Mimo značku nejsou lidi a jsou tu dozrávající borůvky. Ještě by ale trochu chtěli…

V ůdolí Vlčí jámy nachází Petr svým ostrozrakem studánku, schovanou kousek od cesty. Studená chutná voda nám mizí v bříškách i lahvích, abychom dál blbě zahli a ještě k tomu do kopece. Pár metrů navíc má ale bonus. Jdu a najednou je to cítit všude kolem mě. Sladká a nezaměnitelná vůně borůvek mě ve vysekaném slunečním svahu praští do nosu tak silně, že prvně v životě jdu na borůvky po čuchu. A jsou tam. Schované pod listy temně fialové, skoro až černé, neuvěřitelně sladké plody…

Další mamutí zkratka vede blbě prostupným lesem přes rozbahněné korýtko Radíkovského potoka, ale každej metr mimo asfalt se počítá a nemusíme kolem tábora uječené drobotiny. Když máme nohy dodrápaný od suchých větví a v botech hlínu ze svahu, přemýšlím, jestli by to chození po značkách nebylo pohodlnější.

Za Radíkovem se korýtko potoka mění v koryto. Voda poskakuje přes kamení a husté kapradí lemuje divokou přírodní scenérii plnou nenasytných komárů v chladném podloubí starých stromů. Zelená studánka obrostlá mechy a přesličkou dává chladnou vodu, vydatné deště jsou tu v krajině opravdu znát.

Od výhně na rozpálených loukách nás zachraňuje hospůdka v Českém Rudolci, která nám poskytne stín i občerstvení, než vyrazíme po nově přenačené modré značce – dřív vedla značka zbytečně silnicí a já tu šla po mizerně značené naučné stezce. Dneska nás vede modrá značka jistě přes louky i vlhké stinné lesy. Nemusíme už hledat psí hřbitov schovaný v hustém lesíku, kde dlouholetý majitel zámku pan Michael Anggelo Ritter von Picchioni pochovával své lovecké psy, protože k němu vede modrá značka sotva zasychající na popraskané kůře stromů. Stejně tak značka u kamene s vytesaným ve francouzštině psaným milostným psaním z roku 1810 osvětluje, že tu hraběnka Eliška vzpomíná na lásku svého zesnulého manžela, a nově postavená lavečka láká k posezení ve stínu stromů.

S postupujícím odpolednem nijak neklesá teplota, naopak je čím dál větší dusno. Zbývají nám poslední kilometry, ale večer se neůprosně blíží a sil ubývá. Když konečně dosáhneme Stálkovských skal, jsou obleželé bandou dětí, takže žádný focení, prolízání skalek a balvanů. Měl by tu být převis a skalní prohlubeň s věšteckou misku, které letos rozhodně neuvidím. Jen krátce zahlédnu, jak večerní slunce barví skální bloky do růžova, než vyrazíme někam, kde bude klid.a

V neděli vstáváme, až když sluneční paprsky probleskují mezi stromy a suší celtu po noční bouřce. Je jasný, že slunce už musí být vysoko, ale nikam nespěcháme. Poklidná snídaně, teplý ráno, vzdálený křik z tábora. Letos je to první ráno, kdy nesedím u snídaně v péřovce. Léto je prostě tady a tak si ho líně vychutnáváme, na oltář časových obětí tak padají dnešní kilometry.

Vyrážíme sluncem vysušenou travou po zelené přes vykopávky vesnice Pfaffenschlag, odkryté v roce 1958. Byla vypálena během husitských válek a jsou tu vidět základy některých domů. Napojujeme se tu na červenou značku a můžeme vidět naživo práci lesáků a kácení stromů traktorem. Vysoko nařízlé stromy jsou kvůli zachování turistických značek, jinak se kácí pěkně u země.
Máme dnes v plánu jen 7km, ale peče tak, že je to ideálně zvolená vzdálenost, po které si můžeme dopřát osvěžení a prohlídku hradu Landštejn, než je čas vyrazit na cestu domů.