trasa okruhu a web akce http://bvvs.vyskovnice.cz/
Chodecké závody na 100 kilometrů dlouhé trase kolem Brna, které je potřeba stihnout za 24 hodin. Vyrážíme s Filipem a vůbec netušíme, co nás první červnový pátek roku 2018 čeká.
Ve čtvrtek večer vážím batoh. Ježiši, 8 kg! (z toho 4l vody). Muž se mi směje, že mám vyndat foťák. Jenže já žádnej nemám! Jdu na výlet a nebudu fotit. Neuvěřitelný.
V pátek si pospím až do 5:25, takže mám naspáno o 10 minut víc, než normálně, a po práci ještě šup na vodnici s tunou zelenýho čaje. Dohromady to lehce zvyšuje tlak a zhoršuje mi usínání, doufám teda, že to pomůže přečkat trochu večer a nakopne mě pohyb a atmosféra.
Nakonec se nás sejde v čajovně víc, a spekulujem, kolik ujdu. Já chci ujít 50 kiláků. Nikdy jsem 50 nešla, a je to pro mě výzva a cíl, ze kterýho bych měla radost. Padají různý cifry a dohadujeme se, kdybych dala 80, že to bych už zkusila dojít. Jenže i kdybych nějakou shodou náhod došla do cíle, už bych se stejně v noci nedostala domů. Nad tou variantou jsem prostě ani neuvažovala, protože byla asi tak reálná, jako že potkám jednorožce. Kamarád hodil na zem rukavici. Když dojdeš, zaplatím ti taxík domů. Hahá. Rukavici jsem nechala ležet. Během popíjení čaje se přehnala bouřka, a já vyšla vstříc bláznovství.
U vlaku na nádru jsou fakt davy, ve Střelicích v hospůdce u zastávky fronta na hodinu. Stojíme, stojíme, jeden podpis, tady itinerář s mapou, a nakonec nám zbylo sotva 5 minut do startu. Pozdravím se s kamarádem Denethorem, který má startovat 10 minut po nás a dlouho jsem ho neviděla a už nás volají na start.
Jéžiš, blikačka, cože? ty papíry z registračky mají být podepsaný? Jak si mám přilepit jednou rukou identifikační pásku? Filip je v klidu, podává mi tužku, a přidržuje pásek na ruce. Uf, stihli jsme vystartovat ve 20:25 a s bandou asi 12 lidí vyrážíme do příjemně teplého večera, zapadající slunce barví oblohu a probleskuje mraky. Z lesů po dešti stoupá pára. Já chci foťák! Do lesů a luk přírodního parku Bobrava scházíme vlhkým dusným lesem. Sice nikde nejsou stopy deště, ale les je pekelně zapařený. Lidi v naší startovní skupině jdou taky poprvé a trochu si povídáme. Prej to hlavně nepřepálit, kdo přepálí, ten se do cíle nedostane.
Padá tma, s baterkou předbíháme lidi ještě na Bobravě, krom hlíny a kaluží pod nohama nevidíme vůbec nic. Na konci přírodního parku už nasazujem bezpečnostní prvky pro pohyb na silnici, a Filipovo světlo vypovídá službu asi tak po třech bliknutích, přestože energie má dost. Šlapem po silnici přes Želešice (hele, tady to ještě neznám) a Modřice. U lomu dokonce přecházíme značku, takže pak voláme na rychlíky před náma, že jdou blbě a korigujem tlupu, která jde podle davu kus zpět, a za 15 minut bychom podobně nenápadnou odbočku přešli zas. Miluju mapy v mobilu, s modrou tečkou obzvlášť.
První kontrola, a dostáváme energiťák nebo kofolu. Odmítám obojí, kofola je na mě moc sladká, a energiťáku se bojím, co by to se mnou udělalo. Nikdy jsem to nepila. Cítím se dobře, a tak nebudu riskovat nějaký experimenty. V Modřicích dáváme svačinovou pauzu a mažeme alpou svaly. Ještě namožený moc nejsou, ale když pauza tak alpa, to je jasný.
Dál nás čeká pekelnej smrad kolem čističky. Zatímco si chválíme, že nesmrdí tolik, posunem se o pár metrů, změní se vítr a rychle upalujem pryč. Je jedna hodina v noci, v nohách máme 22 km a čučíme na parádně osvětlenej jih Brna z mostu nad dálnicí. Vychází to na 4,8 km/h a to jsme dělali asi 3 menší pauzy. Prej nepřepálit. Myslím, že teď se spíš odpálili:)
Deset nekonečných kiláků dlažby a asfaltu bylo proložený polema, cestičkou v trní, osvětlenou záblesky reflexního značení, pak kolem kolejí, a procházíme pod parádním železničním mostem. Ten teda taky neznám takhle zblízka. Kontrolu na Žabárníku stíháme, a válíme se u horkýho čaje za doprovodu hlasitýho kvákání žab.
Kolem bažantnice v Sokolnicích se jde parádně, krásný les a všude lavičky, parádní místo na procházky pro místní lidi. Moc hezký úsek, ve kterým mám podezření, že to na obloze je snad začátek svítaní. Prosvištíme po polňačce, kam se normálně nesmí, protože je přímo za areálem letiště a přistávající nebo vzlétající letadlo by nás taky mohlo sejmout. Hlídáme světlomety a přiopilého pána s taškama, co se motá na cestě kousek od nás.
Na začátku Šlapanic nás láká parčík, snídáme a houpeme se na houpačkách. Další parta závodníků se zastavuje taky, nechápu, proč si ale sedají na chodník, místo aby se natáhli na prázdný lavičky a další houpačky. Pak je kousek zeleně ve Šlapanicích, kde si aktivně seběhnem asi 50 schodů navíc dolů a pak se musíme zase vracet. Nesnáším trasu Šlapky, Bedřichovice, Podolí a Mariánský. Na dogtreku jsem ve Šlapkách byla 2x a právě tudyma se vyráží i vrací do kynologické základny a k tomu je to nekonečno asfaltu. Potkáváme lidi, co si hodinku zdřímli, a místo aby byli čerství vyrazit, vypadají, že na příští kontrole to spíš zabalí.
Mariánský údolí by bylo i hezký, kdyby to zas nebyl asfalt až ke kontrole, kam dorážíme v 6 hodin ráno a válíme se na ní skoro hodinu. Je tu horkej čaj, ale slazenej. Vyflusnu ho po prvním loku. Dám si radši domácí ořechovej chleba s pořádnou náloží slaniny a smutně ho zapiju (studenou) vodou. Začínám zívat a zavírají se mi oči. Su 25 hodin vzhůru a je s podivem, že doteď jsem byla čilá a nabitá energií. Dávám si do malé flašky zelený ječmen v cestovní porci od ségry, která mi ho dala pro případné noční nakopnutí. Na některé lidi totiž může mít jeho pití v noci povzbuzující účinky.
No, stálo to dost sebezapření, protože ředění bylo spíš pro notorický ječmenáře. Ale pravda je, že po trojkombinaci voda, ječmen a slaninka mě únava přešla. Filip má puchýře snad všude, tak zalepuje, co jde, a co nejde, to doufáme, že neupadne. V nohách aktuálně 40 km, 10,5 h od startu. Čas se nám už lehce zhoršuje, a opožďujeme se díky hodině válení na týhle pauze.
Ne, že bychom těch plánovaných 50 nestihli dojít, ale pro nějaký budoucí pokusy o pokoření stovky to vnímám tak, že pokud je nedáme aspoň těsně po půlce časovýho limitu pochodu, bude vzrůstat únava, a každej další kilometr bude horší a horší. Jak já se v tu chvíli ale mýlila.
Mariánským údolím se šlo hodně na pohodu, trocha stoupání k zastávce na Ochoz, a pak sešup dolů Spáleniskem, který taky nesnáším, protože to je nechutnej prudkej sešup s vymletou cestičkou od vody a při sněhu nebo po dešti je to trochu vražedná skluzavka. Někde v těchto místech poprvé zažívám to, o čem mluví někteří dálkoví chodci nebo běžci.
Endorfiny.
Cítím se lehce, je mi skvěle a připadá mi škoda skončit s Filipem na 52,7km v Bílovicích. Na kontrole u studánky Lišky Bystroušky čepuju vodu, meju si ruce, a dávám si deci kofoly. Fuj, je to fakt mega sladký, ale trocha cukru asi neuškodí – jen nemám pocit, že by mi to nějak sedlo. Nicméně čeká mě nálož tuková a na tu se velice těším, však taky všem, koho jsme po cestě do Bílovic potkali, vykládám o místní cukrárně s rakvičkama. Cukrárna je otevřená, na zahrádce odpočíváme, a já si užívám zmrzlinu s pořádnou porcí šlehačky a taky tu rakvičku, na kterou jsem byla natěšená. Ve frontě nás dokonce před sebe pouští paní, když vidí, jak vypadáme hladově a utahaně, a nechá si ochotně povykládat o závodě.
V 10:20 se loučím s Filipem, kterej je skvělej, že se mnou dal celých nočních 52,7 km. Bez něj bych sem nikdy nedošla a nemohla si tak splnit jeden z plánů posledních let. Zkusit ujít 50 km na jeden zátah. Dík!
Časová osa je nemilosrdná. 14 hodin na cestě a za sebou 53 km. (To dělá průměrnou rychlost pohybu zhruba 3,8 km za hodinu.) To znamená, že na zbylých 47 km je to ještě 10 hodin. Pokud bychom někdy zkusili jít s cílem dojít, asi by nás ty pauzy a puchýře vyknockoutovaly rovnou. Dokončení pochodu by vyžadovalo rychlost pohybu 4,7km/h a to celých 10 hodin v kuse, bez jedinýho zastavení.
Nemožný. Nereálný.
Protože su ale pořád nabitá endorfinama, a protože jsem v týdnu strávila dvě hodiny výběrem nakopávacího, svižnýho a zpěvnýho mixu do mp3 přehrávače, kterej jsem v noci ani jednou nemusela použít, protože se mi šlo fakt dobře, a k tomu jsme kecali, řekla jsem si, že do Vranova na 62,4 km to ještě dám a skončím až tam. Nasadila jsem sluchátka, a vyrazila vstříc strašnýmu kopci po zelené, kde na mě pražilo slunko, a myslela jsem, že vypustím duši.Do uší mi hraje Znouze a já křičím na celej les (protože nevidím živáčka, kterej by můj falešnej řev mohl slyšet):
…
Jedeš a jedeš
jedeš jako tank
nic tě nezastaví
nic tě nezadrží
Jedeš a jedeš
jedeš jako tank
nikdo neudrží
koně bez otěží!
…
Někdo mi poradil, že do kopců zlehka, po rovině co to dá, a z kopce sbíhat. Endorfiny, hudba a krásnej les. To mně úplně připomnělo tu radu, a s chutí jsem si seběhla pár lehčích klesání. Skvělý! V Útěchově jsem potkala kluka z té spící party, na batůžku měl přidělaný další dvoje boty. Trhnul se od zbytku, když se rozhodli to vzdát, a cestou potkal dvě holky a přidal se k nim.
Chvilku jsem s nima pobyla, ale byli pomalejší a já se zrovna cítila lehce a svěže. Chtěla jsem tomu dát na frak, co to půjde, a slíbila aspoň tomu klukovi, že ve Vranově na ně počkám a dál půjdu s nima. (Nechtěla jsem tam spíš končit?). Do Vranova na kontrolu jsem dorazila plná euforie. 9,7 km za hodinu čtyřicet. Rychlost něco přes 5,5 km/h. Byla jsem rozjetá jak parní válec, a ve Vranově jsem si pochutnala na výborné česnečce od pořadatele na kontrole v penzionu Na Gruntě. Než jsem si umyla nohy v umyvadle a využila k hygieně splachovací záchod, dorazily holky s týpkem s teniskama na batůžku.
Vytáhla jsem pátej chleba. Mám ještě tři chleby ze sedmi, vychází to tak jeden na 15km trasy při zdolávání 100, na plánovanou 50 to ale smrdí obžerstvím co hodinu. První chleba jsem zbodla při čekání na registraci, druhý v Modřicích, třetí na kontrole u Balatonu a čtvrtý v Mariánským. Nakonec, počítala jsem to tak, že kdybych nějakým zázrakem vydržela jít třeba do 11h dopoledne, ať nestrádám hlady, i když mi bylo jasný, že tak půlku chlebů budu dojídat ještě v neděli.
Vůbec jsem ještě nepřemýšlela o tom, jestli už to stočit směrem domů, nebo zkusit ještě další kontrolu, i když někteří závodníci už měli zaječí úmysly – třeba mrknout na Babí lom (trasa stovky vedla pod ním) a na vlak do České. Hm, kdybych měla s sebou foťák, tak jasná volba, ale bez něj… Tak jsem si teda vylovila ten pátej chleba, že se ještě dojím, a kluk s botama už vstával, že jde dál, že holky končí. No tak ať jde, ne?
Prej ať jdu s ním, že mám dost energie a su rychlá. No tak jo, chleba jsem zabalila zpátky do ubrousku, obula si boty a vyrazili jsme. Víťa z Brna byl namotivovanej dojít do cíle v limitu 24hodin. Líbila se mu strategie z kopce sbíhat (musím uznat, že s malým batůžkem mi ty lehký seběhy přišly i šetrnější ke kolenům) a tak jsme tak činili. Startoval 19:40 a tak jsme měli – teda on měl – ještě 6,5h na 37 km.
Udržet i s pauzama průměrku na hodinu 5,5 km, bych řekla, že se vyvenčil v kině. Ale byl plnej energie, já taky, a tak jsem si řekla, že dokud můžu, tak ho doprovodím, a bude to fajn zas chvíli pokecat a nejít sama, jak posledních 10 kiláků.
Někde pod Babou jsem zjistila, že nemám GPS logger (krabička na záznam ujité trasy, co umí i měřit rychlost pohybu). Sbohem přehledu rychlosti a pauz. Docela škoda, měla jsem pocit, že by to mohl být hodně zajímavý záznam. Dali jsme svačinku, já snědla ten pátý chleba, a pak jsme vyrazili škrábat se na Babu, kde nám týpek z nějaké akce pro děti nabídl vodu, když jsme se dívali, zda to není neznačená kontrola. Díky.
V Jinačovicích nás čekala další kontrola, šumivý magnézko, nakrájený lehce solený okurečky. Tomu říkám servis. Při snaze napustit si vodu z hadice jsem dopřála nečekanou sprchnu sobě i širokému okolí, nakonec se ale stříkající vodu podařilo zkrotit a do lahve jsem ji dostala. Seběhli jsme dolů k hospodě a Víťa, že mi koupí zmrzku. Tak jo. Vlezli jsme dovnitř, a Víťa odpadl. 74 km a měl dost. Moji společnost nechtěl, že na přítelkyni s autem zvládne s pivkem počkat sám.
V tu chvíli mě prostě nenapadlo nejít dál. Rozloučili jsme se, a já šla. Pokud si Víťa myslel, že to spolu dáme a já startovala 40 minut po něm, měla jsem opravdu reálnou šanci nejen udělat celou stovku, ale dokonce dát ji v limitu? Měla! Já, která nikdy nedala 50 km v kuse, a tohle měl být prostě experiment, zda su schopná ji ujít, měla najednou reálnou, zvládnutelnou šanci dokončit celý závod v limitu!
Cesta na Trnůvku a po žluté k přehradě byla fajn, i když se docela honily mraky a už od Jinačovic bylo lehce víc dusno než jen vedro, a vítr přinášel předzvěst něčeho škaredýho. Kolem přehrady po červené to bylo parádní, krásný výhled na Veveří, lidi na paddleboardech, parník… a skvělá cestička ve skalnatém břehu přehrady. Akorát jsem zas na turistické značce ve vymletým svahu značně zavazela cyklistům…
Na hradě Veveří – 83,5km – jsem byla kolem 16:50. 3,5 hodiny na 16,5 km. Zvládnutelný. Při dodržení současné rychlosti i s rezervou… Další značená kontrola bude na 88,3 km, většina cesty do kopce, ale v 18 h tam určitě budu jak na koni. Ukázalo se, že jako na koni tam fakt nebudu.
Napřed mě čekala bojovka přeskákat říčku Veverku po betonových kostkách. Moje stehna úpěla, jen jsem to uviděla, ale za pomocí holí a dlouhých kroků jsem tuto překážku překonala. Že mě bolí stehna, jsem si neuvědomila do okamžiku, kdy bylo potřeba skočit!
A pak to přišlo. Byla jsem asi na 84. km a totálně mě rozbolelo celý tělo a dostala jsem hlad. Prvotní plán dojít na kontrolu na Helenčině studánce na 88. km v 18 h a tam se nabaštit a dáchnout si vzal za své tak 5 minut poté, co jsem přemohla betonový kostky. Udělalo se mi zle a já prostě musela sednout na obrubák u myslivny, sníst předposlední chleba, namazat si šlapky krémem a zbytkama Alpy pořádně promasírovat lýtka a stehna. Naštěstí byly nohy jinak bez jedinýho problému a puchejře, prostě jen nějaká chvilková slabost nebo co. Poslala jsem pár SMS s aktuálním stavem a díky moc kámoškám, co mě po SMS v tu chvíli hodně psychicky podpořily a gratulovaly k parádním 84 km. Seděla jsem tam snad 30 minut, totální propad.
Taky jsem už 3,5h nepotkala žádný závodníky, šla jsem sama a asi to mělo taky negativní vliv. Ale nechtěla jsem to vzdát. Sice mi zmizelo 30 minut, ale i tak, pořád to bylo 16 km a 3 hodiny. Průměr lehce přes 5 km/h prostě su schopná zvládnout, když máknu. A já ještě někde vyhrabala sílu vstát a jít vstříc tomu kopci.
Do kopce na Ríšovu studánku to ale bylo peklo, štval mě i ten hudební mix. A pak jsem málem přešla rozcestník. Cesta šla pořád rovně, a pár metrů přede mnou už byla vidět zelená na asfaltce směr Helenčina studánka. Ale kde je moje modrá značka? Mrkla jsem do mapy a jasně, přešla jsem nenápadnou lesní odbočku. Omylem bych si tak zkrátila trasu asi o 100 metrů a z lesa bych vylezla od rozcestníku o pár metrů vedle. Běžím zpátky k odbočce a lesní pěšinkou mezi stromy prosvištím s větrem v zádech.
A tam, na kraji lesa, u rozcestníku, který jsem málem přešla, seděla hromádka neštěstí, lehce překvapená tím, že není poslední na trati. Tonda měl drsnej deficit hořčíku a minerálů, rozbolavělé nohy a chtěl to ukončit (jako ne zas až tak definitivně :). V posledních několika letech se mu nepodařilo dojít a teď mu chybělo jen málo. Dala jsem mu magnézku a že půjdu s ním. Asi jako když malému dítěti dáte lízatko. Tonda vypil půl litru magnézky a totálně se celej rozzářil. Se mnou by měl šanci dojít. Představila jsem se jako Maw, klasika, a pak došlo na velebení mé osoby vzhledem k šanci na cíl a magnézku. Jak mě občas napadnou slovní hříčkoblbinky, briskně jsem vymyslela, že mě, „MAW”, nepotkal náhodou, protože su MAgnéziová Wíla.
V 18:00 jsem pohřbila šanci na to, abych pokořila Brno. V 18:00 se zrodila šance, že Tonda po několika letech opět dojde celou stovku do cíle a sere pes, že dvě hodiny po limitu. Kontrolu na Helenčině studánce jsme nicméně stihli (fakt těsně!) ještě v určeném časovém okénku, a tak dobrali vodu a pochutnali si na parádním kontrolním melounu a posledním chlebu.
Pak už kolem okruhu, kde zas nebylo slyšet vlastního slova a kolem Augšperskýho potoka. Letos jsem tu byla 2x v zimě, šlahouny a divoká zeleň všude kolem byla příjemná změna. Musím se ale přiznat k tomu, že su asi žabičkovrah, protože s čistým štítem se projít snad ani nedalo, i když jsem se snažila vybírat místa žabiček prostá…Na poslední úsek zelené lesem nad Střelicema padla tma. A když jsme se vyloupli na závěrečnou rovinku v polích, mohli jsme obdivovat růžové bouřkové mraky lehce nasvícené ze západu, a na východě černočernou tmu protínanou blesky.
A tak jsem vyrazila na padesát kiláků kolem půlky Brna a ušla jsem jich rovnou sto, kolem celýho Brna :). A nakonec jsem nemusela spát ani na kolejích, Tondova kamarádka mě hodila do Brna autem a tam došlo na Vlastíkova slova, vyhlídla jsem si mile vypadajícího pana řiče a nechala se odvézt za doprovodu bouřky až před dům. Ano, je možný, že kdyby mi ten autobus přece jen ještě jel, že bych to měla ze zastávky sakra daleko.
Doma rychlá sprcha, nakrmit psovou a jen co jsem ulehla, dala se mi do těla brutál zimnice a fakt zle z hladu. Vyhrabala jsem proteinovou Marsku z batohu u postele, kterou jsem měla jako životabudič, pochutnala si na ní, na prase hodila obal pod postel, s neumytýma zubama se přikryla dvěma peřinama, a až do ranního venčení psové spala jako špalek.
Takže asi 7 hodin:D
Na závěr teda obrovskej dík organizátorům za akci, za pěkný itinerář, za soubor .gpx do mobilu pro rychlou orientaci, za fajn kontroly, který měly vždycky něco na zub a za děsivě žlutý ponožky, který jsem dostala za dojití do cíle. Možná to nebylo naposled, co jsem dostala dementní nápad:)
A ještě jednou dík za sponzoring Vlastíkovi, bez tý pohodičky, že nemusím ve Střelicích nebo v Brně na nádru spát až do rána, by mě určitě ani nenapadlo to doklepnout.
Vlastíku, díky že podporuješ mladý a nadějný šlapky!
————————————————————————————————————————————–
PS: jestli někdo najdete bílou krabičku asi jak krabičku sirek s modrou gumou po okraji s nápisem igotu, je to můj ztracený GPS logger a mileráda se s ním znova shledám. Asi bude někde mezi Vranovem a Českou…
A teď pár postřehů k tomu, co bych příště udělala jinak a co naopak mohlo pomoct ke zdárné akci (tak si to nesmím zapomenout přečíst, až zas příště přijdu o rozum).
- vzít si radši dva náhradní páry ponožek místo jednoho. Bylo fakt vedro a ponožky pořádně nestíhaly prosychat, takže jsem je měnila lehce míň často, než bych chtěla.
- krém na nohy (bambucké máslo s esenciálnimi oleji a vytažky z břízy) jsem používala skoro na každé kontrole při výměně ponožek, doma po umytí šlapky jako nový
- mít dost masážní alpy a fakt poctivě natírat a promasírovavat na každé větší pauze. Vůbec sem neměla pocit unavených nohou, ale už jsem ke konci musela dost šetřit, vzala sem si jí málo
- fakt si nezapomenout vzít horčík do lékarničky
- na základě rady jsem týden před akcí baštila dvojitý porce doporučený denní dávky horčíku a protože sem neměla žádný křeče, asi to zabralo
- nezapomínat jíst, i když nemám hlad, je to fakt výdej a když už člověk dostane z hladu křeče a je mu zle, je pozdě a mnohem efektivnější je situaci předejít, než ji pak demotivovaně řešit
- mix svižné hudby, co mám ráda, můžu si vyřvávat (když nikdo není kolem) na celej les refrén a nabíjí mě to energií.
- start s 8kg batohem (3,7l vody mmj) nakonec evidentně nebyl žádnej problém, kterej by bránil ve zvládnutí akce. Pokud mi batoh sedí a su zvyklá ho nosit, je lepší mít vše, na co jsem zvyklá, než pak nemít třeba tričko navíc když se ochladí.
- nejlepší je parťák, se kterým se dobře šlape a se kterým má člověk pár aspoň lehkých výletů nacvičených. Já takovýho parťáka měla, ale ne každej měl u sebe parťáka, se kterým si sedli i ohledně četnosti nebo délky pauz, to pak může asi dost rozhodit partu
- přidělat logger do boční kapsičky na jistící provázek, ten starej se válí v jeseníkách, tenhle za Vranovem:D
- hodně pít! – na kontrolách vždy byla možnost nejen vody, takže by mi určitě stačilo vody s sebou míň
- já pila celou dobu buď vodu nebo magnézku, měla jsem ořechový semínkový chleba s máslem, tučným sýrem a hromadou slaniny. Vůbec mi nechyběli rychlý cukry, nemusela sem je doplňovat, ani sem neměla chuť na sladký (krom tý rakvičky a zmrzky, ale to by byl hřích, moje pravděpodobně jediná letošní rakev)
- pokud si vezmete pytlík soli pro doplnění (v ikey se na dochucení dává v pidi pytlíčkách), tak si ho dejte tam, kde ho najdete, když ho potřebujete – třeba do lékárničky
- opravdu nikdy nefoťte mobilem, když fotí tak hrozně jako ten můj a normálně tím nefotíte. Já se děsně těšila na těch 10 fotek, ale sou tak mizerný, že bych je nejradši smazala a ještě to zdržuje, když to ani nestojí za to.
- hole se sice na asfaltu nesly, ale o to víc jsem je ocenila v terénu
- koupit na hole gumový násadky, aby se s nima dalo jít po silnici
- když máš opalovací krém, neboj se ho použít!
seš prostě turistka ze srdcem na dlani,gratulujuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
Díky moc 🙂
MAWE – JSEM V PŮLCE A MÁM HROZNOU RADOST!! TYS TU PADESÁTRKU URVALA!! MOC GRATULUJU A ZA CHVÍLI BUDU ČÍST DÁL, JSEM NERVNÍ, KAM AŽ DOJDEŠ????
FOTKY SUPER, ALE TENTOKRÁT TO PŘEBÍJEJ KILÁKY, COS UŠLÁPLA.
UŽ 84!!!! TYS BLÁÁSEN!! čtu dál.
Maweee – tys navíc po cestě zachránila nebožáka!!! SEEEEŠ VÝBORNÁ!!
😀 aj muj rikal ze su silena a ze me kazej moji sileni kamaradi 😀
JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!!! MAWEEEE UŠLAAA STOFKŮŮŮŮ, UŠLAAAA, UUUUUŠLÁÁÁÁÁ, SEŠ NEJEN VÝBORNÁ, SEEEEŠ NEJLEPČEJŠÍ!! GRATULUJU, GRATULUJŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!!
jojo, su drsnaaa a uz to doufam nikdy nepudu 😀 Diky moc:)
půjdeš. ještě jednou to půjdeš, ešče to nevíš, ale půjdeš.
😀 uz mam dve nabidky kdo se mnou chce pristi rok jit 😀 ale to asi byla haluz, rozpolozeni, jasnej teplej den – celou noc treba v desti by bylnarez na psychiku…
No tak bys to odpískala, kdyby to k tomu nebylo. A kdyby jo, užiješ si to zase. ne?
je to mozny, kamoska uz vymyslela, ze mi udelaj vlastni 100 a budou si to uzivat valenim na kontrolach 😀
Mawe – řekni – jak velkou roli v tom megavýkonu hrálo tvoje rozpoložení? Velkou viď?
sem já kurnik
tak to moc gratuluju, jsi totální drsoň
nebo blaaaaazen 😀
Mawe ty jsi neskutečná, ta kilometráž je šílená, a ještě u toho zachraňovat druhého i za cenu toho, že to nedáš za těch 24 hodin…Podle tebe by se měla napsat nějaká foglarovka pro holky, nebo tak něco…každopádně obrovská gratulace, je to výkon, který jen tak někdo nedokáže!
Díky moc 🙂 pockej az ti budu zavidet AT;)
napíšeš mi tu povídku pro holky?;)
mawe – už nejde napsat další odpověď k tomu, cos napsala – ad ta soukromá stovečka – to není marnej nápad!! ale musel by jít někdo s tebou, sám to člověk asi nedá???
myslim, ze ja bych to sama nedala 😀 ale trening nektery kusy potrebujou, aby to zmakli pristi rok 😀
Maw, ty malé kapličky nejsou nad Jinačovicemi ale nad Lelekovicemi a museli jste jít kolem „našeho“. Stejně jsi dobrá, že můžeš ujít takovouhle cestu.
Diky! upravim pak nazev, jak jsem ztratila GPS zaznamnik tak pak fotky prirazuju po pameti a ne podle skutecnyho mista.
viď? Pro mě je to nepředstavitelný.
Musím autorce textu vyseknout obrovskou poklonu. Fotky na tomhle webu vypadají dobře, tady ale vše přebíjí text. Naprosto úchvatné čtení. Slupl jsem to jako malinu a je pravda že po 14 dnech jsem dostal chuť a přečetl si článek znovu. Obdivuhodný výkon těch 100 km. Je skvělé že člověk může čerpat z popisu a rad druhých. Není mnoho lidí ,co šlo do takového šílenství o to méně je lidí co svůj zážitek dokážou popsat a navíc tak zábavnou i poučnou formou. Poklona až k zemi. Děkuji za skvělé a poutavé čtení. Jste pro mě HRDINKA.
Děkuju!:) nicméně lidí, co chodí pravidelně a úspěšně stovky a jiný podobný akce je moc moc moc, já mezi nima se svojí jednou jedinou su ještě nezkušená žaba:)