Výhled z kraje spacího lesa směrem na Kuželov a Velkou nad Veličkou

 

Spát tady je moje letitý přání a konečně se zadařilo. Poslední prázdninovej víkend lehce vzbuzoval obavy, kolik lidí si asi užije jednu z posledních šancí na letní vandr, ale tady není ani noha. Nerušeně pozoruju srnky, jak se pasou opodál a vycházející slunce jim dělá barevnou kulisu. Brzký vstávání má nevýhody, o kterých by mohli vyprávět hlavně moji kamarádi, protože když už su dvě hodiny vzhůru, tak trochu prudím, že by už mohli vstávat a mohlo by se vyrážet. Dneska se rozhodně vyplatilo nevyčkávat, až se samovolně vzbudí. Máme zbaleno tak tak…

Sedíme v altánku, kam zafukuje voda i vítr a sleduju, jak krajinu protínají blesky a doprovází je hromové bití. Bouřková fronta má desítky kilometrů a z jejího kraje se nakonec dostáváme do středu lokální bouřky, vytvořené přímo nad námi.

Dvě hodinky trvá, než naznám, že su ochotná vyrazit na hřeben. Déšť mi neva, ale když kolem mĕ nešlehají blesky, su rozhodně klidnější.

Nad krajinou leží šedivý mraky a žádná parádní viditelnost se nekoná, dobrovolně oželím zacházku k rozhledně Žalostiná, ze které by asi nic moc vidět nebylo. Trasa se vlní  po hranici v jemným rytmu mezi bukovými lesy, než uhne na malou chvíli na Slovensko.

Hraniční červená značka

Na dnešek se hodí plnej batoh vody, protože první studánka je až u Kamenné bůdy, po 15 kilometrech od spacího místa. Naštěstí voda ve studánce docela teče a dá se v ní i opláchnout. V turistické boudě se dá dokonce koupit drobné občerstvení i za koruny, jen obsluha nemá na vrácení. Nevadí, těch pár korun navíc tu rádi necháme, bez eur jsme taky mohli dopadnout o dost hůř.

Kamenná búda je důležitý mezník v mapě, protože odtud je to už jnm z kopce a taky se tu trochu mění charakter lesa a jednolité bučiny narušují další listnaté druhy.

Dnešní trasa je zase prakticky liduprázdná, další lidi potkáváme jen na zmíněné občerstvovací stanici. Co ale dnes celej den potkáváme jsou stádečka vysoké, která na nás koukají zpoza stromů.

Večer končíme za vodní nádrží Mlýnky, kde to žije. Rybáři, koupající se lidé a hromada chatiček a rekreačních objektů… Původně jsem někde tady chtěla spát a zbylé kilometry si dát až zítra k vlaku domů, ale čas je pozitivně nakloněn a odpoledne ještě ani není v pokročilé hodině… rychle v hlavě přehodnucuju možnosti. Jet domů už dneska? anebo přespímě někde kousek od vlaku a protože z Hodonína bude domů nejlepší spojení, dáme si zítra ještě nečekanej nášup?

Nuda po zelené do Hodonína

Napřed se na to ale musíme vyspat…

Protože ráno je moudřejší večera, naskočíme po propršené noci na vlak a asfaltově zdlouhavej úsek přejíždíme do Rohatce, odkud si slibuju hezkou procházku lesy kolem Moravy. Cesta je to úmorná, nikam nezatáčí, jen se šlape po zpevněné vyvýšené cestě mezi stromy. Snad jen to, že je zataženo, dělá z téhle nudné trasy snesitelnou cestu. Aspoň vím, že příště to bude chtít vzít přímo kolem Moravy a ne po značce, ta je jen pro masochisty a ranní běžce, kteří nás ráno míjí… za necelé dvě hodinky chůze jsme v Hodoníně na autobusáku, akorát když začíná zase pršet. Vyšlo to prostě skvěle.