Nedělní výlet:

Ráno vyrážím do mlhy a docela mě mrzí, že se nepodařilo vyrazit podle plánu a stihnout východ slunce nad hraničním hřebenem. Když ale mlha nemizí ani při stoupání do pvního kopce, mrzutost zlehka ustupuje. Dneska měl být nejhezčí den, jasno a slunečno a tak jsem se vypravila na výlet do Dvorského lesa, oblasti se zajímavě pokroucenými kmeny buků, na který jsem nedávno narazila na internetu a překvapilo mě, jak moc blízko našeho ubytování les vlastně leží. Stačí vystoupat 300 výškových nad Žacléř a z mlhy, která mě dosud obklopovala, se stává inverze, ležící mezi kopci a dotvářející luxusní výhledy na Královecký Špičák a horský hřeben, táhnoucí se do Polska. Luxus!

Inverze, ležící v nížinách, mi dovoluje z vyhlídky u Rýchorské boudy zahlédnout Sněžku, naši nejvyšší horu, kterou jsem letos 2x navštívila, ale teď poprvé ji mohu i vidět. Je to zvláštní pocit, když vím, že to je ona ale zároveň si nejsu vůbec jistá a tak se ptám obsluhy v Rýchorské chatě, kde si dávám kafe s mlíkem.

Röhrichtův kříž

Rýchorský les jsem si záměrně zvolila ve směru z kopce, abych se mohla kochat a nikam nespěchat a nefunět do kopce, ale možná to nebyla nejlepší volba, protože ve výšce kolem 1000m.n.m svítí jasné a ostré polední slunce, což mož nenahrává tajemné atmosféře, kterou bych stihla, kdybych směr otočila… Sluníčko ale mlhu z kopců tlačí neúnavně dál do údolí, takže mlžná atmosféra nebude ani ve snu. Potkávám tu první turisty, ale je jich tak málo, že se stačí na chvíli zastavit a když mě obejdou, už další nepotkávám… Sestupuju si to k zastávce na silnici pod Žacléřem, když mě v 700 m.n.m zase přepadne mlha. Mlha má ale všechny karty na své straně, a tak tu nečíhá sama, ale s vlhkostí a zimou tvoří nerozlučnou trojku. K bundě musím přihodit i čepici.

Když mě pak u silnice vyzvedává muž, hlásí, že cestou bylo hezky… a mě je jasný, že musím přeplánovat trasu a místo procházky k rozhledně Eliška, ležící jen kousek odtud, musíme za sluníčkem někam do kopce. Na Královecký Špičák!

Směruju muže, kam má jet a jak se vyloupneme z mlhy, objeví se před náma kopečky hraničních hor… Snad nejdeme na ten nejvyšší kopec, hrozí se muž a já se jen potutelně usmívám.

Celou cestu jdeme na sluníčku nad inverzí a dokud nevyjdeme na vrchol Královeckého špičáku v 881m, není potřeba ani nasazovat žádnou protivětrnou ochranu. Ovšem na Špičáku to teda pěkně funí! V mapě je nakreslený přístřešek, taksi do něj šetřím svačinu s čajem z termosky, ale po přístřešku tu zbylo jen pár prken kolem ohniště… Ale je odtud zase parádně vidět Sněžka! Cestou k autu se už začíná stmívat a to značí čas večeře. Muž na křižovatce zahlídl hospodu, tak ji jdeme prubnout. Královecký kohout je spíš menší rodinná hospůdka, ale něco na zub se pro nás najde a dokonce se tu můžeme i trošku ohřát, než vyrazíme zpět na ubytko.

Pondělní výlet:

Na dnešek volím nejdelší z mých naplánovaných výletních tras, protože má být ještě celkem přívětivé počasí a ve vyšších polohách by mě mohlo dělat společnost sluníčko a taky mám ještě týden po ukončení neschopenky s covidem dost sil si delší výlet pořádně užít. Přece jen po nemoci by měla následovat rekonvalescence, a tak jsem si o moc víc než 15 km neplánovala.

Začínám v mrazem poktyté hraniční cestě nad obcí Petříkovice a rukavice s čepicí přichází na řadu o dost dřív, než včera. Zmrzlý bahno je ve formě, jak ho mám krom vyschlýho nejradši, ale s pribývajícími výškovými metry a stoupáním nad inverzi přibývají i teplotní stupně a bahno měkne a měkne… Naštěstí se brzo dostávám do lesů, kde mě balvany, kořeny a jemné lesní cestičky ochraňují od šance dát si bahenní koupel a při cestě se můžu dosyta užívat sluníčka. Jeden z posledních dnů, kdy na tričko přijde jen větrovka…

V mapě vidím, že tudy vede stezka českem, což je projekt, vedoucí po hranicích republiky a v posledních letech si získal dost na oblibě. Na internetu chodí stezku “každý” a kdo ji nešel, jakoby neexistoval. Přemýšlím, jaký to asi bylo, když v místech, kde se škrábu do prudkýho kopce jen s malým batůžkem už prošly desítky či stovky nohou s krosnama na několikamesíční pouti… že tu třeba šla Lucka s Marvelem (Holka s bucketlistem), jejíž cestovatelský a humorem nabitý knížky mám ráda. Je to zvláštní uvědomovat si, že v místech, kde dnes svobodně chodíme to dřív vůbec svobodně nešlo a hranice byly střeženy pohraničníky. Skalnatý ostroh kopíruje hranici a je porostlý vřesem. Prudké svahy směřují do Polska a ostré sluníčko s divokým větrem se tu prohánějí jako po dálnici a mě poprvé napadá, jaký to je chodit sám a nikoho nepotkat v odlehlejších místech bez signálu, který nejsou turisticky tolik profláklý… Dost chodívám sama a nevadí mi to, ale v cizině bych asi neměla zrovna komfortní pocit a obdivuju všechny, kdo chodí náročný traily v zahraničí, jezdí do zmrzlých hor Asie anebo se prostě jen vydají na dlouhou cestu do neznáma. Ráda si přečtu jejich knížku nebo blog, ale mě osobně to prostě vůbec neláká…

zelená vinoucí se po hraniční zelené značce za Petřikovicemi

Po prudkých sešupech a stoupácích zelené značky před rozcestím Libná PL/CZ mě konečně čeká rovinka do Zdoňova. Protože tu z cesty není kde uhnout, podaří se mi hnedle sejít z modré značky a kvapit si to po cyklostezce. Tahle zacházka mě alespoň nestojí zbytečný výškový metry, jako moje malé zamyšlení na hraniční zelené, kdy sem se probrala tak půl kiláku od značky a musela jsem do kopce zpět. Když pak chci jít od křížku v polích do Zdoňova zadem kolem rybníka, narážím na oplocené pastviny a musím po značce. Přesto jsem ze 17,2 km v mapě udělala 18,7 km v reálu dle GPS loggeru, tak sem si ten nejdelší výlet této dovolené alespoň pořádně užila:)

Ve Zdoňově mě vyzvedl zase muž se psi a před procházkou jsme zajeli do restaurace, kde jsme kdysi byli v rámci naší první společné dovolené v roce 2010. Hotel Orlik u vstupu do Teplických skal prošel před lety rekonstrukcí a tak nás nevítala domácká restaurace s kuchařem, který našim psům donesl kus klobásy a sám se rozvykládal o svých retrívrech. Sterilní moderní prostor nás úplně neuchvátil, ale svatomartinské menu bylo lákavé. Bohužel cenou a úrovní servírovaní lákavější, než konečnou chutí, ale za to si asi můžu sama výběrem rizota s husím masem, kdy mastná chuť masa přebila naprosto cokoli a nevýraznou rýži obzvlášť.

Vyběhat obídek jsme pak vyrazili s hafanama na malej okruh hned od restaurace kolem řeky Metuje, což bylo nakonec nejlidnatější místo celé naší dovolené a překvapilo mě, jak živo tu vzhledem k počasí a všednímu dni bylo.

Úterní výlet:

Dnešní výlet rozhlednový dopadl stejně jako loni. Mlhla s mlhou, doprovázená mlhou. Sice nepršelo, ale zato fučel docela protivnej vítr, bohužel sílu rozehnat mlhu neměl. S hafanama jsme dali okruh od auta přes rozhlednu Žaltman, ve které vítr kouzlil kvílivé sólo, ale k výhledu rozhledna bohužel nevybízela. Už bez páníka a hafanů jsem pak pokračovala i k Markoušovické rozhledně, kde se jako věrný společník mlhy objevil i déšť. V Markoušovicích, kde můj dnešní výlet končí pak mohu obdivovat divokou historii sochy císaře Josefa II., kterou zachránil a na své náklady postupně zrenovoval pan Laštovička, u jehož chalupy socha stojí.

Kostel sv. Jana Křtitele, Markoušovice

Krátký výlet znamenal volné odpoledne a tak mě muž vzal do Trutnova do čajovny. Několik jsme jich v Trutnově našli, ale vyrazili jsme na slepo do ChrisTea, protože byla šikovně k parkování. Většinou zvyklá na vysoký standart mé oblíbené brněnské čajovny do těch místních nerada chodím, ale taky jsem byla velice mile překvapená prostředím, čajem i kvalitní vodní dýmkou. A nic netuží plíce na dovolené lépe, než čistý les a nikotinový kouř 🙂

Středeční výlet:

Týden od ukončení covidové neschopenky je krátká doba, aby si turista plně vychutnal možnosti, které nabízí dovolená, určená velkou mírou právě k chození. Ač v plánech výlet velký, realita mě přinutila držet se z krátka a namyslet si další kratší a odpočinkovější trasu. No ale kam, aby muž nemusel pořád někde složitě jezdit?
Nakonec se mi trasu podařilo vymyslet celkem hezky tak, abychom se cestou zpět mohli stavit na nějaký dobrý oběd v Trutnově a zakončit tak dovolenou jídlem, který nemusím vařit.

Počasí nezklamalo ani dnes a těžký vodnatý mraky sedí nízko nad krajinou, každou chvíli hrozí deštěm a do toho vítr pofukuje s běžnou podzimní silou. Vyrážím do rozbahněný hrůzy, takže ze začátku postupuju celkem pomalu, když se snažím hledat si cestičky zarostlým lesem na dohled značky, abych se moc neztratila. Cesta je dnes fádní, spíš rovinatá a rozhled po okolí se moc nemění. Mlha v lese nebo mlha na mokrých loukách… Nakonec ale první vzpruhu mám, když procházím kolem ohrazených pastvin s dobytkem a ohrada s býkem má vstupní oddělavací část oddělanou a býk může za mnou volně na cestu. Rychle prchám, ale naštěstí se nezdá, že by si býk svoji svobodu uvědomoval a jen se tak líně díval mým směrem. Začíná poprchat a mě naštěstí zbývá jen asi kilometr k autu. Volám muži, abych ho nasměrovala na místo naložení a nějak se u toho stane, že sejdu ze značky. Zpětne si uvědomuju, že sem z ní sešla asi už dřív, což by nutně nevadilo, protože stačilo pár metrů pořád rovně, a byla bych zase zpět… ale cesta mě navedla kolem potoka do kopce a pak najednou už se mi nechtělo vracet. Z mapy jsem měla odhad, kde asi su a že stačí přeskočit potůček, tady se vyškrábat do hroznýho kopce s naklouzaným mokrým bahnem a na hraně louky bych měla dosáhnout opět moji modrou. Je umění jít celý den po jedné značce a zvládnout ji ztratit:)

pastviny na modré značce

Při shledání s mužem nás míjí místní seniorka s hůlkama na procházce, tak se chvíli zapovídáme o zdejším krásném kraji a pak je nejvyšší čas provětrat pejsky, a napěchvoat pupky v nějaké restauraci. Hledám cestou na mapách a když konečně najdu zajímavou restaruci Alvazzo gril a hledám ji v mapě, akorát najíždíme na kruháč, pod kterým leží. Rychle zanaviguju muže k jinýmu výjezdu, než měl v plánu, a pak si už můžeme pochutnat na výborným obědě. S plnýma pupkama se nejlíp odpočívá v teple u krbu, takže šup zpět do chalupy a už netrápit pejsky žádným dalším venčením. Charlie už dneska totiž odmítal nastoupit do auta, protože veděl, že to znamená delší chození a to on tuze nerad, narozdíl od Feri, turistickýho psa, kterej na dovolené oslavil 13. narozeniny tím, že každej den chodil kolem 6ti km procházky a tvářil se nadmíru spokojeně. Prostě Charlie jako správnej chlap v naší rodině nerad chodí a jako nejlepší dovolenkovou činnost provozuje s páníkem ležení na gauči. Takže na výlety jsem nakonec musela chodit sama:)