Bílé Karpaty

Z klimatizovaného busu vystupujem na rožhavený betonový chodník a dostáváme tepelnou facku. Dneska má být fakt vedro, zítra pršet a v neděli se má razantně ochladit. Takový ideální počasí na zabalení celý šatní skříně, která se mi ale bohužel do krosny nevejde.

Z Luhačovic vyrážíme lesy a loukami, které jsou v majetku motýlů a krmíme se po hrstech zralýma malinama. Výhledy máme zřídka, což v praxi znamená, že jsme víc ve stínu stromů, než na pražícím slunku.

Sešup do Bojkovic poskytuje výhled na Velkou Javořinu a zámeček Nový Světlov. Zámek ve stylu anglické tudorské gotiky má tuto podobu až od půlky 19. století, kdy došlo k přestavbě z barokního zámku. I barokní zámek byl ale jen přestavbou z původně obranného hradu z 15. století proti nájezdům turků.

Výhledy do údolí a na protější kopce jsou božské, bohužel ale musíme dolů z kopce pozbýt těžce nastoupané metry. Aspoň si ve výborné kavárně Lucerna na náměstí doplníme cukry a můžeme se s padajícím večerem začít zas belhat do hrbu. S nacpanýma pupkama to jde o dost hůř, ale teplota se konečně stává snesitelná. Lom Modrá voda, na který se celý den těším, je jen kalužina mezi vysokými stěnami, ale komárů tu jsou statisíce. Lom je mikro ale na líheň krvelačných potvor je ta kaluž velká až až.

Když se s padajícím večerem chceme uložit ke spánku, rozduní se z blízkosti hlasité dunění. Rekognoskace terénu ukáže technopárty a hektolitry malinovky. Hm, na technopárty jsem nikdy nebyla, mám teda dokonalou příležitost najít si bivak v dostatečné vzdálenosti od dunivých basů, abych si mohla užívat muziku a zároveň u toho šlo spát.

Ráno se budíme, a techno pořád duní, stejně jako dunělo v noci. Hrajou dobře, ale stupeň vyspalosti bych dnes moc dobře nehodnotila. Aspoň ale nevyspáváme, a jsme připraveni vyrazit nečekaně brzo. Komáři kolem nás neúnavně hladově krouží, ačkoli naše těla už neposkytují už takřka ani kapku krve.

Zřícenina kdysi snad královského hradu  Zuvačov je v majetku krkavcovitých, ale stejně tu není nic k vidění, kromě krásného mohutného stromu v prostorách věže. I cestička je vyšlapná jen tak zlehka a moje mapy v mobilu rovnou tu zelenou turistickou odbočku zamlčují.

Je chladněji, docela pofukuje a nad výhledy visí ponuré dešťové mraky. Čekáme, kdy přestanou jen tak viset, ale máme štěstí. Pořád jen neškodně visí. Přesto radši zaplujeme do RS Monte lope na teplej obídek a nakonec i horkou sprchu.

Za okny padají provazce vody. Je tak, že by ani Mamuta nevyhnal, poslouchám šumění deště a klíží se mi oči, takže jdu spát jako totální mrtvola. Zítra mě ty zkrácený kilometry budou asi bolet.

Ráno se pomalu zvedá mlha a rozestupuje se nízká oblačnost, občas do lesa zaduní vzdálené tucání. V lese je chladno a mokro po vydatném dešti. Když se vyhoupneme na barevné motýlí louky, skoro i váhám, zda už je čas sundat bundu, ale na 13 metrů vysoké rozhledně U křížku z roku 2011 mám jasno a bundu shodím až při svačince mezi nosnými sloupy.

Cestou dál po červené potkáváme Slováka, který nám doporučuje návštěvu bytelné vojenské věže na Jelenci, a hned se od nás zase odpojuje, že frčí jinudy. My si užíváme malinové opojení, louky po žluté a příjemné sluníčko s větrem, čechrajícím vlasy. V obci Květná si uděláme zacházku do Vietnamky a doplníme zásoby, hlavně vody a pak se jdeme s plnými pupky sápat do hardcore kopce nahoru na Jelenec.

Sedím na Holubyho chatě v teple vnitřní restaurace a snažím se zahřát prochladlé končetiny. Zatímco se Filip kochal výhledem do okolí ze 40 metrů vysoké bývalé strážní věže na Jelenci, vyhřívala jsem se na sluníčku probleskujícím hustými větvemi okolního lesa. Najednou se ale zvedl vítr, sluníčko zalezlo a do mě se dala zima, kterou nevyhnalo ani pár dřepů a cesta na Holubyho chatu. Až horkej čaj dodal končetinám trochu tepla.

Zatímco Slovensko se koupe v slunci a na obloze plují mírní beránci, nad Českem je černo a zataženo a fučí severák. Tady fakt na západ slunce čekat nemá smysl…

Stmívá se a bukové lesy poskytují ochranu před větrem. Když konečně najdeme místo na spaní, mezi stromy se rozzáří oranžová záplava prostupující větvovím. Mraky sou ty tam, hustý les ale propustí jen sem tam paprsek, dopadající na naše nocoviště. Dneska v noci má být asi 7 stupňů, takže na sebe cpu vše co mám a čekám, jestli se dožiju vůbec rána. Taková změna proti noci v pátek, kdy bylo takový vedro, že jsem nemohla ležet ani přikrytá…

Letím… cítím vítr ve vlasech, pode mnou jen výhledy do krajiny zalité sluncem. No dobře, moje nohy jsou stále na zemi, ale na příjemně vyhřáté svažité cestě je živo, barevní motýli poletují na každém kroku, větřîk zlehka pofukuje a ty výhledy do krajiny, na pastviny, pole i louky jsou prostě úžasné. Ten pocit volnosti a dokonalosti okamžiku je potřeba si pořádně vychutnat, protože není automatický, že k němu dojde… cítím, že moje nohy se dotýkají cesty ale moje mysl lítá v Rumunsku i na Ukrajině a v Beskydech, aby se zase vrátila do liduprázdné krajiny, dokonalé tak jak je. V krásném typickém létě, kdy je čas před polednem sundat rukáv, ale ranní dech je viditelný v chladném vzduchu a večerní čaj příjemně zahřeje.

Poslední motýlí louka, poslední polaskání dlouhých travin, poslední závan větru. Vlak přijíždí na čas, ale moje mysl ještě chvíli plachtí nad místní krajinou.