* Trasa pátek Broumov – neděle Starkov, a pondělí kousek do Hronova
Prodloužený víkend s ubytováním, kdy jsme se plynule přes Broumovské stěny a Bukovou horu přesunuli do Adršpašsko – teplických skal v CHKO Broumovsko a užili si ještě celkem teplého babího léta.
Pátek V mikrobusu zdvojnásobíme počet cestujících a během cesty se i lehce zvedá mlha, válející se všude kolem. Kopce a skály Broumovských stěn se ale cudně schovávají dál a tak stoupáme mokrou silnicí do tajemné mlhy před náma. Broumovský stěny. Rokle, výhledy, pískovcový útvary. Bukový lesy. Mlha, kapky padající při závanech větru. Šedá, žlutá, zelená i červená. Kapradí, bahno, kořeny, kamenné staré cesty. Prostě Broumovský stěny. Z Božanova je to táhlý stoupání po žluté a cestou můžeme obdivovat hromady hub. Jsou jich tu kila, ale samý mochomůrky. Cesta nahoru je zpevněná velkými kameny a přestože je po dešti, v botách je zatím sucho. Nahoře na hřebeni je to už horší. Lehce rašelinovitý podklad je nacucanej vodou, kluzký kořeny všude číhaj a neprostupný borůvčí znemožňuje úprk z cest. Naštěstí se všude dá jakžtakž projít bez sežrání bot. Míjíme skalní útvary jako kočku či želvu a zajdeme si i na Božanovský špičák – vyhlídku běžně na Polsko a hraniční hory, dnes do moře mlhy, kterou neprojde jediný paprsek slunce. Ke kamenné bráně rašeliniště překrývají místy dřevěný lávky, kluzký a kotníkům dost nebezpečný místa. Brodit se tu ale po kotníky ve vodě s bahnem moc nechceme. Cesty tu nejsou náročný převýšením, ale členitostí. Kamení, kořeny. Pořád je potřeba hlídat, kam člověk šlape. Kamenný schodky sou vlhký a kluzký. Neflákáme se, ale rychlost pohybu tomu pocitu neodpovídá:) Zkratka neznačenou ale označenou „dobytčí cestou“ je cesta mnoha zlomených kopýtek, představujem si ten dobytek, jak tu chudák trpí a funí přes kameny ve zdlouhavém stoupání. U kamenných hřibů konečně svačíme, ale děsně tu fučí, takže to není ani na odpočinek navíc a po nutném doplnění energie hned pokračujeme dál. Z hřebenové červené uhýbáme na žlutou k vyhlídce Ovčín – Modrý kámen. Místo cesty je tu potok a tak skáčeme z kamene na mokrý klády a na pevněji vypadající zemi plnou borůvčí a klacků. Půl kiláku je snad na 20 minut, skoro zvažuju, že se vrátíme, ale nakonec zamítáme. 50 metrů před rozcestníkem a návratem na pevnou půdu, jak se po poslední vodní překážce ukazuje, takže jsme rádi, že jsme to neotočili, protože nás čeká další pěkný výhled do Broumovské kotliny. Historická turistická Chata Hvězda je nečekaně otevřená, tak máme možnost ohřát se v krbem vytápěné jídelně nad dobrou pikantní masovou směsí a pokochat se dřeveným ochozem. Připozdívá se ale a nás čeká nejnáročnější úsek po modré, který rozhodně pro špatně pohyblivé jedince není moc schůdný. Cesta po balvanech, občas potřeba přeskočit mezírku nebo se procpat úzkou průrvou. Lehce se začíná šeřit, takže nakonec využíváme zkratku v mapě a prudkým sešupem po žluté značce končíme naši dnešní část cesty. Sobota V Bohdašíně na nádraží svačíme a máme možnost si tu přečíst něco o historii a stavbě zdejších nádraží a pak jdeme zkratkou přes pole až k červené značce, abychom se vyhli zbytečný asfaltový náloži. Cesta lesem k Vernéřovické studánce je širokou lesní cestou obsypanou zase buky a břízkami, kterými prosvítají paprsky slunce a barví listí do zlatova. U studánky je kaplička a novogotický poutní kaple Panny Marie Pomocné z let 1892-1904. Voda ze studánky je dobrá a studená. Na bukovou horu musíme do hrbu a dvakrát se mi nechce, ale nakonec jsem nahoře odměněná pěkným smírčím křížem a památníkem smíření z roku 2002, postaveném na památku událostí z roku 1945, kdy byly zmasakrovány starci, ženy a děti při divokém odsunu Němců. Cestu k památníku lemují kamenné pomníčky výrazně staršího data. Nad Zdoňovem je ještě další zajímavost, kamenné Zdoňovské menhiry s vytesanými reliéfy zvířat. Začíná se připozdívat, ale stoupání na Křížový vrch nás ještě zahřeje. Křížový vrch je skalní zeď, ke které vede tuna schodů a litinová, do skal vložená, křížová cesta ze 17. Století. Nahoře fučí, ale přichází zlatá hodinka a výhled do krajiny i na hřeben Krkonoš se Sněžkou je epesní. Chci si vyfotit výhledy s polarizákem, ale zjišťuju, že sice nosím s sebou krabičku s filtrem, ale úplně jiným, než na ní píšou:D Nakonec docházíme se západem slunce do Adršpachu, obklopeném pískovcovou skalní stĕnou a v bistru hned u silnice pořizujeme večeři. Mám poslední porci gyrosu a docela teplá večeře bodne, bistro je souhrn několika obchodů s rychlým občerstvením, kafem a zmrzlinou a dá se tu pod střechou i posedět. Kolem 18h už tvoříme poslední hosty, mezi hromadami Poláků vypadáme skoro až divně. Po večeři už máme padla, do Adršpašsko teplických skal vyrazíme až zítra ráno. Zhoršuje se mi kašel, ale v hotelu, jež má zřejmě nejlepší roky slávy za sebou, není k dispozici konvice ani funkční restaurace. Můžeme sice jít do hotelu Javor, co je na dohled, ale vidina postele (konečně s tvrdší matrací) je lákavější. Neděle Napřed se kočárkovou cestou mezi gotickou branou nebo sloním náměstím pokochat skalními útvary bez nutnosti furt čučet pod nohy a pak už nás čekají schody, schody a schody. Je slunečno a prakticky nefouká, ale mezi skalama už je celkem chladno a občas je potřeba se přidržet vlhké kluzké skály, aby člově neztratil rovnováhu. V Teplické části skal pak překonáváme kameny, kaluže a větve, celkem špatně průchozí terén a v některých místech modré značky by rodiče s kočárky a hůř pohyblivý lidé měli zcela jistě obtíže značenou trasu projít. Pondělí
Ráno vstáváme ještě za tmy. Do práce je to poslední týdny už klasika, ale na výlet to donedávna ještě za tmy nebylo. Najednou se vstávat vůbec nechce, ale autobus do Božanova na konečnou nepočká. Předpokládám horší terén a šnečí rychlost a s kratším dnem je potřeba kompenzovat menším autobusovým švindlem. Přitom těch dnešních 20 km bylo fakt poctivě vydřených…
Kamenná brána. Jak fotit skalní útvar proti mlze? Blbě. Černá a bílá a nic mezi tím. Z největší Broumovské brány s výškou 5 metrů je vidět do Broumovské kotliny a nad Broumovem prosvítá slunko. Na pár vteřin mlha poodejte a dovolí i fotku s kusem krásně modré oblohy…
Ráno je modro a slunečno, ale vítr fučí tak, že na tričko to není. Navíc brzo zapadneme z louky do smrkovýho lesa, kde je ještě o něco chladněji. Tenhle úsek po zelené do Bohdašína znám, zbytek cesty ale pro mě bude novinka.
Z bukové hory pak mezi pastvinami pokračujeme lehkým klesáním na Zdoňov a slunce pěkně hřeje do kroku. Škoda toho větru… Ve Zdoňově odbočujeme k restauraci na kovárně, která není zakreslená v mapě, ale paní domácí ze selského dvora s náma při loučení oonzultuje mapu a o hospodě se zmiňuje. Bohužel mají plno a nedají nám ani čaj… Škoda. Odpočíváme teda až u kapličky sv. Jana Nepomuckého a po 15km dnes poprvé potkáváme turisty… U kapličky je masakrální rojeniště berušek a když se jdu podívat na zbytky zříceniny původně poutního kostela Panny Marie z roku 1667 v kopci nad kapličkou, mám holý ruce pokrytý beruškama a zjišťuju, že docela koušou…
Restauraci hotelu Javor zkoušíme až v neděli ráno, horký čaj na škrábání v krku by bodl… Slečna z kuchyně mluví spíš polsky, ale nějak se dohodneme a dostáváme čaj a kafe, což mě nesmírně těší, dokud nezjistíme, že za cenu místní tekutiny jinde dostaneme celej oběd… Vstup do Adršpašsko teplických skal je za 120kč a pár lidí kupuje lístek s náma, ale na to, že je víkend a ještě slunečno je to vlastně celkem málo lidí, z nichž většina ani nepokračuje dál do Vlčí rokle… V Adršpašských skalách je možnost udělat jen okruh mezi skalama anebo vyběhnout několik schodů a mezi průrvama ve skalních stěnách přeběhnout do Teplické části skal, kterou jsme využili i my.
Výhledy na protější skalnaté stěny jsou kryty hustým porostem stromů, ale i samotná cesta mezi velkými balvany či kusy skal je pěkná a rozhodně netradiční. Nakonec zbaběle z modrého okruhu zdrháme na žlutou spojnici k rozhledně Čáp, protože ač se to nezdá, tak není kilometr jako kilometr. Cestou k volně dostupné rozhledně potrkáváme davy i v odpoledních hodinách, z rozhledny je fajn kruhovej výhled na Krušné hory, Sněžku, Orlické hory nebo Ostaš. Rozhledna tu trůní na nejvyšším místě Adršpašsko teplických skal od roku 2014 a jednotlivé části byly prý dopravovány a stavený pomocí vrtulníku kvůli těžko přístupnému terénu. Přes zbytky skalního hradu Skály (a zavřenou restaurací pod ním) pak už jen doklepneme poslední kilometry (bohužel po silnici) do Starkova na ubytování.
V pondělí u snídaně kontrolujem trasu a zdá se, že abychom se dostali rozumně do Brna, budem se muset buď urychleně pakovat anebooooo se svézt kousek busem. Takže omrkneme napřed kostel sv. Josefa ve Stárkově i s kamennou křížovou cestou zbudouvanou tehdejším raním Johannesem Schrollem v roce 1755 a pak se svezeme skoro prázdným autobusem k rozcestí turistických značek. Pan řidič nám zastaví, což je super, protože mám z mapy odpočítaných 5 zastávek, ale zaregistrovala sem jen 2 a už jsme tu. Očíhneme celkem zachovalý (a od roku 2009 přístupný veřejnosti) bunkr T-S19 Turov z venku a pokračujeme kolem dalších, notně zničených bunkříků, krásnýma bukovýma lesama až do Hronova. Cesta je pořádně rozježděná traktorem, takže se brodíme bahnem a místy naše pomalé tempo popohání smrad z tlejícího bahýnka.
Dneska je konečně i bezvětří, takže počasí na tílko a náležitě si ho užívám. Takovejhle teplej podzim mám taky ráda, kdy paprsky slunce prosvítají korunama barevných listů v jinak tmavým lese, všude je ticho a jen lehce vrže konstrukce batohu do pravidelného kroku našich nohou v bahně. V Hronově na nádraží přicházíme akorát s druhým kolem řidičovy cesty ze Starkova, takže končíme cestu s tím, že se na nás směje z okýnka.
Paráda! Broumovské stěny miluju nesmírně (a Ostaš!!!). Moc se mi libí tvoje fotky.
Taky to tam mám ráda, i když Ostaš… ano, jednou jsem tam byla, už to bude minimálně 15 let a moc jsem to tam neprochodila. Původně byla taky v plánu, ale nakonec bychom to asi nezvládli časově… tak to mě trochu mrzí, protože tam mám fakt mezery 😀
Děkuju za pochvalu 🙂