Bílé karpaty, březen 2026

Den blbec se tedy nekoná a vyrážíme podle plánu, který určuje první kilometry vzhůru do kopce. První kopec má stoupání rovnou 517 metrů výškových a tak se hned od startu plahočíme na Velkou Javořinu. Medvědí česnek se v lánech rozprostírá v bukových lesích. Ochutnávám kousek listu, jestli je to opravdu medvědí česnek, ale chutná štiplavě a dřevitě. Cestu lemují zástupy mokrýšů, děvětsilů a plicníků a podle toho, zda jdeme zrovna po sluníčku nebo ve stínu je nám vedro nebo chladno. Nejvyšší dnešní teploty mají dosahovat 12°C a už teď ráno se na sluníčku ve větrovce vařím. Jakmile ze slunných pruhů zajdeme do stinnéhp hustého lesa, kam sluníčko nedosvítí, najednou je větrovka nedostatečná a na svačinové pauze musím přihodit péřovou zateplovačku. Ve stínu teplo není.

Medvěd v Bílých karpatech.

Těsně pod vrcholem Velké Javořiny mě čeká příjemné překvapení. Celá lesnatá část vrcholu je hustě posetá sněženkami, bílé hlavičky se táhnou kam až oko dohlédne. Jakmile vystoupáme nad hranici lesa na vrcholové louky, sněženky mizí a místo nich se objevuje silný a nepříjemný vítr. Potkáváme místního turistu na výletě a ten si pochvaluje, jak dneska skoro nefouká. Jsme taky rádi, že skoro nefouká, nemusíme se kutat do dalších vrstev. Normálně bych dnešní den označila za jasný, ale mizerná viditelnost, která halí výhledy do oparového hávu, by s hodnocením nesouhlasila.

V otevřené Holubyho chatě dáváme malé občerstvení. Zrovna včera byla výjimečně zavřená, ale dnes je zase v provozu a tak máme už podruhé dneska štěstí. Platit lze eurem, korunou i kartou, já jsem vybavena pár drobnými euro, protože mám pocit, že posledně tu české nechtěli. Ale už to bude pár let.

Vše, co jsme si zaslouženě vystoupali teď sejdeme zase dolů. Padák do Květné si pamatuju mnohem horší, možná proto, že ho skoro vždy tudy chodím nahoru. Pořád je ale táhlý a místy docela prudký, takže když ho máme za sebou, jsme rádi. V Květné využíváme otevřený obchod i farmářský obchůdek u silnice a když svačíme na obrubníku na chodníku, jediném místě v okolí, kde si můžeme sednout, Tonda zachraňuje ženu v nesnázích, která potřebuje připálit cigáro. Dnes již druhou. Nejen my máme štěstí, ale i ty ženy se dnes evidentně těší štěstěně.

Medvědí česnek.

Čeká nás posledních 7 kilometrů a 700 výškových, abychom si mohli z nonstop otevřené rozhledny užít západ slunce. Čas se ale nachyluje a vypadá to, že výhled nestihneme. Rozdělujeme se na dvě sekce. Tu co moc neodpočívá a tu, co si ráda oddechne, když je možnost.

Jdu sama a stejně pořád hrozí, že to možná nestihnu. Dymnivky, jatérníky i plicníky pořád skáčou do cesty a staví se na odiv v celé své rozkvetlé kráse. Pořád dřepím ve snaze tu krásu zachytit na snímku a předto dosahuju vrcholu Velkého Lopeníku skoro hodinu před západem slunce. Nonstop otevřená rozhledna je celá zbarvená do oranžova zlatou hodinkou zapadajícího slunce. A taky je zamčená. Mřížovým v železných vratech by se protáhla jen myška šedivka. Hlavně, že jsem si otevírací dobu z mapy ověřila i jinde. Západ slunce, za kterým jsem tolik spěchala, dnes neuvidím.

Celkem mě mrzí, že místo odpoledne stráveného na pohodu s Tondou jsem se těšila na ten západ slunce zbytečně, ale aspoň ještě za světla hledám studánku a dobírám dost vody, abychom ji na večer nemuseli řešit potmě. Noční obloha posetá jasnými hvězdami je dostatečnou náplastí za prošvihnutý západ slunce. A navíc ji můžete s úžasem pozorovat spolu.

Velká Javořina.

Čtvrtek 19.3.2026

V noci byla nejnižší teplota 0,4°C a když vstáváme, pořád se drží. Ptákům ale nižší teploty nevadí, začínají pěkně zpívat. Den začínáme pořádnou snídaní zapitou čajem a kávou s mlékem a když vyrážíme, nad lesy vystupuje sluníčko a začíná prohřívat ledový vzduch i moje zmrzlé ruce.

Dneska bude trasa mnohem rovinatější a ani kopce nebudou tak hrozný, jako ty včera. Zpříjemňujeme si ráno písničkou, kterou jsme jako děti zpívávali s rodiči na cestách autem. Slova písně „Generál Laudon jede skrz vesnici“ mají tu výhodu, že je lze opakovat dokud to člověka baví, pořád dokola.
Brzy docházíme k rozcestníku Lopenické sedlo, nad kterým je ohrada oplocená elektrickým plotem a zákazem vstupu se psů. Značka prochází přímo oploceným prostorem a cedule o zákazu vstupu se psy je na brance. Jít tu se psem, jak to obejít, asi nevím kudy. Když jsem tu byla ještě s vlčími špici před lety, ohrada ani zákaz tu nebyly.

Na Mikulčině vrchu opouštíme chladivý a stinný les a vstupujeme na rozpálenou silnici, na kterou svítí sluníčko. Kde je sluníčko, tam je mnohem silnější vítr, takže se vařím ve větrovce, aby mě neofouklo. Do Starého Hrozenkova jdeme mimo značku. Vyhneme se asfaltu i silnému větru a louky vyměníne za les. Jediná nevýhoda je, že klesání podél potoka sice není prudší, než kdybychom šli po naučné značce, ale terén je rozhodně náročnější a členitější, než kdybychom kráčeli po silnici. Tato nevýhoda se ukazuje asi jako nejhorší, protože Tonda si zraní nohu. Nijak drasticky, ale při pauze na lavičce před obchodem to musí vyhodnotit. Je tu jedna z posledních možností se snadno dostat domů, další by byla až zítra. Je nám líto, že společný výlet musíme odpískat, ale zhoršení stavu není žádoucí. 

Lopenické sedlo.

Jakmile přijíždí Tondův autobus, loučíme se a já ještě pokračuju dál. Sice mě trochu děsí dnešní nocovaní, ale rozhodně to není nic, co by mě zastavilo. Podle toho, jak jsem to naplánovala bych to dneska měla zvládnout i sama.

V Źítkové si dávám v hotelu skvělý a hutný vývar a pak pokračuju podobně hrozným padákem jako do Starého Hrozenkova až na rozcestí Hutiska. Tady by si Tonda nohu určitě dorazil, tentokrát je na značce cesta stejně hrozná, jako předtím mimo ni.

Jednoduchý terén představuje na chvíli hřeb dnešní trasy – kaplička Panny Marie Kopanické, která je kousek mimo značku po hezké cestě. Odměnou za nevelké stoupání a zacházku je mi sluníčkem vyhřáté prostranství s kapličkou, která je celá dřevěná a svíčky se u ní zapalovat nesmí. Navíc je zamčená, takže se do ní nedá ani podívat. Je to škoda. Dnes je totiž Josefa. A kdy jindy zapálit svíčku nositelům tohoto jména, než dnes? Jen přemýšlím, proč patron rodiny a řemeslníků má v ČR tak málo zasvěcených sakrálních staveb, zatímco Panna Marie má skoro monopol. 

Kostel Narození Panny Marie, Starý Hrozenkov.

Lidé prý „na Josefa“ vítali zpěvem jaro. To máme neplánovaně splněno z rána. Na další přivolávání jara chuť ale nemám. Že jdu bez Tondy mi teď i vyhovuje. Slzy stékají po tvářích a mysl se toulá ve vzpomínkách na toho jediného Josefa, který mě provázel celým mým životem. Na Josefa, který mi ten život dal. Je to hezké jméno, i když se dnes už moc nepoužívá a přijde mi to škoda. Jenomže jména sou módní záležitost, ať chceme nebo nechceme. Moje školní roky provázely Jany, Lucie, Petry, Tomášové, Jirkové a Honzové. Starší generace měli Aničky, Marušky, Jaroslavy, Františky a Josefy. A dnešní prvostupňové děti mají mezi spoužáky Elišky, Nely, Sofie, Matyáše, Honzy a Matěje. Potkat Josefa v mém věku je vzácnost a narazit na Josefa mladšího ročního výroby je skoro nemožné.

Stoupám podél Mandaského potoka, v jehož kaskádách a zátočinách šumí voda. Proud říčky odplavuje můj žal, musím se soustředit na cestu po žluté značce. Cesta je bahnitá, hrbolatá a celá pokrytá popadaným bukovým listím, pod kterým nejde nerovný terén vidět. I já tu občas zakopnu nebo mi podjede noha, ale nakonec se dostávám po několika kilometrech na příjemnou hraniční cestičku, kde se konečně nemusím pořád dívat pod nohy. Přesto mi jedno zakopnutí pošramotí natažený sval, který zatím statečně držel, ale teď ho cítím při každém kroku. 

Ve studánce Na koncích nabírám vodu a zjišťuju, že praskl obal od mléka, co jsem nám dnes koupila ve Starém Hrozenkově. Částečně ho přelévám do plastové lahve se zbytkem toho původního mléka a čistím trochu pokapané věci. Na spacím místě s hrůzou zjišťuju, že mi do batohu vyteklo mléka mnohem více a hodně studánkové vody použiji na očištění věcí, aby nebyly bílé a hlavně ulepené. Nakonec se mi ještě otevřená láhev nachystaná pro další oplach omylem převrhne a přicházím tak o zbytek vody na ráno. Holt to štěstí jsme si vybrali včera a dneska ho už moc nezbývá. Natažený sval dost bolí a nějak nemám vůbec chuť další dva dny chodit sama. Zítřejší trasa má dnešní délku a včerejší míru stoupání. Nemám odvahu v tomto stavu riskovat, že se bolest v půlce trasy zhorší a nebudu mít únikovou variantu. Rozhoduju se pro nejlepší možnost, jakou mám. Vzít to na vlak. Nejkratší cestou by to bylo nejrozumější, ale zas tolik rozumu jsem nepobrala. Ještě chci cestou něco vidět!

Výhled do krajiny.

Pátek 20.3.2026

V noci proti včerejšku trošku klesla teplota. Nejnižší 0,1°C a když vstávám před pátou ranní, není o moc vyšší. Protože nemám moc vody, vařím si jen trochu čaje, rychle se zbalím a spěchám ke studánce, kde jsem si už včera ověřila, že s vodou problém není. Snídám v přístřešku na hranicích a zatím ještě sedím ve spacích podvlíkačkách a péřovce. 1,3°C mi tak ani  nepřipadá nějak hrozných. Ptáčci vyzpěvují, slyším tak pět různých hlasů a nějakého šplhavce, jak tluče do kmene. Snídaně v lese má neopakovatelné kouzlo.

Zatímco jdu po červené, teplota pomalu stoupá až na 7°C a při chůzi se začínám vařit. Sundávám čepici a podvlíkačky a závidím mým mužským kamarádům, kteří celý ten rozsah teplot dají v jedněch nepřiliš silných kalhotách. Je to nespravedlnost. Chlapi toho víc unesou, obecně mají větší a silnější těla a přitom jim stačí mnohem míň oblečení na udržení rozumného tepelného komfortu.

Sluníčko začíná vykukovat vysoko nad les, když odbočuju po neznačené směřem k rozhledně na Skalce a pak do Bojkovic. Jednoduché jako facka. Jen by mě ta neznačená neměla nakonec dovést tak trochu jinam, než jsem chtěla cestou prakticky nepoužívanou. Ale směr je dobrý a k rozhledně se pořád ještě přibližuju. Odměnou za tuto volbu trasy mi je statný jelen či laň, který mi přeběhne přes cestu a na chvíli se zastaví, aby se podíval mým směrem, bohužel hlavu schovanou ve větvoví. Hustý. Jelena jsem snad nikdy ve volné přirodě neviděla. Okolní hustý porost ale hrozí, že v něm žijí i jiná velká lesní zvířata, tak si prozpěvuju, ať nezakočím i nějaké divočáky, čímž si definitivně zavírám cestu k dalšímu jelenímu příbuznému.

Bojkovice.

Beru to odbočkou k pomníku neznámého rumunského vojáka až na rozhlednu na Skalce, ze které jsou vidět Bojkovice. Bohužel nízká oblačnost trochu kazí výhledy do dálky, ale Bojkovice jsou jen kousek a tak je opar skoro nehalí, narozdíl od okolních kopců. Bojkovice jsou na dohled a v nich moje cesta končí.